Amazonská cesta za Indiány a mýtickými netvory. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou potřetí do jižní Ameriky
23.10.2021
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Brazilská řeka Jandiatuba je eldorádem pro hledače záhad, a navíc je plná nejrůznějších ryb. Mezi úlovky zdejších rybářů bývá také pajara šavlozubá.
Brazilská Amazonie a je jedním z posledních míst na naší Zemi, kde se můžete setkat s neznámými kmeny a pátrat po podivuhodných tvorech, žijících v příšeří pralesů… S Milošem Beranem jsme projeli půlku světa, na tu druhou se nyní soustřeďuje též vášnivý cestovatel, Vojtěch Alberto Sláma, jehož velkou láskou je jižní Amerika. Dejme mu tedy slovo.
Nacházím se svými průvodci Davidem a Franciskem asi sto kilometrů od nejbližší vesnice a tisíce kilometrů od domova, na který díky nesnesitelnému chrčení a kuckání stařičkého lodního motoru nemohu ani v klidu vzpomínat. Civilizaci mi připomínají jen baterie plechovek, kterými jsem se před dvěma dny prozřetelně zásobil v brazilském městě Sao Paulo de Olivenca, ležícím jen pár kilometrů od místa, kde mohutná Amazonka přijímá kalné vody Jandiatuby.
Hic sunt… ne lvi, ale možná i prehistoričtí plazi
V severozápadní části Amazonie jsou dodnes rozsáhlá území, kam nevkročila noha takzvaného civilizovaného člověka. Lidé, popírající existenci bílých míst na mapě, by zde byli velmi rychle vyvedeni ze svého školáckého bludu. Podle indiánských mýtů a legend, potvrzovaných sporadicky i hledači diamantů, je právě tato obrovská oblast místem, kde se vyskytují nejrůznější typy příšer, z nichž některé jako by z oka vypadly údajně vyhynulým plazům.
Tuto fotografii s lovci kmene Yanomamo jsem pořídil před mnoha lety na řece Putumetu. Snímek Indiánů na řece Jandiatubě se mi však pořídit nepodařilo. Zjevili se nedaleko naší kánoe jako duchové a stejně tak zmizeli.
Velmi zajímavé jsou i pověsti brazilských Indiánů kmene Tikuna, hovořící o obřích býložravcích, pohybujících se po zadních končetinách, kteří se velmi podobají kachnozobým dinosaurům, jak je známe z paleontologických rekonstrukcí. Asi desetimetrové obludy byly údajně pozorovány na několika místech severozápadní Amazonie. Jedním z nich je prý i dolní tok řeky Jandiatuby, po jejíž hladině se řítila naše kánoe, zanechávající za sebou pás zpěněné vody a zápach benzínu.
Svatý grál kryptozoologie
Pověsti o těchto netvorech jsou dokonce evidovány v takzvaném Heuvelmansově seznamu kryptidů, což je jakýsi základní dokument všech hledačů tajemných zvířat. Stařičký Bernard Heuvelmans, který byl prezidentem Mezinárodní kryptozoologické společnosti, uveřejnil svůj významný spis v roce 1986 a obří plazi od řeky Jandiatuby v něm zaujímají čestné místo.
David a Francisko si však z indiánských pověstí, zaznamenaných samotným Heuvelmansem, vůbec nic nedělají a vesele překřikují řev motoru. Vzhledem k tomu, že jejich hrdelní hlasy poslouchám už několik dní, není má psychická pohoda právě nejlepší. Jinak jsou však tito mestici výteční chlapíci, schopní přežít delší čas v drsných podmínkách zdejšího pralesa, a navíc ulovit velké množství ryb a postřílet vše, co se dá jen trochu jíst. Když jsem se z cesty za záhadami amazonské džungle vracel, vypadala naše loď jako přetížená Noemova archa plná ryb a vyuzeného masa. Družně vedle sebe leželi pralesní vepř pekari a plno zmítajících se piraní, aruan a hlavně půlkilových žíhaných sumečků, jejichž maso je opravdovou delikatesou. Stejně lahodné maso má i zdejší šavlozubá ryba pajara.
Překvapení v pralese, svírajícím řeku Jandiatubu do zelených kleští. V zeleni se náhle objevily nádherně rudé květy helikonie.
Během zdánlivě nekonečné cesty po středním toku Jandiatuby jsme se zastavili i v chatrči svérázného amazonského lovce, který každoročně tráví několik měsíců ve své polorozpadlé chatrči na břehu řeky, a tak se vypořádává se svou tíživou ekonomickou situací. Dozvěděl jsem se od něho, že v okolním pralese není nouze o anakondy a jaguáry. O nějakých příšerách chodících po zadních nohách však nic nevěděl. Mé sugestivní líčení býložravého kajmana pohybujícího se pouze po zadních nohách u něj vyvolalo jen záchvat smíchu.
Zoufalá chudoba
Posledním zastavením naší hlučné lodice na cestě proti proudu Jandiatuby byl domek na dřevěných pilotech, v němž žila rodina mestice Romualda. Malé políčko manioku vyrvané džungli je vedle zpuchřelého domku jejich jediným nemovitým majetkem, a i když vedle něj kvetou nádherné rudé helikonie, je celkový dojem z maličkého hospodářství velmi skličující. Zoufalá chudoba, kterou jsem neviděl ani v Africe, a pohled na děti zesláblé malárií a jinými nemocemi byl skutečně otřesný. O nějaké gramotnosti v těchto končinách nemůže být ani řeči, vždyť nejbližší škola ve městě Sao Paulo de Olivenca je odtud vzdálena dobrých sto kilometrů. To je však obecný problém všech dětí žijících na odlehlých místech Amazonie.
Přístav ve městě Sao Paulo de Olivenca, které údajně založil český misionář Samuel Fritz, je výchozím bodem k cestě po řece Jandiatubě.
Také Romualdo o bipedních šupinatých netvorech nic neslyšel a v duchu si jistě myslí něco o bláznivém gringovi, který má tolik peněz, že se může zabývat podobnými nesmysly. Zkrátka to vypadá, že máme s panem Heuvelmansem smůlu. Svou otřesenou reputaci ´lovce příšer´ jsem si vylepšil alespoň dárkem v podobě krabičky s antimalariky. Před odjezdem nám Romualdova žena Lucimar, pocházející z indiánského kmene Tikuna, připravila lahodné řízky na sádle z právě skoleného pekariho. Nutno přiznat, že jako lovec je Romualdo absolutní jednička. Je to však dáno také tím, že má nedostatek nábojů, a tak zkrátka nesmí minout cíl.
Nebezpeční Indiáni
Teprve při zpáteční cestě mám ve svém pátrání po legendárních netvorech o něco více štěstí. Prastarý rybář, míjející náš člun na děravé kánoi, se zamyšleně dívá na předložený Burianův obrázek kachnozobého dinosaura a souhlasně pokyvuje hlavou.
Obratný lovec Romualdo skolil pekariho, kterého ihned obratně vyvrhl a naporcoval.
Rozpovídá se však teprve až po chvíli napjatého mlčení, provázeného balením nezbytné cigarety. Z jeho slov provázených štiplavým dýmem vyplývá, že o podobných stvořeních slyšel od lovců z dávno pacifikovaného kmene Tikuna. Velmi hubený výsledek celé expedice mě velmi roztrpčil, a tak naléhám na Davida, abychom pokračovali dál proti proudu. O nové cestě za Indiány Javari však nechce majitel lodice ani slyšet a já se mu vlastně vůbec nedivím. Javarové mají opravdu velice špatnou pověst a čas od času probleskne zpráva o smrti nějakého pracovníka FUNAI (kontroverzní brazilské organizace na ochranu Indiánů), který vnikl do jejich lovišť.
Neznámý kmen, kolik jich tu ještě je?
Před několika lety byl dokonce při letecké kontrole rozsáhlé rezervace Javarů objeven zcela neznámý kmen. Z vyhodnocených snímku je zřejmé, že se vesnice skládá z šestnácti dlouhých domů. Pod záminkou etnografického studia této unikátní komunity nakonec došlo i ke kontaktu, díky němuž dnes víme, že se kmen jmenuje Tsohon-djapom. Podle nejnovějších informací však v oblasti mezi řekami Jandiatuba a Jutai žijí ještě další dvě indiánské skupiny, které bělocha v životě neviděly.
V této souvislosti se mi vkrádá na mysl kacířská myšlenka. Když byla celá staletí přehlížena lidská komunita uprostřed neprozkoumané džungle, není alespoň teoreticky možné, že by tam mohla žít také velká, vědou doposud nepopsaná zvířata? Nejnovější zoologické objevy v pralesních oblastech naší Země nás o tom ostatně prakticky každý rok přesvědčují.
V dalším dílu amazonského putování se raději vrátím do civilizace a navštívíme manauskou operu, která byla postavena navzdory pralesu, jenž město neprodyšně obklopuje.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma