Ostrov, kam dodnes připlouvají poslové z pravěku. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou poprvé na Borneu

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Mořský ostrorep z ostrova Borneo, patří ke skutečným poslům z pravěku, a je navíc i vzdáleným příbuzným trilobitů

Po pádlování v africké Gambii si vás dovolím pozvat na další výlet. Tentokrát zamíříme do pralesů a pod hladiny řek a moří asijského Bornea. Třetí největší ostrov naší planety si návštěvu určitě zaslouží a nejenom proto, že je rájem největších masožravých rostlin a podivuhodných tvorů, kteří sem připluli přímo z pravěku.

Dnes je Borneo správně rozděleno mezi Malajsii, Indonésii a sultanát Brunej. Malajské území, sestávající ze dvou svazových států Sabahu a Sarawaku, patří k nejbezpečnějším místům v rovníkové Asii. Tedy pokud zrovna nejste pašeráci drog. Za tyto delikty totiž místní úřady zcela nekompromisně udělují tresty smrti, a to bez ohledu na národnost, náboženství či pohlaví. Měl jsem možnost poznávat krásy Bornea právě ze severní, tedy malajské části, což ve mně zpočátku vyvolávalo jisté obavy. Fantazie, vybičovaná na nejvyšší míru, mě během prvních dnů mého osamoceného pobytu nutila stále prohlížet zavazadla a kontrolovat, zda mi do nich nějaký 'zlý drogový dealer' pokoutně neschoval nějakou omamnou látku. Ve snech mě pak děsila šibenice, na níž se pohupovalo tělo nebohého turisty, popraveného za pašování opiátů.

Už ani nevím, v jakém bulvárním plátku jsem si tuto strašidelnou informaci přečetl, ale bezpečně se vynořovala vždy, když jsem viděl jakoukoliv uniformu. Prožíval jsem si zkrátka jakousi evropsky vychlazenou a o to plíživější obdobu výbušného malajského amoku. Paranoidní stavy však naštěstí zcela převálcovala tropická bezstarostnost, která je pro zdejší obyvatele tak typická a na opuštěného cestovatele naštěstí velmi snadno přenosná. Nejvíc jsem si báječné pohody a radosti užil mezi bornejskými Kadazany, což je svérázné a srdečné etnikum, obývající zdejší pralesní nížiny. Člověk by ani nevěřil, že to kdysi byli obávaní lovci lebek.

Suluské a Jihočínské moře kolem Bornea obývají také různé druhy podivných žraloků. Na snímku je bizarní druh s neméně originálním jménem kytarovec křivoústý (Rhina ancylostoma). Člověku je však zcela neškodný.

Borneo je opravdu obrovský kus země, který omývají vody hned čtyř moří – Jihočínského, Jávského, Celebeského a Suluského. A právě na březích posledního z nich, v přístavním městě Sandakanu, jsem potkal malého rybáře, který se hrdě chlubil tím nejzajímavějším tvorem, kterého jsem do té doby viděl. Poprvé jsem tak pohlédl 'tváří v tvář' do složených očí čerstvě uloveného asijského ostrorepa. Pravěce vyhlížející bizarní živočich, vybavený dlouhým a nebezpečně vypadajícím bodcem, je paleontologům dobře znám z fosilního záznamu. Zajímavé je, že se od dávnověku vůbec nezměnil, takže se mu přezdívá živoucí zkamenělina. Navíc jeho dětičky, či lépe řečeno larvy, nápadně připomínají malé trilobity. Teprve po několika svlékáních svrchní pokožky během růstu získávají dospělý tvar těla s impozantním bodcem. Hlavní senzací ovšem je, co tento pravěký tvor může dát dnešku. V krvinkách ostrorepů jsou totiž obsaženy látky, které značně zmírňují průběh leukémie, alespoň tedy v tělech pokusných bílých myší. Vědci se ovšem snaží o laboratorní pěstování samotných krvinek ostrorepů, aby dál nemuseli být tito úžasní pradávní tvorové loveni ve volné přírodě.

Obyvatelé Bornea jsou velmi přátelští a usměvaví lidé. Starý muž na snímku patří k bornejským Kadazanům a pracuje na rozsáhlých plantážích palmy olejné, která je zhoubou zdejšího ekosystému. Díky této palmě, jejíž deriváty denně konzumujeme ve formě margarínu, náplní sušenek, majonézy nebo zmrzliny, byla drtivá většina zdejších pralesů vykácena.

Pojďme se však od Suluského moře, plného ostrorepů, korálových rybek a mnoha druhů žraloků, vzdálit. Největším lákadlem malajského státu Sabah totiž nejsou ani tak nádherné pláže a korálové ostrůvky, ale národní park Kinabalu, který se rozprostírá kolem majestátní Mount Kinabalu, pyšnící se nadmořskou výškou 4100 metrů. Pokud není fascinující silueta nejvyšší bornejské hory právě zahalena mlhou, může pozorovatel dobře vidět žulové vrcholky, které zpupně trčí nad okolní pralesní vegetací.

Rezervace Kinabalu se dnes těší zasloužené pověsti jednoho z nejlépe udržovaných parků na světě. Podle odhadů zde žije více než tři sta druhů ptáků a sto druhů savců. Má se zde prý dokonce vyskytovat i unikátní pralesní nosorožec sumatránský, jehož tělo je celé pokryto dlouhými rezavými chlupy. Připomíná tak zmenšeninu pravěkého srstnatého nosorožce, který kdysi obýval i naše území. Navíc je s ním i blízce příbuzný. Kolik tváří má pravěk na Borneu!

Vrcholové plató Mount Kinabalu je dostupné pro každého jen trochu zdatnějšího turistu, který během výstupu prochází několika výraznými zónami zalesnění. Nejprve je tu nížina s obřími lopuchy a stromy s užitkovým dřevem. Občas zde lze nalézt i největší květinu světa, raflésii (Rafflesia arnoldi), s téměř metrovým průměrem. Ostře červený květ této monstrózní byliny vydává pronikavý zápach hnijícího masa, který vábí omámené mouchy a nutí je k opylení. Po oplodnění hmyzem se květ rozpadá a na pralesní půdě z něj zbude jenom nechutná mazlavá hmota, svědčící o pomíjivosti bytí. Raflésie je pozoruhodná tím, že se její květy objevují jenom velmi nepravidelně a narazit na ně se dá jenom s velkým štěstím. Pojďme však dál, či spíše vzhůru k vrcholu Mount Kinabalu.

V nejnižších patrech bornejského pralesa se výborně daří obřím lopuchům. Snímek obří masožravé láčkovky vám nabídnu v druhém dílu bornejského putování.

Ve výšce nad 1200 metrů začíná pásmo smíšeného horského lesa, bohatého na duby a jehličnany. Rostou tu zářivé rododendrony a orchideje bok po boku s endemickými kinabalskými láčkovkami, které svou obrovskou velikostí evokují vzpomínky na rozvernou českou komedii Adéla ještě nevečeřela. V tomto dnes již kultovním snímku bojuje chrabrý detektiv Nick Carter (skvělý Michal Dočolomanský ve své životní roli) s monstrózní lidožravou rostlinou, kterou vypěstoval pomstychtivý baron Rupert von Kratzmann v podání neodolatelného Miloše Kopeckého. Příběh však naštěstí skončí dobře, masožravá Adéla hyne za zvuků Mozartovy ukolébavky a Nick, alespoň na chvíli, svírá v náručí zachráněnou dívku Květušku.

Na první pohled je tento pamětnický Brdečkův film pouhou zábavnou fikcí. Nenechte se však mýlit. Velké kinabalské láčkovky dodnes trpělivě číhají na svou kořist, která spadne do jejich bachratých kalichů, naplněných lepkavou tekutinou. Tam je nebohý tvor ochromen, utopen, a pak pomalu stráven. To je, jak jistě uznáte, skutečně morbidní smrt! O tom si však povíme až v druhém a posledním dílu našeho putování po Borneu.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma