Masožravá Adéla už večeřela aneb Vzhůru za krokodýly. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou podruhé na Borneu
18.12.2021
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Tohle není snímek nestvůrného zeleného a krvavě červeného dračího srdce z nějakého pradávného rituálu, ale jedna z největších masožravých rostlin. Tato obří láčkovka z ostrova Borneo se jmenuje Nepenthes villosa a je schopna bez problémů ulovit žábu, ještěrku nebo i myš.
Minulý díl našeho putování po Borneu jsme zakončili na cestě k vrcholku tamní nejvyšší hory Mount Kinabalu. Nejvíc mě zde vedle pestrobarevných orchidejí ohromily obří masožravé rostliny, jejichž rozměry se tak trochu vymykaly mým představám.
Největší kinabalské láčkovky rodu Nepenthes mají objem kalichu až jeden litr a nezřídka si pošmáknou nejen na hmyzu, ale i na ještěrkách a žábách. Slyšel jsem i pozoruhodnou historku, že nepohrdnou ani uzeninou, kterou také bez větších problémů stráví. Nepřipomíná vám to filmovou scénu s obří rostlinou Adélou, požírající odložený párek komisaře Ledviny, ztvárněného nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským? Buďte si však jistí, že bornejská Adéla, na rozdíl od té filmové, už večeřela zcela jistě.
Bornejští Kadazanové, což je jedna z mnoha etnických skupin obývajících ostrov, vyprávějí o láčkovkách neuvěřitelné legendy. Podle těchto pověstí dorůstaly kdysi masožravé rostliny obrovských velikostí, a mohly se dokonce aktivně pohybovat. Jejich kořistí se však prý nestávala pouze velká zvířata, jako jsou zdejší divocí vousatí vepři a tapíři, ale dokonce i lidé!

Kadazanský rybář na řece Segamě není úplně v bezpečí, velmi snadno se může z lovce stát kořistí. Obrovští krokodýlové jsou zde všudypřítomní.
Vraťme se však raději zpět na pečlivě udržovanou trasu nejvyšší bornejské hory Mount Kinabalu a pokračujme dál v poměrně náročném výstupu. Těžkosti strmého stoupání, provázeného brebentěním nezbytného průvodce, kterého si musíte povinně najmout, jsou však kompenzovány nádhernými výhledy na okolní, zdánlivě nekonečný prales.
Ve výšce kolem tří tisíc metrů se stále ještě dobře daří bambusu a stromovému kapradí. Po dalších hodinách chůze však studená zóna mračného pralesa končí a následuje strmější úsek, který vyčerpaného turistu vyvede přímo na otevřenou vrcholovou krajinu žulových desek a pitoreskních věžiček. Tady, ve výšce 4100 metrů nad mořem, si člověk ani neuvědomí, že je kousek od rovníku, a roztřese jej silná zima. Zajímavá zpáteční cesta, lemovaná orchidejemi, masožravými láčkovkami a jinými klenoty bornejské džungle, však dá brzy zapomenout na chlad i únavu.

Kalné vody řeky Segamy skrývají nejedno tajemství. Hodně mi o nich vyprávěl Kadazan Bateig Labi, sedící na přídi svého člunu sampanu. Bateig tvrdí, že posvátného krokodýla Palanga viděl několikrát na vlastní oči.
Hlavním cílem mé bornejské expedice nicméně nebyly ani tak krásy smaragdového pralesa a blankytného moře, ale špinavě žluté a páchnoucí vody zdejší pralesní řeky Segamy. Před časem jsem pro Krajské listy psal seriál Dobře utajené příšery, o záhadných zoologických fenoménech na naší planetě. V jednom z dílů jsem se zmínil i o monstrózním krokodýlovi mořském, známém mezi místními jako posvátný Palang. A právě tato úžasná opancéřovaná obluda, měřící údajně deset metrů, obývá dodnes kalné vody Segamy. A to už je jistě pádný důvod pro návštěvu bahnitého tropického toku.
Břehy řeky Segamy jsou po celé délce jejího toku obývané Kadazany, kteří si někdy říkají říční lidé. Podle mě patří k těm nejúžasnějším hostitelům, jaké jsem kdy poznal. Takoví alespoň byli ve vesnici Bugit Balačon. Po krátkém přivítání následovala nezbytná hostina. Slovo dalo slovo a já jsem hned druhý den vyrazil s osmdesátníkem Bateigem Labim a jeho vnuky na řeku.

Krokodýlové se vpodvečer objevují tiše jako duchové a prozradí je jenom periskopy očí a nozdry
Během cesty prastarým motorovým sampanem (člunem) jsem mohl pozorovat spoušť, jakou tu napáchaly zahraniční korporáty. Zatímco břehy Segamy jsou dnes už téměř úplně zničené kácením, aby mohly být zakládány další a další palmové plantáže, chrlící nezdravý palmový tuk pro americké a evropské spotřebitele, zůstává řeka překvapivě netknutá.
Obří krokodýlové tak stále zůstávají vládci Segamy. Svědčí o tom i vyprávění šéfa jedné palmové plantáže Johna, které jsem si během zastávky našeho sampanu na břehu Segamy vyslechl.

Obří segamské krevety s dlouhými klepety vypadají tak trochu jako z jiného světa
„Asi před pěti měsíci byl jeden z dělníků přímo před mými zraky uchvácen obrovským krokodýlem. Stalo se tak během polední pauzy, kdy si nešťastník vyrazil zarybařit. Z vody se zničehonic vynořila zubatá tlama, která ho uchvátila uprostřed těla a zmizela pod hladinou. Netvor se pak ještě několikrát otočil kolem své osy, a pak jsem toho muže už nikdy neviděl,“ vzpomínal šéf plantáže, ležící na středním toku Segamy. Sympatický Kadazan s křesťanským jménem John, které získal jako křesťanský konvertita k anglikánské církvi, si rovněž postěžoval, že podobné tragédie nejsou nic výjimečného. Je to prý dáno tím, že jsou krokodýlové stále chráněni přísnou vládní vyhláškou.
Bateig jeho slova kývnutím potvrdil. Krokodýlové jsou opravdu nebezpeční, hlavně však na dolním toku řeky, kde dorůstají obrovských délek a více než tunové hmotnosti. Králem řeky však zůstává gigantický a chronicky lidožravý Palang, který býval po desítky let předmětem uctívání. Dokonce měl vlastní kněžku, zvanou mankupa, která před ním tančila složité rituální tance. Palang prý měří deset metrů a je údajně téměř nesmrtelný. Nádherná pověst, nebo realita? Každopádně já jsem nic podobného Palangovi v Segamě ani nezahlédl. Všechno, co jsem viděl, byla maximálně tak tři metry dlouhá drobotina. Jednou se ale za Palangem určitě vrátím. Tahle legenda mi prostě nedává spát. Bateiga, mého úžasného pohádkového vypravěče, už ale asi nezastihnu. Vždyť by mu bylo už přes sto let. Obrovský Palang však podle jeho slov bude brázdit kalné vody Segamy dál.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma