Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Každý učitel by měl aspoň jednou propadnout. Pojďme hovořit o školství s učitelem

07.01.2022
Každý učitel by měl aspoň jednou propadnout. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Proč propadnout? Aby si uvědomil, jak těžké je se učit, že je to dřina

Tuto větu jsem nevymyslel já, ale jeden z mých učitelů, jenž patřil mezi ty učitele, na které se nezapomíná. Za války byl totálně nasazený v Německu a z toho asi vycházel i jeho drsný, a přesto hluboce lidský přístup ke studentům. Ani vzezřením nepatřil k šedému průměru. Měřil přes dva metry, a když si ve sborovně položil svačinu na plechovou šatní skříňku, mohl na ní vestoje svačit.

Pan inženýr nás na slévárenské průmyslovce učil mechaniku – předmět, v němž nebyli žádní jedničkáři. Počítali jsme příklady typu: Na železniční most vjel vlak. První kolo ve vzdálenosti 5 m od podpory působí silou 500 kN, druhé kolo ve vzdálenosti 3 m od podpory působí silou… Spočítejte napětí v místě označeném ‚A‘. Možná to zadání není úplně přesné, bylo to před třiceti lety, ale tak nějak ty výpočty vypadaly. K tomu jsme dostali nákres mostu a stručný pokyn: „Počítejte!“

Většina z nás na něco takového neměla. Proto nám pan učitel povolil taháky. Ty měly podobu sešitů, zvaných ‚Blbník‘ – tak byly i nadepsány. Fakticky se jednalo o kompletně přepsané sešity z výuky. Před písemkou pan inženýr vždycky vybral sešity a směli jsme používat pouze Blbníky. Jako učitel dnes vím, že to mělo praktické důvody – psaním taháků se žák učí a často je to jediná chvíle, kdy se učení opravdu věnuje. Bohužel ani ‚kompenzační pomůcka‘ zvaná ‚blbník‘ většině z nás nepomohla a tak na čtvrtletí byla polovina studentů z naší třídy na propadnutí. Já mezi nimi. Když přišli rodiče na rodičovskou schůzku, stála u pana učitele nejdelší fronta.

Rodiče stáli v dlouhé řadě a sledovali žoviální konverzaci pana učitele s rodiči, kteří přišli o něco dřív. „To bude asi pěkná tlačenka (tak se na Moravě říkávalo protekci).“ – napadlo je, když viděli, jak pan učitel brečící maminky soucitně hladil po rameni. Když naši přišli na řadu, ukázalo se, že pan učitel má soucit se všemi maminkami. Otcům zase věcně vysvětlil, že je to tak v pořádku, protože: „Každý správný student by měl alespoň jednou v životě propadnout.“ A k dobru dodal, že on sám také kdysi propadnul – z mechaniky.

Bohužel ani toto vysvětlení mé rodiče neuklidnilo. Možná i proto, že jako správný student (který má aspoň jednou v životě propadnout), jsem propadal nejen z mechaniky, ale také z matematiky, fyziky a z chemie (zatím obyčejné, ne analytické). Z ruštiny, kterou dnes učím, jsem měl čtyřku – a tu jsem si udržel až do maturity. Žák by měl podávat stabilní studijní výkon.

Uběhlo další čtvrtletí a s ním přišlo pololetní vysvědčení. Ačkoliv velká část třídy měla z mechaniky samé pětky, nikdo nepropadnul! Jaký zázrak! Pan učitel dal každému o stupeň lepší známku, čímž se vyhnul nepříjemnostem spojeným s propadáním. Já jsem se dopracoval ke krásné čtyřce, ale ti nejlepší z nás dostali na vysvědčení dvojku (po korekci). Na jedničku nedosáhl nikdo (ani po přidání jednoho stupně). Takže se ze mě ‚správný student‘ nestal. Pan inženýr nám pětky nedal a ostatní učitelé mě ve spolupráci s rodiči donutili začít se učit. Aspoň na čas.

Větu, že by každý správný student měl alespoň jednou propadnout, říkával pan inženýr i nám, studentům. Já jsem jeho výrok parafrázoval, protože si myslím, že by měl propadnout také každý správný učitel. A myslím to smrtelně vážně! Opravdu jsem přesvědčen, že by si učitel měl vyzkoušet být v pozici ‚propadlíka‘. Ne kvůli soucitu, aby ho litoval a něco mu odpustil, ale proto, aby poznal jeho myšlení. Teprve až učitel pochopí, jak žák myslí, bude schopen jej někam dovést. A také je nutné nejprve zjistit, kam by vlastně ten žák chtěl dojít – o tom jsem psal v jednom z předchozích textů.

Vzpomeňme si na sebe!

V mém případě se jednalo o čistou lenost. Prostě jsem zjistil, že když budu pravidelně chodit na výuku, tak zvládnu většinu předmětů bez učení. Na druhou stranu dlužno podotknout, že byly předměty, které mě bavily – třeba dílny, kde jsem občas pobýval až do večera. Na ty jsem dokonce chodíval místo některých jiných předmětů. Fakticky jsem chodil do školních dílen za školu. Učitelé věděli, kde mě najít, ale protože byly dílny daleko, nikdo se se mnou nezabýval. Procházelo mi to nejen proto, že učitelé neměli ve chvíli vrcholného naštvání, kam mě zapsat – brával jsem si s sebou třídní knihu, ale i proto, že věděli, že se neflákám. Měl jsem štěstí na dobu i na velkorysé učitele. Svůj vliv mělo i to, že na SPŠ Slévárenské tvořili většinu pedagogického sboru muži a technici k tomu.

Dnes je pro mě tato zkušenost obrovským zdrojem poznání. Při špatných výsledcích nebo ‚morálních poklescích‘ svých žáků si vzpomenu na sebe a jen málokdy najdu něco, za co bych se měl opravdu zlobit. Když dám špatnou známku, tak žáky pravidelně uklidňuji, že i já jsem z té ‚rusáčtiny‘ měl zaslouženou čtyřku. Přesně tak, jako nám pan inženýr vyprávěl o svém propadnutí z mechaniky.

Učit se je těžké

Učitel by si roli žáka na propadnutí měl vyzkoušet také proto, aby si uvědomil, jak těžké je učit se do tří do rána a vstávat v pět ráno zase k učení. Je potřeba se umět vžít se do role lempla, který všechno dělá na poslední chvíli. A opět ne kvůli pochopení, abychom jej litovali, ale proto, abychom ho naučili účelně si zorganizovat práci. Nelze totiž bojovat na všech frontách zároveň. Je nutné vybrat, co je potřeba udělat dřív, co se zvládne později a co si můžeme dovolit neudělat vůbec. To jsou věci, které učitel s jedničkářskou minulostí většinou neumí. Nedá mu rady typu:

„Toto se nauč, to budeš potřebovat.“

„Tady ti stačí čtyřka – plánovaná čtyřka, kterou neber jako selhání, ale jako důležitý strategický krok, jak získat čas na to, co je důležité.“

Někdy jdu dokonce tak daleko, že snaživému žákovi, který chce práci na dvojku opravovat kvůli jedničce, položím otázku, zdali mu ta jednička za to stojí. Jestli by ten čas raději nechtěl strávit s kamarády. Někdo mé ‚ďábelské našeptávání‘ přijme, jiný nikoliv. Ale i žáka, který mou ‚výhodnou nabídku‘ odmítne, pochválím za cílevědomost. Za to, že si umí vybrat a nenechá se zviklat.

Děti i květiny rostou do nebe

Z důvodu uvědomění si, že je učení těžké, také nesouhlasím s přijímáním lidí bez pedagogického vzdělání do škol. Ne, že bych si myslel, že pedagogická fakulta automaticky udělá z člověka učitele, ale právě pro ono uvědomění si, že ‚učení bolí‘. Není dobré stát se učitelem bez práce – člověk by pro svůj cíl měl něco udělat. Učitel si musí být vědom časové náročnosti učení, aby měl na děti adekvátní požadavky. Nejde mi o to, nepožadovat po dětech nic. Chci, aby požadavky byly smysluplné a splnitelně náročné. Pokud má žák vyrůst, musí na něj být kladeny dostatečně vysoké nároky. Jen ty zajistí, že žák bude mít kam růst a bude mít pocit, že mu škola přináší něco nového. Pokud mu dáme v rámci ‚podpůrných opatření‘ vše zdarma, nikam nevyroste – nemá kam. Žák je jako rostlina. Rostliny rostou vzhůru ke Slunci, ale pokud v rámci ‚podpory‘ světlo položíme na zem vedle něj, budou se válet po zemi – tak jako se nám ve školách občas válí některé ‚inkludované‘ děti.

Právě v souvislosti s inkluzí nastoupili do škol lidé bez vysokoškolského vzdělání na pozice asistentů pedagoga (ze zákona jim stačí základní vzdělání). Mnohdy přicházejí s naivní představou ‚pomáhat dětem‘, ale po styku s realitou přecházejí do opačného extrému a stávají se z nich mnohem větší pedanti než my učitelé. Prostě neznají hodnotu učení, hodnotu kázně a neuvědomují si, že se člověk nejvíc naučí právě chybami. Také třeba těžko hledají rovnováhu mezi tolerovanou (a zakázanou) mírou běhání po třídě a bezpečností. My, učitelé, sice máme požadavky, ale zároveň víme, co od žáků můžeme reálně čekat a občas zavřeme oči. S vědomím vlastních poklesků máme pochopení pro slabosti žáků. A opět – neznamená to, že budeme všechny chyby přehlížet. Jen žáky za to neodsuzujeme.

Pokud něco děláme, musíme si dokázat odpovědět na otázku „Proč?“

Druhý moment, který je nutné si sám na sobě ověřit, je smysl toho, co se žáci mají učit. Pokud něco po dětech chci, měl bych (aspoň sobě) dokázat odpovědět na otázku: „K čemu jim to bude?“. I v případě, že je nechám učit se zpaměti ‚hloupou básničku‘, musím vědět, proč to dělám. Vždy se musím ptát po smyslu své práce – zvláště pokud tato práce vytěžuje čas jiných lidí. A čas je nejdražší surovinou našeho života. Je to jediné, co jsme skutečně dostali. Mnohdy jsem přemýšlel, zdali má smysl, aby se děti učily všechny školní předměty – matematiku, zeměpis, chemii… a nedokázal jsem si odpovědět. Smysl celého spektra vyučovacích předmětů jsem pochopil, až když mi jedna kolegyně vysvětlila, že pokud se žák s něčím nesetká, nemůže vědět, zda ho to baví nebo ne. Proto by se měl ve škole setkat s různými obory. K některým získá odpor, jiné si zamiluje. Teprve pak bude schopen si najít svou vlastní cestu.

Měl by každý učitel aspoň jednou propadnout?

Ale opět se vrátím k původní otázce. Měl by každý učitel aspoň jednou propadnout? Přímo propadnutí úplně nutné není. Ale každý učitel by měl ve škole zažít stav jednou nahoře, podruhé dole. Někdy pořádně dole. Já jsem zrovna nepropadl, ale odešel jsem ze střední školy měsíc před třetí maturitou pro neshody s výtvarným vedoucím mé závěrečné práce. Oba jsme trvali na svém. Jednalo se o návrh bronzového zvonu. Ačkoliv odchod ze školy mnozí považovali za chybu, pro mě to byl velice důležitý krok. Byla to chvíle mého autorského osamostatnění. Tehdy jsem se přestal výtvarného vedoucího ptát, jak by se to líbilo jemu, a udělal jsem práci tak, jak jsem chtěl já. I za cenu toho, že se nebudu moct chlubit třetí maturitou. Zvon jsem odlil doma na dvorku podle svého návrhu. Jak vypadal, se můžete podívat na fotografii.

 

Foto Stanislav Korityák

Právě vzpoura proti mému výtvarnému vedoucímu, od kterého jsem se mnohému naučil, byla dalším (a nezbytným) krokem k mému dalšímu růstu. To je mezi výtvarníky poměrně obvyklé. Kdysi jsem četl knihu, která se zabývala otázkou, co mají společného úspěšní architekti. Dovolím si volně parafrázovat, závěr, k němuž autoři došli:

„Úspěšní architekti byli ti, kteří se nejvíc naučili od těch, proti kterým se bouřili.“ Děkuji všem, kteří mi šlapali na krk. Bez nich bych nebyl tím, kým jsem.

 

Vložil: Stanislav Korityák