Kdo bigotně prosazuje jen svůj názor na svět a svůj způsob života, ten je ztělesněním temnoty, říká unitářský duchovní

ROZHOVORY NA OKRAJI Dnešní předvánoční rozhovor vznikl na osobní přání šéfredaktorky Krajských listů.cz Anny Vančové, kterou zajímalo, kdo jsou čeští unitáři a čím se liší od velkých a tradičně zavedených církví. O české Unitarii, své duchovenské práci, čase svátků i rozdělené české společnosti pohovoří jindřichohradecký rodák, spisovatel, hudebník a reverend pražských unitářů Petr Samojský, D. Min., narozený 10. 7. 1966, v současné době obyvatel Všenor u Prahy.

Petře, ty jsi povoláním unitářský duchovní a kromě doktorátu také držitel církevního titulu reverend. Jsi unitářem od dětství a vedli tě k duchovnímu životu rodiče nebo někdo v rodině? Či to byla tvoje svobodná volba z pozdějšího období života? 

To druhé. Já jsem si k unitářství našel cestu až v dospělosti, když jsem se začal více zajímat o hlubší otázky života, a nenacházel jsem uspokojení v konzumním způsobu života socialismu a už vůbec ne v ideologii marxismu-leninismu. Byl to totiž rok 1987, kdy jsem se začal zajímat a postupně prozkoumávat teoreticky i prakticky různé skupiny, počínaje od křesťanů, přes mystiky, až po jogíny. 

Unitářství patří k asi nejméně známým duchovním proudům, respektive náboženským společnostem u nás v Česku. Když se podívám do různých encyklopedií, nalézám zde protichůdné informace. Jedna mi říká, že unitáři jsou křesťanskou sektou, jež odmítá Svatou trojici a Ježíše vnímá pouze jako mimořádného člověka, a ne jako Boha. Ale jiná definice tvrdí, že jde o svobodomyslný (liberální) náboženský proud, který nemá pevné vyznání a hledá inspiraci v různých náboženských naukách, tedy nejen v křesťanství. Můžeš to čtenářům uvést na pravou míru? 

U encyklopedií a jiných publikací, které se snaží definovat věci, záleží vždy na úhlu pohledu, šíři záběru a zaostření pozornosti. Stejně tak subjektivní optikou se může dívat kterýkoliv člověk na cokoliv a vnímat různé detaily, které pak zveličí, anebo naopak umenší. Jako východisko je lépe zeptat se přímo u zdroje, tedy u unitářů samých, a tam je to přímo dáno jejich ústavou takto: „Unitářství má kořeny v antitrinitářském směru evropské reformace. Současné české unitářství vychází z myšlenek svého zakladatele Norberta Fabiana Čapka a čerpá z učení různých náboženských proudů, filozofů a duchovních mistrů minulosti i přítomnosti. Unitáři věří, že existuje Řád vesmíru (Řád bytí) přesahující lidský rozměr, jehož podstata může být různě pojímána a nazývána. Mohou si jej představovat různým způsobem s důrazem na vlastní duchovní zkušenost. Věří, že poznání jeho podstaty lze rozvíjet i prohlubovat. Hlavním cílem unitářství je podílet se na zvyšování duchovní a mravní úrovně jednotlivců i společnosti. V náboženské praxi se členové řídí unitářskými principy.” 

Čeští unitáři tedy hledají zdroje nejen v křesťanské nauce. Znamená to, že usilují o nějaké spojení všech náboženství dohromady? Jak vlastně vypadá jejich bohoslužba a jaké duchovní programy nabízejí veřejnosti? 

Zcela jistě jako unitáři nemáme ambice jednat ani uvažovat jménem všech náboženství a už vůbec ne je sjednocovat. A ani je jakkoliv zastřešovat, zastupovat. Důraz je spíš kladen na to, že nejsme vázáni nikým a ničím čerpat z čehokoliv, co nám dává inspiraci, posilu, moudrost, krásu a tak podobně. Prostě jako když někdo má rád kopanou, tak není vázán dělat jen kopanou a nic jiného, ale zkrátka si zasportovat, kdy chce a jak chce. A k tomu jít třeba do divadla, na výstavu, cestovat do jiných zemí atd. V unitářství se spíš pobízíme k širokému rozhledu a získávání vlastních zkušeností.

 

Vzhledem k popisu unitářských bohoslužeb je více než užitečné, když duchovní je hudebně založený...

Unitářská bohoslužba vychází jak ze základních principů tradice, tak i z tradice konkrétní obce a potřeb jednotlivců. Najdeme tam klasické prvky jako zpívání duchovních písní, společné čtení, promluvu, meditaci – z těch slov už je asi znát snaha o – řekněme – aktualizaci klasických prvků, jako jsou kázání či modlitba. Pracujeme se vším tak, aby to bylo člověku srozumitelné, pro společenství účelné a celkově smysluplné. 

Když má každý unitář právo na zaujetí vlastního stanoviska i podobu duchovní cesty, jak se vlastně mezi sebou shodnou? Co je jejich pojítkem? Nepůsobí toto pojetí i na ně samé až příliš anarchisticky? 

Přirovnal bych to k rodině, kde každý člen rodiny se může dívat na svět různým způsobem, mít jiné zaměstnání, školu nebo koníčky. A přece jsou rodina, která je ráda, že je rodinou, a její identita je jasně daná. Unitářská společenství nacházejí podobně kořeny identity v osobních vztazích, základních principech unitářství (svoboda, rozum, tolerance) – říkáme tomu unitářský étos. 

A jaký je rozdíl mezi člověkem, který si také privátně studuje různé duchovní knihy i nauky, a českým unitářem? Tzv. nezávislých duchovních hledačů je podle některých odhadů v naší zemi dnes možná násobně víc, než lidí aktivních na půdě organizovaných církví… 

Kdybych použil dříve uvedené příklady, tak je to podobné – člověk má na výběr, jestli chce žít sám, anebo v rodině, kopat si sólo do míče na paloučku, anebo být součástí sportovního klubu. Žijeme v době individualismu a postmoderní svět, pravda, nabízí ohromné sociální jistoty, takže člověk může mít pocit, že si se vším vystačí sám. Ale třeba po čase zjistí, že když si sám kope do míče na paloučku, není to taková zábava, nemá s kým se poměřit, nikdo mu nepofouká ukopnutý palec, nemá nikoho na souhru a podobně. Duchovní společenství poskytuje podobné věci, jen v duchovním kontextu. 

Co je vlastně cílem duchovní cesty unitáře, na rozdíl od tradičního křesťana nebo buddhisty? Kam směřuje unitář a co hledá? Jde mu o spásu duše? 

S trochou nadsázky bych řekl, že v životě člověka nejde o nic víc, než o spásu duše. A to bez ohledu na náboženství, národnost, historickou epochu a podobně. Protože spása duše je zase jen pojem, který můžeme nahradit například sebeuskutečněním. To znamená naplnit potenciál, který mám tím, kým jsem, a v první řadě tím, že jsem. Náboženství jsou pak z mého pohledu jen různé cesty, způsoby, které k tomu poskytují na základě svých zkušenosti, často více či méně zakonzervovaných, určitým způsobem sumarizovaný návod, tedy recept na život i s již předdefinovanými pojmy, a takovým pojmem je i spása duše. 

Před pár dny jsem četl vyjádření jedné aktivní evangelikálky, jež ale občas zastávají třeba i někteří katolíci nebo evangelíci (neříkám, že všichni). A to, že veškerá tzv. nezávislá religiozita, kterou ona zjednodušeně nazývá esoterikou, ba i všechny nekřesťanské proudy jsou obřím nebezpečím pro duši člověka. Bez výjimky totiž pocházejí od ďábla, s nímž mají uzavřenou smlouvu a mají od něho propůjčené i různé nadpřirozené schopnosti. Tedy pozor na různé léčitele, kteří kráčejí zároveň nějakou duchovní cestou, pozor na buddhistické mnichy, jogíny apod. Jak to máš coby unitář nastaveno ty? Taky máš osobní smlouvu se satanem, nebo s ním má celá Unitarie nějakou kolektivní dohodu? A byly ti temnotou propůjčeny nějaké nadpřirozené schopnosti, kterými získáváš zájem a úctu okolí?... Má vše, co není spojeno s Ježíšem, temný původ? 

Dalo by se to říct úplně opačně – kdo bigotně prosazuje jen svůj vlastní názor na svět a svůj vlastní způsob života, je ztělesněním temnoty. Tou temnotou myslím kulturní temnotu, jak ji známe třeba z doby upalování kacířů, křižáckých válek anebo teroristických útoků, pronásledování homosexuálů a tak dále. 

Kde vlastně v Česku působí unitáři a od kdy? Mají své kostely alespoň ve větších městech, nebo je najdeme třeba jenom v Praze jako malou skupinku osob? Kolik je dohromady českých unitářů? 

V České republice má unitářství stoletou tradici, vlastně na rok přesně, protože letos slaví sto let od svého založení v roce 1922 (9. 4.). Ústřední osobou v dobách počátků byl N. F. Čapek, který unitářství poznal přes T. G. Masaryka a jeho manželku Charlottu, jež byla americkou unitářkou – a měli i svatbu vedenou unitářským duchovním.

 

Foto z celostátního sněmu českých unitářů z 26. - 28. dubna 2019 v Teplicích. Zde byla hlasováním oficiálně podpořeno následující prohlášení: „NSČU vítá Poslaneckou sněmovnou projednávaný návrh zákona, který v případě přijetí umožní také církvím a náboženským společnostem oddávat stejnopohlavní páry. Čeští unitáři se vždy stavěli proti všem formám diskriminace včetně diskriminace na základě sexuální orientace, a dosavadní právní úpravu registrovaného partnerství, jehož uzavření je možno pouze na úřadech a nemůže být prováděno duchovními církví a náboženských společností proto považují za nesprávnou. Změna, která i unitářským duchovním na základě jejich uvážení umožní stvrzovat vstup do partnerství i osobám stejného pohlaví je proto vnímána jako krok správným směrem.“ 

Kostel u nás nemáme ani jediný, pokud se kostelem rozumí sakrální stavba křesťanského typu. Máme prostě shromažďovací prostory, a to kromě Prahy v Plzni, Teplicích, Liberci, Ostravě a Brně, a k nim jednu obec zvanou Širší společenství, která slouží lidem bez ohledu na místo bydliště. Českých unitářů je dnes kolem 500, máme ovšem mnoho příznivců, kteří z rozličných důvodů nejsou členy. 

A kde vlastně studuje český unitář, když se chce stát duchovním? Mají unitáři v Česku svoji fakultu nebo vysokou školu? A provozují čeští unitáři nějakou svoji charitu, hospic, sociální zařízení nebo třeba knižní nakladatelství, anebo je to něco, co pro ně v tak malém počtu zatím není dosažitelné? 

Provozujeme Unitářskou akademii, kde mohou studovat jak zájemci o duchovenskou službu, tak i ti, kdo se podílejí na vedení ve svých obcích, ale v podstatě kdokoliv, kdo se zajímá o praktické otázky spirituality, jak je řešíme v našich společenstvích nebo v životě obecně. Studium spočívá ve dvou vícedenních soustředěních na jaře a na podzim, a v možnosti účastnit se letního modulu, který se věnuje praktické spiritualitě. Jinak je možnost také studovat na unitářských školách v zahraničí: ve Velké Británii, USA a v Rumunsku. 

Charitativní organizace je momentálně ve stádiu rozvah a plánování, jinak se zapojujeme, kdykoliv je to třeba do již existujících sbírek, ať už unitářských v zahraničí nebo českých organizací. Knihy publikujeme v nakladatelství Unitaria, máme za sebou už pěknou řádku knih, a to i pro děti nebo zaměřené na širší témata života společnosti. Knihy vydávají ale i některé z našich obcí přímo, zkrátka knižní kultura je nám opravdu vlastní. 

A co nějaké unitářské ústředí? Existuje také? A máme ho hledat v Římě? Nebo zcela jinde? Mají unitáři svého papeže nebo nějakého ústředního prezidenta pro celý svět? 

Unitáři dbají na nezávislost – ať na úrovni jedince, místního společenství, tak i národního celku. Takže unitářského ředitele zeměkoule nenajdete ani v Římě, ani nikde jinde. Dbáme dost důsledně na demokratický proces organizace, takže stejně jako si obec volí svého duchovního (nebo svou duchovní), volí si i výkonné vedení, přičemž nejvyšší autoritou je valné shromáždění. Z obce pak jsou pak voleni členové vedení národní organizace. Na mezinárodní úrovni máme jen různé možnosti komunikace a spolupráce. Takže vedení jde skutečně doslova odspodu, jedinec má vliv na vedení ve všech úrovních. 

Může se takový unitářský duchovní oženit, anebo má nařízený celibát? A smí se rozvést? Nebo být zároveň homosexuálem? Jedna z velkých církví svěcení homosexuálů za kněze jasně zakazuje… 

Za mne osobně mohu říct, že unitářský duchovní by se spíše oženit měl, aby viděl, zač je toho loket, jak se říká. Rozumí se, že to platí i o duchovních ženského pohlaví. Protože starat se o rodinu je cenná praktická zkušenost. Nicméně, jak členové i duchovní žijí po osobní stránce, je ryze jejich soukromá věc – a to i v případě, že jsou homosexuální, nebinární či jiné orientace. Unitáři dlouhodobě podporují manželství homosexuálů, ostatně mohl bych v té souvislosti doporučit kapitolu ‘Muž s ženou, muž s mužem i žena s ženou’ z mé knihy Dobrodružství zvané svatba, kde se o tom podrobně hovoří.

 

 

Unitáři jsou v moderní době velmi vyhledávaní kvůli svatebním obřadům. Kteří lidé si přejí za svého oddávajícího právě unitářského duchovního a proč? 

Myslím, že je to právě ve flexibilitě ohledně podoby a obsahu svatebního obřadu. To vychází z principu, jak už jsem uvedl dříve, že v unitářské bohoslužbě se vychází od jednotlivce, od jeho potřeb, zkušeností, postojů vůči světu atd. Podobně je to v přípravě svatebního obřadu, kterou začínám vždy otázkou: „Jaké jsou vaše představy a potřeby?“  Snažím se postupně dojít k pomyslné esenci vztahu, a na tom stavět podobu obřadu. Pak je šance mít svatbu osobitou, autentickou. 

Slaví unitáři také nějaké svátky? Mají je stejné s křesťanskými? A co Vánoce, které jsou na spadnutí? 

Naši členové mohou pochopitelně slavit cokoliv jakkoliv. Kdybych měl zmínit specificky svátky, tedy spíše tradiční oslavy unitářské, tak pak je to hlavně Květinová slavnost, kdy každý má přinést květinu, která ho reprezentuje, v závěru si odnáší jinou, a to symbolizuje vstřícnost a nevybíravost druhých, se kterými se podílíme na životě v tomto světě. Pomyslným protipólem ‘Květinové’, která bývá obvykle v červnu, je prosincová slavnost Sdílení světla, kdy zase vycházíme z ročního období, ve kterém je fyzického světla málo, a tak se nabízí hledat a vzájemně si předávat inspiraci, aby světla v duchovním smyslu bylo víc. 

A jak bude konkrétně vypadat 24. prosinec u Samojských? Bude se konat vánoční nadílka a zdobit stromeček?  

24. 12. u Samojských se nic zvláštního dít nebude, já budu bádat v archivu při práci na jednom historickém textu, manželka s dcerou budou asi někde po návštěvách.  U Samojských se slaví Slunovrat, takže všechna sláva se odehrává 21. 12., kdy děláme slunovratový oheň s různými rodinnými rituály a písněmi. Při západu slunce ukládáme slunce do plamene svíčky a ráno pak slunce vypustíme a vítáme Dažboga, slovanského slunečního boha. 

Jak zasáhl českou Unitarii covid? Ovlivnil nějak její chod nebo způsob setkávání věřících? 

Ovlivnil nás těžce. Sice jsme v některých obcích flexibilně zareagovali a vytvořili způsoby shromažďování po internetu, ale není to prostě ono. Unitářství jako forma svobodomyslné spirituality má základ ve společenství, takže zákaz shromažďování byl těžkou ranou. Ono i být pospolu v rouškách, jakkoliv je to z epidemiologických důvodů opodstatněné, prostě s sebou nese prvek absurdity, protože nevidět si do tváře je složité, stejně jako při zákazu zpívání hledat alternativní způsoby soubytí. 

A teď otázka na tělo. Unitáři prý nemají pevnou nauku stran posmrtného života, a někteří v něj dokonce nevěří. Co to v praxi znamená? Mnoho lidí dnes umírá na covid. Křesťanský kněz může takové osobě přislíbit život věčný, nebo řekněme posmrtný. Jak se ale s umírající osobou loučí unitářský reverend a jakou ji může poskytnout naději? 

Proč otázka na tělo? Je to jedna z úhelných otázek života, byť v tomto případě otázka smrti. Já bych odhadl, že většina unitářů je toho názoru, že nějaká forma zachování životní energie existuje, to znamená, že to, kým jsme, anebo lépe řečeno: že jsme, je nějakým způsobem transformováno do jiné podoby. Ovšem jak to je, to je otázka, o které lze mít zajímavou debatu, akorát to u té debaty také skončí. Do té chvíle, kdy buď někdo poskytne jednoznačný důkaz, anebo než umřeme, protože pak teprve to poznáme s jistotou. Unitářské hledisko je myslím dobře shrnuto vtipem: „Je pro vás unitáře důležitý život po smrti?“ „Pro nás je důležitější život před smrtí.“ Často lidé žijí svůj život pod tlakem představy, co bude po smrti. Unitářství zdůrazňuje, že máme žít naplno a kvalitně bez ohledu na to, co bude pak.

 

 

Může to znít podivně, ale smrt, a to i ve smyslu prožívaného času umírání, je oslavou života – ve smyslu připomínání si toho, že život je dar. Co bude pak, je v podstatě zbytečné řešit, protože je to pouze předpoklad, hypotéza, anebo článek víry, a tak to spíš odvádí pozornost od toho, co smrt nabízí. A to je uvědomění si vzácnosti každého zlomku vteřiny. Z toho důvodu pro pozůstalé také unitáři nabízejí spíš obřad vzpomínkový (než sešlost nad rakví či v krematoriu), kde se vzpomíná na život zesnulého – a nezřídka s humorem, takže pak se slzy mísí se smíchem. 

A jaký je tvůj osobní názor na tzv. posmrtný život? 

Já osobně jsem otevřen všem možnostem, dávám Věčnosti volnost a nemám potřebu ji svazovat představami. Uvidíme. 

Jak vnímáš dnešní rozdělenou společnost, na tzv. vaxery a antivaxery, ale třeba i šíření různých konspirací nebo zvažované povinné očkování všech obyvatel? 

Rozdělení společnosti v ohledu očkování je velmi smutné. Jako by zanikala myšlenka, že my je důležitější než já. Pokud mohu udělat něco pro druhé, tedy pro lidskou společnost, je vhodné vstřebávat, živit či vytvářet představy konspirace? Anebo i s určitým diskomfortem, nejistotou a rizikem přijmout svou odpovědnost a umenšit společné ohrožení, jak jen to jde? Za mne v tomto ohledu je my víc než moje pohodlné já. 

Jsi autorem několika knih. Můžeš nám je v kostce představit? Která měla největší úspěch na trhu a která ti případně přirostla nejvíce k srdci, není-li to ovšem ta samá? 

To by bylo dlouhé psaní! Mohu zmínit například knihu Krajina jako duchovní dědictví, kde jsem se zabýval tématem toho, co nám krajina kolem nás nabízí, pokud se do ní pohroužíme prožitkem. Pak tři knihy, které jsem sestavoval dohromady s hudbou, poslední dokonce s videoklipy, aby se text vzájemně doplňoval s jinými prvky. Na trhu je nejúspěšnější Dobrodružství zvané svatba, a z mého pohledu je nejdůležitější Spiritualita všedního dne, která volně a spíš už prakticky navazuje na předchozí Spiritualitu (nejen) pro skeptiky.

 

 

Jsi dlouholetým hráčem na sitár a členem skupiny Kolorej, pro níž jsou typické mimo jiné nápadité a přitom velmi jednoduše zpracované hudební klipy. Jak bys představil styl vaší skupiny a kde si vás mohou najít vaši posluchači? 

Já tomu stylu říkám pohanský bigbít. To proto, že bigbít je takové starší, zvukomalebnější a výstižnější slovo pro rock, a pohanské zase znamená to, že se v našich skladbách zabýváme existenciálními (a tedy duchovními) otázkami, ale v jejich ryzí podstatě, tedy bez vlivu křesťanství a dalších světových názorů. Má to leckdy prvky kafkovské absurdity a nadsázky, protože ta, stejně jako humor, takový lehce nasredinovský, k těm otázkám také patří. Někdy používám indický sitár. Ten mne mne lákal už od mládí, až do doby, kdy jsem na studiích v USA našel skvělého učitele z Indie, který mne naučil na něj hrát. A indická hudba je mi velmi blízká, takže to je jeden z pramenů inspirace. Jinak web skupiny je www.kolorej.cz, tam jsou také uvedeny naše hudební videoklipy.

 

Petr Samojský hraje i na sitár

Mimochodem, každý, kdo tě slyšel kázat, zná tvůj výrazný a nepřeslechnutelný plzeňský přízvuk, který je na rozdíl od spisovného kolísavý, a tak se říká, že lidé z Plzeňska při řeči spíše zpívají, nežli mluví. Jak jsi k němu ale přišel ty coby jihočeský rodák a nyní Pražan a Středočech?

V Plzni, kde jsem žil už jako miminko, takže jsem k ní velmi přilnul. Už od školních let jsem si všímal toho, jak lidé mluví, a vadilo mi, jak jsou ovlivnitelní – že si třeba po nástupu na vojnu během týdne osvojili typickou vojáckou hantýrku. To jsem u sebe odmítal a zakládal jsem si na tom, abych si jako určitý pocitový znak své identity udržel svůj jazyk včetně přízvuku a slovní zásoby. Ze stejného důvodu se bráním parazitním slovům (vole, prostě, vlastně, jakože atd). No a když jsem se dočasně přesunul za studiemi do USA, a pak navrátil do ČR, ve všech těch životních etapách jsem si tak trochu hýčkal „kampa deš“ a „copa je?“  Tedy hýčkat není správné slovo; zkrátka si to užívám, to je pořád to moje plzeňské já. A až jednou v Plzni odstraní ty architektonické příšernosti, jako je plzeňské metro či dálnicí přeřízlou synagogu atd., tak se třeba i vrátím... Ano, je to vtip. 

Jaké jsou kromě hudby a psaní tvé další koníčky? Přátelé a známí tě označují za velmi kreativní typ člověka. 

Ono je to pořád něco, vždycky mne něco nadchne a vrhám se tam. Tuhle se mne někdo ptal, proč se pořád honím za tolika věcmi, a já povídám tak nějak bez rozmyšlení – „No chci to všechno stihnout, než umřu.” Ani jsem si neuvědomil, co vlastně říkám. Mám potřebu takříkajíc ze sebe vymačkat, co jen jde, naplnit svůj potenciál, a tak dělám, co se dá, co mne baví a kde cítím nějakou možnost seberealizace, zejména když to může někomu nějak pomoct, být co platné.

 

Reverend Petr Samojský

V posledních letech se hodně věnuji kameře, učím se pracovat s formátem videa, ať už v podobě dokumentární nebo jinak. S tím se pojí i cestování, zkrátka možnost pozorovat věci, krajinu a lidi vlastním okem i okem kamery, a bavit se souhrou mezi nimi. Pak bych mohl zmínit pět mých přítelkyň – koček domácích, a v té souvislosti samozřejmě svou rodinu. 

A co aktuálně chystáš do budoucna, ať už v oblasti hudební, literární, duchovenské či v ryze osobním životě? 

Momentálně pracuji na komponovaném pořadu Tři kamínky na cestu životem, což bude propojení živé hudby a scénického tance, který vymýšlí moje dcera Doubravka, studentka taneční konzervatoře. Tento pořad bude mít premiéru při jarních oslavách 100. výročí založení českého unitářství. Tohle mě moc baví, když se dají propojit různí lidé, různé zájmy a různé potřeby, aby se uskutečnila dobrá, prospěšná nebo krásná věc. 

Děkuji za rozhovor.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Rozhovory na okraji, Petr Samojský, unitáři, HP,