Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Šavlozubí tygři a jiné dravé kočky z hlubin pralesů. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl osmnáctý

19.09.2021
Šavlozubí tygři a jiné dravé kočky z hlubin pralesů. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl osmnáctý

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Lebka mohutného jaguára z brazilského Pantanalu působí impozantně. V jihoamerických pralesích však podle indiánských legend loví svou kořist daleko mohutnější predátoři.

Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás bude provádět spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.

V našem seriálu o tajemných tvorech se dnes podíváme na zoubek hodně nebezpečným šavlozubým predátorům. Podle domorodých legend bychom se s nimi prý ještě mohli v tropických pralesích setkat tváří v tvář.

Prehistorie

Největší šavlozubí tygři (dnes se jim říká šavlozubci) rodu Smilodon, kteří však s tygry kromě nevhodného názvu nemají prakticky nic společného, dosahovali velikosti zhruba dnešního lva. Šavlozubí tygři mimochodem kdysi žili i na našem území. Nejslavnějším se stal nález profesora Woldřicha z roku 1910 na Stráské skále u Brna. Svrchní špičáky těchto šelem měly tvar obrovské dlouhé dýky. Paleontologové si dlouho lámali hlavu, jak s tímto nepohodlným nářadím mohli vlastně efektivně lovit. Teprve relativně nedávné anatomické studie dokázaly, že na rozdíl od dnešních velkých koček mohli svou tlamu doširoka rozevřít. Je velmi pozoruhodné, jakým způsobem šavlozubí tygři lovili. Kořist totiž nezakusovali jako jiné kočkovité šelmy, ale s podporou mohutného šíjového svalstva zabořovali do své oběti šavlozubé špičáky a jedním trhnutím hlavy jí rozpárali hrdlo nebo břicho.

Jižní Amerika, domov mnoha příšer

Tak, tolik k nezbytnému školení o zvycích šavlozubců, a můžeme se za nimi směle vypravit do šera pralesů. Výmoly břehů řeky Maroni v jihoamerické Guyaně prý dodnes obývá děsivá maipolina. Sporadičtí svědci tvrdí, že jde o třímetrového dravého netvora, který vypadá, jako kdyby ho někdo poskládal z několika druhů známých zvířat. Má svěšené uši, velké oči, tělo porostlé krátkou hnědou srstí a ocas se střapcem jako kráva. Nejpozoruhodnější na tomto 'přírodním úkazu' jsou však obrovské kly, které mu trčí z tlamy.

Kolem roku 2004 ohlásil z Amazonie kontroverzní zoolog Marc van Roosmalen pozorování nového druhu kočkovité šelmy o velikosti jaguára, s černou srstí a bílým hrdlem. Na stopu této prapodivné šelmy ho přivedli jeho domorodí brazilští přátelé, kteří ji nazývají onza canguacu. O podivné šelmě onza canguacu však zatím není nic bližšího známo, ale pravděpodobně to nebude přelud ani mystifikace. Marc van Roosmalen je totiž jedním z nejlepších terénních biologů na světě a na svém kontě má mimo jiné například šest nově popsaných druhů amazonských opic.

Warracaba loví ve smečce

Nejnebezpečnější šelmou jihoamerických pralesů prý není jaguár, ale mnohem větší dravec, známý jako netvor warracaba. Tvrdí to alespoň zdejší indiáni, podle nichž jde o zuřivého, obrovské kočce podobného zabijáka, lovícího ve smečkách. Když se tato přízračná tlupa vydá po stopě nějaké kořisti, nemá jejich oběť absolutně žádnou šanci vyváznout. O warracabě se poprvé zmínil cestovatel Thurn ve své knize Among the Indians of Guiana, která vyšla v roce 1883. Vzhledem k tomu, že warracaba žije v nepřístupných oblastech, existuje o ní jen velmi málo zpráv. Jak jsem v Amazonii před časem zjistil, její jméno znají i někteří obyvatelé povodí brazilské řeky Rio Negro, kteří ji popisují jako přerostlou pumu.

 

Unikátní kostra údajně vyhynulého brazilského šavlozubce, jejíž snímek jsem pořídil v Národním muzeu v Rio de Janeiru, padla nedávno za oběť ničivému požáru

Unikátní kostra údajně vyhynulého brazilského šavlozubce, jejíž snímek jsem pořídil v Národním muzeu v Rio de Janeiru, padla nedávno za oběť ničivému požáru

Také nejslavnější francouzský etnograf Claude Lévi-Strauss (dožil se úctyhodných 101 let) ve své slavné knize Tristes Tropiques přinesl kratičké, ale o to pozoruhodnější svědectví, týkající se záhadného 'kočičího' fenoménu. Historku, kterou popisuje, vyslechl během návštěvy brazilské osady Rosário-Oeste, nacházející se asi sto kilometrů od správního střediska Cuiabá. „Zdejší obyvatelstvo se skládá z někdejších hledačů kaučuku, zlata a diamantů, a ti mi mohli k mému cestovnímu plánu poskytnout užitečné údaje,“ píše Strauss. „V naději, že tu a tam ulovím několik informací, naslouchal jsem tady vyprávění návštěvníků, líčících prožitá dobrodružství, v nichž se legenda a skutečnost mísily v nerozlišitelnou spleť. Například vyprávění o tom, že na severu existují gatos valentes, mohutné kočky vzniklé křížením domácích koček s jaguáry, jsem nebyl s to brát za bernou minci,“ dodává s úsměškem francouzský etnograf. Jsou tito údajní kříženci jen výplodem alkoholem vybičované fantazie, jak se domnívá Strauss, nebo se skutečně jedná o nějaký nový druh velké kočkovité šelmy?

Japonci hledali v Africe mngwu

Kolem afrického jezera Tanganjika prý dodnes loví svou kořist obludná mngva. Šelma podle slov domorodců dosahuje velikosti osla a nebezpečnosti tří lvů dohromady. Šedivě zbarvený přízrak dokonce jednou zahnal na útěk četu chrabrých tanzanských vojáků. Příšera mngva se stala natolik proslulou, že se za ní dokonce v osmdesátých letech minulého století vypravila japonská expedice, která však nebyla úspěšná.

Jinou záhadnou, a navíc údajně lidožravou příšerou je tajemná kočkovitá šelma cigau ze Sumatry. Podle slov domorodců je prý daleko statnější než obávaný levhart. Vzhledem k tomu, že se levharti na indonéském ostrově Sumatra nevyskytují, je informace o sporadickém výskytu cigau o to zajímavější.

I Austrálie má zuřivou tajemnou kočku

Ani Austrálie není, jak se zdá, ušetřena řádění monstrózních kočičích fantomů. Pozoruhodné svědectví o jednom z nich podali na konci dvacátých let minulého století pánové Scougall a Tournoeur, když cestovali z Muna Creeku k Tiaru v Austrálii. „Uviděli jsme velké zvíře, podobné kočkovitým šelmám, které stálo asi dvacet metrů od nás, rozkročené nad zabitým teletem. Drze nás pozorovalo, a přitom vydávalo zvuky, které připomínaly bručení. Pokud jsme přes nadcházející soumrak a vytrvalý déšť mohli vidět, bylo velké asi jako mastif (nejtěžší druh domácího psa, který dosahuje v kohoutku devadesáti centimetrů při váze až sto padesát – pozn. V. A. S.), špinavě žlutohnědé barvy s bílým břichem a širokými černými pruhy, jako má tygr. Hlavu mělo kulatou s dost výraznýma ušima podobnýma rysím, avšak na rozdíl od této šelmy mělo ocas, který dosahoval až k zemi, a větší tlapy. Hodili jsme po něm pár kamenů, ale ono se pouze přikrčilo, uši napjaté, a zuřivě zavrčelo, což připomnělo řev afrických levhartů. Ocasem podrážděně bičovalo zem a vypadalo tak hrozivě, připraveno ke skoku, že jsme se sotva drželi. Když jsme se chtěli sehnout a šlehnout po něm karabáčem, uskočilo za ohyb zátoky, tam se otočilo a vrčelo na nás.“

Nejbizarnější kočkovitou šelmou z mého kryptozoologického archivu je však mořská kočka, pozorovaná na Floridě. Neskutečnou obludu, připomínající na první pohled jakousi nestvůrnou kočku, pozorovali v roce 1943 manželé Helmovi. Jenom pro pořádek dodávám, že pan Thomas Helm byl americký námořník, který už nepochybně viděl velké množství mořských zvířat, takže je prakticky vyloučeno, že by si záhadnou stvůru spletl například s nějakým běžným ploutvonožcem. Dejme však slovo samotnému Thomasi Helmovi, k jehož loďce, plující nedaleko břehů Floridy, se právě blíží podivný netvor: „Bylo to nepochybně nějaké zvíře s hlavou jako basketbalový míč, sedící na krku, který vyčníval skoro přes metr z vody. Celá hlava a krk byly porostlé mokrou srstí, která přiléhala k tělu a leskla se v odpoledním slunci. Když byla nestvůra už blízko naší lodi, obrátila hlavu a podívala se přímo na nás. Nejdříve jsem si myslel, že vidíme nějakého obrovského tuleně. Hlava této obludy, kromě toho, že neměla žádné uši, se podobala hlavě monstrózní kočky. Měla plochou a srstí pokrytou přední část a oči posazené také vpředu. Její mokrá srst měla všude stejnou, čokoládově hnědou barvu. Dobře viditelné oči měly velikost stříbrného dolaru a černě se leskly. Tam, kde jsem si myslel, že by měla být tlama, byl tuhý černý knír, na každé straně zatočený dolů“.

Co k tomu říci? Snad jen, vítejte v říši kočičích přízraků!

 

Vojtěch Alberto Sláma

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace