Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Husák po válce odmítl vrátit Čechům a Židům majetek, který ‘štát‘ zabavil ve prospěch Slováků. Svět Tomáše Koloce

komentář 20.11.2021
Husák po válce odmítl vrátit Čechům a Židům majetek, který ‘štát‘ zabavil ve prospěch Slováků. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením: Česká televize

Popisek: Leonid Iljič Brežněv s Gustávem Husákem. Z pořadu Kněz kominismu Gustáv Husák z cyklu Rudí prezidenti

Neznámý život Gustáva Husáka z pera 'Husákova dítěte' – při příležitosti čtvrtečního 30. výročí exprezidentovy smrti. (Autor textu děkuje genealogu Zdeňku Hornerovi a historiku Michalu Macháčkovi za jejich četné inspirace.)

Augustin Husák (1913-1991) se narodil jako čtvrté dítě v manželství svého otce, domkáře, ale i příležitostného dělníka na cizích polnostech a v kamenolomu Nikodéma Husáka (1881-1962), jehož dědeček, rovněž Augustin, byl první z rodu, který se narodil v Dúbravce u Bratislavy. Jeho předkové pocházeli ze Zohoru u Malacek a na posledních sto let pobytu v této obci dle tradice přijali přízvisko Drahoš, což bylo příjmení původního majitele statku, který tam získali (a podivuhodně shodné s příjmením kandidáta na Husákova nástupce z prezidentských voleb v roce 2018 Jiřího Drahoše…). Členem rodu, kterému po století opět říkali Husák, byl až Husákův otec.

Oženil se Magdalenou Fratričovou (1882-1914), pocházející stejně jako někteří otcovi předkové z menšiny místních Chorvatů, kteří přišli na pomezí mezi dnešní Moravou, Slovenskem a východním Rakouskem ve 30. letech 16. století na útěku před Turky po bitvě u Moháče. (Z této menšiny pocházeli například i slavný slovenský humorista Milan Markovič nebo slovenský prezident z let 2004-2014 Ivan Gašparovič.) Matka nicméně rok po porodu budoucího prezidenta zemřela na stejnou nemoc jako Husákův o tři roky starší bratr-novorozenec, který s ním nesl stejné jméno i příjmení, na tuberkulózu. Kromě benjamínka Augustina po sobě matka Magdalena zanechala dvě starší dcery Katarínu a Štefánii. Když v roce 1914, brzy po úmrtí své ženy, odešel otec Nikodém Husák do války, starala se mu o děti jeho matka (prezidentova babička) Helena. Po návratu se pak otec Husák opět oženil a vyženil nevlastní dcery Júlii a Rozálii, a poté se mu narodil i další vlastní syn Štefan. Budoucí prezident tedy pocházel z celkem šesti dětí. Ani pozemková reforma, která otci přidala hektary a učinila ho na krátký čas starostou obce (prezident Husák tedy na tom byl se svým proletářským otcem-starostou podobně jako jeho prezidentský předchůdce Antonín Zápotocký, jehož otec, krejčí Ladislav Zápotocký-Budečský, byl prvním starostou Zákolan u Kladna za ČSSD), však rodinu od chudoby nezachránila.

Na školy Husáka (stejně jako kdysi jeho prezidentského předchůdce Masaryka, s nímž se během jeho návštěvy na svém gymnáziu i setkal) vyslal místní farář, na dráhu komunisty v roce 1929 dojem z hrůz nezaměstnanosti první republiky. S členstvím v komsomolu (tehdejší mládežnické organizaci KSČ) si také změnil křestní jméno, namísto polepšeného svatého Augustina si zvolil Gustáva. Jak vzpomínala jeho spolužačka ze třídy, pozdější operní pěvkyně Mária Kišonová-Hubová (matka herce Martina Huby, dnes skoro monopolního ztvárňovatele Husákova předchůdce TGM), druhou Husákovou snahou po snaze o sociální rovnost byla snaha o rovnost slovenského národa. V době, kdy část profesorů na bratislavském gymnáziu tvořili Češi, Husák upozorňoval například na nerovnost ve výuce literatury, kde český profesor učil z velké části české autory. Z české kultury jako většina své levicové generace miloval například písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha (kterého posléze za normalizace zakázal), zejména Proti větru.

Na právnické fakultě se dostal mezi komunisty-davisty (sdružené kolem levicového časopisu DAV), kde se seznámil například s Eugenem Löblem, který byl později odsouzen v procesu se Slánským, v roce 1968 byl jednou z hlavních osobností Pražského jara, načež před Husákovým režimem emigroval, anebo s JUDr. Vladimírem Clementisem (pozdějším Gottwaldovým ministrem zahraničí, který kupodivu pocházel ze šlechtického rodu), který byl v době Husákova věznění popraven v Slánského procesu. Ten mu také dal po absolutoriu první práci ve své právní kanceláři.

Vedle toho byl ale Husák ve spojení se svým učitelem z vysoké školy Imrichem Karvašem, který se za fašistického Slovenského štátu stal guvernérem Slovenské národní banky. Jemu Husák vděčil za to, že i přes své odbojové aktivity (Husák ukrýval kupříkladu z protektorátu utíkajícího komunistu Viktora Synka, strýce spisovatele Ivana Klímy, kterému pak za normalizace zakázal vydávat knihy) prožil většinu války na svobodě. To však bylo zaplaceno účastí na exkurzi slovenských levičáků na Ukrajinu, kde si měli prohlédnout výsledky stalinského řádění (Husák nikdy neuvěřil, že vraždění na Ukrajině a v Katyni mají na svědomí Sověti, připisoval je Němcům).

Slovenské národní povstání jej zastihlo jako tajemníka Ústředního svazu špeditérů (což byl v tehdejším Slovensku veskrze německý podnik), odkud se do Bánské Bystrice, kde měl velet SNP, přemístil velmi rychle. Jedním z jeho spoluvůdců v povstání byl pak Mikuláš Ferjenčík (shodou okolností praprastrýc stejnojmenného bývalého místopředsedy České pirátské strany a místopředsedkyně českého parlamentu za stejnou stranu Olgy Richterové).

To, že Husák za povstání proti fašistickému Slovenskému štátu z organizačních důvodů zastavil plán osvobození vězení v Nitře, kde tou dobou seděla většina slovenských komunistů, kteří by pro něj znamenali konkurenci (například budoucí premiér komunistického Československa Viliam Široký nebo otec Alexandera Dubček Štefan Dubček), mu po válce zlomilo vaz stejně jako plán na připojení separatistického Slovenska k Sovětskému svazu, či to, že byl jedním z organizátorů výměnného odsunu Maďarů ze Slovenska a Slováků z Maďarska. (Maďarští komunisté si na něj stěžovali Stalinovi.)

V očích českých a židovských komunistů mu navíc uškodilo, že se (po vzoru jugoslávského vůdce Tita, který po navrácení Kosova ponechal kosovským Albáncům majetek, který za Velké Albánie zabavili Srbům a Židům) zasazoval o to, aby majetek, který byl za štátu na Slovensku zabaven Čechům a Židům, nebyl vrácen, ale zůstal Slovákům. Tento krok (stejně jako v případě Tita, k jehož státu Husák jako poloviční Chorvat vždy lnul) byl nicméně motivován snahou o zmírnění bídy slovenského etnika. Antisemita Husák nikdy nebyl, zasazoval se o rovná práva svých židovských spolužáků a za Slovenského štátu zastupoval židovského podnikatele Rudolfa Siebenscheina.

Přes svůj slavný krok ve funkci slovenského pověřence (‘ministra‘) vnitra (o niž se zpočátku dělil s bratrancem slavného Milana Rastislava Ivanem Štefánikem), že po 'vítězném únoru' 1948 násilím vyhnal všechny ministry Demokratické strany z vlády (přestože na Slovensku, kde puč neproběhl, byli ve volební většině), si lásku stalinského režimu nezískal. Uškodilo mu i to, že nevrátil vyznamenání od Stalinem zavrženého zmíněného jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita. Byl s ním zaveden proces jako s hlavou „skupiny buržoazních nacionalistů“ a léta 1951-1960 strávil ve vězení.

 

 

Po propuštění v roce 1960 pracoval jako balič, zámečník, skladník a sepisovatel smluv, načež se po roce od propuštění ‘pro slušné chování‘ mohl stát vedoucím výrobních dílen bratislavského Národního divadla, kde byla jeho manželka úspěšnou režisérkou. Za další rok byl rehabilitován, stal se redaktorem a zaměstnancem Slovenské akademie věd. V té době začal se spisováním svědectví o nezákonnostech 50. let, které kolovaly nejen po území našeho státu, ale i v dalších zemích socbloku (Polsko) a na západě (Francie). Jako takový byl počátkem 60. let Husák (nikoli Dubček, který byl ještě na přelomu 50. a 60. let vcelku bezbarvým šéfem středoslovenských komunistů) považován za budoucího tahouna reforem.

Jeho další osud je poměrně dobře znám. V roce 1963 byl rehabilitován, v roce 1968 se stal místopředsedou vlády, pověřeným federalizací Československa (kromě ní se též postaral o zřízení slovenských diecézí katolické církve, které měly do té doby centrum v Maďarsku), po okupaci v srpnu 1968 se kvůli němu na cestě do Moskvy prezident Svoboda zastavil v Bratislavě, a jako nejkonstruktivnější člen české delegace na moskevských jednáních byl vybrán jako Dubčekův a později i Svobodův nástupce. Méně se ví, že s ním jako jednou z možných hlav státu po odstranění Dubčeka Sověti počítali už na jaře 1968. (O tom sice Husák nevěděl, ale s emisarem tehdejšího šéfa KGB Jurije Andropova Jelisejem Sinicynem, který ho tehdy ‘vybral‘, udržoval styky až do konce 80. let. Od Sinicyna měla Moskva z Prahy podrobná hlášení typu: „Na předvolebním mítinku tleskali diváci víc herci Buchvaldkovi, hvězdě seriálu Muž na radnici, než Husákovi.“)

 

 

Ze svého vlastního pohledu byl centristický liberál, který po celou normalizaci usiloval o odchod okupačních vojsk a v roce 1969 svou kariéru faktické hlavy státu (lídra KSČ) započal tím, že si stoupl mezi generála Otakara Rytíře, který v srpnu vyšel okupačním armádám v ústrety s kyticí, a Jaroslava Šabatu, jenž za Pražského jara přišel s projektem svobodných voleb, a posléze jako disident a zakladatel Charty 77 strávil šest let v normalizačních vězeních, a sdělil jim: „U moci nebude ani tvoje levice ani tvoje pravice!“

Veřejností byl ale Husák daleko spíš než jako disident Šabata vnímán jako stalinista Rytíř a ani jeho nejbližší přátelé nevěřili verzi, že drakonické normalizační čistky dělá proto, aby Sověti nabyli pocitu konsolidace stavu v ČSSR a odvolali svá okupační vojska. Když v roce 1988 během své slavné návštěvy Husákova Československa francouzský prezident přijal na velvyslanectví v Praze nejprve představitele Charty 77, a pak teprve jel na Hrad, ocenil Mitterrand aspoň Husákovu brilantní francouzštinu…

Husák se v roce 1938, těsně před Mnichovem, oženil s Magdou Lokvencovou (1916-1966), původem Češkou narozenou v Pacově u Pelhřimova, jejíž otec Ing. Antonín Lokvenc, někdejší vojenský přítel Jaroslava Haška z 1. světové války, pracoval na Slovensku jako armádní hospodářský důstojník. I Magdina matka, tak jako Husákova, zemřela na tuberkulózu. V okouzlení Husákem se rovněž v Bratislavě přihlásila na práva a v roce 1940 i odpromovala, ale už tou dobou byla ve styku se slovenským divadlem, kde se stala úspěšnou režisérkou stejně jako úspěšnou filmovou herečkou. Za slovenského povstání byla s manželkami dalších čelných komunistických povstalců evakuována do Moskvy, kde se jí v roce 1944 narodil syn Vladimír Husák, dnešní významný slovenský architekt, a po válce, v roce 1946 (v době, kdy byla na praxi v pražském Divadle E. F. Buriana, jež se, jak víme, udrželo díky zásahu Antonína Zápotockého), porodila syna Jána (1946-2004). Ten byl v době normalizace československým velvyslancem ve Finsku a Jugoslávii a kromě toho se stal švagrem skladatele Karla Vágnera, autora hudby k filmům ze série Slunce, seno a spolumajitele hudební agentury OSA. (Jejich bývalé manželky jsou sestry.)

Od svých synů má Gustáv Husák vnučku ekonomku a vnuka-majitele slovenské restaurace v kubánské Havaně. Husákova druhá žena Viera (1923-1977) byla rovněž původem Češka a její dívčí jméno Čáslavská vybízelo k tradované, nicméně nepravdivé fámě o Husákově příbuzenství s výše zmíněnou (za okupace rovněž zakázanou) olympioničkou. Viera Husáková se nicméně nikdy nepřestěhovala do Prahy a až do smrti pracovala jako redaktorka týdeníku Kultúrny život, kde se v 60. letech poznali. Poté, co v roce 1977 zemřela při havárii vrtulníku, jezdil Husák do Bratislavy už jen za sestrami a bratrem, a nebýt pádu režimu, je možné, že by zemřel v Praze.

 

 

Jeho posledním zaznamenaným přáním bylo, aby po něm prezidentem nebyl jeho nenáviděný rival Dubček, a jeho poslední televizní kamerou zaznamenaná věta zněla: „A máme to za sebou..!“ V roli Gustáva Husáka pak na televizních a rozhlasových vlnách a divadelních prknech zazářili herci tak zvučných jmen, jako Michal Dočolomanský (detektiv Nick Carter z filmu Adéla ještě nevečeřela, který s Husákem sdílel ‘exotickou‘ matku, ta hercova byla Rumunka) nebo Emil Horváth mladší (poručík Martin Gajdoš z 30 případů majora Zemana),  ale i synové slavných slovenských herců Ivan Romančík a Ján Greššo. Je hříčkou osudu, že Ján Gallovič, který ztvárnil Husáka na divadelních prknech (v hře Viliama Klimáčka Dr. Gustáv Husák) hrál v seriálu České století jeho historický protiklad - Alexandera Dubčeka.

 

Vložil: Tomáš Koloc