Drobná úskalí při putování za amazonskými indiány. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou pošesté do Jižní Ameriky
13.11.2021
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Také v 21. století žijí někteří amazonští indiáni stejně jako jejich předkové a obživu si hledají v řece a okolních pralesích. Většina z nich, jako je například můj přítel Joao, však už dává přednost životu v civilizaci.
Náš předposlední výlet nás zavede mezi amazonské indiány. Ideálním místem, odkud lze vyrazit, stále zůstává pralesní metropole brazilského státu Amazonas Manaus.
Není od věci připomenout, že i když lze v Manausu stále vyšťárat zbytky romantické historie, především v podobě secesních vilek v samotném centru, je dnešní amazonská metropole především dobře rozjetým ekonomickým parním válcem, připraveným zaplavit trhy se spotřebním zbožím po celém severu Jižní Ameriky.

Naivní představa o půvabech pralesních indiánek zdobí plechovou ohradu v Manausu
I když se Manaus nachází v samém srdci největšího deštného pralesa na Zemi, může své zboží chrlit třemi kanály: po Amazonce, letecky i po pozemní komunikaci. Je žalostné, že právě pozemní cestu zprostředkovává na severu jen ubohá silniční přípojka, vedoucí z brazilské Boa Visty, a pak do Venezuely. Většinou nemá ani asfaltový svršek, takže stačí pár hodin deště, a změní se v červenou kaši, do níž bezmocně zapadají autobusy. Měl jsem možnost projet si celý, asi osm kilometrový úsek tam i zpět v období sucha, kdy na zdejší poměry prší jen málo. Úzká silnice se jako červený had vine přes obrovské území nerudných Indiánů kmenů Waimiry a Atroari, kteří prý občas zlikvidují nějakého příliš dotěrného světlonoše civilizace.

Území kmenů Waimiry, Atroari a Yanomamů oklopuje neprostupná džungle
Poslední zapomenutí
Leč opusťme toto nekorektně ožehavé téma a vraťme se zpět na silnici Manaus–Boa Vista. Při mé první cestě linkovým autobusem přes území Waimirů zde spadly díky dešti dva mosty a ženisté museli postavit náhradní z vojenských pontonů.

V lovištích indiánů Waimiry se můžete setkat i s jinak plachými brazilskými vydrami
Území Waimirů končí před městečkem Caracaraí, kde už začíná loviště indiánů, známých pod souhrnným jménem Yanomamové nebo také Waikové. Yanomamové, žijící na brazilsko-venezuelském pomezí, jsou vlastně jedním z posledních etnik, na které jako by jednadvacáté století zapomnělo. Od okolního světa odděluje jejich rozsáhlé území na východě mimo jiné i hraniční řeka s podivným jménem Potumetu. Vodní hranice však zdaleka není nepropustná a poslední zbytky Yanomámů jsou stále více ohrožovány civilizačním tlakem. A nejsou to zdaleka jen majitelé zemědělských usedlostí, kteří potřebují pro svůj dobytek stále větší plochy. Indiánská rezervace je i terčem nájezdů zlatokopů a ti také ohrožují její obyvatele. Není to totiž tak dávno, co se na severu Brazílie roznesla zpráva o nových nálezech vzácného kovu.
V drahokamovém opojení
Odhaduje se, že na území Yanomamů dnes nelegálně rýžuje a kutá asi tisícovka garimpeiros, hledačů zlata a drahokamů. Když už jsme u těch diamantů, největší brazilský kámen o váze 254 karátů byl nalezen v roce 1853 a dostal jméno Cruzeiro del Sul. Nádherný artefakt byl ozdobou několika světových výstav, aby pak doputoval do Paříže, kde byla jeho váha broušením snížena na 125 karátů. I když zlatý boom a drahokamové opojení v osmdesátých letech patří, po vládních akcích, kdy brazilské vojenské letectvo vybombardovalo nelegální zlatokopecká letiště v pralesech, nenávratně minulosti, jsou garimpeiros stále nebezpečně aktivní.

Obyvatelé obrovské zemědělské fazendy žijí na samých hranicích yanomamského území
Na své cestě k Yanomamům jsem se mohl rychleji pohybovat jen díky ochotě motorizovaných zaměstnanců fazend nedaleko Caracaraí, kteří rozváželi na jednotlivé usedlosti benzín, potraviny a jiné základní potřeby. Žádný 'bush–taxi' zde totiž nejezdí a s největší pravděpodobností nikdy nejezdil. Hustota fazend je velmi řídká a ani obyvatel příliš nepřibývá, takže to asi ani nestojí za to. Impozantní jsou ale pozemky kolem těchto usedlostí, na nichž se pasou velká stáda dobytka, vzdáleně připomínajícího indické krávy zebu. Systematické vypásání chudé půdy, vyrvané pralesu, však vede k vzniku svérázných kulturních stepí, kde za pár let neporoste vůbec nic, a farmářům nezbude nic jiného, než postoupit o pár kilometrů dál na území Yanomamů. Možná však vláda zemi jedněch z posledních nezávislých indiánů dokáže ochránit.

Cedule s nápisem Area proibida před územím Yanomamů prospektory a hledače diamantů určitě nezastaví
Vstup zakázán!
Když náš otlučený džíp po čtyřicetikilometrovém martyriu v oblacích červenavého prachu konečně dokodrcal k poslední fazendě, bylo už dobře vidět břehy Potumetu, za níž začíná area proibida, tedy zakázané území, patřící podle brazilských zákonů výhradně Yanomamům. Všem ostatním Brazilcům a jiným bílým i snědým tvářím je sem vstup zakázán vládní vyhláškou. Moje touha navštívit toto zvláštní území však byla silnější, než plechová cedule s varovným nápisem. Překonat bahnitý tok bylo možné jen s pomocí tří Yanomamů, vracejících se z nákupů rýže v Caracaraí. Společně jsme pak po delším úsilí roztlačili těžký plechový ponton, který uvízl na mělčině. Prostřednictvím tohoto plechového monstra jsme se již bez namočení našich zavazadel dostali na druhý břeh. (Snímek těchto tří chlapíků vám nenabídnu, protože jsem ho marnotratně vyplýtval v předchozím dílu reportáže.)

Ochočení papoušci slouží indiánům kmene Yanomamo jako zdroj ceněných barevných per do čelenek a jiných ozdob
Area proibida je území mimořádně zajímavé, zdejší fauna není ohrožována prakticky žádnými civilizačními tlaky a indiáni loví jen to, co potřebují. Zvěř ani příliš neplaší, protože ji zabíjejí buď šípy, nebo pomocí foukaček s šipkami, napuštěnými jedem kurare. Není proto divu, že zde klidně poletují velká hejna papoušků. Občas lze zahlédnout i tukana, jehož obrovský, nebezpečně vypadající zobák slouží jen k porcování tropického ovoce. Kovově lesklá tělíčka kolibříků, připomínající spíš velké vosy, stojí ve vzduchu a sají nektar z květů červených helikonií.

Indiánská budoucnost Amazonie zatím tvrdě spí
Vražedné klima
Asi po hodině ostré chůze 'zakázaným územím' jsem zahlédl typické pletené chatrče Yanomamů a vysokou dřevěnou boudu strážce z organizace FUNAI (kontroverzní vládní organizace na ochranu původních obyvatel Brazílie), stojící na dřevěných pilotech. Vysoké kůly zabraňují přístupu potkanům, pavoukům, hadům a jiné havěti. Blízká řeka se navíc občas vylije z břehů a většina lidí přece jenom dává přednost suché domácnosti, než rybníčku uprostřed obyváku. 'Civilizovaní' indiáni v odrbaných tričkách, kteří mě hned po příchodu obklopili, byli za několik hodin nahrazeni svými méně zpacifikovanými, a tudíž zcela nahými soudruhy z nedaleké vesnice. Zprávy o gringovi se zde zřejmě rychle šíří.
Mnozí z dospělých Yanomamů byli i přes své malé postavy silní a svalnatí, ale jejich droboučké ženy byly od častých porodů zcela ztrhané a vyčerpané. I když některé vypadaly jako stařeny nad hrobem, nebylo jim jistě přes třicet let. Zdejší vražedné vlhké klima s malým přísunem bílkovin a minerálů učiní své a lidé se zde dožívají maximálně čtyřiceti let. Nejmarkantnější je katastrofální nedostatek vápníku, vybírající si svou daň hlavně na zubech. Většině Yamomamů jich alespoň polovina chyběla, a úsměvy indiánských squaw tudíž poněkud postrádaly půvab.

Stáda věčně hladového dobytka z fazend se nebezpečně přibližují k hranicím indiánských rezervací
Nemyslím si však, že by se v našem přetechnizovaném a začouzeném světě našel někdo, kdo by v této 'idyle' uprostřed zeleného pekla, plného komárů a hadů, našel dlouhodobější zalíbení. Romantičtí snílkové, k nimž se hrdě počítám, však budou na obyvatele tohoto mizejícího diskutabilního ráje v srdci džungle stále pohlížet růžovými brýlemi. Je to ovšem pohled skutečně velmi, ale velmi naivní.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma