Novoroční přání českému školství: co zasejeme, to sklidíme. Pojďme hovořit o školství s učitelem
31.12.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Škola, ilustrační foto
Milí čtenáři, milé čtenářky! Dnes máme poslední den roku 2021. Zítra nám začne Nový rok 2022 a s ním i spousta očekávání a starostí. Ačkoliv se školní a kalendářní rok nekryjí, přesto si naše školství a lidé, kteří s ním mají co do činění, přání všeho nejlepšího do Nového roku zaslouží. Napadlo vás někdy, proč občanský rok nekryje se školním rokem? Proč školní rok začíná v září, zatímco ten běžný v lednu? Pokud tipujete, že to souvisí se zemědělstvím, máte pravdu. U dávných kultur rok nezačínal v lednu, ale na jaře nebo na podzim – v závislosti na způsobu obživy. Rok pastevců obvykle začínal na jaře svěcením jara, zatímco u národů, které se věnovaly zemědělství, byly za počátek roku považovány dožínky. Ty probíhaly na podzim a oslavovaly ukončení sklizně a poděkování za úrodu. Odtud pochází náš tradiční začátek školního roku. Mělo to i praktické důvody. Děti na podzim a v zimě nemusely pomáhat na polích, a tak se mohly plně věnovat učení.
Z obdobných pohnutek také vznikly letní prázdniny. Nebylo to kvůli rodinné dovolené na Mallorce, nýbrž kvůli sklizni. Ale zbývá nám tu ještě jedna nezodpovězená otázka. Proč běžný rok začíná o 4 měsíce později než školní rok – v lednu? Budete se divit, ale i to souvisí s dožínkami a se sklizní. Ony čtyři měsíce byly odklad, který původně znamenal lhůtu pro zaplacení daní. Proto v lednu s takovým nadšením střílíme petardy a slavíme Nový rok.
I škola pěstuje
Dovolím si připomenout jednu důležitou paralelu, na kterou často zapomínáme – podstata školy je také zemědělská – ve smyslu pěstování. Z rodin – to jest odtud, kde se rodí – přicházejí do škol děti. Našim úkolem je vypěstovat z nich rozumově i tělesně vyzrálé jedince, kteří se dokážou postarat o sebe i o své děti a dát tak zdravé základy pro růst další generace. V některých jazycích je tento vztah vyjádřen přímo v názvech vzdělávacích institucí – například anglické označení školky ‚kindergarten‘. V češtině to máme trochu jinak, i když obdobně – instituci pro pěstování mladých stromků říkáme ‚lesní školka‘. To však nic nemění na existenci silné paralely mezi školou a přírodou – ať už má podobu lesa, sadu, pole nebo rozkvetlé zahrady. Ve všech případech ‚pěstujeme‘ a záleží na schopnostech zahradníka, jak se tato činnost bude dařit. Možná právě tato ‚gruntovní podstata‘ vzdělávání je příčinou konzervativnosti školství, na kterou si stěžují politici a sociální experimentátoři.
Všechno má svůj čas
To není jediná shoda – zemědělský i školní rok fungují v pevně daných cyklech, které nelze obejít. Všechno v nich má ‚svůj čas‘. Nic se nedá uspěchat. Je rozdíl ‚zasít včas‘ a ‚přijít včas‘. Všimněte si zcela odlišného vnímání času. Naše společnost je zvyklá chápat čas jako přesně definovaný okamžik. Třeba 1. ledna 2022 v 00:00 hodin začne Nový rok. Lze však s takovou přesností určit čas setí nebo sklizně? Nepochybně ne. Až jednou nějaký bojovník za práva mrkví v rámci rovných příležitostí stanoví, že všechna mrkev bude vysázena 1. dubna, moc mrkve nebude. A určí-li, kdy máme mrkev sklízet, nebude na našich pultech mrkev žádná. Tedy pokud si nějakou nedovezeme z nedemokratických zemí, kde mrkvoprávní agenda není dostatečně rozvinutá a kde si kdejaký sedlák sází kdy se mu zamane bez ohledu na speciální potřeby znevýhodněných mrkví.
Z uvedeného příkladu vyplývá, že nemáme jen ‚přesný čas‘, ale také ‚správný čas‘. Technické obory pracují s přesným časem, zatímco obory spojené s přírodou, jako je zemědělství, lesní či vodní hospodářství jsou podmíněny ‚správným časem‘.
Moderní pedagogika staví děti na úroveň Bohů
Ve škole se setkáváme s oběma časy. Organizace školního roku je stanovena za pomoci přesného času, ale ve vztahu k lidem bychom ve škole měli upřednostňovat ‚správný čas‘. Schválně jsem nenapsal ve vztahu k žákům, ale k lidem. Moderní pedagogika staví děti na úroveň Bohů a zcela přehlíží dospělé, kteří se jim věnují – ti tvoří jen jakýsi nepodstatný komparz, který malého Boha doplňuje. Přitom úroveň školy závisí především na kvalitě lidí, kteří na ní působí – od uklízeček až po ředitele. Nikoho z těchto lidí se nikdo na jejich individualitu neptá – na rozdíl od žáka. Není zvrácené, když náš stát ‚respektuje‘ názor žáka, který reálně nemůže dělat ani uklízečku, ale přehlíží názory a zkušenosti profesionálů? Je jedno, jestli kuchařky nebo učitele – všichni se svou práci snaží odvést co nejlépe. Uvedu příklad.
Školy mají podle Ministerstva školství povinnost sjednotit výuku jednotlivých předmětů v rámci školy tak, aby se každému ze žáků dostalo shodné kvality výuky. K tomu byly na školách zřízeny předmětové komise. Ty určují, podle jakých učebnic budou učitelé učit, co bude v písemných pracích, ale také třeba jak mají učitelé žáky hodnotit. Za situace, kdy si učitel nemůže vybrat ani učebnici, která mu vyhovuje, se prostor pro osobnostní přístup učitele blíží nule. Má takto svázaný učitel ještě šanci vybrat pro své žáky ‚správný čas‘? Nebo je bude muset nechat napospas ‚přesnému času‘, který určil někdo, kdo ani učit neumí?
Je malým tajemstvím, že při hlasování v předmětových komisích má stejnou váhu hlas plnohodnotně vzdělaného učitele jako hlas člověka bez pedagogického vzdělání. A ‚učitelů‘ bez vzdělání není málo. Podle zprávy České školní inspekce z roku 2018 učí 45 % českých žáků lidé bez odpovídajícího vzdělání. Ale klid. Dnes, v předvečer roku 2022 je situace statisticky mnohem lepší, neboť jsou mezi učitele započítáváni i lidé, kteří právě nastoupili na jakoukoliv vysokou školu pedagogického zaměření.
Nový ministr školství, nová naděje
Ale to jsem odbočil. Je na čase vrátit se k pedagogické setbě pro rok 2022. Letošní rok je specifický, protože máme nového ministra školství, který je původní profesí učitel, a tak je šance, že do českých škol přivede zpět zdravý rozum. A to i přesto, že po zběžném pohledu zhodnotil práci svého předchůdce jako dobrou. Možná, že až zjistí, že třeba letní doučovací tábory Ministerstvo školství školám a jejich žákům vůbec nenabídlo a poslalo peníze rovnou do neziskovek, které podpořily své klienty, názor přehodnotí. Takových ‚přešlapů‘ bylo více.
Co tedy našemu školství a lidem, kteří k němu patří, do roku 2022 přeji?
- Především pevné zdraví, aby se všichni žáci mohli vzdělávat ve škole a nikdo nezůstával doma na ‚on-line výuce‘.
- Moudré lidi, kteří budou problémy řešit s nadhledem a podle zdravého selského rozumu. Mám na mysli nejen učitele, ale i ředitele, provozní personál, školní inspektory a samozřejmě nového pana ministra, kterému přeji ‚dobrou ruku‘ při výběru kvalitních spolupracovníků. Mějme na paměti, že ministři se mění, úřednictvo zůstává.
- Jednoduchý způsob financování a řízení škol, aby se stát prostřednictvím okresních úřadů (vím, že byly zrušeny) postaral o provozně-technické otázky škol (topení, účetnictví, údržba budov, …) a ředitelé se budou starat o pedagogické vedení škol a pohyblivou složku odměn svých zaměstnanců.
- Návrat k řádu. Školy potřebují jednotný učební plán, za který stát ponese zodpovědnost. Zároveň je správné ponechat RVP pro školy, které si budou chtít učit podle vlastního učebního plánu. Jednotný vzdělávací program (plán) by měl být dostatečně náročný, aby se děti nenudily, aby měly prostor pro osobní růst a zároveň byl dostatečně variabilní, aby si žáci mohli v rámci volitelných předmětů upravit výuku podle svých zájmů. Jednotný program určí, co v jakém ročníku mají žáci umět. To usnadní nejen porovnání kvality škol, tvorbu učebních materiálů, ale také přechod dětí z jedné školy na druhou (třeba při stěhování).
- Zamezení narušování školní výuky akcemi neziskovek, které žáky každoročně připraví o desítky hodin výuky. Je nutné mít na paměti, že se jedná o zájmové organizace, které hájí určité zájmy, a nelze od nich očekávat objektivní přístup. Proto by jejich aktivity měly být realizovány dobrovolně na základě zájmů žáků až po vyučování pouze pro ty, kteří o to budou stát. Myslím, že většina rodičů dá přednost procvičování matematiky před dnem inkluze. Našimi klienty jsou rodiče, nikoliv samozvaní ‚odborníci‘.
- Ukončení zadlužování našich dětí a vnoučat nesmyslnými projekty, které často mají smysl jen pro ty, kteří na jejich základě čerpají dotace. Tyto projekty se týkají i školství.
- Prosazení zákazu jakékoliv reklamy na českých školách do novely Školského zákona. Většina rodičů netuší, že podle současné legislativy mohou být mozky jejich dětí zcela legálně ve škole vymývány reklamami. Tedy s výjimkou reklam na ‚nezdravé věci‘, především na nezdravé potraviny.
- Dostupnou zdravotní péči pro všechny děti. V důsledku krátkozrakých kroků polistopadových vlád a také činnosti České stomatologické komory dnes spousta dětí nemá k dispozici zubaře, i když jim to zaručuje Ústava ČR. Zubní lékaři jednoduše nejsou. V některých oblastech už začíná být také nedostatek pediatrů – dětských lékařů.
- Ukončení všech dětských exekucí. Jejich existence popírá tisíckrát omílanou lež, že žijeme ve svobodné společnosti. Kojence nesoudili ani komunisté a fašisté, ale havlovská demokracie ano. Doufám, že souzení malých dětí v České republice zařadí do své lidskoprávní agendy pan Lipavský a požádá EU o uvalení patřičných sankcí. Dokud nebudou odškodněny všechny děti poslané polistopadovým režimem do exekučního otroctví, nemá kdokoliv z českých politiků právo kritizovat Čínu ani Lukašenka.
- Zrušení Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, která měrou vrchovatou naplňuje základní zásadu komunismu: „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“ Je ohromující, do jaké míry se komunistická ‚terminologie‘ shoduje s terminologií inkluzivní propagandy. Tenkrát byly ‚potřeby‘, dnes jsou ‚speciální potřeby‘ a v obou případech jsou propagátoři přesvědčeni, že mají právo si přisvojovat cizí peníze. To je ale dlouhodobě neudržitelné. Jak řekla paní Thatcherová: „Problém komunismu spočívá v tom, že ani kapsy těch ostatních nejsou bezedné.“
- Přeji českému školství dobrý rok – co zasejeme, to i sklidíme.
|
Vložil: Stanislav Korityák