Hrozí nám zánik známek? Aneb i o pětku se musí bojovat. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Ilustrační foto z minisérie Ochránce na ČT, která řešila problematiku školství u nás s mimořádným pochopením a vhledem

První příspěvek rodiče i učitele Stanislava Korityáka ze středočeských Milovic měl takový úspěch, že v sérii pokračujeme. Pan Korityák se tentokráte věnuje hodnocení žáků, známkám. Větu „I o pětku se musí bojovat!“ říkávám svým žákům ve chvíli, kdy mají pocit, že nic neumí a žádají, abych je nezkoušel a dal jim rovnou pětku. Většinou se mi z nich podaří něco ´vydolovat´, takže jen málokdy s pětkou skutečně odcházejí,“ začíná dnes. A pokračuje…

Bohužel nadchází doba, kdy o pětky budou muset bojovat nejen žáci, ale také jejich rodiče. Hrozí totiž, že žáci známky ve školách postupně přestanou dostávat. Vláda schválila 19. 10. 2020 ´Vzdělávací strategii ČR do roku 2030+´, která má dva cíle: „Snížení sociálních nerovností ve vzdělávání, tedy aby dítě ze spořádané rodiny mělo stejné výsledky jako dítě z rodiny, která peníze propije, prokouří a dětem se nevěnuje.“ 

Posílení občanského vzdělávání – děti se opět budou dovídat, co je ´správné´ a jak mají myslet?!

Za hlavního viníka ´vzdělávacích nerovností´ z bodu číslo 1, tedy toho, že zanedbané dítě má horší výsledky než dítě z fungující rodiny, je považována rodina. Paradoxně ne ta, která na dítě ´kašle´, ale ta, která péčí své dítě ´nespravedlivě zvýhodňuje´. Na straně 8 se dočteme: „Strategie akcentuje potřebu umenšit závislost výsledků vzdělávání žáků na sociálním statusu rodičů.“ Pod pojmem „sociální status rodičů“ se rozumí hodnotový žebříček rodiny. Tedy to, zda čas a peníze věnují dětem, nebo něčemu jinému. Vůbec nejde o to, zda je rodina chudá či bohatá. Ovšem snaha snížit vliv rodiny na výsledky dítěte ve škole je zřejmá.

V pracovní verzi vzdělávací strategie na straně 37 šli autoři v tažení proti fungujícím rodinám ještě dál: „Doporučujeme také vymáhat zákaz připlácení rodičů za doučování žáků pedagogy příslušné školy, které je využíváno bohatšími rodiči pro zvýšení připravenosti na přechod do jiných škol a vede k posilování nerovností.“ Aby učitelé neměli důvod zákaz obcházet, měl by jim stát platit za doučování dětí ze „znevýhodněného prostředí“. To jsem si nevymyslel – to navrhla expertní komise ministerstva školství. A světe div se – i když se tento požadavek do oficiálně schválené verze strategie nedostal, učitelé mají od září za doučování vybraných dětí 250,- Kč na hodinu. O ´Národním plánu doučování´, který má doplnit mezery ve znalostech dětí po online výuce vám ve vaší škole pravděpodobně neřekli – je určeno jen pro ´některé děti.

Jak je to doopravdy s hodnocením žáků?

V tomto světle je také třeba se dívat na silou prosazované ´formativní hodnocení´, které je jedním z opatření, jež má onu ´sociální spravedlnost´ zjednat: „Zajistíme postupné zavádění formativní zpětné vazby na všech školách s prioritním důrazem na první stupeň základních škol. Tam, kde školy zachovají sumativní hodnocení výstupů, bude formativní zpětná vazba používána paralelně.“ (str. 30)

Jako plnohodnotně vystudovaný učitel vím, že existují pouze dvě hodnocení: průběžné a celkové (souhrnné). Každé další hodnocení je buď variantou jedné z těchto možností, nebo nesmysl.

V rámci průběžného hodnocení se rodič dovídá, jak dítě zvládlo konkrétní látku: zlomky, násobilku tří, vyjmenovaná slova… A v případě potřeby může zjednat nápravu. Má-li dítě třeba trojku z násobilky, rodič dohlédne, aby se ji doučilo. Díky tomu má žák na co navázat při dalším výkladu ve škole. Pokud tyto základy zanedbá, nemá šanci zvládnout náročnější učivo. Průběžné hodnocení by proto mělo být co nejčastější, aby rodiče měli možnost problém včas vyřešit.

Souhrnné hodnocení zohledňuje celkový prospěch žáka v daném předmětu, ale také jeho přístup k práci. To je ta známka, kterou děti dostávají na vysvědčení. Také se mu dá říci „sumativní hodnocení“, jak se píše v citaci výše. Suma rovná se souhrn. Nevím, proč autoři strategie nepoužívají češtinu.

To, čemu autoři strategie říkají „formativní hodnocení“, na českých školách také máme. Jedná se o staré známé ´mluvení do duše´. Přestože je při takovém rozhovoru žák v jistém smyslu hodnocen, o skutečné hodnocení se nejedná. Chybí totiž jasný výstup, a tudíž možnost přezkumu – i hodnocení mezi čtyřma očima může být chybné či špatně pochopené.

Takto si hodnocení představují autoři vzdělávací strategie (str. 30): „Mezi trendy patří například zvýšený důraz na sebehodnocení žáků a učitelů, které má často nezávazný informativní charakter.“

90 % rodičů chce známky

Předně je třeba upozornit, že 90 procent rodičů si přeje známky. Většina učitelů jim také dává přednost. Tvrzení, že se jedná o ´trend´ je proto lživá manipulace. Známky patří k naší kulturní tradici. Rodiče díky nim dostávají jasnou informaci o vzdělávacích potřebách svého dítěte.

Hlavní problém ale tkví v požadavku, aby hodnocení nemělo písemnou podobu a probíhalo formou ústních sdělení učitele žákovi. V důsledku toho se rodiče nedozvědí, že má jejich dítě problém a včas nezasáhnou. Reálně tak skutečně dojde ke srovnání šancí dětí z různých prostředí – budou zanedbané všechny.

Ale nebojte se, milí rodiče! Ministerstvo školství vyčlenilo spoustu peněz na vaše proškolení: „Nedílnou součástí proměny hodnocení ve vzdělávání ve školách bude i osvěta mezi rodiči a informovanost o principech a přínosech formativního hodnocení, aby pochopili a akceptovali jeho zavedení do každodenního života škol.“ (str. 30)

Doporučuji se těchto školení zúčastnit. Zeptejte se školitelů, jakou mají s formativním hodnocením osobní zkušenost a zda věří, že se děti doma podělí s rodiči o „formativní zpětnou vazbu“. Já už jsem proškolen byl. Při této příležitosti jsem požádal o doložení výzkumu, který prokazuje přednosti „formativního hodnocení“. Přednášející nevěděl, kdy proběhl, kde, ani kolik dětí se výzkumu zúčastnilo. Ptejte se také! Kdyby vás chtěl specialista odbýt, že si to máte dohledat, vězte, že jste si nepřišli pro domácí úkol, ale na přednášku od odborníka, který ví, o čem mluví.

Vítr vane od OECD

A malé tajemství nakonec – „formativní hodnocení“ je prosazováno proto, že jeho zavedení vládám doporučila OECD. To, co se tady prezentuje jako převratná novinka, zná česká didaktika v propracovanější podobě už od šedesátých let. Jistě si ze školy pamatujete, že vám učitel nejprve látku vysvětlil, potom jste jev procvičovali, učitel vám dovysvětlil, co bylo potřeba, aniž by vám za to dávali špatné známky. Teprve potom přišla ´ostrá písemka´. Po jejím vyhodnocení učitel určil, zda je učivo potřeba docvičit, nebo je možné jít dál. Právě „možnost beztrestně dělat chyby“ je hlavní argument, proč by hodnocení mělo mít převážné ústní formu mezi žákem a učitelem. Ale jak píši výše, možnost beztrestně dělat chyby mají v rámci procvičování české děti už desítky let! Zamysleme se, před kým má být dítě chráněno. Před rodiči!?

Co nám zbývá? Požádejte učitele svých dětí, aby vašim dětem nadále dávali takové známky, jaké si zaslouží. Učitelé potřebují potvrdit, že o známky stojíte. Ideálně písemně – pomůže jim to ve chvíli, kdy se inspektor zeptá, proč klasifikují známkami. Jak jste možná postřehli výše, známky mohou být udělovány souběžně s povinným „formativním hodnocením“. Pokud na nich budeme trvat, budeme je mít.

Bojujme za své jedničky a pětky! Protože čtyřka – to není špatná známka, ale informace, že naše dítě má problém a potřebuje naši pomoc. Já jsem paní učitelce za čtyřku své dcery přišel osobně poděkovat. Učitelé potřebují vědět, že mají naši podporu. A nelze se spoléhat, že to automaticky vědí. Každého učitele potěší uznání rodičů.

Vložil: Stanislav Korityák