Kupci z Hoi An, doutníky a meče v dračí páteři. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou potřetí do Vietnamu
08.01.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Moje kapitánka s doutníkem pluje plnou parou vpřed po řece Thu Bon, protékající starobylým městem Hoi An
Vietnam je země, kde se střetávalo, obohacovalo a také, jak už to v historii bývá, vzájemně likvidovalo mnoho prastarých kultur. Vítěz sice nepřítele pokořil, ale často jím byl sám ovlivněn. Příkladem nad jiné znamenitým je město Faifo, známější dnes jako Hoi An.
Strategicky umístěné sídlo je staré přes dva tisíce let a bylo vždy jedním z neuralgických bodů celé Asie. Hoi An byl mimo jiné i jedním z center zaniklé hinduistické civilizace Champa a také místem, odkud se díky evropským misionářům začala šířit křesťanská víra do celého Vietnamu.
Do města jsem dorazil zhýčkaný vedrem a zcela okouzlený pralesy na jihu Vietnamu, a tak jsem neočekával nízké teploty a docela odlišný ráz krajiny. Prožil jsem tak nejenom drobný kulturní šok, ale dostal jsem i další malou lekci o různorodosti celého Vietnamu. Když jsem se pak vpodvečer procházel po nábřeží zdejší řeky Thu Bon a viděl luxusní stylové restaurace i staré obchodnické domy, osvícené různobarevnými papírovými lampiony, měl jsem pocit něčeho lehce nadpozemského.
Čluny s vyřezávanými ozdobami i větší lodě, které se pohupovaly na říčních vlnách, připomínaly dobu největšího rozmachu, které Hoi An dosáhl v šestnáctém století. Tehdy zde kotvily nejenom tradiční čínské, perské a indické obchodní lodě, ale také velké evropské koráby. Vůně koření se tehdy jistě mísila s vzácnými parfémy stejně jako dnes. Kouzelná procházka!

Růžové průčelí takzvaného Japonského krytého mostu patří k ikonickým památkám Hoi An a celého Vietnamu. Kamenné pilíře mostu prý pronikají přímo do srdce draka, způsobujícího zemětřesení.
I po rozednění má Hoi An co nabídnout. Zřejmě nejikoničtější stavbou města je prastarý růžový most, který postavila před stovkami let místní komunita japonských obchodníků. Nebyl by to snad ani Vietnam, kdyby se k zdejšímu nevelkému objektu s oficiálním názvem Japonský krytý most nevztahovala nějaká bizarní legenda. Hoi An totiž leží v seismické oblasti a mírná zemětřesení tu nejsou nic neobvyklého. Za všechno prý může vodní drak, jehož hlava leží v Indii a ocas v Japonsku. Netvorovo obrovské srdce pak stále tluče v mělkém hrobu pod povrchem Hoi An. Jedinou možností, jak drakovi zabránit v pohybu, byla právě stavba Japonského krytého mostu, jehož kamenné pilíře mu jako symbolické meče katany pronikly přímo do srdce. Vzhledem k mnoha dalším zemětřesením v oblasti však toto opatření asi příliš nefunguje.
Hoi An se během let stal jakousi uzavřenou konzervou z dávných dob. V dalších staletích totiž bylo ústí řeky Thu Bon stále více zanášeno pískem a bahnem, a zdejší přístav se tak stal pro námořní lodě zcela neprůjezdným. Díky tomu zůstal paradoxně malebný Hoi An ušetřen krveprolévání a požárů obou indočínských válek a na rozdíl od nedalekých ruin paláců a svatyň v My Son i amerického bombardování.
Další zajímavými místy, vybízejícími k návštěvě, jsou zdejší prastaré dřevěné kupecké domy, z nichž některé tu stojí od sedmnáctého století. Hlavním důvodem, proč tyto stavby stále hrdě vzdorují zubu času a kusadlům všudypřítomným termitům, je extrémně odolné dřevo chlebovníků, které dávní stavitelé použili jako hlavní opěrné pilíře. Stejně odolné, jako jejich historické domy, jsou i některé kupecké klany, například slavná rodina Tranů provádí v Hoi An své obchody již po třináct generací!

Kočka, odpočívající na zápraží jednoho z buddhistických chrámů, si z dlouhé historie města pranic nedělá a užívá si paprsků ranního sluníčka
Jako starý vodák jsem samozřejmě nemohl odolat projížďce po řece Thu Bon, jejíž hladina mě mocně vábila. Tentokrát jsem ale nechal odpočívat svůj nafukovací kajak v batohu a ušetřil jsem si nedůstojné prostocviky s pumpováním. Za pár vietnamských dongů jsem si raději najal zdejší šarmantní převoznici, která mě posadila na zadní konec svého masivního dřevěného člunu a začala nás energicky posouvat dlouhým pádlem, osazeným širokým lopatovitým listem. Zdálky jsme museli vypadat jako nějaký miniaturní parník, protože přes své značné fyzické vypětí mocně bafala z velkého doutníku, který nad námi vytvářel oblaka páchnoucí páry. Hned jsem na ní vyloudil další umně ubalený svitek tabáku a už jsme během naší lámané konverzace pokuřovali oba dva.
Po několika minutách plavby v nikotinovém oparu jsme míjeli pitoreskní domky s prolamovanými střechami i místní smrduté tržiště, přetékající rozličnými produkty, od ryb a kuřat až po záhadnou zeleninu a pestrobarevné ovoce. Odpad z porcovaných produktů samozřejmě končil v řece, a tak byla tato část plavby poněkud neekologická. Všechno má nicméně svůj konec, takže se i má exkurze po vodním kanálu pomalu chýlila k závěru.

Nedaleko kupeckého města Hoi An se nachází strhující chrámový komplex My Son, kam zamíříme v příštím dílu našeho putování po Vietnamu
Když jsme přirazili k bahnitému břehu řeky, zaplatil jsem samozřejmě své milé společnici (k její velké radosti a nelíčenému překvapení) dvojnásobek požadované sumy. Tato zdánlivá velkorysost mě však vyšla velmi levně, v přepočtu jsem zaplatil jednu českou stokorunu. Tímto lehkým oslím můstkem jsem se dostal k cenám za služby ve Vietnamu. Ty jsou pro našince zatím stále velmi nízké. Jenom pro ilustraci, například pobyt s opulentní snídaní v luxusním hotelu v Hoi Anu mě přišel na tři stovky a jednodenní výlet turistickou lodí z města Nha trang se skvělým obědem a šnorchlováním v překrásném Jihočínském moři dokonce na pouhých šest korun. Pravda, tři dolary navíc mě stál taxík z hotelu.
Domnívám se ale, že tyto ceny nejsou dlouhodobě udržitelné, už vzhledem k velkému množství movitých ruských, amerických a francouzských turistů, kteří na rozdíl ode mne nemají do kapsy tak hluboko. Zatím si však můžeme ve Vietnamu vesele turisticky zaskotačit a za pár vietnamských dongů navštívit i slavné ruiny paláců a chrámů v My Son, které tu zanechala záhadná civilizace Champů. Přímo z Hoi An tam totiž jezdí autobus a za chvíli po vystoupení z vozu si můžete připadat jako Indiana Jones, prožívající právě jedno ze svých dobrodružství v strhujících kulisách rozpadlého chrámového komplexu, pomalu pohlcovaného všudypřítomnou džunglí. Takže nezapomeňte, příští týden v My Son!

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma