„Že to některým dnešním Slovákům nevoní, mě mrzí, ale Obchod na korze skutečně není slovenský film.“ Svět Tomáše Koloce
02.10.2021
Foto: Filmové studio Barrandov
Popisek: První československý oscarový film
ROZHOVORY NA OKRAJI, VIDEO Domácký rozhovor s rodinným přítelem Georgem Grosmanem, jazzmanem, překladatelem a synem autora prvního československého oscarového filmu Obchod na korze Ladislava Grosmana, který se narodil před 100 lety, zatímco jeho film získal Oscara před 55 lety.
Na začátek 'otázka', která bude trochu dlouhá, to ale protože musí překlenout řadu desítek let a mnohé vysvětlit. Na pražských Královských Vinohradech, ve čtvrti, která proslula jako umělecká už od začátku 20. století, kdy tu bydleli Jaroslav Hašek, František Langer nebo Karel Čapek, byl na rohu ulic Šrobárovy (pojmenované po slovenském lékaři, který byl činný v politice od časů pozdního c. a k. Rakousko-Uherska až do roku 1950) a Hradecké na sklonku první republiky pro sirotky po řediteli cementárny v Královém Dvoře panu Truhlářovi (kteří měli vyrůstat z výtěžku nájemného v tamních bytech) postaven dům se dvěma vchody (úředně domy Šrobárova 1 a 3), který měl zajímavé dějiny. V obou domech bydleli bohatí, často židovští nájemníci, kteří za druhé světové války museli odejít a postihl je holocaust (někteří ho ale přežili, z 'naší' jedničky pamatuji pana Kohnstreichera). Pak je vystřídali němečtí činovníci, jako byl bratranec bývalého nacistického premiéra Rakouska a válečného místodržitele pro Nizozemsko Arthura Seyss-Inquarta nebo německý velitel Smíchovského nádraží, přitom tam ale bydlela i vdova po nakladateli spisů Julia Fučíka, komunistovi Prokopovi (která se po válce postarala o velitelova syna, jehož otce za povstání zabili a matka uprchla s ustupujícím wehrmachtem). Po válce byl tento dům zabydlen umělci: dědičku domu č. p. 1 Boženu Truhlářovou si vzal Svatopluk Beneš, známou herečkou se stala i zdejší nájemnice Marie Drahokoupilová, kterou miloval dramatik Pavel Kohout a přímo v onom domě s ní natočil film Svatba s podmínkou, jímž debutoval jako režisér.
Tím jsem tedy vypočetl slavné či zapamatovatelné nájemníky 'jedničky'.
Kromě těchto slavných jmen v domě ovšem bydleli Božena a Vladislav Kolocovi (nar. 1923), moji prarodiče, kterým se do něj v roce 1953, kdy se tam přistěhovali, narodil syn Petr, kterému jsem se v roce 1977 narodil já. Vyrůstal jsem ve vyprávění o tom, kdo všechno bydlel v sousedství: bratři Štaidlové, textař a skladatel, herec Miroslav Homola s dcerou Dagmar, herec Jiří Plachý, který v roce 1952 spáchal po nátlaku StB sebevraždu, se stejnojmenným synem, dnešním hercem, scenárista Ivan Osvald s dcerami Gabrielou, později herečkou a dnes textařkou, a Barborou, novinářkou. Do širšího sousedství čtvrti patřili i legendární herci Miroslav Horníček, Vlastimil Brodský a Lubomír Lipský, jež jsem mohl potkávat a v rané dospělosti s nimi udělat rozhovory, které pokládám za počátek své novinářské dráhy. Jako nájemník 'jedničky' jsem se svépomocí o vedlejší 'trojce' dozvěděl, jednak že se do ní dá projít sklepem (což mě jako milovníka odbojářských historek z druhé světové války magnetizovalo), a od svých předků, že v ní bydlel spisovatel Ladislav Grosman (1921–1981), autor literární předlohy k prvnímu československému oscarovému filmu Obchod na korze, o němž se u nás v rodině tradovalo, že byl kamarád mého dědy Vladislava a byl jedním z prvních, kdo četl jeho novelu Past, ze které oscarový film vznikl. Vedle toho se občas mluvilo o Jirkovi Grosmanovi, jenže při nahuštění známých osobností, které moji předkové znali, jsem si ta dvě příjmení nespojil, a pochopil jsem to mylně tak, že šlo o zpěváka, herce a textaře Jiřího Grossmanna (1941–1971). O tom, že šlo o vás, syna Ladislava Grosmana, který byl vrstevníkem, spolužákem a kamarádem mého táty Petra Koloce (1953–2016), jsem se dozvěděl až loni, kdy jsme se my dva 'potkali' v komentářích pod scénou udílení zahraničního Oscara 1966 filmu Obchod na korze, vyvěšenou na Youtube.
Tím vším mířím k otázce, co vám a zda vám (po životě, který jste díky osudovému faktu příchodu vojsk Varšavské smlouvy od svých 15 let trávil v jiných zemích) dnes ještě něco říkají adresy Šrobárova 1 a 3 a moje příjmení...?
Já to mám ještě ztížené tím, že už když mi bylo 11, jsme se s rodiči přestěhovali do Vršovic (bylo to ale ještě co by kamenem dohodil z Vinohrad a od rohu Šrobárky a Hradecké – roh Bělocerkevské a Ruské), a tím jsem vlastně ze své rodné ulice odešel. Šrobárka skutečně byla rodná ulice, protože maminka večer 3. března 1953 za třeskutého mrazu -17 stupňů Celsia šla sama pěšky dolů Šrobárovou ulicí (táta byl v práci v redakci) až do Vinohradské nemocnice, kde jsem se tentýž večer narodil. Je pikantní, že strejda Pepa Stalin zemřel 48 hodin po mém narození, tedy 5. března. Váš táta Petr (kterého zase museli nést z porodnice v ruce, protože 29. května prohlásil nový prezident Zápotocký v rozhlase, že měnová reforma nebude, a 1. června byla, takže rodiče pro něj neměli ani na kočárek – pozn. aut.) byl jedním z mých nejlepších kamarádů. Ve vašem vedlejším domě č. p. 1 byl mým dalším přítelem Ota Štěpánek, v našem domě č. p. 3 pak Vláďa Švihla a ve vedlejší 'pětce' Tomáš Páv, dohromady s vaším tátou – bylo nás pět. Táta byl první z naší party, který se dostal do puberty, a já mu záviděl jak jeho bujné ochlupení, tak to, jak rychle to u něj proběhlo. Oba jsme četli tehdy populární příručku Dospíváte v muže a on mi o tom řekl víc, než autor, profesor Hynie. Po mém přestěhování do Vršovic byl Petr jediný kámoš ze Šrobárky, ke kterému jsem občas skočil na návštěvu.
Váš děda a můj táta skutečně byli dobří přátelé a nemám pochyb, že děda Vladislav Koloc byl jedním z prvních, kteří povídku Past, a pak knihu Obchod na korze četli. Mám někde fotku, kde mí rodiče a váš děda a babička sedí spolu na rohu vašeho baráku s Hradeckou ulicí na parapetu přízemního okna a všichni čtyři hulí jak komíny. Bohužel vám tu fotku nemůžu poslat, protože všechny mé staré fotky jsou u dcery v Torontu.
Co se týče těch slavných lidí ze sousedství našeho domu, znal jsem od vidění pouze Radovana Lukavského, zato jsem ale dost dobře znal kluky Štaidlovy, hlavně nedávno zemřelého Láďu. On byl o šest let starší než já, tak se se mnou moc nebavil, ale pár akordů mi ukázal. Jeho brácha, textař Jirka Štaidl, se chodil chlubit svými prvotinami mému tátovi, který v té době sice ještě nebyl autorem Obchodu na korze, ale už byl uznávaný povídkář a často publikovaný autor. Ke Štaidlovům jsem taky chodil určitou dobu na obědy, když už mi bylo deset a rodiče byli v práci.
Žil jsem pak v pěti dalších zemích, ale po žádné lokalitě se mi nestýská, ba ani po našem druhém bydlišti v Bělocerkevské. (Přestože tam jsem se zase propojil se svým milovaným Karlem Poláčkem. Ten totiž až do své deportace do Terezína žil v bytě, který byl v Bělocerkevské patro nad tím naším. Jako spisovatele ho obdivuji od dětství, a jelikož jsem býval náruživý mariášník, Poláčkovi Hráči mne doprovázejí světem...) Ale Šrobárova mě furt vábí zpět. Při každé návštěvě Prahy (naposled v roce 2016) se jdu podívat do Šrobárovy ulice a fotím číslo 3 a náš bývalý byt v prvním patře (jen z ulice, dál si netroufám…). Vždycky si myslím: tak, teď už toho je dost, příště nebudu z těch pár krátkých dnů návratu trávit půl dne cestou na Vinohrady a procházkami po Šrobárově a okolí, nicméně při další návštěvě to zas nejsem schopen vynechat. Kamarádi, kteří nikdy neodešli, tu nostalgii nechápou. A není se co divit, proč by chápali?!
Já chápu, protože jsem taky musel odejít, i když mnohem později a za jiných okolností. Na druhou stranu je to zase výhoda, protože si oba svou Šrobárku (vy tu z přelomu 50. a 60., já z 80. let) neseme v sobě, aniž by na nás mělo vliv, co se tam děje teď… Zatímco dnes je to už na bývalých Královských Vinohradech všechno na developerech, tehdy to tam (přes všechno dějinné zlo) bylo zejména o kultuře. Dokud můj otec žil, byl posedlý literaturou, před rozhodnutím pro medicínu absolvoval nultý ročník FAMU, psal básně, povídky, jako venkovský lékař jezdil po okrese se svými autorskými 'one man show', snažil se prosadit v televizi své scénáře. Až dnes mi dochází, v jakém prostředí vyrůstal (a že měl v sousedství vašeho otce, spisovatele z povolání), což ho stejně jako mě muselo ovlivnit. Jak jste na tom byl s 'posedlostí literaturou' jako syn spisovatele vy?
Posedlí literaturou jsme byli s Petrem oba. Četlo se pořád a všechno. Tři Mušketýři nejméně desetkrát, a pak celá série knih, která vycházela pod titulem KOD (Knihy odvahy a dobrodružství), Briga Tři lilie, verneovky, Dva divoši od kanadského autora Ernesta Thompsona Setona. Verše jsem začal psát ve čtrnácti a vedle toho jsem začal skládat první autorskou muziku i s texty. Atmosféra Pražského jara a doby předjarního tání, tj. už i celý rok 1967, nás všechny nakazila optimismem, hladem po kultuře a tvořivostí…
Kodovky jsem měl po tátovi doma taky a mě úplně fascinoval jejich zadní přebal, na němž byly napsány názvy dalších knih edice (Plavčíci kapitána Bontekoea, Vzpoura na Bounty, Boj o ostrov, Zajatci Pardálí soutěsky, Za řekou ryb, Ebenová karavana...), které mě vtahovaly do úplně jiného světa. Když jsem před třinácti lety vyklízel tehdejší byt ve Šrobárce, našel jsem tam básně nejen táty, ale i dědy, a co mě nejvíc dojalo, byl poslední cyklostylovaný projev Františka Kriegela v roce 1969 v normalizovaném parlamentu (po němž byl vyhozen nejen z něj, ale i z celé 'insiderské' společnosti), který byl zastrčen v důmyslné 'mrtvé schránce', vytvořené z polystyrenového obalu od televizoru. Zatímco jiní tyto relikvie po roce 1990, dokud ještě 'byly v módě', vytáhli ze skříní a zhodnotili je často i politicky, u nás zůstaly pietně tam, kde byly…
Oslím můstkem se ocitám opět u Františka Kriegela, narozeného jako syn židovských rodičů z Haliče. Tatínek mojí babičky Boženy Kolocové, která se znala s vašimi rodiči, pocházel ze židovské rodiny z Českomoravské vrchoviny, ale vzhledem k tomu, že byli pokřtění, administrativním 'zametáním' (jako se to povedlo předkům dramatika a politika Milana Uhde či kardiologa Jana Pirka) se mu za války povedlo rodinu uchránit od perzekuce. Rodina vašeho tatínka (stejně jako kupříkladu rodiny režisérů Juraje Herze a Dušana Kleina) se přes válku ukrývala a po válce vaši rodiče ze stále ještě velmi antisemitského Slovenska odešli do české Prahy, podobně jako další Slováci se židovskými kořeny Juraj Herz a Dušan Klein, literární teoretik Eduard Goldstücker nebo pneumolog Josef Hercz. Holocaust přivedl do Prahy i další pozdější pracovníky české kultury. Spisovatel Ludvík Aškenazy přišel po válce do Prahy až z Polska (dělal jsem o tom rozhovor s jeho synem, který je s tím vaším v mnohém soupodstatný, protože se srpnem 1968 i pro jeho rodinu začal nový řetěz emigrace) stejně jako otec Vladimíra Železného Fedor Železný, překladatel a vicešéf Svazu čs. spisovatelů z 60. let Ladislav Hradský z Maďarska, předkové divadelníka Arnošta Goldflama z Rakouska... Nakolik jste vy jako pražské dítě byl vychován v tom, že jste kromě Pražana také syn židovských Slováků, kteří přežili holocaust?
Přímá odpověď na vaši poslední otázku: NE, nebyl jsem vychován v lásce k starým vlastem, ani pod Golanskými výšinami, ani pod Tatrami. Narodil jsem se v Praze a tátovi nejlepší kámoši byli Arnošt Lustig, původem z Libně, Gabriel Laub, původem z Polska, a Erich Reich, původem ze Slovenska, přicházeli k nám lidé, jako Vratislav Blažek, Vojtěch Jasný, zmíněný Ludvík Aškenazy, otec si cenil pozvání k Janu Werichovi, prostě jsme žili v Maelströmu (Vtahující vír z povídky Edgara Allana Poa Pád do Maelströmu - pozn. aut.) pražského kulturního života 60. let. V pozdější době (roky 1967/68) jsme jezdili na zámek spisovatelů v Dobříši, kde jsme měli první bigbítovou kapelu a často jsme s kamarády zašli do Čapkova letoviska v Staré Huti (tehdy ještě rockerům něco říkala i 'klasická' kultura), takže jsem měl k Čapkově duchu a atmosféře blízko nejen v Praze. Když dojde na to, abych se identifikoval, říkám, že jsem Czech Jew with a Canadian passport. Kulturní přináležitost k židovskému národu mám v krvi (prosím, povšimněte si, ze píši 'židovský národ', nikoliv 'rasa' nebo 'náboženství') a kulturně jsem přibližně tam, kde byli Kafka, Langer, Rakous, Brod, Poláček nebo Ota Pavel (Pavel a můj táta se znali osobně prostřednictvím Arnošta Lustiga, četl jsem jeho úchvatné povídky v geniálním stylu Babela či Čechova už jako teenager) Jsem zkrátka Čech židovského původu, s židovskou tradicí, naroubovanou na tolik podobnou českou identitu. Tradice u nás doma byly české Vánoce a Velikonoce se židovským šmrncem (sulcovaná ryba a občasná návštěva košer jídelny vedle Staronové synagogy). Se Slovenskem nemám kulturně společného nic. Na Slovensku jsem byl v životě jen dvakrát, možná třikrát. Jednou když jsem byl smrtelně nemocen v Tatrách (prasklo mi slepé střevo) a podruhé, když jsme projížděli Košicemi po návratu z Maďarska. Moje kulturní matka je Praha. Ne Čechy (maximálně tak ještě ta Dobříš), ale hlavně Praha! Po Praze toužím, po Praze se mi stýská, o Praze sním. Nikoliv o Izraeli, kde jsem prožil devět let, narvaných událostmi, a kde jsem měl první lásku. Jsem silný sionista a podporuji Izrael, jak mohu, ale kulturně tam nepatřím. Žil jsem také v Londýně (tři roky), na Islandu (pět let), v Kanadě (třicet let) a teď v USA (deset let), ale má identita zůstává pořád stejná: židovský Pražák, který jezdí po světě s kanadským pasem. (Tedy jezdil, než se politikům podařilo zničit svět ve jménu viru z Číny…)
Když navštěvuji Prahu, nejezdím tam kvůli kamarádům, ale kvůli městu samému. Uličky, zákoutí, kavárničky, vinárny, řeka, parky, sady, pasáže Nového Města, z každého chodníku na mne dýchá mé dětství, a když se protlačuji davy německých a japonských turistů, v duchu Prahu vidím menší, temnější, tajemnou, mlhavě mysteriózní. Prahu dětství...
Známka dle návrhu Natálie Ložekové byla vydána 29. 1. 2021, foto Slovenská pošta
Krásně řečeno a zodpovězeno... À propos: Rektor slovenské Akademie médií Eduard Chmelár letos, k 55. výročí udělení Oscara Obchodu na korze, napsal:
„Pred 55 rokmi, 18. apríla 1966, získal SLOVENSKÝ film Obchod na korze Oscara za najlepší cudzojazyčný film. Cenu si prevzal v Santa Monice režisér Ján Kadár z rúk slávneho herca Gregoryho Pecka… Film vznikol podľa rovnomennej novely spisovateľa a scenáristu Ladislava Grosmana a v hlavných úlohách zažiarili slovenský herec Jozef Kroner a poľská herečka Ida Kamińska, ktorá zároveň získala aj nomináciu na Oscara za ženský herecký výkon v hlavnej úlohe. Na odovzdávanie cien bol pozvaný aj hlavný protagonista Jozef Kroner, napokon sa tam v dôsledku intríg komunistických štruktúr nedostal. Keď sa Jozef Kroner dozvedel, že film je nominovaný na Oscara, rozhodol sa, že si dá ušiť štyri, na vtedajšiu dobu dosť drahé obleky za 17 000 Kčs. Kroner sa síce zúčastnil na premiére filmu v New Yorku, kde dokonca rečnil (svoj prejav čítal z vopred pripraveného listu, na ktorom mal text foneticky prepísaný a za ktorý zožal veľký úspech, hoci po anglicky nevedel) – no po premiére sa vrátil do Prahy na letisko, kde sa k nemu mali pripojiť režisér Kadár a herečka Kamińska a spolu mali letieť späť do USA. Tesne pred odletom ku Kronerovi pristúpil istý súdruh a povedal: ´Pane Kronere, vy jste v Americe již byl. Teď pojede soudružka Kadrnožková z Filmexportu.´ Tak ostal náš legendárny herec so slzami v očiach na pražskom letisku sám aj s kuframi a oblekmi za 17 000 Kčs a na odovzdávanie Oscarov sa nikdy nedostal…“
Panu Chmelárovi jsem odepsal: „Já chápu, že samostatná slovenská kinematografie by si Oscara zasloužila, a mrzí mě, že to musím psát takovému internacionalistovi, ale Obchod na korze nebyl slovenský film. Jeho autor, Ladislav Grosman, slovenský Žid, byl přítel mého děda, s jehož synem Jiřím, žijícím na Floridě, který byl zase přítel mého otce, si píšu, první režisér filmu Ján Kadár byl maďarský Žid, jehož rodiče přesídlili na Slovensko, druhý režisér Elmar Klos byl Čech se skandinávskými kořeny, asistent režie Juraj Herz byl slovenský Žid, autor hudby Zdeněk Liška a kameraman Vladimír Novotný byli Češi, hlavní představitelé Jozef Kroner a Ida Kamińska byli Slovák a polská Židovka, ředitelka jidiš divadla ve Varšavě. Zpočátku byla opravdu ambice, aby film byl točen v produkci filmového studia Bratislava-Koliba, ale proti námětu z fašistického Slovenského státu se tam zvedla taková vlna nevole (proti se postavil mj. i tehdy čerstvě rehabilitovaný 'buržoazní nacionalista' Gustáv Husák), že film nakonec musel být natočen v produkci Filmového studia Barrandov, kde byly také natočeny všechny interiéry filmu, dokonce i ty, kde hrál slovenský komparz, který musel být z místa natáčení interiérů, slovenského Sabinova, přesunut do Prahy. Všichni slovenští tvůrci byli v době filmování už z doby těsně po válce naturalizováni v české části republiky, což se u lidí se zkušeností válečného slovenského antisemitismu (o němž film pojednává) dá pochopit. Grosman přesídlil do Prahy těsně po válce a jako spisovatel se záhy projevoval už jen v češtině, Kadár vystudoval FAMU v Klosově třídě, Herz loutkářství na DAMU, a pak celý život (kromě emigrace do SRN) tvořil na Barrandově. Obchod na korze do cen Americké filmové akademie (jak se může každý dozvědět z pamětí jeho i Jána Kadára) přihlásila majitelka práv na jeho provozování v USA, židovská producentka rusko-quebeckého původu, paní Desmarais) a mezi porotci Americké filmové akademie se o něj výrazně zasloužil Jiří Voskovec. Kadár a Klos spolu natočili osm filmů, v nichž jejich role byly rozděleny. Režisér Kadár pracoval s herci a kamerou, režisér Klos tvořil literární scénář a řídil střih a postprodukci filmu, schvalovačky a schůze měl na starosti manažer Klos, na festivaly s filmem Obchod na korze vždy jezdil režisér Kadár a ve chvíli, kdy se po okupaci 1968 rozhodl emigrovat, mu Klos sám navrhl, aby si sošku Oscara vzal s sebou do USA. Vaším dnešním viděním (produkce FS Barrandov) je Obchod na korze přes slovenský námět český film, toto vnímání je ale ahistorické. Všechny filmy, které vznikly v Českých zemích i na Slovensku v letech 1918-1939, 1945-1992, jsou filmy československé. Mrzí mě, že slovo československý dodnes slovenskému intelektuálovi smrdí. Velcí českoslovenští režiséři slovenského původu Kadár, Jakubisko, Herz, Roháč, Hollý, Klein, Luther, Fenič, Barabáš, Solan, Uher, Lahola, Havetta, Hanák, Šulík tímto slovem nikdy nepohrdali...“
Co si vy, jako syn autora předlohy filmu, myslíte o těchto národnostních tahanicích?
Jestli to některým dnešním Slovákům nevoní, mrzí mě to, ale Obchod na korze skutečně NENÍ slovenský film. Scénář byl mým otcem i režiséry Kadárem a Klosem psán česky. Kadár vlastně slovensky nemluvil, česky mluvil dost chabě, i když jako absolvent pražské vysoké školy pochopitelně rozuměl všemu, ale jeho slovní zásoba a plynulost řeči nebyly na nejvyšší úrovni. S mým tátou když byli sami, mluvili maďarsky, za přítomnosti jiných i v cizině zásadně česky. Juraj Herz mluvil s tátou slovensky, s Kadárem a Klosem zase česky. Tomáši, žili jsme v Československu! V Praze se nikdo nepozastavoval nad tím, že nejpopulárnější hokejový komentátor byl Slovák, který chrlil slova jak kulomet, a nepamatuji se, že by to některému Pražákovi vadilo. Naopak, dělalo to hokej zajímavějším. Fandili jsme československým sportovcům, lhostejno, zda to byla Češka Čáslavská nebo Slovák Nepela. Obchod na korze je film československý, natočený v československé produkci, s československým štábem, až na paní Kamińskou, která byla z Polska.
Z vaší předchozí odpovědi jsem zjistil, že kromě mého táty a mých prarodičů jsme měli ještě jednoho společného známého, Arnošta Lustiga. Jak jsem se dozvěděl, Arnošt Lustig měl nejen vliv na to, že byl natočen Obchod na korze (protože donesl novelu Past první polovině režisérské dvojice Kadár-Klos), ale taky na to, že vaše rodina v srpnu 1968 odešla právě do Izraele, ačkoli AL sám nakonec skončil v USA, kde se uchytil jako brilantní učitel tvůrčího psaní, přestože jeho přítel a můj další učitel A. J. Liehm mi o něm vyprávěl, že se nikdy nenaučil dobře anglicky). Jak jste se váš tatínek, maminka a vy přesazovali ze Šrobárovy 3 na Královských Vinohradech do dalekých krajů, počínaje subtropickou Svatou zemí, kde to, že se tam píše jiným písmem (a z našeho evropského pohledu pozpátku) je ještě ta nejmenší odlišnost? Pomohlo Vám tam v něčem formální židovství vašich předků?
Na podrobný popis našeho odchodu z Československa a přesídlení do Izraele není prostor, to by pokrylo několik desítek stran. Vím to jako člověk, který nyní píše paměti. Já jsem žádnou formální židovskou výchovu neměl, takže mi nic takového v přesídlení do Tel Avivu nepomohlo. Otec, který byl v dětství v synagoze na přání rodičů přijat do počtu věřících, uměl číst hebrejská písmena, ale neměl tušení, co čte. Do zaměstnání mu pomohl profesor Kurzweil, původem Čech, odborník na slavistiku. Táta se hebrejsky nicméně naučil rychle a přednášel na fakultě slavistiky na Bar-Ilanově univerzitě až do své smrti. Na částečný úvazek také učil scenáristiku na telavivské universitě a publikoval česky skoro ve všech exilových nakladatelstvích, hlavně v Indexu v Kolíně nad Rýnem, kde onu edici vedl ze Švýcar tátův kamarád, spisovatel Jaroslav Strnad. Máma pak dělala podobnou práci jako v Praze, výzkum na poli fyziologie a biologie. Táta zemřel na náhlý infarkt v Tel Avivu několik dnů před svou šedesátkou v roce 1981, máma zemřela v 96 letech minulý rok v Torontu, kde žila desítky let...
To je mi líto. Doufám, že jste jí ještě zvládl předat můj pozdrav od ratolesti jejích někdejších pražských přátel…
Dnes jste jazzman, žijící na Floridě. Přes co všechno jste se k tomuto povolání dostal? Od čehož se nedá odpreparovat druhá část otázky: Vedle toho jste překladatelem literárních děl z češtiny do angličtiny, přeložil jste několik knih přeživších holocaustu, knihu Evy Hudečkové, povídky Ludvíka Vaculíka a Karla Pecky a nyní, pokud vím, pracujete na překladu Čapkovy poslední knihy Život a dílo skladatele Foltýna. Anebo už máte hotovo? A co všechno na vaší celoživotní práci změnil lockdown?
Tahle odpověď bude spíš ve stylu dopisu synovi přítele z dětství po letech, kdy o sobě rodiny nevěděly. Moje anabáze je komplikovaná. Z Izraele jsem odjel v roce 1977, po dokončení vojenské služby (narukoval jsem ve 22 místo v 18 a sloužil pouze rok – u letectva coby úředníček). V Izraeli jsem už měl docela úspěšnou hudební kariéru, hrál jsem se spoustou známých místních muzikantů, ale s rodiči jsem nikdy moc hladce nevycházel, a tak jsem uprchl z jejich dosahu hned, jak jsem si našetřil trochu peněz. Žil jsem tři roky v Londýně, kde jsem studoval hudbu na Guildhall School of Music (mám diplom z hudební teorie), a dodělal jsem si magistra (M.A.) z lingvistiky na University of Essex. Po třech letech mi Angličani odmítli dále prodloužit vízum, i letěl jsem s první manželkou do Toronta, kde jsme žili do roku 1989. Já jsem učil muziku a byl jsem 'muž v domácnosti'. Má první žena Helga, původem Islanďanka, mne a děti pak 'odtáhla' z Toronta do Reykjavíku, kde jsem vyučoval angličtinu a byl činný v muzice. V roce 1993 jsme se rozvedli a začátkem roku 1995 jsem se vrátil do Toronta. Tam jsem konečně rozjel hudební kariéru na plné pecky. Hrál jsem 3–4 koncerty týdně, koncertoval na skoro všech významnějších jazzových festivalech a dělal turné po Kanadě a občas v USA. Vzal jsem si ženu číslo 2 (další Islanďanka, kterou jsem potkal v letadle na cestě z Reykjavíku v roce 1997) a dal jsem se trochu víc do překládání. V roce 2011 mi bylo umožněno přesídlení do USA, po čemž jsem celý život toužil, i přestěhoval jsem se do Orlanda na Floridě. Zde jsem měl dvě skvělé práce. V letech 2015-2016 jsem hrál pro Disney World, což je v Orlandu nejprestižnější hudební kšeft (a také nejlépe placený), a v roce 2012 jsem začal dělat 'session' kytaristu (v českých reáliích by se asi řeklo praktického učitele či demonstrátora – pozn. aut.) na hudební univerzitě Full Sail, což dělám dodnes, ovšem omezeně kvůli koroně. Covid mne donutil jít do částečné penze a myslím, že si už si ji udělám trvalou, v březnu mi bylo 68. Snažím se víc pracovat literárně, Foltýna jsem dokončil a teď píšu své vlastní věci, v prvé řadě vzpomínky, ze kterých mám hotovo asi 30 procent. Píšu taky muziku, nahrávám, ale nehoním se za prací. Jsem aktivní na sociálních sítích, kvůli čemuž jsme se my dva vlastně po letech našli. Mé dvě dcery žijí v Kanadě, taktéž nejmladší vnuk a vnučka, zatímco můj nejstarší vnuk Elias (15) žije s otcem v Reykjavíku a několik měsíců v roce s matkou v Kanadě. Já jsem potřetí (!) ženatý a má třetí žena konečně není z Islandu, ale původem z Bostonu (!). Máme hezký malý domek u jezírka v městysi Winter Haven, na půl cesty mezi městy Orlando a Tampa.
Toť asi vše. Jen vašemu kolegovi Jiřímu Plockovi, životopisci asi nejslavnějšího českého jazzmana Jana Konopáska, se ještě chci pochlubit, že jsem se v Orlandu seznámil (a trochu s ním studoval) s Larrym Coryellem, který byl v 70. letech jedním z nejvlivnějších jazzových kytaristů na světě. Larry bohužel před několika lety zemřel. Poštěstilo se mi v něm poznat skvělého chlapa, plného humoru a historek z jazzového světa, i když jsem s ním koncertoval jen jednou, v červnu 2012 v Torontu. Úžasný zážitek!
Vaše příbuzné už po vás pozdravovat nemůžu, tak alespoň pozdravujte Prahu, a Šrobárovu ulici zvlášť!
Vložil: Tomáš Koloc