Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Předkové svatí i sťatí aneb Hana Maciuchová v roli prababičky. A dále dějinami... Svět Tomáše Koloce

komentář 07.11.2021
Předkové svatí i sťatí aneb Hana Maciuchová v roli prababičky. A dále dějinami... Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Děpolda Czernina (stejně jako v textu)

Popisek: Děpold Czernin s dcerou Štěpánkou si připíjejí hrníčky Náš Ježíšek

ROZHOVORY NA OKRAJI, VIDEO Velký rozhovor s právě dnes 52. narozeniny oslavujícím Děpoldem Czerninem, členem starého českého rodu, který byl posledních devět století u všech důležitých událostí naší země, a hlavou spolku Náš Ježíšek, který vrací do současných českých hlav a srdcí staré adventní, vánoční i další zvyky našich předků.

Dalo by se o vás prostě napsat, že jste majitel reklamní agentury, který bydlí v Dymokurech. Historie ale o vašem jménu říká víc. Podle některých pramenů byli zakladateli rodu Czerninů potomci Jindřicha Znojemského, bratra druhého českého krále Vladislava Přemyslovce. K vašemu rodu patřili mimo jiné Diviš Czernin z Chudenic, který byl roku 1621 jediným katolíkem mezi 27 Habsburky popravenými pány – ale i jeho bratr Heřman, habsburský velvyslanec v Turecku, i jejich prasynovec Jan Humprecht, který založil pražský Černínský palác i řadu staveb v našem Královéhradeckém kraji. Z rodu pocházela první generace českých obrozenců, ovšem i poslední rakouskouherský ministr zahraničí Otokar Czernin, který do poslední chvíle bránil monarchii a účast v první světové válce – nakonec i proti vůli posledního císaře Karla I. A zatímco předkové vinořské větve rodu, z níž pocházíte, byli v době nacismu za své vlastenecké postoje vězněni, příslušníci jindřichohradecké větve Czerninů, která ležela v německy mluvící oblasti Čech, v té době přijali říšské občanství. Jak se žije potomku rodu s takovými zásluhami i protiklady?

Co se týče protikladů, oni je historici někdy nadsazovali – stejně jako kořeny a zásluhy. Kupříkladu s hypotézou o přemyslovských předcích přišel Bohuslav Balbín (dej mu Bůh věčnou slávu), nevíme však, z čeho ve svém tvrzení vycházel. Původ našeho rodu se odvozuje od Drslaviců, kteří získali toto označení podle opakovaného jména Drslav. Jeho první písemné zmínky jsou zachovány díky těsným vztahům s církví. Víme, že roku 1115 jistý Czernin daroval dvě vesnice kladrubskému klášteru, později v roce 1193 Rús se synem Drslavem podpisují dohodu, že cisterciákům v západočeských Plasích věnují 22 liber stříbra a ves Čížkov u Blovic. Dále je uváděn comes (tedy hrabě) Czernin jako zakladatel místního kostela v Chudenicích. Další zmínka se týká našeho předka Drslava, který byl komorníkem krále Přemysla Otakara I. v době, kdy král zapudil svou první ženu Adlétu, jíž se náš předek zastával s připomínkou, že to není chování hodné panovníka, za což byl vyhnán ze země 1212 – právě v rok vydání Zlaté buly sicilské, což znamenalo uznání Českých zemí za dědičné království.

 

Zbožnost se tedy ve vašem rodu dědí – a příběhy, o nichž tu mluvíme, se nezapomínají (Drslava v televizní inscenaci tohoto příběhu z pera Ludvka Kundery Vrtkavý král ztvárnil herec Josef Vondráček). S církví ale měli a mají úzké vztahy i příslušníci vašeho rodu po přeslici: vaše maminka Polyxena, rozená z Lobkowicz, dostala jméno po své předkyni, která řádu karmelitánů věnovala Pražské Jezulátko, jež k nám na konci 16. století přivezla její matka Marie Manrique de Lara ze Španělska (kterou v televizní inscenaci Oldřicha Daňka Španělé v Praze ztvárnila Hana Maciuchová). Bratrem vaší maminky je pak současný ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz…

K Pražskému Jezulátku se ještě dostaneme, ale co se týče toho rodu po přeslici bych připomněl, že strýček František je také tepelským premonstrátem a jeho mladší bratr Zdeněk je, coby pater Filip, dnešním opatem v Teplé. A klášter v Teplé roku 1193 zakládal blahoslavený Hroznata, který byl synem Sezemy z Krašova a Dobroslavy Czerninové, díky čemuž ho my Czerninové s velkou úctou ctíme jako nositele naší krve.

Dá se označit jedna osobnost, kterou z czerninského rodu pokládáte za nejvýznamnější?

Nejvýznamnější osobou v naší rodině byl pravděpodobně Heřman Czernin, jehož život je na román. Žil v bouřlivých časech od vlády císaře Rudolfa do třicetileté války. Byl o mnoho let mladší, než jeho bratři Diviš a Humprecht, když mu zemřela matka, byly mu dva, když otec pak čtyři roky. Zatímco poručníci souhlasili s rozdělením majetku mezi starší bratry, nepříliš zámožný Heřman se ve čtrnácti letech vypravil do Itálie, kde se ho ujal vévoda Vespasiano Gonzaga, renesanční básník, jehož jméno vtělil jeho současník Shakespeare do svého Hamleta. Zde v roce 1595 vstoupil do armády a bojoval v Nizozemsku i Francii, a v císařské armádě pak v Uhrách proti Turkům. Po svém návratu musel čelit domněnce příbuzných o své smrti a přesvědčil je až mateřským znaménkem na prsou. Roku 1598 se společně s přítelem, dalším básníkem a hudebním skladatelem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic vydal do Svaté země a v Jeruzalémě byli společně pasováni na rytíře Božího hrobu. Na zpáteční cestě se v Benátkách rozdělili a Heřman se připojil k doprovodu habsburské arcivévodkyně Markéty na cestě do Španělska k jejímu manželovi Filipovi III. Za to byl jmenován císařským velvyslancem v Cařihradě, kde nejenom že dojednal dvacetiletý mír mezi říšemi, ale na čestné slovo zakoupil tisícihlavé stádo arabských koní. Z částečného prodeje splatil svůj dluh a ze zbytku založil vlastní chov. Kromě toho, že se ukázal být vynikajícím diplomatem a podnikatelem, byl i dobrým bojovníkem. Během stavovského povstání dobu celou dobu bojoval na straně katolíků a panovníka – a za to byl ´odměněn´ tím, že v úřadu hejtmana Starého Města pražského musel během staroměstské exekuce 27 českých pánů 21. června 1621 sedět na tribuně při popravě svého staršího bratra Diviše i svého spoludruha z cest Haranta, což mu určitě nebylo příjemné. Zajímavostí je, že si po skonu své manželky vzal vdovu po Harantovi Annu Salomenu, ale jak vyplývá z jejich dopisů, nikoli ze zištnosti, nýbrž z opravdové lásky. Ona pak celý život vyjadřovala vděčnost za to, že coby Heřmanova manželka mohla uchránit rodinný majetek pro své syny.

Heřman, chlapec bez majetku, kterého bychom v dnešní terminologii nazvali selfmademanem, pak v době po vítězstvích císařských skoupil řadu statků, z nichž vznikl czerninský fideikomis, tedy dědičný majetek pro další generace, který pak mohl použít jeho prasynovec Jan Humprecht, mecenáš umění a architektury, o němž jste mluvil. Ovšem až po Heřmanově smrti. Pravděpodobně z pocitu křivdy z dětství u něj vynikla jedna špatná vlastnost, kterou charakterizuje jeho neteř Zuzana, matka Jana Humprechta, když v dopise svému synovi na jeho kavalírskou cestu (což tehdy byl pro mladé šlechtice takový ´program Erasmus´) píše, že mu může poslat jen daleko skromnější obnos, než by na svých cestách potřeboval, neboť prastrýc Heřman mu po smrti velkoryse odkáže veškeré jmění i titul, ale dokud to nenastane, „dal by si pro groš koleno vrtat“. Rodovou velkorysost mohl potom projevit až právě Jan Humprecht…

 

Trochu jsem se pídil po potomcích 27 popravených českých pánů, a zjistil jsem, že kromě vás, který jste z rodu jediného katolíka z popravených Diviše Czernina, k nim patří i básník Eugen Brikcius (potomek popraveného Ondřeje Kocoura z Votína), a donedávna patřili básnířka Jana Krejcarová (dcera spisovatelky Mileny Jesenské, potomkyně popraveného Jána Jessenia, kterého v seriálu Lékař umírajícího času ztvárnil Petr Čepek) a básník Jan Vodňanský, potomek popraveného Nathanaéla Vodňanského z Uračova. Váš vlastní rod – jak se ještě dozvíme – byl ale pro básníky a další umělce daleko častěji sponzorem. Můžeme něco říci o největším mecenáši z vašeho rodu, Janu Humprechtovi Czerninovi?

Kromě toho Černínského paláce, jehož velkorysost je vidět dodneška (byla to ve své době nejrozlehlejší stavba v Praze, větší byla až Invalidovna, která ovšem vznikla daleko později), na něm obdivuji, že ačkoli se dožil jen 48 let (mně je teď už o čtyři roky víc!), stačil být diplomatem v Benátkách, které tehdy sice mocensky upadaly, ale zato byly plné umění, a tak Jan Humprecht po svém návratu založil italskou sbírku v Habsburské galerii i základ Černínské galerie. Když se vracel, přišla s ním do české země nejen italská manželka, ale s italskými umělci, které pozval, také zcela nová dynamika umění. Byl to člověk rozšafný: traduje se třeba historka, že na jeho dvorního architekta Carla Luraga si stěžovali mistři zedničtí, že stavitel je často zmožen truňkem – a Jan Humprecht jim odpověděl, že při těch horkách, které panují, se nemohou divit, že se i stavitel musí osvěžovat.

Řekl bych, že tohle byl projev typicky české bodrosti a rozšafnosti. Nicméně když jsme u toho češství: proč se vlastně váš rod stále píše Czernin (jako by Jan Hus v češtině od 14. století nezavedl čárky a háčky…) – zatímco palác, který Jan Humprecht postavil, se nazývá Černínský? K paláci podotázka: jak dlouho vašemu rodu tento dnešní státní majetek vlastně zůstal?

Začnu tou podotázkou: Palác byl tak ohromnou stavbou, že za to byl Jan Humprecht od císaře Leopolda I., se kterým jinak byl v přátelském vztahu, dokonce pokárán. Musíme si představit, že v té době ta okolní zástavba při cestě na Hrad se nad ním tyčilo průčelí nového paláce, a císař, který v té době uprchl do Prahy před morem, si postěžoval, že místodržící nemusí mít palác o tolik výš a o tolik rozlehlejší, než je majetek císaře: Pražský hrad. Tuhle císařskou výtku pak potomci Jana Humprechta smazali roku 1857, když palác prodali jeho potomku, císaři Františku Josefu I., následkem čehož tam od vyhlášení Československé republiky, která všechny habsburské statky zabavila (jen s krátkou přestávkou války, kdy se zde nacházel úřad říšského protektora), až dodnes sídlí ministerstvo zahraničí.

Co se týče našeho jména, vysvětlení je jednoduché: v historii se opakovaně panský rod a jeho práva potvrzovala, k čemuž patřilo prokazování, jak starý je to rod – a o tom svědčil i ten pravopis. V našem případě to jistě nebyl nějaký zásadní problém, ale přesto se zůstalo u starého jména Czerninové z Chudenic, který měl mimochodem nejdelší platný predikát (z Chudenic) – protože jsme ty západočeské Chudenice přes všechny dějinné zvraty 800 let drželi – což se nepovedlo ani Šternberkům, kteří jsou sice v Českém Šternberku dodnes, ale asi na sto let o něj v dějinách přišli. (Ačkoli abych se nechlubil cizím peřím: těch posledních 150 let držení Chudenic se už mých přímých předků netýká, protože onen dědičný majetek byl dědictvím primogenitury, prvorozené generace, do které my už nepatříme, protože na konci 18. století se můj ´pětkrát pradědeček´ Prokop Vojtěch, který měl s první ženou už tři děti, po ovdovění podruhé oženil s baronkou Rajskou – a z toho manželství vznikla naše ´pobočná´ vinořská větev, žijící dnes ve středních Čechách.)

Nešlo ale jen o naše jméno, ale i o jména, které s ním byly spojena: syn Jana Humprechta, Heřman Jakub, si vzal poslední dceru Slavatů (pozn. aut. při druhé pražské defenestraci jejich předka Viléma Slavatu z Chlumu pomáhal ´vyhodit´ paradoxně předek Czerninů Diviš), kteří byli dědici po vymřelých Rožmbercích, a tím v roce 1716 získal pro hlavu rodu od císaře právo užívat titul vladař domu jindřichohradeckého – což byl titul, který jako poslední Rožmberk nesl známý vévoda Petr Vok. Uvádí se sice, že můj pradědeček Děpold, se (kvůli tomu, že jeho bratr Otokar se jako poslední rakouskouherský ministr zahraničí tolik vymezil vůči české samostatnosti) v nově zřízené republice po nějakou dobu psal s háčkem a čárkou, ale to nebylo nadlouho – protože vzápětí se pradědečkovi republika pomstila nejen odebráním titulu, ale i velmi drsným provedením Masarykovy první pozemkové reformy.

 

Zleva: 80. léta. Děpold a Jan Czerninovi ministrují P. Janu Pražanovi (uprostřed).

Zvraty 20. století aneb tatínkem inspirované Zapomenuté světlo

Ze třicetileté války jsme se tedy dostali do 20. století, opět plného válek a revolucí a reforem. Budu moc rád, když nám přiblížíte, jak je vaši předkové prožívali.

Rád. Tuhle epochu totiž už znám nejen z rodových análů, ale od očitých svědků. Moje prateta Marie zvaná Mimi mi vyprávěla, že rodina jela ve 20. letech ze zámku v Hlušicích u Nového Bydžova na vyjížďku do lesa. Zastavili je četníci a vyžádali si mého pradědečka z kočáru ven. Předložili mu listiny záboru Hlušic v rámci pozemkové reformy. Když usedl zpět do kočáru, byl ve tváři celý bílý a řekl: „Do Hlušic se už nikdy nepodíváme.“ Tato reforma byla pro majitele panství značně likvidační. Nicméně Hlušice pradědeček nějak dokázal odkoupit zpět a zdědil je můj prastrýc Humprecht, bratr mého dědečka, na kterého pak dopadly dějiny poté, co v roce 1939 podepsal deklaraci věrnosti češství a poslednímu prezidentovi Československé republiky, Emilu Háchovi. Ačkoli ji podepsalo celkem pět Czerninů, můj dědeček a jeho bratr si to odskákali nejvíce. V době heydrichiády na oba dva gestapo nasadilo konfidenta. U prastrýce Humprechta do zámku nastražili střelné zbraně, a on za to byl odsouzen k smrti. Rozsudek byl naštěstí odkládán, až byl prastrýc na přímluvu různých známých v roce 1944 ze zdravotních důvodů propuštěn z Terezína – tři dny před smrtí na tuberkulózu. Dědeček se po záboru panství německou nucenou správou o svůj majetek soudil a s doktorem Husníkem tento proces dotáhli do vítězného konce, ale dva dny před vítězným rozsudkem se ´našel svědek´ (rodinný zaměstnanec, jehož už můj pradědeček přijal do práce, nechal ho vyučit zahradníkem a celou dobu se živil jako zahradník u zámku), který dosvědčil, že dědeček poslouchá cizí rozhlas, za což tehdy bylo vězení. Po dlouhém pobytu na Pankráci se ocitl v Terezíně a v polském Gollnově u Baltského moře, po osvobození došel pěšky do Ostravy, odkud v nalezeném kabátě německého oficíra dojel vlakem do Kolína – kde ho ovšem opět zavřeli, „protože v takovém kabátě nechodí slušný člověk“. Když mé babičce volali z Kolína do Hlušic, že se tam nějaký Němec vydává za Czernina, došla s prosbou o pomoc za velitelem hlušické posádky Rudé armády. Ten se nejen vždy choval k dámám velmi uctivě, ale tentokrát i sedl do vozu a dědečka z Kolína přivezl. Dědeček prý všechny hadry, které měl na sobě, svlékl ještě před zámkem a odešel do koupelny – a teprve potom se čistý a oblečený vrátil, aby se přivítal s rodinou.

Vím, že je to citlivé, ale tahle otázka nemůže nezaznít: jak se váš vězněný dědeček a umučený prastrýc za války dívali na druhou větev rodu, která za války přijala německou národnost?

Neodsuzovali je. Jindřichohradečtí Czerninové měli odpovědnost za lidi, kteří u nich pracovali, protože celý základ starého rodového majetku, onen fideikomis, ležel v zabraném pohraničí – a ti, kdo tam pracovali, byli z velké části českého původu. Nový majitel či vnucená správa by pro ně mohly znamenat i odsun na nucené práce. Stejně tak je poměrně dobře dokázáno, že tamní příbuzný, Eugen Czernin, byl ve spojení s odbojem a podporoval jej (třeba tím, že poskytl své auto francouzským parašutistům, aby se po seskoku dostali do bezpečí). V roce 1945 byl uvězněn, a poté, co jeho rodina odešla do Rakouska, usiloval o znovuzískání československého občanství, ale nebylo mu ani odpovězeno. To jsou problémy, s nimiž se dnes potýká jeho vnuk Karel Evžen, když se pokouší o restituci starého czerninského majetku. Chudenický nový zámek měl naštěstí v 90. letech ve svém majetku Plzeňský Prazdroj jako své rekreační středisko. Z restitučních důvodů jej vyřadil z privatizačního projektu a současně také zastavil investice, a proto ho nakonec ve značně zchátralém stavu za symbolickou cenu Karlu Evženovi prodal i s přilehlým parkem a americkou zahradou – takže Chudenice jsou opět v majetku rodu. (Mimochodem, součást toho parku jsou i Kvapilova jezírka, o nichž se traduje, že se u nich chudenický rodák a legendární český divadelník, šéf činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil, inspiroval při psaní libreta Rusalky).

 

A jaký byl po osvobození vztah československého státu k vaší, republice věrné větvi?

Dědeček se po návratu domů přes všechny útrapy i smrt svého bratra nedočkal žádného vděku. Majetek zabavený protektorátem po odsouzení si přes oprávněný nárok na poválečnou restituci ponechávala Československá republika. Dědeček překonal své mnichovské zklamání prezidentem Benešem a znovu projevoval úctu i důvěru slovy: „Slovutný pane prezidente, žádám ve smyslu mé prověřené věrnosti o návrat mého majetku“. Odpovědi se dočkal paradoxně až po Benešově smrti. V roce 1951 ve stejný den obdržel restituční – a zároveň znárodňovací listiny. Když v roce 1964 dostali povolení vycestovat na dovolenou do Rakouska, z obavy, aby nedošlo k prozrazení záměru emigrovat, odjela napřed má babička s mladším synem Divišem ´na dovolenou´ a až poté za nimi odjel i můj dědeček. Problém byl ale v tom, že dědeček odešel jako nemocný důchodce v šedesáti letech s tím, že má ve Vídni dům, ale nemá žádné prostředky na živobytí. Zkoušel to všelijak: měl renomé vicemistra Evropy ve střelbě asfaltových holubů, jedním z pokusů bylo, že založí střeleckou školu, ovšem nebyli potřební partneři. Všem plánům ale nakonec udělala konec Parkinsonova choroba.

Proč ale za těchto okolností v socialistické ČSSR zůstal Váš otec?

Můj tatínek, který se v roce 1961 oženil, byl poslední Czernin, který zůstal doma, „aby tu aspoň někdo z rodu zbyl“ – tedy se svou sestrou Rozinou, která ale v roce 1968 úspěšně požádala o vystěhovalecký pas. Během Pražského jara 1968 tatínek odcestoval do Vídně aspoň na návštěvu. V té době ještě můj dědeček vlastnil se sourozenci ve Vídni dům, který rodina měla ještě z doby monarchie. Když tatínek zavolal: „Jsem ve Vídni“, dědeček radostně odvětil: „Tak pojď domů“. Tatínka s rodinou na západě všichni dobře přijali, ovšem nemohl zde navěky býti jenom hostem. V mládí nemohl studovat, nýbrž vyučit se buď zedníkem, nebo horníkem a po roce na zednickém učilišti mu bylo sděleno, že je skvrnou na kádrovém profilu učiliště. Živil se proto nejprve jako kreslíř a šofér různých stavebních strojů a nákladních aut. Ve Švýcarsku, kam z Rakouska odešel, pracoval jako automechanik, po čase však cítil, že podobnou prací se uživí i doma, kde se náš rod zrodil a kde už nikdo z rodu nezůstal. Uvědomil si, že má v pase stále platnou výjezdní doložku a s mojí maminkou a dvěma staršími sourozenci se vrátili do Čech, kde jsem se posléze v revoluční datum 7. listopadu roku 1969 narodil. Režim by pravděpodobně byl rád, kdyby i ten poslední Czernin zůstal v zahraničí, ale když se v roce 69 vrátili a odstěhovali se do Rudného, kde to bylo pár kilometrů přes les na hranici s NDR, vrchnost postupně pochopila, že se nás nezbaví a že jsme nevyhnatelná i nepolepšitelná rodina.

Kde jste tedy nakonec vyrůstal vy?

Rodiče se vrátili do Chodova u Karlových Varů, kde můj tatínek už předtím jezdil s nákladním autem u Pozemních staveb. Tam měli panelákový byt. Odsud občas jezdili do Rudného za Nejdkem na návštěvu k řeholním sestrám, které zde působily v ústavu sociální péče o postižené ženy. Ty jim někdy v čase po mém narození řekli: vy máte malý byt a tři děti, tady zrovna prodávají Heidlerovi dům a stěhují se do Německa… Tatínek neměl žádné peníze, ale půjčil si v rodině. (Myslím, že dům stál 14 tisíc a 15 tisíc ti Heidlerovi chtěli za krávu. Krávu jsme však nekoupili.) Nějakou dobu jsme ještě bydleli v Chodově u Sokolova a tatínek jezdil dům opravovat. Následně jsme se tam v roce 1971 přestěhovali. Na Chodov se tedy ani nepamatuji, naopak dětství v překrásné krajině Krušných hor se mi otisklo do duše.

Nemýlím-li se, k tomuto času se váže i úsměvná nabídka, aby se hrabě stal příslušníkem VB?

Ano, to je přesně období, kdy tatínek pravidelně dojížděl z Chodova a opravoval dům a kdy za ním opakovaně přijížděl jeden esenbák a zatímco táta házel vápno a cement do míchačky, na všelicos se ho vyptával, až na něj vybalil: „Tohle je poslední dům před konečnou cedulí obce a tak jsem si vás vyhlíd, že byste nám to mohl hlídat jako pomocník VB.“ Teprve pak se esenbák dozvěděl, že vžité oslovení sousedů pochopil špatně, že z plánované spolupráce nebude nic, protože nový obyvatel obce se NEJMENUJE Hrabě, ale JE hrabě…

Jak jste prožíval výchovu ve šlechtické rodině na normalizační vesnici?

Představy, že jsme byli se sourozenci velmi honěni v jazycích, nebo že jsme měli nějakou zásadní společenskou výchovu, jsou nadsazené. Jestli na něco rodiče kladli důraz, tak abychom se uměli chovat u stolu. Já jsem rád seděl po levé ruce svého tatínka, to bylo takové moje místo, a když jsem někdy nezvedl ruku s příborem, tak byly dvě varianty: Buďto mi tatínek řekl: „Zvedej tu ruku nebo ti tam zespoda natluču hřebíky!“ nebo mě občas píchl vidličkou. Zní to asi výhružně, ale tato ponaučení měla spíše srdečnou, rodinou formu. Váže se k tomu i druhá věc: my Czerninové máme neskutečně rádi čokoládu. Kdykoli byla nějaká oslava, pekla nám babička Lobkowiczová takovou vylepšenou verzi Sacherdortu a já jsem si jednou řekl, že si ušetřím tu čokoládu, a tak jsem si postupně vyjídal to těsto s tou marmeládou, až zbyla jen ta čokoláda. V té chvíli tatínek jak seděl vedle svou vidličkou velice šikovně tu čokoládu nabral, snědl a řekl: „Tohle mi můj tatínek udělal taky – abych si pamatoval, že se to takhle nejí!“ Já jsem to svým dětem občas udělal taky – a tak si ti mladší už dávají pozor, zatímco ti starší pochopili, že dokonalá chuť spočívá právě v té kombinaci.

Nerad bych, aby to vyznělo, že to je pro mě jen doplňkové téma po veselých historkách, ale právě zde, u tématu výchovy mě napadlo: jak to bylo s vaší rodinnou i osobní vírou?

Předávání víry jsem měl asi ve výchově uvést na prvním místě. Nebyla to však jen výchova, spíše touha rodičů nějak nám předat svou vlastní víru v Pána Boha. Myslím, že se jim to do jisté míry povedlo. Sám u sebe si však uvědomuji jasný zlom ve víře, když se z víry přijaté od rodičů stala má osobní víra. Chodíval jsem v Rudném do kostela kolem rybníčka, kde se moji spolužáci v létě koupali a v zimě zase hráli hokej a občas jsem si posmutněle myslel: „Oni si hrajou hokej a já jdu do kostela.“ V létě 1984 k nám ale přišel nový kněz, pater Jan Pražan, který byl předtím kaplanem na Svaté Hoře u Příbrami. Oslovil mne jakousi upřímností svého života s tím, co kázal, ale i skutečnou úctou, se kterou sloužil mši, velkorysostí, která vycházela z pokorné víry a důvěry v Boha. Má cesta do kostela se změnila, říkal jsem si u rybníka stejná slova, jen vyjadřovala opak. Pocítil jsem hrdost na svého Pána. Od té doby jsem chodil ministrovat i do Nejdku, kde ministranti scházeli. Už tehdy jsem běhal dlouhé tratě, v neděli ráno jsem si tedy obul kecky a doběhl ministrovat na devátou do Nejdku, odpoledne jsem ministroval v Rudném.

Pater Pražan obecně velice podpořil obnovu víry v odlehlých farnostech, které mu byly svěřeny. Svou neuvěřitelnou dynamikou oslovil některé rodiny, které se do té doby bály do kostela přijít. V následujících letech se děti hlásily i na skomírající školní předmět náboženství. Zvýšení jejich počtu ze dvou (což jsem byl já a jedna holčička) na deset znamenalo i zvýšení počtu hodin. Soudruh ředitel si však svolal všechny rodiče a pro každého měl nějakou zastrašující argumentaci typu „Starší syn nedostane další doporučení ke studiu“. Nejodvážnější z rodičů, paní Nováková z Nových Hamrů, se ho zeptala: „Já vím, že se taky hlásily děti od Czerninů, jak to, že tady od nich nikdo není?" Soudruh ředitel jí odpověděl: „To je nepolepšitelnej případ, ty jsme ani nezvali.“ Výuka náboženství tak nakonec neprobíhala oficiálně ve škole, ale při návštěvách na faře.

 

Co je pravdy na tom, že otec Pražan byl předobrazem otce Jana z filmu Zapomenuté světlo, a váš tatínek zase předobrazem hraběte-saniťáka ze stejnojmenného filmu?

Mnoho. Film vychází z životních situací služby patera Pražana nejprve ve službě kaplana pod jistým nechvalně známým kanovníkem na Svaté Hoře a potom jeho pokračování v obnově kostelů v nejdeckých farnostech, v čemž navazoval na svého předchůdce, P. Vladimíra Borna. V Rudném se postupně vytvořila zvláštní zajímavá společnost lidí převážně z Prahy, kteří skoupili sudetské domy jako chalupy. Z Prahy je tam sice poměrně daleko, ale cestu k této krajině chalupářům našla krásná krajina nesoucí určitý kód – jizvy bolesti a opuštěnosti. Ty ovšem postupně příroda zakrývá svou vegetační silou. Mezi jinými jezdil na svou chalupu v našem přímém sousedství režisér-dokumentarista Rudolf Krejčík se svou rodinou. Pamatuji si, že v létě před mým nástupem na vojnu jej přijeli navštívit manželé Jelínkovi z Kanady. Pravděpodobně inspirovaná touto návštěvou a seznámením se s paterem Pražanem a jeho příběhem se po převratu vrátila paní Jelínková se záměrem napsat scénář filmu na motivy Demlova románu Zapomenuté světlo – ale popisující souboj kněze s komunistickým režimem. Scénář dokonce částečně psala v chalupě u Krejčíků. Kromě scén, jejichž předobrazy znám z vyprávění patera Pražana, poznávám i situace, které jsem zažil; včetně té, kdy jsme s panem Krejčíkem 23. prosince večer zachraňovali nově vymalovaný presbytář rudenského kostela před vodou z děravé střechy. Jen z postavy, jejímž předobrazem byl můj tatínek, hrabě Czernin, se ve filmu stal hrabě Kinský – protože ho ztvárnil skutečný hrabě Antonín Kinský, blahé paměti, který disponoval hereckými schopnostmi.

Náš Ježíšek aneb po prababičce zděděný boj o zachování víry i nejpestřejšího adventně-vánočního folkoru v Evropě

Otec Pražan se, pokud vím, pak stal inspirátorem i vašeho dnešního projektu Náš Ježíšek.

Začalo to tak, že v době před sčítáním lidu 2011 jsem realizoval projekt ´Jsem katolík´, který skrze videoposelství zajímavých osobností (jako byl například onkolog Koutecký či režisér Strach) inspiroval věřící komunitu k ochotě se ke své víře hlásit nejen při sčítání. Tehdy jsem pozval i patera Pražana, který mi přivezl obrázek ´Českého Ježíška´ – podivuhodný kýč, komiksovskou kresbičku malého kluka s křidýlky na zádech oblečeného v oblečku Santa Clause béžové barvy s růžovými lemy a růžovou bambulí na čepici. Chlapeček seděl na obláčku a vedle sebe měl ohromný pytel. Předal mi jej se slovy: „Děpolde, jestli má takhle vypadat Ježíšek, tak to je mnohem horší než prezident Zápotocký se svým Dědou Mrázem nebo současný marketing se Santa Clausem. Tento nevkus zničí Vánoce úplně. Prosím, zkus s tím něco udělat, tobě by to lidé mohli věřit. Víš, jakého Ježíška k nám přivezla tvá praprababička.“ Žádost měla přesné zadání a já pocítil, že je tu rozsáhlé pole působnosti s velikým edukativním potenciálem. Postupem času jsem zjistil, že na Vánocích se dokáže křesťanská společnost shodnout mnohem lépe než na tom, jestli se má mše sloužit čelem nebo zády k lidem – a že se na nich dokonce shodnou i ateisté. Na facebookové stránce Náš Ježíšek máme v současné době necelých 14 tisíc fanoušků a je velmi zajímavé, že jsou to lidé napříč naboženským, politickým či společenským spektrem. Vedle toho máme i Instagram, Twitter a stránky www.NasJezisek.cz. A na každý náš nový status o světcích Adventu či Vánoc o jeho patronátu, či tradicích vážících se k jeho svátku, čtenáři vesměs reagují slovy: „Konečně o tom něco víme, nemůžete v tom pokračovat celý rok?“

To je skvělé. Z vlastní zkušenosti s mladou generací vím, že ohrožení našich hlubokých tradic jinými, dnes zejména komerčními memy a archetypy, je dnes obrovské…

Existují průzkumy se zásadní otázkou: „Kdo vám o Vánocích nosí dárky?“ Možnosti tam jsou: „Ježíšek“, „Rodina“, „Santa Claus“, „Děda Mráz“, „Nevím“, „Vánoce neslavím“, a „Dárky si nedáváme“. Za celých těch 15 let, co jsem je prohledal zpětně, si „Ježíšek“ drží 61 – 65 procent. Na druhém místě s 22 – 25 procenty je „Rodina“. Tyto dvě skupiny se proměňují podle rodinného stavu dotázaného. Jakmile je v široké rodině dítě, přiklání se dotazovaný k Ježíškovi. Následují skupiny „Vánoce neslavím“,„Nevím“ a „Dárky si nedáváme“. Santa Claus s Dědou Mrázem nedají za posledních 10 let dohromady celé procento. Průzkumy tedy hovoří docela optimisticky, ovšem když se dětí zeptáte, jak vypadá Ježíšek, tak vám řeknou: „To je takovej Santa Claus, jenom mu říkáme česky“. To je samozřejmě katastrofa fenoménu, který u nás začal prezident Zápotocký, jenž přišel se svým slavným projevem o tom, „jak Ježíšek zestaral a je z něho Děda Mráz“. Dokážu si představit, že tehdy táta doma bouchl do stolu a říkal: „Ať si chodí ten Dědek Mráz do krámu nebo na náměstí, ale k nám domů nikdy! Pepíčku, pamatuj si: vždycky ti bude nosit dárky Ježíšek, ale koledy zpíváš jenom se soudružkou učitelkou, a s maminkou schovej ten betlém někam na půdu, ať ho nikdo nenajde!“ Smutné je, že ač doba pokročila, a Ježíška už nikdo nezakazuje, pokročila i v tom, že v dnešních rodinách už žádný betlém není, koledy se moc nezpívají, natož aby se zpívaly roráty nebo adventní písně. Naopak Santa Claus má peníze marketingu a my necháváme Ježíška spát v kostelních jesličkách. Lze to však změnit a o to se snažím.

 

Jak se vyvíjela ´ideová´ a výtvarná vize Našeho Ježíška?

Vycházíme ze skutečnosti, že sám Ježíšek, Syn Boží, je prvním vánočním dárkem. Darem Boha Otce svému lidu. Jak však dnes všem dětem představit Ježíška darujícího a přitom z Ježíška neudělat pošťáka s balíkem. Vycházel jsem z vlastních dětských představ i zkušeností s našimi pěti dětmi. Přestože jsme měli doma onen archetypální Betlém s miminkem, tak představa Ježíška, který už chodí, bylo pro mě Pražské Jezulátko, které do Prahy dovezla moje prapra…babička. I při myšlence na obhajitelnost jeho podoby před veřejností jsem myslel na Pražské Jezulátko – vždyť minimálně lidé z Prahy, kde dnes sídlí, z množství pohlednic a návalů návštěvníků z celého katolického světa tuší, že jde o světově nejproslulejší sochu, vystavenou v naší zemi. (Ostatně její mezinárodní název Bambino di Praga bylo příspěvkem do začátku světové proslulosti sboru s podobným názvem.)

Proto jsme ve ztvárnění Ježíška vyšli opravdu z pražského Jezulátka, ovšem došli jsme k názoru, že jeho slavnostní oblečky se úplně k představám, že Ježíšek chodí a rozdává dárky, nehodí. Proto jsme ho svlékli do původní jednoduché košile, ale královskou korunu a jablko jsme mu ponechali, ty k Vánocům patří. Protože ať jsme věřící nebo ne, shodneme se, že Ježíšek je všemohoucí král Vánoc a lidských srdcí. Pak jsme chtěli znázornit to, s čím vlastně Ježíšek přišel na zem; odtud velké srdce s ratolestí, jako symbol stále živé vzájemné lásky, ke které nás Ježíšek vybízí svým poselstvím, vstupuje do našich domovů a rodin a proměňuje naše dárky ve skutečné dárky od Ježíška. To je pak znázorněno dvanácti hvězdičkami, které vysílá Ježíšek ze svého srdce skrze žehnající dlaň.

Slovní spojení ´Náš Ježíšek´ nás pak částečně vymezilo i vůči onomu ´Českému Ježíškovi´. Náš Ježíšek totiž vůbec nenosí dárky jenom v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale ve všech zemích bývalé Habsburské monarchie, včetně jižního Polska a severní Itálie, v Bavorsku a celém katolickém jižním Německu. To ovšem neznamená, že bychom zapomínali na české a moravské tradice, právě naopak. České země měly v oněch zemích bývalé monarchie jedno z největších bohatství adventní a vánoční kultury, protože žádná jiná země na světě nemá takové množství adventních a vánočních písní. Kromě toho jsou specifikem naše betlémy, ve kterých se jako v jiných zemích neznázorňuje jenom Svatá rodina se zvířátky jako u svatého Františka a nepřijdou jenom Tři králové a pastýři – ale k našim jesličkám ´přichází´ celá naše společnost, počínaje kominíkem, pokračuje panem farářem a konče romským dráteníkem, což ve zbytku světa nemají. I proto se snažíme Ježíškovi vrátit podobu a obnovit veškerou tradici.

Obnovit zasuté tradice a tiše jimi poukázat na víru, to není malý projekt. Jak se vám podařilo ho prosadit?

První kresby, jak bude Ježíšek vypadat, mi udělal můj kamarád v roce 2011, v roce 2012 jsme založili facebookovou stránku. Začínali jsme s tím, že jsme prodávali placky „Vánoce s Ježíškem“, ale pak jsme je radši rozdávali, protože za to lidi nechtěli dát ani ty náklady. Nakonec jsem přišel na to, jak Ježíška nejlevněji a nejrychleji dostat k lidem: přes vánoční atmosféru. Bylo to zprvu dobrodružství, protože jsem vesničan, vyrostl jsem v Krušných Horách a žiju v Dymokurech, a teď jsem přišel na to Staroměstské náměstí v Praze, měl jsem strach, že se mi rodina ztratí, protože tam bylo tolik lidí, že jsem se nemohl hnout. Tehdy jsem zjistil, že dát Ježíška na nevratný kelímek znamená ho zcela zneuctít, protože bude přetékat z odpadkových košů, bude se po něm dupat a šlapat… Začal jsem tedy hledat nějaké partnery, kteří by nám pomohli s projektem vratných hrnků. Byl to stejný příběh, jako když jsem vedl sodovkárnu: někdy okolo roku 1998 už nechtěl nikdo slyšet na vratné skleněné láhve, což se nezměnilo ani po dvaceti letech, během nichž se stále mluví o ekologii. První dva roky jsem jednal v Praze a nebyl o to vůbec žádný zájem, až třetí rok jsem pro naše hrnečky, vyrobené v porcelánce v Dubí našel jednoho partnera, který mi řekl, že jsou nádherné a že je nabídne na svých trzích na Hradčanském náměstí a na Václaváku. Protože je ale neuměl prodávat, poslal jsem tam našeho prostředního syna Prokopa, kterému jsem řekl, jak to musí lidem zdůvodňovat, a opravdu asi půlku všech hrnečků dokázal on sám na těch trzích prodat. Do toho jsem se potkal s jedním novým zastupitelem Brna-střed a ten mi řekl: „Naše městská část pořádá adventní trhy na Zelňáku, a chce se zbavit jednorázových kelímků, jak byste nám s tím mohli pomoci?“

To, jestli dobře počítám, bylo před sedmi lety. Jaké jsou výsledky dnes?

Pokud právě není lockdown, podílíme se na řadě trhů, a to nejen zavedením vratných hrnečků a kelímků s vyobrazením Ježíška pro konzumaci cca milionu porcí, ale i poskytnutím ´patronátu Našeho Ježíška´ nad těmito akcemi. To znamená, že získáváme prostor i v programu. Vymýšlíme, co by pořadatelé adventních a vánočních oslav, akcí a trhů měli zakomponovat do svého programu. K tomu patří třeba kapličky s Ježíškovou nebeskou kanceláří, setkání a sliby Mikulášů. Protože když jdete na náměstí s dětmi a potkáte patnáct Mikulášů, jak vysvětlíte, že ten, co přijde domů za nimi, je ten svatý. Ostatní jsou kdo? My dětem přiznáváme, že jejich Mikuláš je zástupce svatého Mikuláše a že mu složil slib. To se ale netýká jen svatého Mikuláše, ale i svaté Barbory, Kateřiny, Ondřeje… Na každý adventní den adventu máme program, který se dá realizovat. Spolupracujeme i s paní Valburgou Vavřinovou, která napsala několik encyklopedií Vánoc. Ta v dětství se svým tatínkem už v listopadu chodila do lesa a sbírala různé věci, které se hodily na betlém, sušili je pak za kamny, maminka jim nadávala, že mají doma nepořádek, ale zatímco maminka uklízela, oni budovali napřed krajinu a potom do krajiny začali dávat jednotlivé postavičky a až tam na Štědrý den ráno přibyla svatá rodina a večer Ježíšek a Tři králové. V některých městech se chlubí, že mají v betlémě šedesát postav, ale všechny tam dají týden před adventem. Betlém tak zůstává to vlastně stranou zájmu, protože se tam jdou podívat jen ti, kteří přišli poprvé – přitom z toho jde udělat ceremonii, kdy se každý týden na betlém přidá nová postava. Samozřejmě se i snažíme posilovat vědomí rozdílu mezi Adventem a Vánocemi, protože je velká škoda, že slavíme Vánoce dopředu, a Narodil se Kristus Pán se zpívá v době, kdy se ještě dávno zpívat nemá. Mimochodem: je paradoxní, že i pro mnoho muzikantů je to jediná vánoční píseň, kterou znají. Proto se je snažíme naučit něco z té naší nejpestřejší škály adventních a vánočních koled v Evropě.

 

Hrníček Náš Ježíšek

Která aktivita z této pestré a záslužné palety vás těší nejvíce?

Ježíškova nebeská kancelář. Ta je umístěna v domečku, ve kterém je v takovém sofistikovaném dopisostroji umístěný třísetmetrový papír s opakujícím se motivem Ježíška. Papír se převíjí ze spodní špulky na vrchní, a mezi nimi je tabule, na které se dá na ten papír psát. Tam může každý přijít a napsat své přání Ježíškovi. Podařilo se nám zapojit neskutečné množství lidí – dětí i dospělých, převažují krásná přání. Nejčastější přání je štěstí, zdraví (jako v té koledě) pro širokou rodinu a okolí. Druhá nejčastější je láska a to ve smyslu najít lásku, ať se znovu máme rádi, ať se máme rádi pořád. Třetí nejčastější přání bývá dítě. Z toho odvozuji, že to s naší společností obecně není tak hrozné, jak se obecně proslýchá. V prvním roce 2017, kdy jsme tuhle kancelář měli v Brně, se napsalo 615 metrů krásných vzkazů, v roce 2018 (to už byla kancelář v deseti městech a v Brně podruhé) už půl třetího kilometru dopisu Ježíškovi. Počítá se to tak, že vím, že od Ježíškovy korunky po další korunku je 63 centimetrů a podle počtu Ježíšků potom dojdu ke konečnému číslu. Při tom počítání je také dost času si všechny dopisy přečíst. Nejhezčí zážitek mám částečně natočený (protože některé záběry z trhů dáváme na Facebook). Na cestě k Ježíškově nebeské kanceláři jsem prošel kolem páru, kde paní nebyla moc sympatická a pérovala pána. Malý chlapec zatím psal své přání a já s pohledem pod jeho ruku zaslechl opět onu dámu jak (drsnějšími slovy, než teď já) říká: „Koukej toho kluka vzít, ať už tam nepíše ty hlouposti a jdeme. Už se mi tady nelíbí!“ Udělal jsem dva kroky zpět a paní oslovil: „Možná byste měla vidět, co tam chlapec píše, třeba to vůbec nejsou hlouposti.“ Velmi nevrle se na mě podívala, a udělala tři kroky k chlapečkovi, který zrovna dopisoval svůj podpis. Nad ním stálo: „Milý Ježíšku, prosím, ať je maminka zase zdravá, ať se mají s mým tatínkem zase rádi a mně prosím to lego. Pavel.“ Paní po přečtení kluka objala, stačil jsem zahlednout slzy v jejích očích a zdáli i to, že se zavěsila do čekajícího pána. Odcházela zcela jiná rodina.

Tehdy jsem pochopil, že vrcholem projektu ´Náš Ježíšek´ je možná právě tahle chvíle. Říkal jsem vám, že nejvýznamnější z mých předků byl pro mě Heřman, protože vybudoval z ničeho majetek pro všechny další generace. Jan Humprecht z něj dokázal za pouhých 48 let vybudovat baštu kultury Černínský palác, ale pro manželku k narozeninám i zámek Humprecht, postavil Kosmonosy i zámeček u Nejdku, v jehož blízkosti jsem shodou okolností vyrůstal. Přitom nebyl jen investorem, ale oponentem pro všechny ty architekty, se kterými probíral každý detail svých staveb, a dokud se mu nelíbil, tak ho kritizoval ne proto, že by chtěl usměrnit architektovo umění, ale protože ho chtěl nasměrovat výš.

To mi připomíná jeho nejmenovaného potomka…

Snad. Ale už přicházím s pointou. Dnes je mi dvaapadesát, to je skoro čas bilancovat – nechám zde – tak jako moji předkové – i já nějaký odkaz pro další generace? Pater Pražan ve mně kdysi nejen probudil živou víru, ale jsem mu vděčný i za jeho druhý impulz: připomínat čím žili naši předkové, protože to možná naznačuje, kudy máme jít my sami.

 

Vložil: Tomáš Koloc