Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Masaryk dlouho zachraňoval c. a k. monarchii, ve vídeňském parlamentu má dodnes bustu. A co se Sudetoněmeckého landsmanšaftu týká... Svět Tomáše Koloce

16.10.2021
Masaryk dlouho zachraňoval c. a k. monarchii, ve vídeňském parlamentu má dodnes bustu. A co se Sudetoněmeckého landsmanšaftu týká... Svět Tomáše Koloce

Foto: Wikimedia Commons

Popisek: Tomáš Garique Masaryk, první československý prezident

ROZHOVORY NA OKRAJI Minulou neděli, 10. října, rezignoval na místo rakouského kancléře Sebastian Kurz. Stalo se tak po řadě obvinění z korupčních kauz, které se objevily v téže době, kdy začal volit silnější kurz proti islamizaci a ilegální (tj. evropskou dohodu Dublin 3 porušující) migraci do své země. K rezignaci byl přinucen těsně poté, co podpořil rakouskou žádost do Bruselu (k níž se připojily Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, Litva, Bulharsko, Řecko, Dánsko, Lotyšsko, Estonsko a Kypr) o zbudování bariéry na vnějších hranicích EU. Někteří komentátoři toto seskupení nazvali ´velký Visegrád´ či ´velké Rakousko-Uhersko´. O spojení Česka a Rakouska napříč historií (v této první části do pádu Rakousko-Uherska) si autor povídal s rakouským učitelem, překladatelem a aktivistou Bernhardem Rieplem, který už dvě desítky let žije a pracuje v jihočeské Kaplici.

Narodil jste se v Rakousku, ale víc než dvacet let pobýváte v jižních Čechách a jednou z vašich dlouhodobých činností je práce na vzájemném smíření obyvatel jižních Čech a Horního Rakouska, potažmo Česka a Rakouska jako takových. Co vás s tímto posláním spojilo? Vaši předkové pocházeli z Čech?

Rodiče ani prarodiče vůbec ne. Až poté, co jsem se tímto krajem začal zabývat, jsem zjistil, že dávno v 19. století pocházeli někteří mí příbuzní z Rožmitálu a Hořic na Šumavě i z Kaplicka. Pravděpodobně všichni mluvili německy, ale nebyli to žádní pováleční vyhnanci. Odešli, jak to bylo v 17.- 19. století zvykem, do Rakouska za prací. V Sandlu, městečku na českých hranicích, odkud pocházím, máme ale také asi 10-12 rodin s českými jmény, které však česky už neumějí. Pozdější příchozí ale česky někdy ještě umějí. Alespoň trochu. A víte, kdo je nejstarším občanem Sandlu? Josef Czernin-Kinsky, který se narodil v Horním Maršově v Krkonoších. V těchto dnech mu bude 98 let…

 

Bernhard Riepl se narodil v roce 1969 v Sandlu, v Rakousku se stal pedagogem a od roku 1997 učí na českém území. Jeho lekcemi prošlo více než tisíc žáků. Bydlí v Kaplici, kde působí i v kulturní komisi města. Je svobodný, zajistil německý překlad děl jihočeských autorů Antonína Pelíška (Lidé od Temelína) a Jaroslava Hojdara (Útěk před smrtí). V mnoha oblastech se angažuje v budování česko-rakouských vztahů, jedním z posledních počinů je koordinace překladu knihy o dějinách města Kaplice autora Herberta Sailera. Foto se svolením: Bernhard Riepl 

Vida, znám se s jeho synovcem Děpoltem, co je zase od nás, z Dymokur. Nicméně vy jste se vydal opačným směrem než vaši předkové a pan hrabě Czernin-Kinsky. Proč?

Existuje skupina přátel, která už několik desítek let vozí Rakušany na výlety na evropský východ, i do Česka. V květnu 1986, týden poté, co explodoval Černobyl, mě otec vzal na takovou cestu s nimi právě do Československa. U nás se už týden ve školách venku nehrál fotbal, krávy byly zavřené vevnitř… V Čechách, jen pár kilometrů od nás, taky pršelo, ale krávy byly venku. Zatímco v Rakousku byl opravdu strach a dělali jsme různá opatření, v Československu se zřejmě nic nedělo. Říkal jsem si, že svět je divný, když u nás je to tak a u vás úplně jinak. Jako gymnazista jsem cítil, že mně tento svět nabízí podivnou budoucnost: samý chaos.

V Linci jsem pak studoval na pedagogické akademii angličtinu a biologii pro druhý stupeň. Když jsem tam byl hotový, věděl jsem, že s těmi předměty musím alespoň jeden rok dělat něco jiného. Znal jsem se tehdy s jedním pánem, který byl v Českých Budějovicích na biologickém průzkumném projektu a učil tu navíc na jazykové škole. Ten se po roce vrátil do Rakouska a říkal, že by ve škole v Budějovicích zase rodilého mluvčího potřebovali. Hlavní vnitřní otázkou pro mě tehdy byl Temelín. Když jsem potom kolem roku 2000 během protestních blokád hranic pochopil, že pro Rakousko je Temelín opravdu něco jiného než pro Česko (zelení Rakušani vyvinuli takovou aktivitu proti už skoro dostavěné elektrárně v Zwentendorfu, že v roce 1978 donutili zpočátku velmi jaderného kancléře Kreiského, aby vyhlásil referendum, které pak vyhráli, a elektrárna nebyla spuštěna!), bylo mi jasné, že snahy běžných rakouských aktivistů jdou úplně neefektivním směrem, a že dokud my Rakušané nepochopíme českou realitu, nehneme ani s Temelínem. A k tomu pochopení se dobrat musíme, vždyť kam se podíváme, tam je nějaké historické spojení. Před dvěma týdny jsme se starými lidmi ze Salcburku jeli do Nových Hradů a byl tam mimo jiné pan Wolfgang Spulak. Vám jako občanu Hradce Králové, jehož barokní dominantou je Dům u Špuláků, to jistě něco řekne. Je to potomek rodiny, která dům ve vašem městě vlastnila, dnes salcburský filozof, který se narodil u vás.

A jak je to dnes s vámi? Cítíte se po dvaceti letech v ČR jako Jihočech, který se narodil v Horních Rakousích, nebo Rakušan, žijící v jižních Čechách?

Jsem rakouský občan, člověk, který mluví německy lépe než česky a který žije v jihočeské Kaplici. To by dotazovatelům mohl stačit. Můj poměr k národnostní sebedefinici nejlíp ilustruje následující příhoda: Předplatil jsem si české noviny v němčině, měsíčník LandesECHO. Je to oficiální a i českým státem trochu podporovaný orgán německy mluvící menšiny, která i přes poválečné vyhnání většiny německy mluvících v Česku po celou dobu zůstala a dosud tu je. Mají podtitul „Zeitung der Deutschen in der Tschechischen Republik“. Já je rád čtu a podpořil bych je klidně i jinak, ale vždycky si říkám, že aby byly opravdu i mými novinami, musely by mít jako podtitul spíš něco jako „Zeitung für Deutschsprachige in der Tschechischen Republik“, protože já sice německy mluvím, ale Němec nejsem a také nikdy nebudu – a Čech také ne. Navíc aspoň trochu německy mluvících absolventů škol je v Čechách dost, takže by i cílová skupina takových novin mohla být mnohem větší, než aktuálně je – kromě toho, že i lidí v Česku, kteří si zachovali němčinu po předcích (třeba jen mezi mými studenty atd.) je mnohem větší než počet lidí v ČR, kteří se nazývají ´Němec´. Samozřejmě že i s německy mluvícími lidmi, kteří z této země museli odejít, jsem se stýkal. Už v Rakousku. Potkávám je, když přijdou z Německa nebo z jiných zemí na návštěvu do ´staré vlasti´. Je to vždy dojemné a jsou mezi nimi i osobnosti, kterých si opravdu vážím a kteří tehdy jako děti za to, co nacisté dělali i jejich jménem, logicky nemohli. Jeden z těch, s nimiž občas diskutuji, je Hermann Proksch. On se legitimně považuje za Němce, protože v Německu žije celý život a je občanem SRN. Část rodiny má v Německu, část v Čechách, jeho otec prošel vyhnáním a on chodí na schůze Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Když ale pozval mě, abych tam chodil, řekl jsem mu: Sorry, ale já jsem Rakušan! Sudetský Němec (Sudetendeutscher) je v němčině hlavně Němec, kdežto německý Čech (Deutschböhme) je hlavně občan českých zemí, který holt mluví německy, podobně jako ti mí výše zmínění studenti. Určitě bych se neoznačil za pokračovatele sudetoněmecké tradice v Čechách, nemám ale problém identifikovat se s tradicí německy mluvících demokratů a křesťanů v této zemi, nebo s kulturou dvoj- a vícejazyčnosti, kam bych zařadil nejen Bolzana, ale určitě také Komenského i Masaryka. Všichni ti mají můj obdiv a velký respekt. Ostatně zdejší německy mluvící obyvatelstvo dlouho vůbec nebylo ´Deutsch´, ale ´Böhmisch´, ´Mährisch´ nebo i ´Schlesisch´. Na slově Sudeten (pozn. red. původně se v ČR vztahujícím jen k horským oblastem na území Slezska, jež bylo pro celou německy mluvící menšinu u nás poprvé použito až v roce 1903), respektive Sudetendeutsche, vztahujícím se na všechny německy mluvící na území českých zemí, si politickou kariéru vybudovali skutečně až Henlein a Hitler.

V češtině je s tímhle ale taky problém. Nemáme žádný širší ekvivalent pro německé slovo böhmisch, český je prostě český, a to už se vztahuje k jazyku. Česká knížata a králové si sice už od raného středověku brali manželky z německy mluvících krajů a zvali odtud do českých zemí německy, holandsky a italsky mluvící osadníky, ale už autoři eposů, jako byla Alexandreida či Dalimilova kronika z přelomu 13. a 14. století, za to vladaře kritizovali a jedním z úhelných rozměrů učení Jana Husa byla propagace českého jazyka, navrácení jeho prestiže (Dekret kutnohorský), a husitské války už byly otevřeně národnostní, protože německy mluvící se až na výjimky jednotně přidali ke katolicismu. (Na druhé straně pochází od Husa rčení, že je mu slušný Němec blíže než neslušný Čech.) Koncept ´zemského vlastenectví´ byl v této zemi od počátku velmi vratký, paradoxně i proto, že osobnosti, které stály u kormidla českého národního obrození a které pocházely z německy mluvících rodičů, se všechny uměle naučily česky a samy začaly propagovat jazykový koncept českého vlastenectví (Jungmann, Tyrš, Fügner, Světlá, Podlipská, Nováková, Zeyer, ale i Masaryk). Byly ale i osobnosti, jako Karel Klostermann (1848-1923), který se u nás vůbec nenarodil, byl jako vy rodilý Hornorakušan, ale po celý svůj život fungoval paralelně jako český a i rakouský vlastenecký spisovatel, a dnes na jeho počest dokonce v Strakonicích vyrábějí stejnojmenné pivo. Druhý můj oblíbenec, liberecký rodák, etnolog a autor světoznámých pohádek Otfried Preussler (1923-2013), byl jako odvedenec k wehrmachtu na východní frontě zajat a po návratu vyhnán do Bavorska, ale vůči majoritě své rodné vlasti nikdy nezatrpkl, dokonce přeložil do němčiny Ladova Kocoura Mikeše, a jeho pohádky, jako Čarodějův učeň nebo Malá čarodějnice, zná každé české dítě. Čeští občané města Osoblahy ve Slezsku dokonce letos 2. června slavnostně odhalili sochu loupežníka Hotzenplotze, kterého si český Němec Preussler vymyslel ve svém mnichovském exilu. O takovém úspěchu si politici, jako předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení pan Posselt, mohou nechat jen zdát. Vypadá to tedy, že cesta k smíření jde asi spíš přes lidi, jako byli Preussler nebo Klostermann, než skrze nadháněče podporovatelů v europarlamentu, jako je pan Posselt.

Co vy? Jste jen aktivista, nebo i politik?

V rodném Sandlu jsem byl v letech 1991-9 zastupitelem za Zelené. Nicméně jako rakouský občan s trvalým pobytem v Kaplici můžu, co se týče komunálních voleb, volit i být kandidátem a jako nezávislý kandidát SZ jsem se opravdu stal členem kaplické kulturní komise. Evropský zákon krajské volby zatím asi neřeší, takže totéž, co mohu v obci, nemůžu na krajské úrovni, a to ani v Jihočeském kraji ani v Hornorakouské zemi. Kdybych byl ze Salcburska nebo Vorarlberska, tak by to šlo. (V parlamentních a prezidentských volbách v Rakousku nicméně volit můžu.) Asi budu muset napsat dopis panu Junckerovi, že jsem v ohledu krajských voleb diskriminovaný evropský občan.

 

Pan Riepl občas vypomůže i jako překladatel. Zde tlumočí starotovi Pačejova Janu Vavříčkovi při návštěvě z Bavorska. Foto se svolením: Bernhard Riepl

Zkuste to, ale obávám se, že problémy tohoto typu jsou dnes pro pana Junckera až na posledním místě. A vy mi opravdu mnohem víc než jako politik přijdete jako badatel-etnolog – jako byli pánové Klostermann nebo Preussler. Včetně toho, že jste se (na rozdíl od pana Posselta, jehož tatínek byl z Jablonce) především naučil dobře česky…

Děkuji! Nemyslím si ale, že mluvím dobře česky, však slyšíte, jak mi někdy ujede skloňování a časování. Nějaké základy češtiny jsem měl z Lince, ale dost jsem to podcenil. Před maturitou jsem strávil jeden rok v Thajsku. Tamní jazyk jsem původně neuměl vůbec, ale po tomto roce už dost dobře. Neměl jsem slovní zásobu, ale to v jazyce, kde oproti češtině není skoro žádná gramatika, nebyl po tak čtyřech pěti měsících větší problém. Dnes už (ale trvalo mi to dost dlouho) díky češtině začínám rozumět i jiným slovanským jazykům. Pravidelně poslouchám ORF, tam je každý týden půlhodinový pořad pro Slovince z rakouského Korutanska a Chorvaty z Burgenlandu. Jazyk těch druhých mi ale vůbec nepřijde chorvatský, je to kompromis mezi slovenštinou, kterou se mluví v nedaleké Bratislavě, a chorvatštinou, pro mě ideální, neboť mi je naprosto srozumitelný a nemusím moc řešit koncovky. Že se liší od chorvatštiny, poznám, protože už několik let jezdím do hlavního města české menšiny v chorvatské Slavonii, Daruvaru. Tam, co se kromě jiného vyrábí Staročeško, nejstarší chorvatské pivo.

Ta burgenlandsko-moravsko-záhorácká menšina a její jazyk se datují od útěku Chorvatů před Turky na pomezí dnešního Rakouska, Česka a Slovenska v 16. století a pocházel z ní mj. i československý prezident Gustáv Husák. Tyhle vaše objevy svědčí o způsobu vaší cesty k smíření. Kudy se ubírá aktuálně?

Objevil jsem český historický diskurz, který lidi v Rakousku vůbec nepochopili. Rakušani znají jen jednu stranu mince: každý tam má nějakého příbuzného, který prožil odsun a vyprávěl, že zažil strašné věci. Jistěže to bylo strašné! Ale už se neví, že asi každá česká rodina má zase někoho, kdo byl v koncentráku nebo totálně nasazený. Ze školy víme, že u nás v Horním Rakousku se mimo jiné nacházel koncentrační tábor Mauthausen, známe jeho strašná čísla, ale neznáme konkrétní příběhy. Nikdo v Rakousku neví, co pro Čechy znamená Karel Hašler, který byl v Mauthausenu zavražděn, nebo že tam byli vězněni pozdější československý prezident Novotný nebo vicepremiér z roku 1968 Ota Šik. A stejně tak se liší česky a německy psaná historiografie. Tohle se tak trochu snažím měnit. Třeba tím, že jsem přeložil do němčiny knihu jihočeského spisovatele a komunisty-osmašedesátníka Jaroslava Hojdara Útěk před smrtí. Pan Hojdar byl v kontaktu s jedním z maximálně třinácti sovětských vězňů, kteří přežili útěk z Mauthausenu (z původně pěti, všichni s poznámkou ´návrat nežádoucí´, se o útěk pokusili v únoru 1945). Tvořil ji na základě dopisů, které si psal se svým ruským kamarádem Sašou, kterého pak bohužel nikdy nemohl potkat osobně. Pan Hojdar musel na české vydání knihy čekat skoro čtyřicet let, původně z politických důvodů. Po převratu už o ni nebyl komerční zájem, nakonec v roce 2013 knížka ale přece ještě vyšla česky. Hned poté jsem se s panem Hojdarem domluvil, že bych ji rád přeložil pro své kamarády, protože jsem cítil, že tohle by mohlo být i pro Rakušany důležité. Samozřejmě jsem si říkal, že by to bylo hezké, kdyby to vyšlo i knižně, nakonec to vyšlo německy docela rychle. Bestseller to stále není a asi nikdy nebude, ale vypadá to, že ten text dokonce bude v němčině úspěšnější než v češtině. Je to neuvěřitelný příběh o přežití na základě jediné myšlenky, která navíc nebyla pravdivá. Jeden český kriminální spoluvězeň totiž Sašovi nalhal, že pokud uteče, on má u Bechyně mlýn, kde ho skryje, protože má být dle rozsudku na začátku roku 1945 propuštěn. Víra v mlýn (kde onen zlodějíček nejspíš jen kdysi sezónně pracoval) ale Sašovi pomohla přežít. Velmi knihu doporučuji, i v české verzi.

Mimochodem když mluvíme o panu Hojdarovi, dozvěděl jsem se od něj zajímavou věc. Jistě vám něco řekne jméno André Simone, vlastním jménem Otto Katz (pozn red. novinář, jeden z jedenácti popravených v procesu s Rudolfem Slánským). Narodil se v Jistebnici u Tábora, byl z dvojjazyčné židovské rodiny a jeho předek Leopold Katz v 70. letech 19. století objevil slavný Jistebnický kancionál, díky němuž Češi znají původní husitské písně, jako Ktož sú boží bojovníci. Zaujalo mě to, protože z Jistebnice pocházeli také předkové mého souseda ze Sandlu pana Baresche, kteří tam v 19. století doputovali podobným způsobem, jako moji předkové z Rožmitálu a Hořic. Pan Baresch sám je ostatně příbuzný Armanda Kurta Frische, rakouského komunisty se židovskými kořeny, který (podobně jako váš André Simone nebo Artur London, komunisté odsouzení v procesu se Slánským) významným způsobem podpořil francouzskou Résistence v boji proti nacistům.

Historická provázanost Čechů, českých Němců, Rakušanů i okolní Evropy je fakt, který je mimo jiné základem nostalgie po státu jménem Rakousko-Uhersko. Na přelomu 60. a 70. let vznikl v normalizační deziluzi jeden divadelní spolek, který na c. a k. nostalgii postavil celou svou poetiku. Jmenuje se Divadlo Járy Cimrmana. A když v roce 2016 rakouský prezidentský kandidát Norbert Hofer prohlásil, že v případě svého zvolení požádá o vstup do Visegrádské skupiny, půlka českého národa se zaradovala, že se obnoví ochranný blok Dunajského soustátí. Jak jsou tyhle souvislosti vnímány na rakouské straně?

Taky jsme s jednou kolegyní zkoušeli přeložit hru Járy Cimrmana, ale nakonec jsme neuspěli. Problém je, že zatímco ve všech bývalých rakousko-uherských zemích je dnes znát obrovská c. a k. nostalgie, někdy dokonce i snahy po návratu monarchie, v samotném Rakousku (přestože ve Vídni je to samý rakousko-uherský orlíček a na vývěsním štítu každé starší firmy je i 103 let po pádu monarchie napsáno „císařsko-královský dvorní dodavatel“) je dnes moc nevnímám.

A kde je vnímáte?

Budete se divit, ale tím, kdo se dlouho vyznačoval snahami o záchranu rakousko-uherské monarchie, byl už T. G. Masaryk. Se svým mladým politickým žákem, pozdějším ministrem výživy Ludwigem Windischgrätzem (Čechy to spojení u vědomí, co ten rod způsobil v Praze během revoluce v roce 1848, asi docela překvapí) se v roce 1912 vydal za předsedou srbské vlády Pašićem. Byla to polooficiální delegace, v níž měl klíčem k Pasićovi být Masaryk, který byl, poté co se zasadil za lživě obžalované Chorvaty a Srby v říšském parlamentu, v slovanském světě známý jako velký panslovan, ale také demokrat. Cesta měla za úkol v Srbsku zjistit, jaké jsou hlavní problémy rakousko-srbských vztahů, a napsat o tom vládní zprávu. Zjistili, že Srbové nechtějí nic víc, než exportovat do Rakouska zemědělské výrobky, aby mohli investovat do průmyslu a získat přístup k moři, což se jim nezdařilo, protože Rakousko zabralo Bosnu i s tamním přístavem Naum a podpořilo Italy v založení Albánie, na kterou si během rozpadu bývalého tureckého území dělalo Srbsko zálusk. Poslanec Masaryk dokonce aspiroval na funkci předsedy rakouského parlamentu (říšského sněmu) a k tomu, aby se jím nestal, přispěl velkou měrou jeho největší rival v české politice Karel Kramář. Kdyby se jím stal (k čemuž měl i relevantní počet hlasů německých poslanců v Rakousku), věci by se určitě odvíjely jiným směrem a Rakousko-Uhersko by se pravděpodobně rozpadlo později, anebo vůbec. (Vycházím z toho, co o tom napsal mj. i český historik Vratislav Doubek.) Ostatně Masaryk má jako jeho významný člen ve foyer rakouského parlamentu dodnes bustu.

Druhou část rozhovoru o paralelách rakouských a českých dějinách v období nacismu a komunismu najdete v zítřejším (nedělním) vydání KL.

 

Vložil: Tomáš Koloc