Může být ‚školní neúspěch‘ nakonec vlastně úspěch? Dám dva příklady ze své praxe. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Pixabay

Popisek: Úspěch či neúspěch ve škole; ilustrační foto

Týden se s týdnem sešel a zase tu máme pátek. A s ním i další úvahu o vzdělávání. Tentokrát se budu věnovat otázce ‚školního neúspěchu‘ žáků. Ač se jedná o naprosto neodborný a zavádějící výraz, který ve vědecké literatuře nenajdeme, setkáme se s ním poměrně často v ‚odborných článcích‘ expertů na cokoliv. Tyto články ve skutečnosti odborné nejsou právě proto, že pracují s nepodloženými pocity, které mění na vlastní ‚odbornou terminologii‘. Úspěch znamená pro každého z nás něco jiného, a proto si pod ním také každý něco jiného představuje – nelze jej zobecňovat. Přitom k základním rysům vědecké práce patří právě obecná platnost.

Vybavuje se mi na toto téma nádherná anekdota:

Úspěch ve 4 letech: pleny zůstanou suché.

Úspěch ve 12 letech: máš přátele mezi vrstevníky.

Úspěch v 18 letech: máš řidičský průkaz.

Úspěch ve 20 letech: žiješ sexuálním životem.

Úspěch ve 30 letech: máš peníze.

Úspěch ve 40 letech: máš peníze.

Úspěch v 50 letech: máš peníze.

Úspěch v 60 letech: žiješ sexuálním životem.

Úspěch v 70 letech: máš řidičský průkaz.

Úspěch v 80 letech: máš přátele mezi vrstevníky.

Úspěch v 90 letech: pleny zůstanou suché. 

Je možné úspěšně ignorovat školu?

Jak vidíte, úspěch opravdu nelze považovat za něco univerzálního. Bylo by vcelku jedno, kdyby nesmysly o ‚žácích ohrožených školním neúspěchem‘ psali jen různí ‚eduzahrádkáři‘ z neziskovek. Problém je, že se s tímto výrazivem setkáme i v oficiálních dokumentech Ministerstva školství. Například ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ moudré hlavy dokonce naplánovaly „prevenci školního neúspěchu“. Jasně, že za veřejné peníze.

Bohužel – členové ‚expertní skupiny‘ Ministerstva školství vůbec nepochopili, že existují žáci, pro které je největším úspěchem právě to, že se na školu zvysoka vy… vykašlou. A není na tom nic špatného. Tyto děti mají jiné zájmy a dělají, co je baví – jak jim velí moderní pedagogika. Jen k jejich zájmům nepatří škola. Znáte písničku Hlídač krav od Jaromíra Nohavici? V ní je tento jev popsán naprosto dokonale. Domyšleno do důsledku – tito žáci pochopili podstatu time managementu (řízení času): stanovili priority a na jejich základě určili, čím se budou zabývat a čím ne. Jak řekl Jan Mühlfeit: „Time management řeší dvě otázky – na co se vys.at a z čeho se pos.at.“ Buddha zašel poněkud dále: „Vys.at se můžete úplně na všechno!“ Konec konců – musíme jenom zemřít a jít na záchod.  

Mohu být úspěšný v něčem, o co nestojím?

Ale zpět ke školnímu úspěchu nebo neúspěchu. Dovolím si malý příměr. Dovedete si představit typického českého chlapa, jak háčkuje? Já ne. A teď si představte, že by stát stanovil ‚povinnou háčkovací docházku‘, a všichni občané – včetně nás mužů budou mít povinnost se jí účastnit. Jistě je vám jasné, že budeme hledat způsoby, jak se plnění této povinnosti vyhnout. Největší king bude ten, komu se povede ‚odignorovat‘ nejvíce hodin háčkování. Právě v úspěšném odporu vůči háčkování bude spočívat náš největší úspěch. A ještě se tím budeme chlubit! Je jasné, že mnozí z nás v háčkování moc úspěšní nebudou prostě proto, že nebudeme chtít ‚být úspěšní‘ v něčem, co nesnášíme. Stoupne mužská nemocnost, absence a hledání důvodů, proč to nejde. A tak Ministerstvo školství najme ‚experty‘, kteří vypracují program na ‚prevenci u mužů ohrožených háčkovacím neúspěchem‘. Opravdu někdo věří, že tato prevence k něčemu bude?

Zamysleme se ale nad tím, co to vlastně úspěch je. Nemohu považovat za úspěch, pokud dosáhnu něčeho, čeho jsem dosáhnout nechtěl. Uspět – tedy mít úspěch – mohu pouze v případě, že něčeho chci dosáhnout já sám. CHCI! To je klíč k úspěchu! Pokud toho nedosáhnu, neuspěl jsem. Tomu se říká neúspěch. Pokud SVÉHO CÍLE dosáhnu – je to úspěch. Tvrdit, že je dítě neúspěšné, protože nedosáhlo NAŠEHO CÍLE, je nesmysl – je to náš neúspěch. Neznám moc dětí, jejichž životním snem by byl ‚školní úspěch‘.

Dosáhnu-li něčeho v tom, co je mi cizí, pak se jedná buď o náhodu, nebo úspěch někoho jiného. Je to úspěch toho, kdo mě k tomuto úspěchu dovedl. Pak je otázkou, čím je jeho úspěch ve vztahu ke mně. Může být dobrým vedením, důslednou výchovou, manipulací, nátlakem, vydíráním nebo duchovním znásilněním. Čím skutečně bude, záleží na tom, jaká je motivace toho, kdo mě k tomuto úspěchu dokopal, dotlačil, dovedl… vyberte si. Rozhodně ale nelze nikomu předepsat, v čem má být úspěšný – a platí to i o školní úspěšnosti. 

Může být pro nás cizí (vnucený) úspěch pozitivem?

Může a velice často tomu tak je. Vzpomeňme na české přísloví ‚z odříkávaného chleba největší krajíc‘. Uvedu dva příklady ze své praxe, kdy úspěch byl v jednom případě represí, která vedla ke školnímu úspěchu a ve druhém případě úspěch žáka spočíval ve vyhození ze školy. V obou případech se jednalo o výuku výtvarné výchovy na gymnáziu a v obou případech mi studenti poděkovali.

Případ první – třída, v níž velká část žáků měla pocit, že výtvarná výchova není k ničemu a v zásadě na ní nemusejí pracovat. Odevzdané práce některých z nich odpovídaly mateřské škole (bez nadsázky) s odůvodněním, že to tak cítí, případně vidí. Prostě na to kašlali. Bylo mi jasné, že nemám šanci je někam dotlačit na poli uměleckého pojetí, a proto jsem se rozhodl jít cestou řemesla – tedy techniky malby, míchání barev a dalších postupů, díky kterým se malovat naučí prakticky kdokoliv. Pracovali jsme podle tohoto videa Boba Rosse.

Na první hodině jsme malovali oblohu, kde bylo zcela jednoznačně řečeno, co a jak mají udělat. Kdo to neudělal, dostal za pět. Na další hodině totéž. Nastal pětkový teror, a tak žáci chtě-nechtě začali dělat, co jsem po nich chtěl. Po několika hodinách začaly VŠEM vznikat opravdu pěkné, realistické obrazy. Objevil se zájem a studenti CHTĚLI malovat. Když někdo chyběl, přišel si odpoledne ve svém volnu práci doplnit, aby mohl příště pokračovat. Za celé pololetí jsme namalovali jeden jediný obraz formátu A2. Když jsme jej dokončili, přinesli jsme z půdy staré rámy od požárních řádů a obrazy zarámovali. Hotové práce si žáci odnesli domů. Největší raubíř mi na konci roku přišel poděkovat, že to byla nejlepší výtvarka, jakou kdy zažil. Úspěchu bylo dosaženo terorem – ne lacinými jedničkami. Je jasné, že i přes motivační pětky dostali všichni na vysvědčení za jedna.

Příběh druhý – tatáž škola, student, který na výtvarku chodil jen výjimečně. Byl totiž ubezpečen, že se z ní nedá propadnout. To je sice pravda, ale může být neklasifikován, což může vést ke stejným výsledkům jako propadnutí. Vzhledem k tomu, že současně s mou ‚neklasifikací‘ propadl i z matematiky, na škole skončil. Potkali jsme se o mnoho let později v hospodě, kde mi poděkoval, že jsem jej v podstatě vysvobodil. Po odchodu z gymnázia, které ho nebavilo, se vyučil kuchařem a v této práci se našel. Je třeba si uvědomit, že na gymnáziu plnil školní úspěch svých rodičů, zatímco na kuchařském učilišti plnil svůj školní úspěch. Jak vidno – úspěchem může být i vyhození ze školy.

Vždy, pokud žáky někam vedeme, je nutné si uvědomit, co je smyslem života – a tím je prožít spokojený život. Teprve od něj se odvíjí konkrétní podoby jejich osobního úspěchu. Proto bychom měli být velice opatrní při ‚předepisování univerzálního školního úspěchu‘ žákům. Možná, že jejich životní úspěch spočívá právě ve školním neúspěchu. Jak napsal Fjodor Michajlovič Dostojevský: „Nikoho nelze hnát bičem do nebe.“

Vložil: Stanislav Korityák