Za říční příšerou na nafukovacím kajaku, obklopen svatozáří bodajících moskytů. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou podruhé do Afriky

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Za hrochy musíte dnes spíše do Zoo než na řeku Gambii. Podle posledních odhadů jich zde žije zhruba padesát. I tak však dochází občas k nehodám. Během mého pobytu zabil rozzuřený hroší býk neopatrného rybáře.

V minulém dílu jsem si vás dovolil pozvat do nejmenší africké země Gambie. Právě teď se ovšem nenacházím na souši, ale uprostřed kalných vod stejnojmenné řeky Gambie a pln nedočkavosti mířím k doupěti zdejší říční příšery ninkenanky, o níž jsem vyprávěl v předcházejícím dílu. Zatímco u nás děsí malé děti vodník, všechny Gambijce straší dlouhokrký přízrak mytologické ninkenanky.

Moje cesta začala ve vnitrozemském gambijském městečku Ka-ur a ve společnosti dřevěné kánoe sta­rého rybáře Momodua Keita z kmene Tilibanka už pádluji na kajaku více než dva dny. Po mezipřistání ve vesnici Kulena, kde mi místní pradlena suverénně potvrzuje, že nedaleko odtud dlouhokrká ninkenanka opravdu žije, se mi po hodině dalšího plavby naskýtá nádherný pohled na říční ostrov Lilibolong pokrytý bujnou tropickou vegetací a obklo­pený prstencem mangrových dřevin.

Každý zná někoho, kdo ji viděl

Ani malíř nadaný bujnou fan­tazií by si nemohl vymyslet lepší sídlo tajuplného netvora. Vzpomí­nám na nedávná slova mladého rybáře, který mi řekl, že ninkenanka je velice nebezpečná a útočná. Lidi však rozhodně nežere, naopak, živí se po způsobu krokodýlů rybami. Krokodýlové jsou však na řece Gambii téměř úplně vyhubeni. Informace o krokodýlí dietě však rozhodně ne­zapadá do celkového konceptu sauropodního dinosaura, který by se měl živit jen rostlinnou potravou; naopak představuje ninkenanku jako tvora podobného dávno vyhynulému vodnímu plazu plesiosaurovi. Tento dlouhokrký dravec by se na ostrov, připustíme-li alespoň teoreticky jeho existenci, mohl před lety zatoulat z moře a zasloužit se tak o celé generace předávanou legendu. Rybářovo svědectví o existenci obludy mi připadalo zajímavé i tím, že je tak­říkajíc z druhé ruky a neopírá se pouze o folkloristické tradice o „říčním drakovi". Všichni dotázaní totiž shodně vypovídali, že nin­kenanka v řece žije, ale oni sami že ji nikdy nespatřili. Mladík mi však tvrdil, že siluetu dlouhokrké nestvůry na ostrově Lilibolong vi­děl asi před dvaceti lety jeho otec, když se zvolna nořila do vod Gambie.

Nožová ryba ulovená v Gambii skončí v rybí polévce. Pachuť této delikatesy nelze zapomenout.

Proti existenci jednoho přežívajícího dinosaura však hovoří ne­měnná biologická pravidla. Aby hypotetická veleještěří ´komunita´ nevyhynula, musí ji tvořit populace čítající nejméně dvě stě po­hlavně dospělých jedinců, což je v případě systému velkých říčních ostrovů na Gambii prakticky vyloučeno. Přijmeme-li teorii, že jde o zatoulaného plesiosaura (jehož silueta sauropodní dinosaury při­pomíná), nestojí víře v existenci takové obludy prakticky nic v cestě, vždyť život v moři je dodnes velká neznámá. Stačí si jen připo­menout objev údajně vyhynulé lalokoploutvé ryby latimérie po­divné.

Krokodýli jsou na řece Gambii jen velmi vzácní. Masožravá ninkenanka tak může v klidu vládnout celému toku.

Vstříc dobrodružství

„Když ninkenanku spatří jako první běloch, tak se mu nic ne­stane. Kdyby se však na netvora podíval jako první černoch, jistoji­stě zemře,“ poučuje mě Momodu o rasistických předsudcích pří­šery těsně před velkým, a hlavně pořádně temným otvorem do mangrovového porostu na jižní straně ostrova. Jinak velmi odvážný Momodu ve mně alespoň na chvíli vidí hrdinu, lezoucího do jámy lvové a uctivě odsouvá svou kanoi, aby měl můj kajak manévrovací prostor pro vjezd do hájemství ninkenanky. Jeden záběr pádlem a už vjíždím oponou mangrovových kořenů vstříc možná největ­šímu dobrodružství svého života.

Zhruba po dvaceti metrech cesty do nitra ostrova se začíná zelený tu­nel nad mou hlavou projasňovat a můj člun vjíždí do jakási mělké říčky, obklopené asi dvoumetrovými částečně sešlapanými travi­nami. Je evidentní, že tudy velmi často procházejí nějaká velká zví­řata. Lehké mrazení v zádech přerůstá po dalších asi třiceti metrech cesty do silné nervozity. Není ta celá cesta nesmyslným rizikem? Co když na konci tunelu číhá hladový šestimetrový krokodýl, pro ně­hož bude příjezd mého labilního kajaku znamenat vítanou změnu jídelníčku? Ani rozzuřený hroch, jehož silueta by po dalších met­rech mohla zatarasit cestu, by nebyl tou nejlepší alternativou. Tím spíše, že čtrnáct dní před mým příjezdem do této oblasti zabil ne­daleko od tohoto místa hroší býk neopatrného rybáře. Agresivní zvíře bylo sice vzápětí zastřeleno profesionálním lovcem, ale kdoví, zda houština ne­skrývá jeho stejně mrzu­tého příbuzného. Silné praskání se zdá tomu nasvědčovat.

Zamyšlený rybář na řece Gambii patrně přemýšlí o bohatém úlovku plném tilápií a nožových ryb.

Naštvaný krokodýl či hroch? Kdepak

Zbrocený potem, se svatozáří bodajících moskytů, jsem zastavil svůj nejistý člun. Děsivý praskot však z ničeho nic přestal. Možná to byla pouze velká prasata bradavičnatá, která se šla napít zdejší kalné vody. Strach byl zcela zbytečný, to má člověk z toho, že nedůvěřuje svým průvodcům. Momudu mě přece jasně instru­oval, že ninkenanka žádné velké zvíře na svém teritoriu nestrpí. Na­máhavé pádlování stále se zužujícím říčním ramenem tedy pokračuje dál. Po dalších asi padesáti metrech na mne z keřů padají desítky nesnesitelně štípajících mravenců. Mám už všeho plné zuby a zajíždím do houštiny, abych se mohl otočit. Málem se převrhnu, ale naštěstí se člun rychle vyrovnává. Pádluji zpět a v zádech mi zní protivný výsměch vodního ptáka. Momudu mě s úšklebkem vítá na hlavním toku a na své masivní dřevěné kánoi připravuje večeři. Jako obvykle máme vařené ryby. Vedle nechutných kaložroutů a tilápií se v kotlíku vaří i pozoruhodné nožové ryby, které tvarem těla přesně odpovídají svému jménu. Jako příloha se podává rýže a pikantní rybí omáčka, připravovaná ze shnilých slanečků na pobřeží Atlantiku.

My Češi, Moraváci a Slezané máme svého vodníka. Pověsti o něm inspiroval nepochybně velký vousatý sumec, který se občas vynoří nad hladinou. Gambijci mají zase dlouhokrkou říční nestvůru ninkenanku. Co ale může být předobrazem jejich dravé mytologické příšery, zůstává záhadou.

Konec kulinářským vzpomínkám, nastal čas pohlédnout realitě do tváře. Musím přiznat, že jako lovec příšer jsem zcela selhal. Dnes, když sedím v pohodlném křesle a píšu tyto řádky, jsem však rád, že jsem se do tohoto prapodivného dobrodružství pustil. Není jistě bez zajímavosti, že jsem těsně před svým odjezdem z Gambie získal informaci o tom, že ninkenanku nedaleko ostrova Lilibolong před lety pozoroval triedrem německý manželský pár. Většina tako­vých svědectví má jistě jen malou hodnotu. Když je jich však tolik, začínají se vkrádat pochybnosti, co když se právě teď vynořil z vln Gambie obrovský netvor a v zubaté tlamě na labutím krku se mrská velká ryba?

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma