Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Čeká naše děti digitální totalita? Pojďme hovořit o školství s učitelem

26.11.2021
Čeká naše děti digitální totalita? Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

„Dnes se budu věnovat využívání digitálních technologií při výuce, jejichž masivní zavádění do škol má prosadit ´Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+´,“ píše dnes Stanislav Korityák z Milovic. A pokračuje…

Takto si využití digitálních technologií ve školách představují autoři Strategie: „Proměna obsahů vzdělávání zaměřená na digitální gramotnost a informatické myšlení, respektive vůbec využívání digitálních technologií a zdrojů, nesmí být omezeno jen na výuku informatiky nebo jí blízké oblasti, ale stane se integrální součástí celé výuky. Zajištěna bude metodická podpora pedagogů pro aplikaci digitálních technologií ve všech oborech, napříč vzdělávacími oblastmi jako přirozená součást základního a středního vzdělávání.“ (str. 32)

„Technologie mají být nástrojem rozvoje nových metod a forem vzdělávání i hodnocení. Budeme usilovat o zvýšení kvality výuky prostřednictvím technologií a o skutečnou integraci digitálních technologií do komunikace se žáky.“ (str. 32)

Nebezpečné rozhodnutí

Jistě jste postřehli, že nejde jen o distanční výuku samotnou. Digitální technologie se mají využívat při klasifikaci dětí (to už se děje), při komunikaci s rodiči, při pořádání rodičovských schůzek, ale také mají být nástrojem pro komunikaci mezi školou a žáky. To je samo o sobě velice nebezpečné rozhodnutí.

Mnohé děti již dnes mají problémy s běžnou komunikací – stačí si všimnout, kolik dětí vás pozdraví. Děti, zvyklé dívat se do telefonu, mívají problém také s očním kontaktem při běžném hovoru. Pokud skutečně dojde k převedení komunikace se žáky na digitální úroveň, budou se tyto trendy ještě zesilovat. Autoři Strategie si od digitalizace výuky slibují vyrovnání šancí dětí z podnětného a nepodnětného prostředí. Je otázkou, zda se bude jednat o pozvednutí zaostávajících žáků, nebo o pokles znalostí těch šikovných: „Pokud budou digitální technologie dostupné a budou ve vzdělávání na všech školách využívány vhodným způsobem, mohou ke snižování vzdělávacích nerovností významně přispívat.“ (str. 32)

Jak autoři přišli na to, že by využití digitálních technologií mohlo vést ke „snižování nerovností“ neboli ke snižování rozdílu v kvalitě výuky na jednotlivých školách, neuvádějí. Možná to souvisí se závěry analýzy České školní inspekce z roku 2018, která se zabývala vlivem složení třídy, výukových metod a využití technologií na výsledky žáků. Tato analýza hledala příčiny propadu znalostí českých děti v mezinárodním šetření PISA 2015. Tam se o mírném pozitivním vlivu využití internetu na žáky z nepodnětného prostředí píše. Je tam ale mnohem více zajímavých informací. Snad budou zajímavé i pro vás. Analýza se na straně 41 zabývala otázkou, kolik času tráví české děti ve škole a doma na internetu.

Kolik času děti tráví na internetu?

Sympatické je zjištění, že nadpoloviční většina žáků neužívá ve škole internet déle než 30 minut. Horší je situace doma. Tam tráví na internetu 1-4 hodiny 70 % dětí. A 30 % dětí na internetu tráví více než 4 hodiny. Při porovnání výsledků z matematiky a času stráveného na internetu bylo zjištěno, že děti, které tráví na internetu nejvíce času, mají nejhorší výsledky v matematice. Na straně 45 se dočteme, že negativní vliv má i využití internetu při výuce: „…v hodinách, kde se využívá internet velmi často, jsou i horší výsledky.“ A na straně 46 se konečně dobereme k tomu, proč by podle autorů Strategie mohlo dojít ke zlepšení žáků z nepodnětného prostředí: „Žáci navštěvující školy s vyšším průměrným SES (sociálně ekonomický status – tedy společenská úroveň rodin žáků – poznámka autora) a zároveň nevyužívající internet při výuce dosahují lepších výsledků než žáci, kteří využívají internet ve výuce hodně. Nicméně u žáků navštěvujících školy s nízkým průměrným SES (takové ty ´vyloučené školy´ - pozn. aut.) je efekt opačný a používání internetu ve výuce může jejich efekt zlepšit“. Sami autoři studie přiznávají, že je rozdíl tak malý, že se pohybují v oblasti statistické chyby, takže zjištění nelze považovat za průkazné. Jistě stojí za pozornost, že dle této inspekční zprávy, v rámci mezinárodního srovnání, využívá ve škole nejméně ze všech hodnocených zemí digitální technologie Japonsko.

Co nám přinesl půlrok distanční výuky?

Ačkoliv Strategie 2030+ hýří optimismem a její realizace se řítí nezadržitelně vpřed, my už víme, jak dopadly české děti po pouhém půlroce tzv. distanční výuky. Hlavním problémem je ztráta sociálních kontaktů mezi dětmi, ale i mezi dětmi a učiteli navzájem. V době uzavření škol se nám žáci ´potulovali´ okolo školy a byli vděčni za každé popovídání. Projevilo se to i na začátku letošního školního roku. Takové nadšení při nástupu do školy jako v tomto školním roce si nepamatuji. Právě to, že si žáci uvědomili, že jim škola vlastně chybí, považuji za největší přínos letošního uzavření škol.

Druhým problémem bylo snížení kvality výuky a omezení množství učiva. Některé předměty – především výchovy – se fakticky neučily. U ostatních předmětů bylo nutné vybrat jen to nejnutnější učivo. To nehovořím o žácích, kteří ´vypadli´ ze vzdělávacího systému. Podle oficiálních údajů se jedná o cca 10.000 dětí, které se do výuky na dálku nezapojily vůbec. Příčiny mohou být různé – od technických potíží až po absenci návyků pracovat.

Problém nebyl ani tak v nedostatku počítačů – většina škol nějaký ´stroj´ poskytly každému žákovi, ale v tom, že se v jednom bytě učily třeba tři děti současně, a k tomu byl třeba rodič na home office, takže se navzájem rušili. Samostatnou kapitolu tvoří děti bez zájmu o školu, které se buď vůbec nepřipojovaly, nebo při výuce hrály hry atd. Právě v jejich případě došlo k největšímu propadu. Chyběl totiž někdo, kdo by dohlédl, aby skutečně pracovaly. Právě absence kontroly je další závažný problém učení se z domova – učitel nemůže dohlédnout ani na to, zda žák pracuje, a často ani nemůže zkontrolovat, zda pracuje správně a opravit jej.

Dopadlo to špatně, přiložte pod kotel!

I přes všechny negativní zkušenosti mají školy od letošního září povinnost zařadit využívání digitálních technologií do všech předmětů, včetně tělesné výchovy.

Chápu, že je online komunikace jednodušší, rychlejší a pohodlnější – můžeme se učit nebo schůzovat v pyžamu. Nemusíme chodit do školy a při rodičovské schůzce si doma umyjeme nádobí. Konec konců ani učitelé časem nebudou muset chodit do školy. Oni totiž možná ani nebudou potřeba. Proč platit tisíce učitelů, když učivo může žákům pouštět centrálně jeden jediný člověk, případně automatizovaný systém? Ano, má to svá pozitiva. Ale vy opravdu stojíte o to, aby vaše děti učil robot? Každý z nás měl v dětství svůj učitelský vzor – člověka, který ovlivnil naši životní dráhu. Budou mít tuto lidskou šanci i naše děti nebo se školy promění v ´online velkochovy´?

Nesmíme zapomenout, že v důsledku zdánlivého pohodlí ztrácíme lidský kontakt, který je pro náš život naprosto zásadní – člověk je tvor společenský. Dovedete si představit, že bychom chodili distančně na pivo?! Že bychom seděli s půllitry v ruce před monitory a hráli karty? Nemyslitelné! Proč bychom tedy takový přístup měli tolerovat u svých dětí, a ještě by tomu říkat „pokrok“? Podíváme-li se, kolik dětí skončilo po pouhém půlroce ´distančního vzdělávání´ v péči psychologů a psychiatrů, je na místě položit si otázku, zda je to opravdu ta správná cesta.

 

Čeká nás centrální sledování?

Kromě zdravotních rizik a odcizení je třeba připočíst skutečnost, že všechny digitální technologie mají schopnost nás sledovat a ´donášet na nás´. Mělo by pro nás být vážným varováním, že Ministerstvo školství připravuje školní sledovací systém označovaný RIS (Resortní informační systém). Ten je součástí výše uvedené vzdělávací strategie a má propojit data o žácích a jejich rodinách z různých databází. Děti mají být sledovány od vstupu do vzdělávacího systému, což je cca od tří let až do důchodu!

Technologie – dobrý sluha, zlý pán

Nevím, jak který učitel, ale já počítače a mobilní telefony při výuce využívám – jako zdroj informací, jako slovník, případně pro komunikaci v cizím jazyce. Například nechám žáka uskutečnit telefonát s cizincem. Vše však potřebuje svou míru. O digitálních technologiích platí totéž, co o ohni – dobrý sluha, ale zlý pán. Počítače nám usnadňují práci, ale zároveň poškozují zdraví našich dětí – lékaři hovoří o tzv. ´digitální demenci´. Doporučuji přečíst si knihu německého neurologa Manfreda Spitzera ´Digitální demence´, případně si na Youtube poslechněte přednášky českého neurologa Martina Jana Stránského. Proto by měly být digitální technologie využívány jen tam, kde mají přidanou hodnotu – kde dávají něco navíc. Je nesmysl, aby tablet nahrazoval papírovou knihu nebo aby video nahradilo výklad učitele. Učitel může odpovídat na otázky. Video ne. Ale má smysl pustit žákům video z místa, kam se nedostanou – třeba záznamy procesů uvnitř buněk.

Do výuky můžeme digitální technologie zařadit dvojím způsobem:

Výuka informačních technologií jako samostatného vzdělávacího předmětu, nebo využití technologií jako výukového prostředku při výuce ostatních předmětů.

S první možností souhlasím. Děti s moderními technologiemi potřebují umět pracovat. Druhá možnost je cesta do pekla. Je nutné si uvědomit, že výuka na dálku kromě možnosti masově předávat velké množství informací nemá žádnou přidanou hodnotu – nic nevytváří třeba na rozdíl od 3D tisku nebo webdesignu. Fakticky jen nahrazuje živého učitele. Zato hrozí riziko, že dojde pomocí bezplatných licencí k vytěžování dat našich dětí nadnárodními korporacemi. Mark Zuckerberg se vyjádřil jasně: „Pokud něco dostáváš zdarma, pak nejsi zákazník, ale zboží.“ Takovýmto zbožím se vlastně stanou výměnou za ´bezplatné´ programy naše děti. A je pravda, že nejrozšířenějšími programy pro on-line výuku jsou na českých školách Google Classroom a MS Teams od Microsoftu.

Využití informačních technologií pro distanční výuku může mít v dlouhodobém horizontu stejně devastující následky jako třeba užívání drog: závislost na technologiích, narušené mezilidské vztahy, ztráta pracovních návyků a pozornosti, poškozování zraku sledováním displejů, nedostatek spánku atd. Když to všechno sečteme, máme tu ukázkového ´digitálního feťáka´. O nízké kvalitě výuky, přetěžování rodičů a narušování chodu domácnosti ani nemluvě.

Distanční výuka by měla být jen náhradním řešením, využitelným po nezbytně nutnou dobu v případě nenadálých situací, jako třeba pobyt dítěte v nemocnici, dlouhodobá nemoc nebo pracovní pobyt s rodiči v zahraničí. Také by bylo dobré ředitelům nechat třeba pět dnů v roce, aby mohli distanční výuku využít podle potřeb školy. Mohlo by se jednat o plánovanou údržbu budov nebo třeba o pokrytí volného dne mezi svátky. Díky tomu by rodiny mohly odjet na chalupu a nemusely kvůli jednomu dni, který dělí svátek od víkendu, sedět doma. Pro tyto situace je to naprosto ideální nástroj. Měl by fungovat podobně jako třeba záložní zdroj energie v nemocnici nebo nouzové osvětlení na schodišti. Nikdy by se však distanční neměla stát regulérní součástí výuky.

Ačkoliv povinnost využívat digitální technologie ve všech oblastech školního života přichází shora, záleží na nás, co budeme akceptovat – podobně jako v případě známek. I my jako rodiče máme možnost odmítnout účast na online rodičovské schůzce, případně se zeptat na účelnost využívání technologií tam, kde nám to přijde nevhodné. Protože v tuto chvíli je to pohodlná možnost, ale časem by z této pohodlné možnosti mohla stát jediná existující možnost.

 

Vložil: Stanislav Korityák