Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

´Wellbeing´ ve škole – inkluze na druhou? Pojďme hovořit o školství s učitelem

03.12.2021
´Wellbeing´ ve škole – inkluze na druhou? Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Hlavně být v pohodě...

„Posledních několik let se v souvislosti se vzděláváním často skloňuje slovo inkluze. Ne proto, že by o ní rodiče a učitelé měli zájem, ale jednoduše proto, že na inkluzivní propagandu stát vyčlenil obrovské peníze. Nejen na inkluzi samotnou – tedy platy asistentů pedagoga, nákupy pomůcek atd. Obrovské prostředky šly na ´vzdělávací a osvětové akce´ pořádané ´odbornými neziskovými organizacemi´ – jak některé z nich samy sebe označují. Například Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání paní Laurenčíkové,“ píše dnes učitel z Milovic, který proti všem těmto ´novotám´ protestuje i v petici, chcete-li ji najít, klikněte na jeho medailónek. A pokračuje…

Co na tom, že z hlediska zákona se jedná o zájmová sdružení, která ze své podstaty nejsou nestranná (jsou zájmová) a v odborné rovině spadají do stejné kategorie jako třeba svaz zahrádkářů? Šíří tu správnou pravdu, a to je důležité! Co je nám po jejich zkušenostech a odbornosti?

V Norsku zrušili inkluzi před pěti lety

K inkluzi je nutno podotknout, že se jedná o politicko-ideologický projekt, který spíše než se vzděláváním souvisí s migrační politikou. Školský systém bylo potřeba upravit tak, aby byl schopen přijmout děti přistěhovalců do běžného vzdělávání. Proto je potřeba tak rozšířit mantinely chování žáků – aby se tam vešel ´každý´, bez ohledu na to, jaký je. Že je to nesmysl, chápe každý zdravě uvažující člověk, ale to dotovaným aktivistům nikdy nevysvětlíte – přišli by o státní peníze, a ještě by se museli sociálně začlenit k pásu ve fabrice. Dobrá zpráva je, že v zemích, kde s těmito pochybnými sociálními experimenty začali dříve než u nás už od těchto pokrokových myšlenek ustupují. Například v Norsku byla inkluze zrušena v roce 2016.

Inkluze už je na našich školách dobře zavedena. Jsou školy, kde dokonce slaví „Dny inkluze“. Je na čase postoupit o stupínek výše. Na scénu přichází školní ´wellbeing´! V článcích s školskou tematikou se toto slovo vyskytuje stále častěji. Nelze jej zcela přesně přeložit, ale můžeme ho chápat jako pocit duševní pohody, hovorově ´být v pohodě´. Právě wellbeing je po inkluzi další metou, k níž by se podle aktivistů a Ministerstva školství měl vzdělávací systém posunout. Zjednodušeně řečeno má být škola nastavena tak, aby v ní žáci byli stále v pohodě. To sice není špatná myšlenka, ale na druhou stranu, člověk nemůže stále být v pohodě. Třeba proto, že ne vždy máme dobrou náladu. Někdy jsme smutní, jindy trneme, zda nás odmítne naše tajná láska anebo víme, že jsme něco provedli a hrozí, že to praskne. Zkrátka každá nálada, každý pocit má svou příčinu a důvod. A to je dobře. Chtít, aby žáci ve škole byli stále v pohodě, je stejně nesmyslné, jako chtít, aby se stále usmívali.

Univerzální řešení?         

Wellbeing se v hlavách aktivistů pomalu začíná stávat řešením pro cokoliv. Když jsem se nedávno Ministerstva školství (MŠMT) oficiálně zeptal, zdali si ministerstvo nechalo vypracovat odborný posudek, který by posoudil vliv dlouhodobého sezení u počítačů při distanční výuce na fyzické a duševní zdraví dětí, poslali mi odkaz na jeden „odborný článek“, věnovaný právě wellbeingu. Sice jej nepsal žádný lékař, ale dozvěděl jsem se z něj, že mnoha dětem distanční výuka a sezení u PC vyhovovala, tedy že byli „v pohodě“. O zraku, nedostatku spánku nebo pocitu osamění ani slovo. To že je žák spokojený ale neznamená, že mu taková činnost prospívá. On i alkoholik u piva má vysoký wellbeing.

 

Ale vraťme se zpět do školy. Byla-li nosnou myšlenkou inkluze snaha nahnat do běžných škol všechny děti bez ohledu na to, zdali k tomu mají předpoklady, pak nosnou myšlenkou wellbeingu je představa, že účelem pobytu ve škole je být v pohodě. Pak si ovšem musíme položit otázku, proč vlastně své děti do školy posíláme. Nevím jak jiní rodiče, ale já očekávám, že se mé děti mají ve škole něco naučit. A učení je svého druhu práce. Učení dá často mnoho práce! Má-li být mé dítě jen „v pohodě“, pak by bylo účelnější koupit mu lístek do zábavního parku nebo do cirkusu – tam je zábavy více.

Ale teď vážně. Je škola stále ještě vzdělávací institucí, nebo se postupně mění v sociálně-zábavní podnik? Mám obavu, že spíše to druhé. Ke každé práci – i k učení – patří určitá míra stresu. Stres můžeme mít i u činností, které nás baví, jako jsou adrenalinové sporty. Odstraníme-li stres ze života svých dětí, tak je nejen nic nenaučíme, ale vychováme nesamostatné jedince neschopné poradit si sami se sebou. Člověk musí být schopen odpočívat, ale také vydat maximální výkon. Vše musí být v rovnováze. Kdo studoval vysokou školu, ví, jak takové studium mnohdy vypadá. Studenti mají nejprve tři měsíce wellbeingu, neboli flákání a pak přijdou na řadu dlouhé noci nad knihou a hrnkem kávy. Ano, můžeme se flákat, ale zároveň nesmíme ztratit schopnost ´zabrat´, když je to nutné. Jak říká ruské přísloví: „Charakter v boji vzniká a v boji se i projevuje.“

Nesmíme opominout ani otázku smyslu lidského života. Proč tu jsme? K čemu jsme dostali dar svého života? Abychom tu přežívali jako hovádka boží, nebo abychom svět posunuli o kousek dál a něco po sobě zanechali?               

Roste nám elita, nebo vychováváme jelita?

Je dobré podívat se na otázku wellbeingu také z druhé strany. Naše ´elity´ (zaslouží-li si toto označení) tvrdí, že české děti mají být vychovávány ve ´skleníkových podmínkách´ bez stresu a rizik. Podívejme se na problém z druhé strany. Jak to vypadá na elitních školách, kam dávají své děti bohatí lidé? Odpověď je stručná – jsou přísné, náročné a často s polovojenským režimem. Je jedno, zda je jedná o český PORG, britský Oxford nebo francouzskou École Nationale d'Administration, kterou vystudovalo pět francouzských premiérů a tři francouzští prezidenti, včetně Emanuela Macrona.

Poměrně podrobný popis života na elitní škole – Vojenské akademii West Point v USA nám zanechal americký prezident Dwight Einsenhower. „Budete cucat vlastní střeva!“ – těmito slovy popisuje v knize „Říkali mu Ike“ drsný počáteční výcvik nováčků. Cílem tohoto výcviku bylo zbořit dosavadní způsob života kadetů. To proto, aby se mohli vžít do nové role studenta vojenské školy. Aby bylo odtržení od rytmu předchozího života úplné, neměli studenti vojenské akademie ani prázdniny – místo nich dostávali krátké dovolené v průběhu školního roku. Třeba Eisenhower se dle svých vzpomínek poprvé dostal domů po dvou letech studia! Zároveň jim od počátku bylo vtloukáno do hlavy, že jsou budoucí elita svého národa.

Podle statistik tvoří většinu absolventů této školy děti ze střední a vyšší střední třídy – tedy obchodníků, bohatých farmářů, lékařů, vysokých úředníků a samozřejmě také vojáků. Uchazeč o přijetí do West Pointu musel být absolventem střední školy s maturitou ve věku od 17 do 22 let. Nejdůležitější ovšem byla takzvaná ´nominace´. Každému zájemci o studium musel dát osobní doporučení nějaký vysoký státní činitel – člen Sněmovny reprezentantů, senátor, viceprezident, případně prezident USA. Už toto je první a velice náročná zkouška – mladý člověk se musel ´prokousat´ k někomu, kdo mu takové doporučení mohl vydat. Například Dwight Eisenhower získal doporučení od kansaského senátora Josepha Bristowa.

Proces vzdělávání ve West Pointu byl směsí fyzické dřiny, studia a inspirace. Kadeti byli zbaveni svobody, ale zároveň se jim dostalo odpovědnosti. Byli povzbuzováni k tvořivosti, ale současně je trestali za přestupky proti pravidlům. Zní to rozporuplně, dokud si člověk neuvědomí, že smyslem této školy bylo vychovávat silné jedince, kteří umí poslouchat, rozkazovat, dělat samostatná rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost. Absolventi West Point nebyli rozmazlováni ani finančně. Ačkoliv většina studentů pocházela z dobře situovaných rodin, měli zakázanou jakoukoliv finanční a hmotnou podporu zvenčí.

Kromě zátěže vojenského výcviku, pochodového drilu a atletických disciplín musejí kadeti zvládnout stejné množství vyučovacích předmětů jako studenti na běžných univerzitách. Ve skutečnosti byla jejich studijní zátěž spíše větší, neboť nevycházela ze zvyklostí amerických univerzit – jejím předobrazem byla pragmaticky zaměřená pařížská Ecole Polytechnique. Základem studia byla matematika a přírodní vědy – žádné vyjadřování pocitů a názorů. Spánek, což není žádné překvapení, patřil na této škole mezi luxus. Nebylo to ale samoúčelné. Cílem přetěžování kadetů bylo, aby se naučili zvládat stres a stanovit si důležitost a pořadí jednotlivých činností. To proto, aby dokázali odlišit, co je důležité a co nikoliv.

Kromě schopnosti stanovit si priority, řídit svůj čas a tvrdě pracovat (studovat) se v těchto podmínkách kadeti museli naučit spolupracovat podle hesla: „Spolupracuj a vystuduj!“

Pokud tvrdá výchova a náročné studium vedou k výchově skutečných elit, pak je otázkou, jakými osobními vlastnostmi naše děti vybaví ochraňující skleníková škola, která z jejich života odstraní práci, námahu, stres a cokoliv, co by mohlo narušit jejich pocit pohody. Budou to samostatní silní lidé, nebo pobírači sociálních dávek závislí na státu?

 

Vložil: Stanislav Korityák