Amazonie je zemí vody a andělských křídel. S cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou poprvé do jižní Ameriky
09.10.2021
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Rodinný domek stojící nedaleko mezinárodního letiště v Manausu. Hned po příletu pocítíte vlhkost, kterou na vás dýchne nedaleká tropická džungle.
Brazilská Amazonie je země až po okraj plná kanárkově žluté, ponuře černé a dokonce i indigově modré vody, bičujících dešťů a pitoreskních scenérií tak zelených, že z toho bolí oči. Oblast Amazonie (nebo-li povodí řeky Amazonky) má rozlohu zhruba šest milionů čtverečních kilometrů, z čehož nejméně dvě třetiny pokrývají největší deštné pralesy na zeměkouli. Od východu k západu je toto obrovské obdélníkovité území dlouhé zhruba tři tisíce kilometrů a od severu k jihu měří kolem dvou tisíc kilometrů. Amazonie tak zaujímá značnou část jihoamerického kontinentu.
Nejvýznamnějším městem v celé Amazonii je dvoumilionová metropole brazilského federativního státu Amazonas ležící na jižním břehu řeky Rio Negro, která je mocným přítokem gigantické Amazonky. A právě v Manausu začaly všechny mé amazonské expedice.
Vedro a dusivý zápach pralesa
Tropická vlhkost mě obalila svým dusivě průsvitným hávem a na čele mi vyrazily první kapky potu. Vedro a dusivý zápach nedalekého pralesa, smíšený s vůní opékaného masa a parfémy elegantních žen. To jsou, alespoň pro mě, první vjemy při přistání v brazilské Amazonii. Ani jsem se pořádně nerozhlédl a už u mě stál tlustý taxikář s mrožím knírem, narvaný v propoceném tričku a ze vzdálenosti půl metru mě zařval do obličeje: „Taxi, vaše taxi seňore!“
V nepohodlném hotelu, chátrajícím na břehu řeky Rio Negro, jsem upadl do posilujícího spánku, ze kterého mě nevytrhla ani hlučná klimatizace, která naplnil celý pokoj chrčivým zvukem startujícího dvouplošníku.
Obří černý veletok
Po probuzení a nezbytných pivech v hotelovém baru jsem vyrazil na procházku kolem obřího černého veletoku. Míjel jsem dřevěné stánky, kde prodavačky nabízely kyselou polévku tacacá s krevetami a maniokem, pečené ryby všech barev a velikostí, rožněné hovězí churasco, vepřové klobásy calabréza, smažené taštičky paštely plněné skvěle kořeněným, najemno sekaným masem a další místní lahůdky.
Rybář odpočívá v přístavu. Řeka Rio Negro u Manausu je plná odpadků. Pokud budete mít více štěstí, možná na ní uvidíte i plující andělská křídla.
Pokračoval ještě dál kolem doků a nedbale ztlučených příbytků chudých, pokrytých igelitem, až dorazil do své oblíbené hospody Leopoldina. Sotva mě majitelka, kolébající se na tenkých nohách, uviděla, vypískla radostí. „Alberto, amoro meu“ křičela tenkým hláskem, až se jí třásla obří prsa a pokrývala mi tvář polibky, tvrdými jako klování pralesní harpyje. Otevřená plechovka piva Antarctica zasyčela a naplnila plastový pohárek až po okraj a já jsem pochopil, že něco jako dokonalé štěstí opravdu existuje.
Na rozvlněné černé hladině Rio Negra se vznášel pár obrovských andělských křídel. Vybledlá růžová barva ostře kontrastovala s černou barvou veletoku. „To je nádhera, marravilhoso,“ zašeptal jsem a fascinovaně zíral na nečekaný jev. „Mrtvý anděl tu rozprostřel křídla,“ řekl jsem až příliš nahlas portugalsky, čehož vzápětí zalitoval.
Opilý svatý Mikuláš
„Jsou to jenom hovězí plíce seňore, kus masa, carne vaca. Kuchařka je vyhodila oknem z lodě,“ zachroptěl mu těsně u ucha hlas, páchnoucí černým žvýkacím tabákem a sprostou třtinovou pálenkou. Svraštělá mesticova tvář s dlouhými vousy mi připomněla opilého svatého Mikuláše. Dokonce i plochá, červená čepice - typický znak manauských přístavních nosičů - mu na hlavě nechyběla. „To je možné, ale já tu vidím andělská křídla,“ odsekl jsem nedůtklivě. „Idiot, takhle mi pokazit mou andělskou iluzi!“
Většina obyvatel Amazonie nezapře indiánské předky. Lidé dnes začínají být na své dávné kořeny oprávněně hrdí.
Dva roky na 18 expedicích
Musím se přiznat, že jsem tyto své brazilské zážitky trochu vypointoval, ale opravdu jenom velmi nepatrně hlavně kvůli logickému sledu. Je to mimo jiné dáno tím, že jsem v Amazonii strávil na osmnácti expedicích téměř dva roky života a podivné příhody se mi tak chaoticky překrývají, místo aby se chronologicky řadily jedna za druhou. Doufám, že se mi příště podaří o něco lépe oddělit fantazii od reality, ale zde, v pralese velkém jako celá západní Evropa, je iluze pevně vrostlá do skutečnosti, jako vražedná liána do stromu. Už jenom když se prokousáváte obsáhlou literaturou o Amazonii, zjistíte, že se před vámi tyčí hradby stejně nepřehledné a chaotické papírové džungle, která vás obdaří informacemi natolik protichůdnými, až vám z toho jde hlava kolem.
Na mělčinách Amazonky a Rio Negra se dodnes popásají mohutní vodní kapustňáci. Mírumilovní obři byli téměř vyhubeni, ale dnes jsou přísně chráněni a zdá se, že se pomalu vracejí na své podvodní pastviny.
A těch nejrůznějších ´nej´, co jich jen lze z této oblasti nasbírat. Amazonka je bezesporu nejvodnatější a nejdelší řekou světa s absolutně největším říčním ostrovem, který je velký jako celé Švýcarsko. Na jejích březích a v okolí jejich přítoků oždibuje vegetaci největší hlodavec kapybara, plazí se nejmohutnější had anakonda ve vzduchu se třepotají nejmenší ptáci kolibříci a nejsilnější opeřený dravec harpyje loví nejenom opice, ale i největší papoušky rodu Ara. Podoben padlému kmeni stromu číhá na svou kořist největší z dnes žijících kajmanů – obrovský Melanosuchus niger. Nedaleko něho se krmí podvodními rostlinami obrovští amazonští kapustňáci a v šeru pralesa leze po větvích stromu nejdelší brouk světa, téměř čtvrtmetrový tesařík Titanus giganteus. Dost už, musím s těmi superlativy skončit a pozvat vás na poněkud šosáckou zábavu, v podobě lovu na krokodýly. Ten si ale nechám až do druhého dílu putování po Amazonii.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma