Zprávy z dvojí Číny: ČLR prohlásila, že se chystá sežrat Tchaj-wan. GI Joe k tomu (jako nedávno v Afghánistánu) povýtce mlčí… Svět Tomáše Koloce
komentář
14.11.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Terakotoví bojovníci stále zatvrzele stojí jako zkamenělí
Jak to vypadá, velká řada z rovnovážných konsenzuálních mírových poměrů, kterých bylo dosaženo po zemětřesení při zhroucení východního bloku, se postupně kácí k zemi novým zemětřesením. Loni v listopadu povstali ti členové menšinového křesťanského národa Tigrajů, kteří po zřízení národního státu Eritrea v roce 1993 stále zůstali na území Etiopie, jež se v poslední době silně islamizuje. Ve stejnou dobu se zhroutil třicetiletý mír v Náhorním Karabachu, odkud byla po jeho loňské okupaci Ázerbájdžánem po takřka 2200 letech donucena odejít tamní arménská většina. Prezident Republiky srbské v Bosně Milorad Dodik před několika týdny uvedl, že donutí armádu konfederace Bosny a Hercegoviny, jejímž členy jsou Bosňáci, Chorvaté i Srbové, k odchodu ze srbských území tím, že s obnovenými bosenskosrbskými silami (které byly rozpuštěny po občanské válce v roce 1995) obklíčí místní kasárna - a prezident ČLR Si Ťin-pching 9. října 2021 prohlásil, že nezávislý Tchaj-wan, vzniklý roku 1949, bude znovu připojen k jeho zemi…
Zůstaňme pro tento text u čínské linie nového globálního zemětřasu. Zajímavé na něm je už to, že pan Si, kterého česká mainstreamová média už tradičně počastovala titulem 'čínský prezident', to řekl při příležitosti 110. výročí započetí revoluce, která vedla k založení Čínské republiky, jejíž název a právní kontinuitu ale dnes nenese ČLR, ale právě Čínská republika na Tchaj-wanu, jehož prezidentka Cchaj Jing-wen je fakticky tou, která má (na rozdíl od Si Ťin-pchinga, prezidenta země, která Čínskou republiku zrušila) na tyto oslavy a titul ‘čínský prezident‘ skutečný nárok. Pojďme si tuto (pro mnohé čtenáře českého, ale i světového mainstreamového tisku zajisté záhadnou) otázku vysvětlit.
Cchaj Jing-wen je prezidentkou ČÍNSKÉ REPUBLIKY, státu, který byl založen na přelomu let 1911 a 1912 a jehož stoupence na přelomu 40. a 50. let 20. století evakuoval Ťiang Ťie-š’ (Čankajšek) na území ostrova Tchaj-wan, kam byl vytlačen vojskem svého spolubojovníka z 2. světové války a poválečného rivala, stalinisty Mao Ce-tunga. Tento původně tvrdě kapitalistický stát je dnes zemí, obývanou 23 miliony obyvatel, se sto padesáti legálními politickými stranami (z toho dvěma komunistickými, jednou, která prosazuje sloučení s ČLR, a druhou, která je proti němu), která prosazuje velkorysý program vyrovnání se s původními menšinami, jež na ostrově žily dříve než většinoví Číňané, a která má na evropské (natožpak na asijské) poměry nebývale velkorysou sociální a ekologickou politiku a míří k demokratickému socialismu. To vše se jí daří, přestože byla v 70. letech po čtvrt století předsedání této organizaci vyloučena z OSN a stala se ‘mezinárodním psancem‘, byť byla v roce 1945 jedním z jejích zakládajících členů a také členem velké pětky Rady bezpečnosti s právem veta.
Tím, kdo Čínskou republiku na mezinárodním poli nahradil, byla ČÍNSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA, stát, který na přelomu 40. a 50. let založil Mao Ce-tung jako stát socialistický a který je dnes nejkapitalističtější zemí na světě. Sebevědomí dnešního tygra jí vzrostlo v roce 1971, kdy ji Organizace spojených národů (pod vlivem USA, svého faktického pána, které v ČLR během tehdejších moskevsko-pekingských přestřelek objevily svého spojence v boji proti Sovětskému svazu) přijala do svých řad namísto Čínské republiky. Sovětský svaz už sice dávno zanikl; dnešní ČLR, jejímž prezidentem je Si Ťin-pching (a která je mimo jiné nejúspěšnějším planetárním znečišťovatelem), si však dnešní země hýčkají jako předního jezdce v závodu o nejrychlejší hospodářský růst. Přes to všechno (i přestože ČLR díky dlouhodobým smlouvám v roce 1997, respektive 1999 získala zpět území bývalých čínských městských států, portugalského Macaa a britského Hongkongu, jimž sice slíbila ponechat původní demokratické zřízení, ale v poslední době jim silně utahuje uzdu) je Čína (stejně jako v minulosti Německo, Jemen, Vietnam a dodnes Korea) dosud rozdělena na DVA STÁTY: ten větší, původně socialistický, který se dnes stává nechutně kapitalistickým, a ten menší, původně kapitalistický, který se dnes stává sympaticky socialistickým.
Vrcholný paradox státní návštěvy prezidenta ČLR v Praze v roce 2016 tehdy velmi pěkně rozvedla moje politoložka Kateřina Vaňková: Mainstreamový tisk a zastydlí devadesátkoví antikomunisté, vyvěšující tibetské vlajky nikoli na podporu dalajlámy (který už dávno prohlásil, že Tibet od Číny odtrhnout nechce, jde mu jen o rozšíření tamní autonomie; z filozofií státní správy je mu pak nejbližší liberální marxismus, který by i v Tibetu viděl nejradši), ale natruc ‘komunistovi‘ Si nepochopili, že v osobě prezidenta ČLR k nám přijel ten nejdrsnější orchestrátor kapitalismu, jakého planeta nosí.
Rudé vlajky s pěticípými hvězdami jsou jen historicky přežitá dekorace, která má pevninské Číňany propagandisticky přesvědčit, že žijí v zemi, kde vše, co se děje, se děje pro jejich dobro. Pro kapitalismus právní stát, kterým ČLR při svém podnikání není obtěžkána, představuje nepříjemnou překážku v akumulaci materiálních hodnot a při potírání odporu zbídačelých zaměstnanců. O to víc 'země demokracie a svobody' přes všechny proklamované protesty vzhlížejí k ČLR. Britská královna (která je na disciplínu zrazování mezinárodní demokracie odbornicí) při příležitosti historické návštěvy prezidenta Si vytáhla léta (od návštěvy Nicolae Ceaușesca v roce 1978?) nepoužívaný zlatý kočár a vozila v něm prezidenta Si po Londýně a během poslední návštěvy Si v Paříži a ve Washingtonu byly vlajky ČLR podél silnice nejen na stožárech, ale i na stromech.
Toto vše (i přes informační vakuum, které v dnešní České republice panuje) někteří protestující vědí, a o to malebnější společnost (od nevědomé pravice po vědomou levici) se pak během 'českých bojů o Čínu' setkává v pražských policejních antonech a na adrese Bartolomějská 4. Kdo z těchto dvou skupin svým plakátem během Siovy pražské návštěvy docílil propuštění rodin emigrantů Bej-Fenga a Čang-pinga (viz více o jejich kauze zde), či zda k tomu napomohl prezident Zeman (který je, jak známo, na vyjednávání o propuštění rukojmí specialista), není z našich médií známo. Mám ale za to, že to byl někdo z hrstky naší obeznámené konzervativní levice, protože během rozsáhlých debat, které jsem v dnech protestů absolvoval s 'bojovníky za pravicovou demokracii', jsem se od těchto ‘protikomunistických‘ aktivistů dozvěděl leda to, že je třeba bojkotovat čínské bufety a restaurace v ČR. (Že tato zařízení jsou v České republice v drtivé většině majetkem Vietnamců, už tento ‘bojovník za práva prostých Asiatů‘ nevěděl.)
Z mé oblíbené královéhradecké čínské restaurace s obsluhou po letech udělali samoobsluhu. To mě inspirovalo! Vážení čtenáři, dnes jsou tu na výběr dvě varianty čínských prezidentů: Si a Cchaj. Opravdový myšlenkový demokrat se jistě nemusí ohlížet na hospodářský úspěch té které země, koho z nich postaví na svůj pomyslný piedestal vůdce, který pro něj představuje kýženou Čínu, ten pro něj pravým čínským prezidentem bude.
Pro mě je v rámci mé myšlenkové konsekventnosti volba jasná. Je jí Cchaj Jing-wen, kterou v roce 2016 v svobodných volbách zvolili občané demokratické a socializující se Čínské republiky na Tchaj-wanu. Český mainstream, jeden z nejlepších světových služebníků korporativního kapitalismu, byl ovšem také částečně myšlenkově koherentní. S tibetskou vlajkou v ruce jmenoval jediným existujícím ‘čínským prezidentem‘ císaře říše hrubého domácího produktu, prezidenta Si.
O budoucnosti samostatné Čínské republiky s hlavním městem Tchaj-pej ovšem nerozhoduji já ani český mainstreamový tisk. Ten, kdo o ní rozhoduje nejvíc, současný americký prezident Joe Biden, se ovšem k Siově výhrůžce přesně měsíc a 13 dní nevyjádřil a byl k tomu donucen až přímou otázkou moderátora televize CNN Andersona Coopera, zda USA přijde v případě útoku ČLR demokratickému ostrovu na pomoc. Odpověď největšího dlužníka ČLR = šéfa americké administrativy (která, jak řečeno, zradila Čínskou republiku na Tchaj-wanu před půlstoletím a před dvěma měsíci Afghánistán), byla více než stručná: „Ano, máme závazek to udělat.“ Pozice prezidentky Cchaj už je v kramflecích jistější: „Nedáme se.“ Čechovi ovšem její pozice po sérii náletů letectva ČLR na tchajwanské pobřeží, a především v zrcadle provázanosti tchajwanské ekonomiky s ekonomikou pevninské ČLR nemůže nepřipomínat pozici československého prezidenta Edvarda Beneše ve dnech mnichovské krize roku 1938. Včetně tehdejší ‘závazné pomoci‘ západních mocností…
Vložil: Tomáš Koloc