Ze zájezdu na Západ jsme se vrátili jen dva. Kdybych ale zpíval jen pro peníze, byla by to pro mě nudná povinnost, řekl mi Meky. Svět Tomáše Koloce
11.11.2021
Foto: Se svolením Praha Metronome festival
Popisek: Meky Žbirka byl v Praze nedávno. Festival Metronome Prague Warm Up 2021 v neděli 11. září letošního roku na pražském Výstavišti zakončila koncertní pocta českému hudebníkovi, který se prosadil i na zahraniční hudební scéně, Ivanu Královi. Mezi dvacítkou hudebníků byl i Žbirka.
ROZHOVORY NA OKRAJI, VIDEO Včera zemřel Miroslav Žbirka. Je mi to líto. Byl to můj jediný respondent za skoro tři desítky mé novinářské praxe, kterého jsem nemohl požádat o rozhovor přímo, ale musel jsem přes jeho tým – ale byl taky jediný, se kterým jsem se skoro přesně před 10 lety v hale čtyřhvězdičkového hotelu cítil jako doma, když se se mnou poté, co jsem mu řekl, že hudbu cítím, ale nejsem muzikant, dvě hodiny s gustem bavil o všem možném, včetně naší společné vášně, textařiny. Bylo sychravé odpoledne, nebylo mi dobře od plic (které se později staly osudnými jemu…), ale s ním jsem se po pár minutách u svého zázvorového čaje začal cítit jako znovuvzkříšený. Ten podzimní den roku 2011 jsem poprvé pochopil smysl setkání, jemuž se za Lamanšským průlivem říká čaj o páté. Dnes na památku gentlemana, který nás opustil, přináším svůj záznam z našeho tehdejšího rozhovoru.
Na smluvené místo přichází Miroslav Žbirka v roli manažera svého několikačlenného týmu. Ten se však usadí ve vedlejší místnosti a projednává organizační záležitosti, zatímco my započínáme rozhovor. Pan Žbirka si objedná čaj Earl Grey a když poprvé usrkne, změní se v anglického gentlemana, kolem něhož se rozhostí příjemná atmosféra čaje o páté. Během rozhovoru se několikrát stane, že má někdo z týmu organizační otázku, nebo přinese dokumenty k podpisu. „Plná moČ?“ ptá se Meky. „So you keep that money.“ Jeho přecházení z čisté slovenštiny (kterou si kromě Mekyho Žbirky po desítkách let v Praze uchoval už jen jediný umělec, režisér Ján Roháč) do angličtiny ale nepůsobí nijak povýšeně, spíš dětsky hravě.
Když mluví o České republice a Slovensku, posteskne si, že zatímco u nás jsou v každé trafice k dostání klasické české filmy na DVD, na Slovensku nic podobného není – a on by si tak rád pustil své oblíbené slovenské filmy pro pamětníky. Užíváme si hovor o práci, kterou máme společnou, textařině, zejména o gramatickém rýmu, formě, které Meky Žbirka fandí a který se ve slovenských krajích ještě v plné míře nepodařilo prosadit. Je vidět, že ho jeho práce baví. Říká: „Kdybych žil jen z vize, že na tom něco vydělám, tak pro mě bude zpívání nudná povinnost. Ale zpívat písně pro druhé, to se strašně těžko dělá z povinnosti.“ Ten, kdo Miroslava Žbirku potkal osobně, okamžitě pochopil, jak moc to myslí vážně…
Přijdete mi jako velice empatický člověk. Název svého posledního alba Empatia jste si určitě vymyslel sám…
No ano. Pět let jsem svou manželku Katku otravoval s empatií: Podívej, jak by to bylo jiné, kdyby byl empatický ten nebo onen. Mluvil jsem o tom pořád a už to bylo tak k zbláznění, že jsem to musel napsat. Teď je na světě písnička, takže už o tom nemluvím. Pro mě je empatie, vcítění se do druhého, odpověď na řešení všech problémů, které denně vidíme. Přičemž empatie dá samozřejmě práci. Když si teď dáte double espresso, mlíčko a cítíte se fajn, tak jste empatický a nic vás to nestojí. Jenže když jste v nepohodě, nevyspal jste se, jste přetížený, tak to je to, co považuji za skutečnou empatii – když dokážete být empatický tehdy, kdy se to prakticky nedá. Taková byla moje matka. Později, když jsem přijel do Británie, jsem si všimnul, že oni to ty Brity vlastně tak trošku učí…
Jedním z vašich největších vzorů je zakladatel Beatles Paul McCartney, po jehož přídomku ´Mc´ (irsky syn) máte vlastně i svou přezdívku Meky…
Přezdívku Meky jsem dostal po kanadských hokejistech, kteří tenkrát, když jsem byl malý, přijeli na nějaký turnaj a každý druhý měl jméno začínající Mc. Hráli jsme s klukama na dvoře hokej a oni mi tak začali říkat. Co se týče Paula, kdybyste se mě ptal, jaké nesmyslné věci jsem udělal, tak jedna z prvních je, že když měl Paul v Praze koncert, nechal jsem si od něj podepsal album Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band a dal jsem mu za to svoje nové cédéčko. Hned potom mi přišlo strašně absurdní, že dávám jednomu z nejlepších muzikantů téhle planety své CD, protože on vlastně mohl za to, že dělám to, co dělám. Zatímco moji starší bratři poslouchali Presleyho, tak já jsem byl absolutně odvařený z Beatles a především z Paula. Vždycky jsem měl za to, že ho vzali především proto, že potřebovali nějakého fešáka a on byl pěkný kluk – a taky se to tak stalo. Když jsem teď natáčel v Liverpoolu DVD k albu Empatia, dozvěděl jsem se, že když si ho pro jeho vizáž pozvali a poprvé mu zahráli, tak on řekl: I enjoyed it, bylo to super, ale dej mi, Johne, tu kytaru, já ti ji naladím. On byl především vynikající kytarista, a přestože všichni víme, co znamenal John, díky Paulovi se Beatles stali tím, čím dodnes jsou.
Dá se tedy říct, že když Paul vstupoval do Beatles, bylo to něčím podobné dnešnímu SuperStar?
No, bylo by pěkné, kdyby to byla autorská soutěž, a tuhle otázku si kladli i v Británii, kde tento formát vznikl. Důvod, proč to nemůžou udělat, je, že ve chvíli, kdy tam nezazní to Hey Jude, ale přijde tam chlapík s vlastní skladbou, lidi by mohli začít přepínat. Na druhou stranu mám ale radost, že tam zaznívají i moje písničky. Jednoznačný klad česko-slovenské SuperStar je, že porotci, interpreti i moderátoři jsou ze dvou zemí a že můžete zapnout telku a na stejný program se dívají lidi v Bratislavě, Praze, Ostravě, Košicích, Bánské Bystrici a Brně – stejně jako za časů, kdy jsme ještě byli jeden stát. Když jsme s Modusem vyhráli Bratislavskou lyru, která byla přenášená do celé federace, nějakou dobu nato jsem jel do Prahy, a slyšel jsem, jak si někdo na ulici zpívá naši vítěznou píseň, pochopil jsem, v čem je síla těchto programů – o to víc, když v nich zaznívaly naše autorské písničky.
Nevyhráli jste jen Bratislavskou lyru. V roce 1982 jste ve Zlatém slavíku porazil dokonce Karla Gotta. Co to pro vás znamenalo?
Stejně jako si nemyslím, že by Beatles toužili dostat cenu Eurovize, tak jsem já netoužil porazit Karla Gotta, který měl úplně jiný repertoár. Já jsem byl z těch, kdo chtěl zpívat vlastní písně; kvůli tomu jsem opustil i prestižní Offermannův orchestr, pro který jsem zpíval a kde byl neskutečný plat a za tuhé komunistické normalizace jsme mohli cestovat do západního zahraničí. Tomáš Berka, který pro naši skupinu vymyslel název Modus, vzpomíná, že jsme se tenkrát vrátili jen dva; já a spoluzakladatel naší skupiny Laco Lučenič. Já jsem si na Západě koupil kvalitní kytaru a hned nato jsem se v touze zpívat původní písně místo do Švýcarska vezl v embéčku mezi naskládanou aparaturou do Povážské Bystrice. Skutečný muzikant musí být, jak my říkáme, trochu šibnutý. Když jsem pak dostal Slavíka, všichni se mě ptali, jestli mě to nějak změnilo. Na to jsem vždycky odpovídal, že mám radost, že to posluchači nebrali podle abecedy, ale začali od Ž. Slavík mě motivoval především k tomu, aby ze mě byl ještě větší profesionál. Taky mě potěšilo, že jsem se po Marice Gombitové a jiných stal dalším, kdo přinesl slovenskou hudbu do Čech a na Moravu.
Patříte ke slavným slovenským Pražákům. Žijete v něčem, co by se dalo nazvat vnitřní federací?
Já jsem v Československu vyrostl a pořád ty dvě kultury považuji za jednu. Oldřich Nový, Vlasta Burian, Voskovec a Werich nebo Suchý a Šlitr jsou pro mě naši herci, stejně jako Hašek a Čapek jsou naši spisovatelé. Kdybych se ve chvíli rozdělení uzavřel ve slovenské kultuře, uvařil bych se ve vlastní šťávě. Díky tomu, že žiju v Praze, každé dva týdny jezdím do Bratislavy a denně sleduji britskou televizi, žiju v dvojjediné slovenské i české kultuře, a přes styk s angličtinou se dostávám do světa.
Vím, že pro stanici Hitrádio FM jste dokonce komentoval královskou svatbu…
Během královské návštěvy na Slovensku jsem byl pozvaný na britské velvyslanectví a měl možnost setkat se s královnou, dokonce s ní i krátce promluvit. Byla informovaná a věděla, že zpívám. Před návštěvou jsem raději prostudoval, co se hodí a nehodí, abych nedopadl jako Mr. Bean. Pak se mi ale stala zvláštní náhoda, že jsem jednou v Bratislavě šel nakoupit naproti do zeleniny (pozn. aut. Meky Žbirka v originále použil krásný slovenský výraz „zelovoc“), vyjdu ven s igelitkami v ruce a proti mně vyjede auto. Dívám se do toho auta a tam sedí Diana a vedle ní Charles. Diana se usmála, pak se usmál i Charles, a tak jsme se pozdravili…
Tyto mé ´zkušenosti´ způsobily, že můj strýček, který královnu v životě neviděl, ačkoli bydlí ´za rohem´ Buckinghamského paláce, má na zdi ne svoji, ale moji fotku s královnou – ale taky se podepsaly na tom, že jsem se stal komentátorem královské svatby Williama a Kate. Jen lituju, že jsem ji neuváděl se svou mladší dcerou, protože ta byla tou svatbou opravdu dojatá.
Jak vlastně vnímáte vkus dnešních mladých? Zdá se vám, že jde nahoru nebo dolů – konkrétně v hudbě?
Já jsem se střetl s tolika generacemi, a když to mám zjednodušit; každá generace má ve zvyku chválit svoji dekádu; pro někoho bylo nejlepší klasické období rock´n´rollu v 50. letech, spousta lidí řekne, že to bylo v 60. letech, kdy se najednou objevili Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan i Jimi Hendrix, ten, kdo vyrůstal v 70. letech na hard rocku, vám řekne, že to nejlepší byli Pink Floyd a Frank Zappa, depešák řekne, že nejlepší byly osmdesátky, další má rád devadesátky a už se zadělává na lidi, kteří řeknou, že nejlepší je tohle století. Já miluji šedesátá léta, o nichž Paul McCartney říká, že nikdy nebylo ve vzduchu tolik melodií, ale to neznamená, že po nich už nemůžeme napsat nic nového…
Vaše písničky tvoří doprovod k filmu Pupendo, který je zprávou o tom, jak se u nás žilo v 80. letech. Jak se vám ten film líbil?
Pan režisér Hřebejk mě o to požádal, sešli jsme se a já byl poctěn. Myslím, že se tam moje písničky dobře vyjímají, zvlášť se mi líbí pasáž, pro níž je použita písnička Balada o poľných vtákoch, kterou jsme dělali s textařem Kamilem Peterajem, protože je to po mém soudu jedna z nejsilnějších pasáží filmu. Myslím, že text té písničky k tomu místu dokonale sedí.
V té době texty sloužily i k tomu, aby mezi řádky řekly víc, než dokázala zaznamenat cenzura.
V tom byl skvělý právě Kamil Peteraj. V době, kdy bylo absolutně nemožné zpívat texty anglicky, dokázal vyčarovat takové fórky jako jako: „LEN ON nás počúval rád čistých a zlých“ – a měli jsme tam Lennona. Já mám teď aktuálně taky jednu takovou písničku, která se jmenuje Naj, kde jsou verše typu: keď kráčam TMOU, TMOU, TMOU, sú nado mNOU, NOU, NOU. Je to marné, ta angličtina, anebo alespoň něco, co se jí podobá zvukomalbou, k rockové hudbě, jejímiž prvními interprety byli Američani a Angličani, pasuje – a my máme tu výhodu, že můžeme skloňovat a časovat, takže si ty slova všelijak pozohýbáme a vytvoříme zvukově podobná. Tím se trochu vyrovná náš hendikep, že nemáme možnost udělat podle potřeby například z trojslabičného slova pětislabičné – což anglický textař může. Jinak co se týká té cenzury, někdy výjimečně přece jen zvítězila – jako když jsme po zásahu cenzora písničku ČIERNY kvet museli přejmenovat na BIELY kvet – aby to bylo optimističtější.
Se kterou ženou se vám dobře zpívají duety?
Speciální postavení má Marika Gombitová. Natočil jsem s ní svůj jediný muzikál Neberte nám princeznú s písněmi Deža Ursínyho a zpíval jsem s ní i v Modusu. Technicky vzato jde o to, že když je píseň, kde zpíváte o oktávu níž a pak byste měl najednou nasadit vyšší tóny, tak je lepší udělat z toho duet a vybrat si zpěvačku, která vám do té písně ve vaší představě sedí. Možná to bude znít blbě, ale já jsem se v té představě nikdy nezmýlil – což se týká i mé poslední pěvecké partnerky Magdaleny Šalamounové.
Pak je tu druhá, řekněme romantická poloha duetu. Já jsem si taky dlouho myslel, že Matuška a Pilarová jsou milenci – a pak jsem se dozvěděl, že si celý život vykali.
Jste proslulý svým suchým anglickým humorem a na veřejnosti kolují desítky příběhů o tom, že ho dokážete v každé situaci použít. Máte nějakou dobrou příhodu z poslední doby?
Řeknu vám příklad situace, kdy byl anglický humor naopak bez mého sebemenšího přispění použitý na mě. Nedávno mě zastavil jeden cizí chlapík se slovy: ´Pane Žbirko, nevím, jestli o tom víte, ale VY JSTE MŮJ VELKÝ OBDIVOVATEL!´
Miroslav Meky Žbirka (1952 – 2021)
Jeho slovenský otec a anglická matka se potkali v londýnském pubu během druhé světové války, kterou jeho otec prožil jako voják československé zahraniční armády. K hudbě Mekyho přivedli jeho dva starší bratři a milovaná skupina Beatles. Začínal s Marikou Gombitovou, s níž založil skupinu Modus a už v roce 1982 trhnul v anketě Zlatý slavík (v níž získal první místo) i obligátního Karla Gotta.

V roce 2012, když mu bylo 60, natočil novou píseň Love Shines ve slavném londýnském studiu Abbey Road, které využívali i The Beatles nebo Pink Floyd. Na ikonické místo se vrátil o tři roky později a nahrál desku Double Album.
Mezi jeho hity patří písničky Čo bolí to prebolí, Múr našich lások, Dr. Jackyll a Mr. Hyde či Biely kvet. Vítěz Bratislavské lyry 1983, československého Zlatého slavíka 1982 a mnohonásobný držitel slovenského Zlatého slávika. Jeho umělecký vzor Paul McCartney na otázku rozhlasového redaktora, jaké české nebo slovenské muzikanty zná, odpověděl, že zná jen jednoho: Miro Žbirku.
|


Vložil: Tomáš Koloc