Lov kajmanů a jiné turistické kratochvíle v Amazonii. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou podruhé do jižní Ameriky

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Turistické kanceláře v Manausu se předhánějí v nabídkách. Je libo fotografii s pralesní opičkou kotulem?

Brazilská Amazonie není zemí, příliš zaslíbenou turistům. Přesto se v některých ekologických rezortech nebo v Manausu, který je hlavním městem brazilského státu Amazonas, můžete se skupinkami nejrůznějších nadšenců setkat.

Samotný Manaus je jakýmsi přirozeným centrem, z něhož vyrážejí všechny etnografické či zoologické výpravy, mířící do zdejších pralesů. Také díky těmto expedičním tradicím získalo město v literatuře často omílanou a dnes již trochu úsměvnou přezdívku 'brána do zeleného pekla'.  A právě v Manausu jsem zažil tu nejpříšernější tu­ristickou výpravu, vyrážející na lov kajmanů. Škytavý zvuk motorového člunu, vezoucího další várku štěbetajících turistů, se nese nad hladinou Rio Negra. Náš neomalený vpád do těchto končin mi připadá tro­chu jako znesvěcení nádherné přírody. Peníze se však musí nějak vydělat, a proto se v Manausu můžete setkat se spoustou cestovních kanceláří, které nabízejí své služby. V jejich nabídce nechybí ani lov kajmanů. Klienty jsou zejména američtí a němečtí turisté, kteří ne­chtějí nic riskovat, ale přitom se chtějí před známými pochlubit ně­jakým nervy drásajícím dobrodružstvím.

Skutečnými vládci pralesních mýtin nejsou kajmani ani jaguáři, ale hmyz. Kromě otravných komárů vás v mžiku obklopí hejna tisíců nádherných bělásků.

Musím však uznat, že noční lov na kajmany (menší bratrance krokodýlů), kterými se to v povodí Amazonie kdysi jen hemžilo, má svůj půvab. Dnes se na březích Rio Negra většinou povalují jen malí, asi dvoumetroví kajmani brýloví (Caiman crocodilus), kterým se zde říká žakaré. Jejich větší příbuzní, až pětimetroví habáni kaj­mani černí (Melanosuchus niger), jsou velmi vzácní a setkat se s nimi je možné jen v zoo nebo panenské divočině. Takové ambice však normální turisté nemají a postačí jim lov na obyčejné 'brýláče'.

Průvodce, už si ani nepamatuji, jak se vlastně jmenoval, říkejme mu třeba Carlos, se během plavby skutečně překonával. Lámanou angličtinou skládal komplimenty turistkám a líčil úskalí nadcházejícího lovu. Za chvíli začal všechny instruovat, jak se máme při tomto nebezpečném podniku chovat.

Noční lov na kajmany brýlové je nenáročnou kratochvílí pro turisty

„Až vypnu motor člunu, musíte se utišit a nehýbat, abychom se náhodou nepřevrhli do vody, plné piraní. Potom doveslujeme k břehu a já se pokusím nějakého kajmana chytit.“

Na nesmělý dotaz jedné mírně hysterické Američanky, jak pozná, kde se opancéřo­vané bestie ukrývají, nonšalantně odpověděl, že to není žádný pro­blém. Stačí kajmanovi posvítit baterkou do očí a jeho bulvy se roz­září fosforeskujícím třpytem, jenž ho prozradí. Sotva jsme přirazili k břehu, Carlos vítězně zařičel a za pár minut se nad jeho hlavou objevilo zmítající tělíčko lapeného plaza. Asi osmdesáticentimetrový kajmánek sebou chvíli vrtěl a kuňkal jako žába, ale nakonec svůj marný boj s brutální dvounohou bytostí vzdal.

Řeka Rio Negro se před Manausem rozlévá do šířky až třiceti kilometrů. V jejích černých vodách můžete potkat piraně, vydry, růžové delfínovce i velké kajmany.

To, co následovalo potom, se dá jen těžko popsat. Všichni turisté se začali chovat jako smyslů zbavení a začali plaza zuřivě fotografo­vat. Přitom rozhoupali člun tak, že jsme se málem převrhli. Když byl nešťastný kajmánek ze všech stran vyfotografován, věnoval mu sta­tečný lovec velkoryse svobodu. Je mi zcela jasné, že kdyby nebyl vystaven očím západních, ekologií vycepovaných turistů, počínal by si Carlos, jako správný Brazilec, úplně jinak. Ma­četa by krátce zasvištěla a chutné kajmaní maso by obohatilo víken­dovou tabuli. Terina z běloučkého masa stejně jako marinovaná oháňka totiž patří k vyhledávaným pochoutkám amazonské ku­chyně. Dermostatické preparáty z kůží krokodýlích mláďat jsou navíc mezi některými turisty značně oblíbené a nejeden by jistě Carlosovi rád zaplatil za jeho loveckou námahu. Náš osvobozený kajmaní dro­bek však měl více štěstí, rychle sebou mrskl a plaval pryč. Při Carlosově následném zasvěceném výkladu o jeho zápasech s krokodýly jsem se musel usmát při představě, co by náš hrdina udělal tváří v tvář například pětimetrovému jedinci kajmana čer­ného.

Pralesy kolem Amazonky a Rio Negra pomáhají dýchat celé planetě. Plíce naší Země však stále čelí nelítostnému kácení.

Mé pozdější expedice na Rio Negro byly už, alespoň pro mne, daleko smysluplnější než nesmyslné popojíždění pár kilometrů od Manausu. Navíc loďka, přeplněná dychtivými a štěbetajícími turisty, není zrovna ideálním plavidlem pro milovníka přírody. Na dalších výpravách jsem se proto už raději přemísťoval na vlast­ním nafukovacím kajaku či pronajatém motorovém člunu, a mohl jsem tak v klidu pozorovat několik kajmanů černých. Žádný z nich však nebyl delší než čtyři metry. Teprve v amazonské osadě s příznač­ným jménem Jacaré jsem si mohl prohlédnout obrovskou vyběle­nou lebku kajmana, který za svého života dosahoval nejméně pěti metrů. Někteří brazilští Indiáni však hovoří o monstrech mnohoná­sobně větších. Není možné, že by v těchto málo prozkoumaných ob­lastech mohli přežívat poslední gigantičtí kajmani rodu Purusaurus či Deinosuchus, jejichž kosterní materiál byl vynesen na světlo světa právě z těchto míst? Pověstí o nich koluje celá řada. Dokonce jsem zaznamenal i historky o příšerách, podobných dinosaurům. Za těmito netvory z domorodého folklóru a také za neznámými kmeny indiánů se vypravíme v třetím dílu putování po Amazonii.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma