O životní sen ho připravila nemoc. Díky ní se zrodil neodolatelný drsňák, který nemá dodnes konkurenci. Tajnosti slavných
15.09.2021
Foto: Se svolením: Filmsonor
Popisek: Jean-Paul Belmondo v dobrodružné komedii z roku 1962 o legendárním králi pařížského podsvětí Cartouche, který skončil v roce 1721 na popravišti na Place de Greve
VIDEO Komik, nebo akční hrdina? Když se naděloval sex appeal a šarm, otočil se ve frontě nejméně desetkrát. Nezkrotný symbol Francie minulého století definitivně obrátil naruby dosavadní představy o ideálu mužské krásy. Zrodil se neodolatelný drsňák.
Úplně příšerný chlap, či naprosto neodolatelný hrdina? Ať tak či onak, především byl neřízená střela, sršící šílenými nápady. Jean-Paul Belmondo dokázal předvádět před kamerou neuvěřitelné kousky a leckdy ho považovali za blázna i samotní filmaři. Nejraději si ale dělal z lidí blázny a jeho neskutečné fórky a ztřeštěnosti zbožňuje několik diváckých generací. Symbol nové vlny a nelíčené legrace šedesátých let stvořil do té doby neexistujícího, šarmantního a bláznivého hrdinu – ani jednoznačného ‘klaďase‘ ani ‘záporáka‘. Docílil toho s tak mimořádnou přirozeností, že jeho styl postrádal konkurenci a srovnatelného nástupce nemá dodnes.
U konce s dechem:
V nestárnoucím debutu klasika francouzské nouvelle vague
Jean-Luca Godarda z roku 1960
Sicilský temperament
Narodil se 9. dubna 1933 na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine a v uměleckém světě se rozhodně neocitl jen pouhou náhodou. Jeho otec Paul byl sochař a měl prý předky ze žhavé Sicílie, takže nezdolný temperament zřejmě syn zdědil právě po něm. Matka Madeline byla tanečnicí a všechny tři své potomky od útlého věku pravidelně vodila do divadla a ve světě showbyznysu se nakonec prosadili i Jean-Paulovi sourozenci. Starší bratr Alain jako ředitel produkční firmy, sestra Muriel coby tanečnice. Jean-Paul měl notnou dávku komediantství odmalička v krvi. Měl spoustu zájmů, s partou kamarádů metal v ulicích kotrmelce, šplhal na sloupy a pohoršoval kolemjdoucí tím, že geniálně předváděl mentálně retardovaného. Jindy zase sebral na ulici žebráka a přivedl ho do školy, kde ho vydával za svého otce. Nejraději se ale věnoval sportu. Obzvlášť vynikl v boxu a snil o kariéře profesionálního šampióna. V šestnácti letech se ale nakazil tuberkulózou a musel navždy svůj velký sen pověsit na hřebík.
Opice v zimě:
s Jeanem Gabinem v krimikomedii z roku 1962
Mezi klasiky ho nechtěli
Z ročního léčení v Cantalském pohoří se vrátil rozhodnutý stát se hercem a maminka ho v tom podporovala ze všech sil. Na pařížskou konzervatoř se sice dostal, ale až na třetí pokus a profesoři ho prý většinou neměli právě v lásce. Nepatřil mezi opěvované studenty, kterým byla předpovídána velká budoucnost. A nikdy se prý nedokázal úplně vyrovnat s několika odmítnutími prestižním divadelním souborem Comédie Française, který je již od časů velkého dramatika období francouzského klasicismu Molièra snem všech absolventů pařížské konzervatoře. Po absolutoriu dostával v divadle jen malé vedlejší role a nepříliš slavně se mu vedlo i před kamerou. Až jednoho dne potkal začínajícího režiséra Jean-Luca Godarda, který mu nabídl roli ve filmu U konce s dechem. Belmondo kdysi zavzpomínal v magazínu France Télévision, jak tehdy řekl kamarádovi: „Točím s jedním šílencem, nedal mi ani žádný scénář.“
Kořist:
Jeden z Belmondových šílených kousků v u nás téměř neznámém akčním dramatu slavného francouzského režiséra Henriho Verneuila, které je kaskadérskými scénami přímo nabité
Élodie neboli žena snů
Nikdy sice nebyl typ romantického krasavce, přesto si svou mužností a citlivou duší podmaňoval ženy všech věkových kategorií, bez ohledu na to, zda právě hrál neohroženého strážce zákona, drsného gangstera, elegantního svůdce, vynalézavého podvodníka či neodolatelného dobrodruha. Již v raném mládí byl široko daleko největším lamačem dívčích srdcí a samotný příběh jeho první lásky by vydal na romantický film. S křehkou tanečnicí Renée Constantin se seznámil už během studií na konzervatoři. Vyhlédl si ji v jedné restauraci a prostě jí oznámil, že od této chvíle spolu chodí. Její jméno ho vůbec nezajímalo, prostě jí říkal Élodie podle hrdinky jednoho oblíbeného filmu. A když mu řekla, že se tak nejmenuje, prohlásil: „To nevadí, žena mých snů se tak jmenuje.“ V pouhých dvaceti letech se s ní oženil, v roce 1958 se jim narodila nejstarší dcera Patricia, která zahynula v roce 1993 při požáru. Tomuto tématu se Belmondo vždy důsledně vyhýbal, jen jedinkrát v rozhovoru pro magazín Cahiers du cinéma prohlásil: „Když člověk přežije své dítě, je to ta nejstrašnější věc, která se může stát.“ V roce 1960 přibyla do rodiny další dcera Florence a o tři roky později ještě syn Paul.
Zvíře:
S nádhernou Raquel Welch v roce 1977, v komedii o kaskadérovi, stejně odvážném v práci jako v lásce, která patří k nejúspěšnějším filmům francouzského režiséra Clauda Zidiho
Božský rošťák
Právě v tomto období se na Jean-Paula začalo usmívat herecké štěstí. V roce 1956 se poprvé objevil v jedné z hlavních rolí ve filmu Un drôle de dimanche. Pak už dostával jednu příležitost za druhou a současně s popularitou narůstala i žárlivost jeho ženy, která se porodem připravila o úspěšnou kariéru. Belmondo natáčel jeden úspěšný film za druhým, v roce 1960 jich do kin přišlo dokonce osm. Na rodinu neměl téměř čas, takže syn Paul byl v podstatě výsledkem urputné snahy o záchranu manželství. Pak ale poznal při natáčení slavného Muže z Hongkongu historicky první Bond Girl Ursulu Andress a důsledkem jejich vášnivého vzplanutí byly v roce 1965 hned dva rozvody. Jean-Paul pak došel k závěru, že se nejspíš pro manželství nehodí, takže se jeho několikaletý vztah se slavnou Švýcarkou nikdy nedočkal úředního požehnání. Krásné ženě sice nedokázal nikdy říci ne, v duši ale zůstával Ursule věrný až do roku 1970, kdy se během natáčení slavného filmu Manželé z roku II na jeho nebi znovu zablesklo.
(Pokračování v pátek 17. září)

Vložil: Adina Janovská