Vládo, nabídni Polsku okamžitě veškerou možnou pomoc. Komentář Štěpána Chába
komentář
11.11.2021
Foto: Se svolením Leonid Shcheglov/ Wyborcza
Popisek: Polsko - běloruská hranice teď
Komická vsuvka do mezinárodní politiky, o kterou se postaral diktátorský pacholek Alexandr Lukašenko tím, že začal převážet migranty z Afriky a Blízkého Východu a vypouštět je na hranice s Polskem, začíná nabírat na vážnosti. Už to není pár migrantů, které Poláci prostě nevpustili. Lukašenko si tady začíná hrát na sultána Erdogana.
A je na Polsku, zprostředkovaně i na Evropské unii a tedy i na nás, jak se zachová. Poláci postavili plot a nepustí. Jenže Lukašenko vozí tisíce dalších migrantů a polsko-běloruské hranice se začínají nebezpečně prohýbat. Teď je tu taková rozpačitá otázka. Může Lukašenko v takových věcech jednat bez vědomí Putina? Vždyť Putin si drží Bělorusko jako nárazníkovou zemi, aby samotné Rusko bylo oddělené od států NATO i EU, prakticky mu tedy v klíčových otázkách vládne. Bez Ruska by nebylo současné Bělorusko. I kdyby se tamní lidé na hlavu stavěli, nevybojují si nic, než další setrvání ve funkci nárazníkové země. Tak to prostě je.
Lukašenko měl minulý rok problém s vlastním pojetím ‘demokracie‘, kdy se mu po volbách začalo bouřit obyvatelstvo, které za tu zpupnost začal mlátit po hlavách, čímž uvrhl svou zemi do sankční tsunami ze strany států Evropské unie. Je to diktátor. Putin svého souputníka podržel u moci, protože nemůže potřebovat, aby se mu v nárazníkové zemi začaly rozlézat západní manýry. Prosté velmocenské zájmy. Dokonce i pochopitelné. Avšak nerespektující lidskou důstojnost.
Ale teď je na místě ukázat svaly. Společně. Neřešit problém tiskovkami, ale poslat na hranice Polska a Běloruska vše, co Poláci budou potřebovat. Není tu místo na úkrok stranou a chamberlainovský podpis nějaké obdoby Mnichovské dohody, který by nám zajistil několik týdnů relativního klidu. Už jen proto, že ten klid by byl skutečně jen relativní. Jako při dohodě s Tureckem. Dokud Řekové neukázali svaly, Erdogan to zkoušel.
Ale jak je ten velmocenský boj nechutný. Mocnosti si vezmou zcela cynicky jako páku uprchlictví a uvedou ho do mezinárodní politiky jako válečnický akt. Stejně jako špačkujeme směrem k Erdoganovi a jeho špinavým hrám, je zcela na místě začít špačkovat i nad obhroublou hrou Lukašenka s Putinem. Je to politika zcela nemorální a ohavná. Vždycky jsem měl tendence hledat na východě důvěru, že to s těmi hybridními vojnami je jen ideologický boj našich neziskovkářů. Zdá se, že není. Prostě se východní sousedé rozhodli prověřit naše trvání na lidských právech, jenže jakmile bychom jim propadli, namažou si nás na chleba.
Jejich politika, stejně jako politika Erdogana, je nedůstojná a hrubá. Proč? Nespustili horkou válku, ale vzali si jako rukojmí pojem uprchlictví, které by v zásadě mělo být etalonem civilizovanosti států, protože slouží k ochraně bezbranných před zvůlí právě takové politiky. Jenže poslední migrantská krize táhnoucí se od roku 2015 se prostě přelila v cynickou válku bez války. Co nejvíc rozbít soudržnost ideologického soupeře. Domluvit se ten dobytek neumí. Civilizovanosti nepobral ani co by se za nehet vešlo. Což vlastně dokládá ruský ministr zahraničí, který vyzval evropské státy, ať začnou běloruskému režimu platit výpalné za zadržení migrantů podobné tomu, které platíme Turecku. Ten cynismus z toho teče až příliš okatě. Jasně, cynismus vlastně trefný, odkrývající naše pokrytectví, ale je tohle přesně ta racionální a důstojná politika, kterou bychom u mezinárodních vztahů měli hledat? Stát se posměšným vyděračem? Ztuha. A z druhé strany, tedy z unie, zase zní pokrytecký křik - je to zneužívání nebohých uprchlíků pro mocenské choutky. Pochybuju, že zmínění 'nebozí uprchlíci' nevěděli, do čeho jdou. Slova unie pak zní jen k polským hranicím, k těm jižním, kde migranti proudí do Evropy po červeném koberci té naši lidskoprávní krátkozrakosti, se neozve ani povzdech. To je vadné.
Pro unii je ovšem Lukašenkova diverzní akce výborná příležitost, jak si naklonit jinak skeptickou a věčně brblající V4. Teď je na místě jednat tvrdě a nekompromisně. Rozhodně ne za pomoci tiskových prohlášení a přátelských deklarací. Ale tvrdou politikou, která Lukašenskovi zatne tipec. Máme na něco takového ještě nějaké páky? Nebo už jsme je protáhli přes síto unijního byrokratického rozbřednutí do šedé masy? Nebo ta naše vrchnost umí už jen žvanit a ty skutečné a žhavé problémy nechá řešit samotné členské země, pomocnou ruku, kromě příspěvků na Twitteru, nenabídne?
Zároveň je to, mimo jiné, i ukázka toho, kam to dopracujeme, když svou energetickou, obchodní i průmyslovou důvěru vložíme na východ, což s Green Dealem rozhodně dělat budeme. Teď je to jen hybridní vojna na polsko-běloruské hranici a podivné zásobování zemním plynem z Ruska. Ale co až se do podobných her pustí Čína? Začneme si lízat rány my? Už teď si je lížeme skutečně každý.

Vložil: Štěpán Cháb