Ekvivalent ‘Vítězného února‘ 1948 proběhl i v Rakousku. Proč ‘Vítězné září‘ 1950 ztroskotalo. Svět Tomáše Koloce
17.10.2021
Foto: Bundesarchiv
Popisek: Anšlus. Připojení Rakouska k Německu pod praporem Hitlerovy NSDAP.
ROZHOVORY NA OKRAJI, POKRAČOVÁNÍ ZE SOBOTY Minulou neděli, 10. října, rezignoval na místo rakouského kancléře Sebastian Kurz. Stalo se tak po řadě obvinění z korupčních kauz, které se objevily v téže době, kdy začal volit silnější kurz proti islamizaci a ilegální (tj. evropskou dohodu Dublin 3 porušující) migraci do své země. K rezignaci byl přinucen těsně poté, co podpořil rakouskou žádost do Bruselu (k níž se připojili Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, Litva, Bulharsko, Řecko, Dánsko, Lotyšsko, Estonsko a Kypr) o zbudování bariéry na vnějších hranicích EU. Někteří komentátoři toto seskupení nazvali velký Visegrád či velké Rakousko-Uhersko. O spojení Česka a Rakouska napříč historií (v této druhé části v období nacismu a komunismu) si autor povídal s rakouským učitelem, překladatelem a aktivistou Bernhardem Rieplem, který už dvě desítky let žije a pracuje v jihočeské Kaplici.
V první části tohoto rozhovoru jsme skončili historii pokusů o obnovu rakousko-uherské monarchie jejím pádem. Udál se i po něm nějaký další pokus o její obnovení?
Další pokus o znovunastolení monarchie pravděpodobně uspíšil Hitlerův plán na anšlus Rakouska. V roce 1934, po vraždě kancléře Dollfusse (který se snažil vybudovat vlastní model diktatury po vzoru Mussoliniho, ale zavraždili ho Hitlerovi nacisti, poté co v Rakousku zakázal NSDAP) se moci ujal kancléř Kurt Schuschnigg (z původem slovinské rodiny Šušniků). V zemi, zbídačelé světovou hospodářskou krizí, se začal orientovat více na italský trh a pokračoval Dollfussovi režim zvaný austrofašismus. Nebyl to sice přímo fašismus jako v Mussoliniho Itálii, ale demokracie to také nebyla. Nakonec začala v roce 1937 a 1938 nezaměstnanost pomalu klesat i v Rakousku, obliba režimu se zvedla a Schuschnigg spekuloval, že když vypíše referendum o trvalé samostatnosti Rakouska, odolá Hitlerovu tlaku. A návrat konstituční monarchie a Karlova syna Otty na trůn mohl být nepřímým efektem tohoto manévru. Schuschnigg sice hrál vabank, mohlo se mu to ale vyplatit a mohl referendum vyhrát. To Hitler věděl taky, a tak Schuschnigga podobně jako o rok později Háchu vydíral, referendum bylo zrušeno, Schuschnigg abdikoval a na jeho místo Hitler dosadil nacistu Seyss-Inquarta. Tzv. březnový anšlus 1938 už bylo jenom úspěšné divadlo, po němž následovalo druhé, nacisty zorganizované referendum. To po obrovské demagogické mediální masáži stvrdilo výsledek anšlusu, který pro Rakousko znamenal totéž, co poté pro Československo a Polsko. Zánik státu, zákaz jeho názvu a vtělení do 'tisícileté říše'. Lidem, o kterých se vědělo, že budou v referendu proti, bylo pod nějakou záminkou odebráno volební právo, nebo putovali hned do koncentračního tábora Dachau. Křížek na volebním lístku se potom musel udělat veřejně, volební tajemství neexistovalo. (Pozn. red. později se podobně 'volilo' i v tzv. Sudetech.) Říkám to na vysvětlenou, proč druhé referendum dopadlo skoro stoprocentně PRO ve prospěch nové nacistické politiky.
Myslím, že čtenáři, kteří se jako já narodili v minulém režimu a pamatují si jeho volební mechaniku, to chápeme. Mimochodem, pro přiblížení českému čtenářstvu dodám, že Schuschniggova manželka byla česká hraběnka z Chudenic, zatímco Seyss-Inquart (pozdější Hitlerův protektor v Nizozemí) se narodil do česko-německé rodiny ve Stonařově u Jihlavy a jeho český bratranec bydlel za druhé světové války v pražském domě, kde jsem o půl století později vyrůstal…
Stejně budu pokračovat osobním příběhem i já. Můj soused ze Sandlu, kterému je 82, mi vyprávěl, že jeho otec sedlák, idealistický katolík, můj děda, dogmatický katolík, a další soused, ne moc vzdělaný komunistický sedlák, spolu za války poslouchali vysílání zahraničních antifašistických rádií. (K těm patřilo švýcarské německojazyčné Radio Beromünster nebo rakouské vysílání BBC. Otto Habsburský chtěl mít i svou zahraniční armádu, v čemž mu fandil Jan Masaryk, ale Edvard Beneš tomu zabránil. Otázkou je, zda by do té armády rakouští emigranti vstupovali. Otto měl punc katolického reakcionáře a levicovější kruhy ho nechtěly.) S úpravou toho rádia, aby na ně nepřišli místní nacisti, jim pomohl místní farář. Krátce před anšlusem otec mého souseda vylepil plakáty pro to plánované Schuschniggovo referendum. Další týden byl anšlus, přišel vedoucí nacista v Sandlu a nutil toho otce mého souseda dát zase plakáty pryč.
Co se stalo po válce? Po válce byl stejný nacista, který se mezitím stal řadovým členem NSDAP, komunistou a účastnil se školení u toho dalšího souseda sedláka-komunisty. A otec mého souseda, katolík, kterého onen komunista-bývalý nacista předtím nutil, mu nyní pomáhal s domácími úkoly, aby zvládl ten komunistický kurz. Nepřipomíná vám to něco?
Ano, je mi to velmi povědomé. Nicméně mě překvapuje, že i v Rakousku po válce komunisté výrazně ovlivňovali politiku. O tom se v Česku neví…
Možná třetina Rakouska, veškeré území při československých, maďarských a zčásti i bavorských hranicích, bylo do roku 1955 pod sovětskou okupační správou a Sověti se snažili, aby vývoj tam probíhal podle československého scénáře. Stalin za tím účelem dokonce se slovy „Kde je ten starý jezevec?“ vylákal z penze v horách svého bývalého kumpána, se kterým se znal z vídeňských dob svého c. a k. exilu, prvního kancléře Rakouské republiky z roku 1918, sociáldemokrata Rennera. Zasadil se, aby se Renner po 2. světové válce stal rakouským prezidentem. (Pozn. red. mimochodem i Karl Renner se narodil v českých zemích, v Dolních Dunajovicích na Mikulovsku) V roce 1950 se pak naši komunisti pokusili o puč po československém vzoru. Nestalo se ale to, co v Československu, kde se ČSSD s KSČ sloučily, stal se pravý opak. Ekvivalent vašeho Antonína Zápotockého, šéf rakouských odborářů (později ministr vnitra) Franz Olah zasáhl a odboráři vyšli do ulic na podporu stávajícího režimu a proti komunistům. Perličkou je, že sociální demokrati pak s americkými penězi znovuobnovili Hitlerem zrušené noviny z období monarchie Kronen Zeitung.
Neúspěch vašeho komunistického puče byl možná dán i tím, že vaši komunisti v roce 1950 už mimo jiné věděli, co naši komunisti udělali se svými bývalými soudruhy (jako byl Záviš Kalandra), kteří v 30. letech vystoupili z KSČ na protest proti procesům v SSSR a byli souzeni s Miladou Horákovou. Nicméně to spojení sociálních demokratů a bývalého c. a k. věstníku už Čechovi zní trochu jako alternativně historická fantasy…
Znám ještě lepší 'alternativně historickou fantasy', která je tak trochu předznamenáním toho, co jsem vyprávěl, a dokonce předznamenáním, spojeným s Čechami. Dostal se mi do rukou štos starých dokumentů bývalého šéfa družstevního konzumu v Kaplici Franze Praschla. Převzal tu organizaci v roce 1923 krátce před krachem a byl předsedou až do roku 1938/9. Rozšířil družstvo přes několik okresů až k rakouským hranicím u obce Pohoří (Buchers) a vybudoval z něj velký komplex, v kterém nakupovala i rodina mého rakouského strýce, který se právě na území Pohoří narodil. Polovina z rodin obce byli členové toho družstva včetně příslušníků česky mluvící menšiny v kraji. Nacisti to i kvůli tomu na začátku neměli vůbec lehké, protože v kraji, kde každý druhý je socialista nebo člen konzumního družstva, je to obrovská politicko-ekonomicko-náboženská síla. Právě rodina Praschlova byla typickou ukázkou. Bratr Johann byl takřka celou meziválečnou dobu sociálnědemokratický starosta na Kvildě (po Mnichovské dohodě byl ostatně poslán na 'převýchovu' do Dachau, odkud se mohl vrátit až těsně před Vánocemi 1938) řečený Franz šéfem konzumního družstva na celém šumavském jihu a další Praschl, důležitý katolický farář v tomto regionu. (Je velké štěstí, že mi pravnuk Franze Praschla, který studuje v Linci, tyhle dokumenty půjčil, protože jinak německy psané dokumenty většinou už neexistují.)
A teď příběh odjinud (nebojte, brzy se oba spojí). V roce 1934, když bylo Rakousko na přechodu mezi na fašistickou Itálii orientovaným fašistou Dolfussem a demokratem Schuschniggem, byl v Rakousku aktivní radikální sociální demokrat Richard Bernaschek, který měl kořeny v Kařezu u Rokycan. Jeho rodina byla jako socialistická už v roce 1884 vykázána z Předlitavska do Uher, takže Bernaschek během svého pozdějšího pobytu v Moskvě mluvil prý s maďarským komunistickým vůdcem Bélou Kúnem plynně maďarsky. Bernaschek stál počátkem roku 1934 uvnitř rakouských socialistů v čele frakce, která si, na rozdíl od tehdy více umírněného vůdce sociálních demokratů Otto Bauera, už nechtěla nechat líbit utlačování Dolfussovou austrofašistickou vládou a 12. 2. 1934 iniciovala v Linci povstání. Právě 12. února 1934 Dolfussova vláda zakázala socialisty (komunisti s nacisty byli zakázáni už v roce 1933), začala občanská válka a bylo dost mrtvých. Zatkli i Bernaschka. Ve vězení byli socialisti společně s nacisty. Jeden ze strážných byl tajný nacista, a ten pustil nacisty i s Bernaschkem, protože nacisti skrze něj chtěli získat přízeň socialistů. Všichni utekli tajně přes řeku Inn do Bavorska a v Mnichově Bernaschka docela 'zpracovali'. Jeho argumentace nakonec byla: Všechno, co tu nacisti dokázali, špatné není. S tím ho nacisti pustili a on se nakonec ocitl v Moskvě. Na podzim 1934 už byl z Moskvy zpátky v Praze, a pak právě v Kaplici, pod falešným jménem Hoffmann. Tam byl ve styku s šéfem našeho konzumního družstva Praschlem, který už po únoru 1934 s manželkou pomáhal rakouským socialistickým uprchlíkům, kteří se tajně dostali do Československa. Do Kaplice Bernaschek pozval i zbytky vedení rakouské sociální demokracie a komunistů, aby odtud organizovali v Rakousku odbojové hnutí. Takhle to fungovalo do roku 1935, ale pak to československé orgány zastavily. Bernaschkovy aktivity se staly pro československý stát nepohodlnými, protože Edvard Beneš (ač sám socialista) jednak musel oficiálně ctít režim v sousedním státě a zřejmě si také vzpomněl na případ předsedy sociálních demokratů Victora Adlera, kterého poslední císař Karel vyzval k převzetí vlády nad c. a k. monarchií, a lekl se možnosti znovuobnoveného socialisticko-habsburského Rakouska, co se nota bene mohlo znovu spojit s maďarským Horthym, který byl úředně stále regentem (zástupcem císaře v čele Madarska).
Za války byl Bernaschek zpátky v Rakousku a mohl se tam víceméně svobodně pohybovat s tím, že nacisti právě takové lidi velmi pozorně sledovali, aby jim rozkryli celou síť, kterou pak mohli v případě potřeby kdykoli pozatýkat. Po atentátu na Hitlera 20. 7. 1944 nacisti ale i Bernaschka zatkli a dali ještě týden před koncem války v KT Mauthausenu popravit. Šéf našeho družstva, socialistický odbojář Franz Praschl (mezitím už také v Rakousku), měl větší štěstí. Neodhalen válku přežil. Jeho dcera, která zemřela až před několika lety (bylo jí 94), byla pak dlouho poslankyní hornorakouských sociálních demokratů v zemském parlamentu. Uměla česky, a pomohla dokonce znovuzaložit jihočeskou stranu sociálně demokratickou po roce 1989. Byla to ostatně ona, která mi potvrdila, že ve škole ve Ravni u Kaplice zpívali před válkou Kde domov můj opravdu německy, čímž jsem vyhrál sázku s mladou učitelkou v Českých Budějovicích, která tvrdila, že to není možné.
Přesně v tom je síla vyprávění živých lidí a autentických dokumentů. Bourá historické stereotypy, vytvářené zmanipulovanou učebnicovou historií, která každou historickou příhodu a osobnost dřív nebo později zařadí do přehledného šuplíčku: Němec-nacista, Čech-komunistický stalinista, Rakušan-kolaborant… Z našeho kraje, kde dvacet kilometrů za Hradcem Králové začínalo německé osídlení, znám následující případ. Z Hořic, městečka, kam jsem jezdil na asistenci k postižené paní, po válce odsunuli i řadu antifašistů, ale tchýně mojí klientky, která byla v říši 'velmi dobře zavedená', směla zůstat, protože na konci války 'uhnala' a vzala si Čecha. Ona sama se nikdy nenaučila česky, zato syn, kterého onomu Čechovi porodila, nikdy nemluvil německy, a přestože byl vysokou kádrovou rezervou KSČ, každý rok jezdil na pozvání za odsunutými příbuznými do SRN a přivydělával si prodejem na našem trhu neexistujících výrobků, které tam zakoupil. A teď babo raď, do jakých šuplíčků zařadit osoby tohoto příběhu…
Já tyhle příběhy sbírám. Aktuálně mám jeden krásný příběh ze Zubčice u Českého Krumlova. Otec jedné známé odtamtud byl za války odveden do Wehrmachtu. V Africe ho Angličani zajali, psal pak ze zajetí dopisy domů a oni zjistili, že je píše česky. Když se ho ptali proč, řekl prostě: Protože mám část rodiny českou. Když se ho zeptali, jestli by nechtěl bojovat s nimi, souhlasil. A tak se s generálem Pattonem dostal až do Plzně.
V Kaplici znám zas dva skoro devadesátileté přátele, vdovce a vdovu. Ti se vždycky v neděli odpoledne sejdou na kávičku a mluví německy. Otec pana Glasera nebyl odsunut, ale byl za nacistů předákem místních sedláků v obci a dostal dvacet let v lágru. Česky rodina neuměla, pomalu se učila, syn byl pak v padesátých letech odveden k československé armádě. Jenže když přišlo na to, že musí složit přísahu, zkolaboval. Uvedl, že nemůže sloužit státu, který odsoudil jeho otce. Stát si s tím případem moc nevěděl rady a nakonec otce kupodivu propustil. Je paradoxní, že tyhle příběhy neznají ani kapličtí starousedlíci, ačkoli se navzájem znají celý život. Prostě se o tom na veřejnosti nemluví…
O tom, že dvojjazyčná byla i Svobodova zahraniční armáda v SSSR, jsem už dělal rozhovor s vnukem německy mluvícího příslušníka této armády Jiřím Stavovčíkem. Mně jako rodákovi z podkrkonošského kraje, který býval také dvojjazyčný, minulost mé země vždy silně připomínaly výlety do severního Švýcarska, kde člověk na trati Basilej-Délémont pozná změnu 'obcovacího jazyka' jen z toho, že se na nádraží změní nápisy. Měl jste možnost tento model naší minulosti také poznat?
Ano, když jsem v roce 2006 tři týdny bydlel ve Fribourgu, kde jsem se znal s jednou rodinou, členy tamních Zelených. Věděl jsem, že kraj je dvojjazyčný, že mají univerzitu, a jel jsem tam úmyslně, abych studoval poměry. Byl jsem ale překvapen, protože jsem si tam tak trochu prožil poměry v Čechách (dejme tomu v Českých Budějovicích) před asi 150 lety. Ta podobnost spočívala v tom, že ve Fribourgu i člověk, jehož mateřštinou je němčina, musí na veřejnosti automaticky mluvit francouzsky, protože to je většinový jazyk. V obchodě ve Fribourgu jsem se jednou omluvil, že jsem z Rakouska a že bohužel neumím dobře francouzsky. Prodavačka se trochu usmívala, nicméně pak na mě začala rakousky. Bohudík byla původně z Kosova a její první stanicí ve střední Evropě bylo Rakousko. Rakušanů mohlo být ve Švýcarsku víc. Nejzápadnější rakouská spolková země, Vorarlbersko, si v roce 1919 v referendu odhlasovala připojení k Švýcarsku, ale Švýcaři její přijetí do federace odmítli, protože si řekli, že pak by se třeba k italskému Švýcarsku chtěly připojit některé italské regiony a tak dále…
Vždycky žasnu nad tím zajímavým jevem, že zatímco francouzská část Švýcarska všestranně (kulturně, hospodářsky, politicky) lne k Francii, italská k Itálii, německá zatím upřímně nenávidí Německo a kdekoli může, tam se snaží narušit jeho hegemonii. Řekl bych, že je to tradice už od Viléma Tella, a nezastírám, že pro nás Čechy byla v krizových epochách našich dějin sympatická…
Je to tak. Řevnivost mezi německy mluvícími Švýcary a Němci je faktem, ale faktem je taky určitá řevnivost mezi Švýcary německy a francouzsky mluvícími. Včetně toho, že západošvýcarské kantony v minulosti úmyslně podporovaly imigraci z bývalých francouzských afrických kolonií, aby ve státě podpořily francouzštinu. Myslím, že za to může francouzsko-německá rivalita z 19. století, která mezi Francií a Německem po dvou strašných světových válkách, jak se zdá, konečně zmizela, ale ve Švýcarsku stále žije, protože Švýcarsko jako neutrální země, jež obě světové války neprožila jako aktivní účastník, ale také neprožila následnou katarzi, a tím pádem se trochu zakonzervovala v nacionalismu 19. století…
A jsme u kruciální otázky. Co Švýcarům (a tím pádem i nám) v době, kdy Evropané víc než kdy jindy potřebují být v míru a najít společnou řeč o základních věcech, od tohoto hašteření může pomoci? (Tedy kromě toho, že jedna národnost nebude druhou koloniálně využívat, jak se to na ose evropského západu a východu stále děje…)
Myslím, že už jsme na to narazili. Sdílení osobních příběhů. V našem rakouském okresním městě Freistadt běží už třicet let takzvaný Heimatfilmfestival. Jeho zakladatel Wolfgang Steininger tehdy chtěl znovu definovat pojem Heimatfilm, což znamená film o vlasti. Původní heimatfilmy byly totiž limonády typu Sissi s Romy Schneider, které ukazovaly pěkný, perfektní, romantický super svět. Pan Steininger tedy začal promítat filmy, které dokázaly reflektovat skutečný život, který vůbec není tak jednoduchý a pěkný, čímž díky němu vznikl nový výklad pojmu Heimatfilm = reakce na tvrdou komerční realitu světa. My jsme se mimo jiné o něco podobného pokusili v Kaplici s filmem o historii našeho kraje V jednom vše, ve všem jen jedno od Lenky Ovčáčkové (Pozn red. …která je tak trochu zrcadlem B. Riepla; rodilá Češka, která pobývá v Rakousku) a pozvali jsme na projekci i původní německy mluvící Kapličáky z Rakouska. Výsledek byl dokonalou mapou dnešních postojů obou stran. Německy mluvící vyhnanec z Kaplicka, pan Harasko, nám vyčetl, že v programu nebylo dost příběhů vyhnanců po válce, zatímco čeští Kapličáci nám říkali, že tam vůbec není příběh vyhnaných Čechů před válkou a příchodu Rumunů po válce. Přesto byl film pochopen jako solidní pokus spojit odlišné světy, které jinak brzy už prostě nebudou. V kině se tyhle světy fakt našly, u některých asi poprvé. Je to ale velmi pracná činnost a ne vždy levná. Lenka Ovčáčková ale patří k těm, kdo své projekty dokážou dovést z idealismu až do konce i bez komerčního zájmu. Já bych tematiku českého heimatfilmu chtěl vnést více i do rakouského Heimatfilmfestivalu, promítnout tam české filmy, pro začátek takové, jako je třeba To byl český muzikant o Františku Kmochovi, seriál F. L. Věk a další, aby Rakušani postupně poznali českou realitu, protože tu v Rakousku stále většinou neznáme. A samozřejmě naopak.
Vložil: Tomáš Koloc