Jak švýcarská demokracie, kterou založili mystici s Karlem IV., porazila Habsburky i Lenina. V kuželkách. Svět Tomáše Koloce
komentář
19.09.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Švýcarská vlajka
VIDEO Mezi desítkou nových stran, které kandidují v nadcházejících českých parlamentních volbách, je i uskupení, jehož název mě zaujal: Švýcarská demokracie. Švýcarsko je země, kterou autor tohoto textu považuje za svou druhou vlast; zatímco v jeho francouzské části vystudovala jeho matka, v té německé má řadu přátel a sídlí tam i světové centrum waldorfského hnutí, které poskytlo vysokoškolské vzdělání autorovi samému. Švýcarsko je zemí, které má v Evropě i ve světě řadu specifik, a faktem je, že je jedním ze dvou nezávislých států světa se čtvercovou vlajkou (vedle Vatikánu, s nímž je pojí papežova švýcarská garda), jíž to teprve začíná. Pojďme si říct něco víc o švýcarské demokracii i historii a jejích styčných bodech s naší zemí.
Jak švýcarští sedláci a český král povstali proti Habsburkům – sedláci vyhráli a král prohrál
Na minulém přelomu milénií žil na území současného švýcarského kantonu Aargau hrabě Radbot z Klettgau, který založil hrad Habsburk, po němž se od té doby jmenoval jeho rod. O dvě stě let později vliv rodu natolik vzrostl, že se člen tohoto švýcarského rodu, Habsburk Rudolf I., stal králem (předstupněm císaře) Svaté říše římské národa německého, která tehdy zahrnovala území dnešního Německa, Švýcarska, Rakouska, Česka, Slovinska, Belgie, Nizozemska, západní Francie a severní Itálie. K vyválčení takového titulu už bylo potřeba uvalit velké daně a hlavní tíhu samozřejmě neslo jeho domovské panství, Švýcarsko.
Na druhé straně říše, v českých zemích, navíc Rudolfovi vyrostla opozice v českém králi železném a zlatém Přemyslu Otakaru II. Ten německému státu naopak daně platit přestal, na severu si získal církev velkorysou výpravou proti pohanským baltským Prusům, které prakticky vyhubil (ale založil u toho pozdější rodiště Immanuela Kanta, které podle jeho královského titulu neslo jméno Königsberg, Královec), a na jihu připojil k českému státu, který tehdy byl poprvé a naposled přímořský, Rakousko, Slovinsko a italský Terst - odtud paralelně s Marcem Polem (kterého vyslal sousední benátský stát) dokonce vyslal do světa mnicha Oldřicha z Pordenone, který také na své cestě skončil až v Indii, Číně a Tibetu.
Proti Habsburkovi tehdy tedy paralelně povstaly síly dvou hraničních, horami obehnaných území jeho říše: švýcarští sedláci a český král Přemysl, který byl horkým kandidátem na to, že švýcarskému Habsburkovi sebere i korunu celé říše. Jak víme, švýcarští sedláci to nakonec vyhráli a vybojovali svému nově vzniklému státu (pojmenovanému podle kantonu Schwyz, kde byl odboj netužší) nezávislost, ale český král na Moravském poli prohrál, jeho královskou korunu rozdupali protivníkovi koně a jeho zemi obsadila okupační armáda, zvaná Braniboři v Čechách. (Sami Habsburkové se ovšem na českém trůně tehdy ještě dlouho neudrželi, k tomu, aby se na něm usadili natrvalo, jim zbývalo ještě 248 let).
Moravské pole byla první velká prohraná bitva v našich dějinách, o níž napsal dokonce zakladatel italské literatury Dante Alighieri ve své Božské komedii, kde duše Habsburka Rudolfa a Přemyslovce Přemysla umístil do očistce, a rakouský dramatik Franz Grillparzer podle toho napsal hru Štěstí a pád krále Otakara, která se dodnes hraje ve vídeňském Volkstheatru s Karlem Dobrým (Hastrman, Místo zločinu Ostrava) v titulní roli. O vítězství Švýcarů skrze prostřelené jablko pak Friedrich Schiller napsal hru Vilém Tell.
Jak husiti navedli Basilejské, aby hodili biskupa do vody
Vraťme se ale v čase ještě dál: do doby, kdy se v Čechách ještě nemluvilo česky a ve středu Švýcarska německou Schwyzerdütsch. Obě naše země byly původně (od 4. století před naším letopočtem do přelomu letopočtu) obydleny keltskými kmeny, které jim daly latinský název: Čechy kmenem Bojů (Bohemia) a Švýcarsko kmenem Helvéciů (Helvetia). Mezi 6. - 9. stoletím našeho letopočtu, kdy už na švýcarském území žili hornoněmecky mluvící Germáni a na českém Slované, přišly do obou zemí křesťanské misie, a do obou zcela jinak než do zbytku střední Evropy, kde se křtilo ohněm a mečem.
Zatímco k nám, na Velkou Moravu a do Čech, přišli kněží Cyrila a Metoděje se svými žáky ke křesťanství obracet staroslověnštinou, novým církevním jazykem, srozumitelným místnímu obyvatelstvu, do Švýcarska veplul proti proudu Rýna Ir Svatý Havel, misionář irsko-skotského křesťanského směru, který chápal předkřesťanské kulty přírody a nenásilně je zahrnoval i do víry, které vyučoval své švýcarské žáky. Těm kromě toho na Rýně zakládal i města (z nichž jedno, Sankt Gallen, se jmenuje po něm). Díky němu Švýcaři před 1500 lety přijali křesťanství, aniž odbourali vlastní schopnosti přímého pozorování duchovních skutečností, což se posléze projevilo v tradici Švýcarska jako země svobodné náboženské a vědecké alternativy. Do Basileje, jediného evropského města, kde ve středověku mohl působit necenzurovaný knihtisk, se uchýlil zakladatel moderního lékařství Paracelsus, zatímco v kantonu Curych celý život působil zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung, který se k Paracelsovi hlásil jako ke svému inspirátorovi.
Jinde ve Švýcarsku zase alternativu inspirovali Češi. Zvěst o Janu Husovi, který byl upálen v Kostnici na švýcarských hranicích, se ke Švýcarům přirozeně také donesla, a když husité ovládli celou střední Evropu a roku 1433 přijeli do švýcarské Basileje vyjednat, co z učení husitství církev povolí (tzv. Basilejská kompaktáta), měli husité v Basileji už dostatek příznivců. O sto let později to pak byli právě basilejští, kteří svého katolického biskupa hodili do Rýna, a v nedaleké Ženevě pak celý život prožili a z ní působili zakladatel švýcarského protestantismu Jan Kalvín i osvícenství Jean-Jacques Rousseau. Mimochodem, onen biskup, hozený do Rýna, se zachránil a usídlil se ve dvojměstí Dornach-Arlesheim, kam se dnes lze z Basileje dostat tramvají a kam se po letech, na začátku 20. století, z nacionalizujícího se Německa uchýlil i zakladatel konceptu biozemědělství i alternativní waldorfské školy, Rakušan Rudolf Steiner, se svými spolupracovníky, zakladateli konceptů alternativní medicíny a farmacie, Holanďankou Itou Wegman a Rakušanem českého původu Rudolfem Hauschkou, a založili tam své světové centrum Goetheanum (které je mimochodem prvním stavebním komplexem světa, postaveným z betonu).
Jak švýcarská vláda čekala na vlak
Německy mluvící Švýcarsko má s Českem nejen podobný způsob, jak si poradit se spisovnou němčinou (obchod, německy Gescheft, se zde řekne Gschäft, a obličej, německy Gesicht, se řekne Gsächt – s podobnou výslovností jako u nás), a hlavní město Bern s Prahou shodnou legendu o vzniku místního orloje (jehož konstruktéra dala městská rada po sestavení stroje oslepit), ale existuje i legenda o Božím příteli z Horní země (Gottesfreund vom Berner Oberland), mystikovi, který po vzoru biblického popisu rady andělů kolem sebe soustředil sedm věrných, které vyučoval a s nimiž se modlil za boží přízeň a bohatství pro svou zemi. Jedním z nich měl být i náš Karel IV., který v době, kdy se stal císařem, ‘shora‘ dokončil proces švýcarské svrchovanosti a ve své rodné zemi se pokusil o vybudování nápodoby toho, co viděl ve Švýcarsku.
Je pravda, že Karlovi se toho doma podařilo založit mnoho, v něčem i dříve, než ve Švýcarsku (Univerzita Karlova byla založena o 112 let dřív, než první vysoká škola Švýcarska, Univerzita v Basileji). Češi ale nebyli Švýcaři, a tak kupříkladu Karlův první občanský zákoník na území naší země, Majestas Carolina (který dobrých 600 let předtím, než tato otázka začala být v módě, ukotvoval například i ochranu přírody), musel Karel diplomaticky ‘omylem spálit‘, když se dozvěděl, že ho u české šlechty a církve neprosadí.
A ještě jedno se nepovedlo. Styl Božího přítele, kruh, který má sedm členů, se ve Švýcarsku uchytil jako model tamní federální vlády:
Ve švýcarském hlavním městě Bernu na malém náměstí jménem Bundesplatz, velkém asi jako pražský Ovocný trh, stojí budova zvaná Bundeshaus, velká asi jako historická budova Národního muzea v Praze. Tato budova představuje federální zákonodárnou a výkonnou moc nad 26 kantony čtyř švýcarských jazyků (ve kterých se vykonává většina státní moci ve Švýcarsku, a to přímým hlasováním). V tomto jediném domě totiž sídlí obě komory federálního parlamentu, federální vláda neboli spolková rada, a pět ze sedmi federálních ministerstev. Kromě toho se do tohoto ‘baráčku‘ vejde i ústřední státní knihovna, která je zároveň knihovnou parlamentní.
Zajímavou třešničkou na dortu švýcarské demokracie je osoba švýcarského spolkového prezidenta, kteroužto funkci každý rok zastává jeden ze sedmi členů vlády, aniž se přitom vzdá svých povinností ministra a aniž se přitom hne ze své ministerské kanceláře, což znamená, že Bundeshaus je i sídlem spolkového prezidenta.
Během svého prvního pobytu v Bernu v roce 2001 autor zjistil i to, že úřadující spolkový prezident většinou chodí domů pěšky, a to malebnou ulicí Bundesstrasse směrem do centra.
Jak jsem to zjistil?
Když jsme se s tehdejším prezidentem Moritzem Leuenbergerem potkali před výkladem jednoho ze zdejších antikvariátů, slušně jsem ho pozdravil, „Dobrý den, pane prezidente“, a on mi na můj pozdrav s jemnou úklonou odpověděl. Tato úklona byla zajisté výrazem údivu, že ho znám. Většina Švýcarů totiž neví, kdo je právě prezidentem. Když jsem se tomu po návratu domů ke svým bernským hostitelům divil, divila se na oplátku moje hostitelka: „To přece není nic neobvyklého. Minulý týden jsem potkala celou vládu v Gruyères na nádraží.“
„A co tam dělali,“ zeptal jsem se blbě (= po česku).
„Co by tam dělali?! Čekali na vlak...“ odpověděla občanka dlouhodobě nejbohatší země světa…
Jak hrál Lenin v Curychu kuželky
Zmíněné švýcarské bohatství zaručil jeden až zázračný vynález, který obrátil švýcarskou ekonomiku: v chudé horské zemi bez moře a průmyslu, která si po staletí nevěděla rady, jak by se uživila, v roce 1741 (charakteristicky v městě, které založil a jemuž dal své jméno Svatý Havel!) založili první banku, a od té doby se Švýcarsko stalo jednou velkou bankou, kam si ukládali úspory boháči i politici všech barev. Ti se kvůli tomu domluvili i na tom, že v této velké bance se nikdy nepovede válka, protože půjde o zemi neutrální, která nevstoupí do žádného vojenského a pokud možno ani politického paktu. (Švýcarsko to vzalo tak vážně, že ač je švýcarská Ženeva od roku 1920 sídlem Spojených národů, samo se i členem OSN stalo až v roce 2001.) Následkem toho se Švýcarsko stalo taky střediskem evropské emigrace.
Autor tohoto textu před lety dělal rozhovor s ekonomem Janem Krulišem-Randou, který v únoru 1948 protestoval na Hradě proti komunistickému puči, a poté emigroval do Švýcarska. Pan Kruliš-Randa měl v Curychu ještě možnost potkat tamního legendárního českého ševce Fialku, který do Švýcarska odešel už v 90. letech 19. století. Fialka musel na občanství čekat povinných 15 let, už měl vše splněno, čekala ho jen poslední nutná formalita procesu, že komise navštíví žadatelův byt. Navštívila, ale ouha, byla 1. světová válka a žadatel měl na zdi pověšený obraz T. G. Masaryka, jehož fotka byla na všech policejních služebnách Evropy vyvěšena mezi hledanými zločinci jako portrét rakouského vlastizrádce.
Švec Fialka hrál před válkou v Curychu kuželky s Vladimírem Iljičem Leninem a mladému ekonomovi po letech vyprávěl, že je Lenin hrál jako ponocnej. A dodával: „Jinak to byl ale zábavnej společník, a lidi ho rádi poslouchali, hlavně ženský. Ovšem jen do tý doby, než začal mluvit vo revoluci. V těch chvílích se všichni Švýcaři zvedli a nechali Lenina, ať si hraje...“
Fialka, který hrál kuželky s Leninem a na zeď si věšel obraz mezinárodně hledaného zločince TGM, ovšem nikdy nezískal švýcarské občanství a zůstal v Curychu nadosmrti, zatímco Lenina carský velvyslanec v Bernu zaplomboval do vagonu a odeslal ho do Petrohradu, aby tam spustil Velkou říjnovou socialistickou revoluci. (Mimochodem, ten velvyslanec se jmenoval baron Michail Bibikov a právě v té době se mu narodila dcera Marie. Když vyrostla, vdala se za českého herce a režiséra Hugo Haase.)
Jak se Češi stali Švýcary
Ten, který autorovi vyprávěl předchozí příběh, ekonom Ing. Jan Kruliš-Randa, se časem také oženil. Vzal si dceru švýcarského politika Willyho Spühlera, sociálního demokrata a předválečného přítele velkého Tomáše Garrigue Masaryka. V osudném roce 1968, kdy náš stát prošel nejdřív obrovským vzestupem, a pak drtivou okupací, se stalo, že se české (tehdy československé) a švýcarské dějiny znovu osudově spojily. Členem švýcarské federální vlády v hodnosti ministra zahraničí, který se navíc pro rok 1968 stal federálním prezidentem Švýcarska, byl tehdy přítel TGM a tchán českého inženýra Willy Spühler, který už druhý den po okupaci ČSSR pěti armádami svolal celé politické osazenstvo Bundeshausu (tedy vládu a obě komory parlamentu) a měl k nim tuto řeč: „Švýcarská demokracie byla po staletí otevřená všem, kteří měli alespoň nějaké úspory. S jedinou výjimkou. Švýcarsko před druhou světovou válkou sice přijalo na účty svých bank úspory židovských střadatelů z Hitlerova Německa a jím okupovaných zemí, ale nepřijalo jejich majitele, kteří z drtivé většiny zahynuli při holocaustu. Je naším národním traumatem, že jsme jim nepomohli. Dnes to můžeme napravit tím, že všem Čechoslovákům, kteří o to zažádají, okamžitě udělíme azyl a ve zrychleném procesu i švýcarské občanství.“
Tímto způsobem se švýcarskými občany stali i autor televizních hovorů s Janem Werichem Vladimír Škutina, autor čs. ekonomické reformy z roku 1968 Ota Šik, písničkář Svatopluk Karásek, zakladatel Divadla Husa na provázku Zdeněk Pospíšil i autor slavných filmů, jako Bílá paní nebo Čest a sláva, Karel Michal. Ten ve svém slavném dopisu Švýcarům v roce 1972 o jejich demokracii napsal:
„Přemilí sousedé... Podél trhavých stop vývoje druhu je tisíc tisíců pomníčků snahy. Záměry jdou vždy do čítanek, pokud jsou ještě včas zdušeny, a do prdele, stanou-li se skutkem. Což, vaše ves je vůbec krásná a čistá. Alpy vznikly z vaší nezměrné píle, a co se druhého dotýče, i v krajích, kde již skoro třicet let neserete ve křoví po vzoru udatných předků, jsou vaše záchody pěkné a oblé. Čest buď vaší snaze, čest, čest, čest!“
Vložil: Tomáš Koloc