Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Macron Belmonda pohřbil se všemi poctami a s radostí, že má z krku dalšího kritika. Svět Tomáše Koloce

komentář 11.09.2021
Macron Belmonda pohřbil se všemi poctami a s radostí, že má z krku dalšího kritika. Svět Tomáše Koloce

Foto: StudioCanal

Popisek: Jean-Paul Belmondo ve filmu Přátelé na neděli

VIDEO Zatímco hollywoodská komerční tvorba byla za autorova dětství v ČSSR  80. let upozaděna, francouzské filmy (ač také ze Západu) měly zelenou – i proto, že Komunistická strana Francie tehdy měla v pařížské vládě pět křesel a mezi Paříží a Moskvou docházelo ke sbližování. Oblíbené francouzské filmy s Louisem de Funès, Gérardem Philipem a Depardieuem, Pierrem Richardem, Bourvilem, Bažanty, Sedmou rotou, Jeanem Gabinem, Phillipem Noiretem atd. se ale v českém prostředí chytaly i proto, že měly jeden společný rys, tolik podobný našemu národnímu ‘hrdinovi‘ Švejkovi: i jejich hrdinové a antihrdinové byli méně či více úspěšní osamělí bojovníci proti systému. Na začátku týdne zemřelá hvězda pařížského filmového studia Gaumont tento archetyp ztělesňovala dokonale…

Den předtím, než zemřel jeden z největších hrdinů autorova dětství, Jean-Paul Belmondo, uviděl autor cestou přes pole z práce proti sobě přistávat balón a po boku se mu objevila žena, tlačící kočárek ovázaný nafukovacími balónky. Třetí den autorovi došlo, že to byla připomínka jeho nejoblíbenějšího Belmondova filmu Bezva finta, který se odehrává ve francouzsky mluvícím kanadském Québecu, kde herec v roli sympatického lupiče Grimma odvede pozornost před bankou, již chce vyloupit, jako klaun, který z balónkem v ruce a s křikem: „Ó, balón!“ zastavuje chodce – a stejným způsobem pak překvapí i rozesmátou obsluhu banky. (Což je mimochodem ve francouzsky mluvícím světě stará technika: poprvé tak vyloupil pařížskou banku slavný lupič Salvador na začátku 19. století – během karnevalu.) Stejně zajímavý byl i způsob, jakým Belmondo ve filmu sebe i své spolupachatele dostal z banky: sebe i je ‘propustil‘ mezi řadou jiných rukojmí, kteří z banky vycházeli po jednom. On sám z budovy vyšel tentokrát v roli důchodce, neustále si stěžujícího, že celý život pracoval pro kanadské železnice, a přesto mu dali mizernou penzi…

 

Francouzská a česká kultura (přestože by se jako kultura velkého ex-imperiálního národa a malého utlačovaného národa měly totálně lišit) vykazují řadu až neuvěřitelných podobností nejen ve společně prožité reflexi historie (jak moc se kupříkladu oblíbené české Alles gute podobá Funèsovým parodiím němčiny ve filmech Grand restaurant pana Septima či Poštilost mocných, nebo Jeana Lefebvra = vojína Pitiviera ve filmu Kam se poděla sedmá rota?), ale i ve společných dramatických archetypech, které v našich kulturách představují kupříkladu Sedmá rota a Černí baroni, Louis de Funès a Petr Nárožný, Bourvil a Lubomír Lipský, Jean Gabin a Rudolf Hrušínský, Phillipe Noiret a Vlastimil Brodský… (Ne nadarmo první z herců ztvárnil ve francouzské adaptaci Hrabalovy esenciálně české Příliš hlučné samoty pábitele Hanťu.)

Ve žni nekrologů jsem četl i srovnání Jeana-Paula Belmonda s Chuckem Norrisem. Neexistuje větší nesmysl. Jean-Paul Belmondo (stejně jako před ním i Louis de Funès) byl herec, který hrál na divadle velké klasické dramatické role, a přestože měl ve filmu manýry těch lepších hollywoodských hvězd (rád do svých filmů zařazoval akční scény a nikdy se během nich nenechal zastupovat kasakadéry), ani jeho filmy jako Bezva finta (1985), který se na americkém kontinentě odehrávaly (na rozdíl třeba od italských filmů jako Tenkrát na západě, které byly natočeny podle hollywoodské logiky) na americkém kontinentě nikdy nezabraly. Bylo to pochopitelné: filosofie a poselství francouzských filmů byly typicky evropské, se zvláštním pochopením diváctva z jižní a východní Evropy.

Typický sympatický desperát amerických filmů sice často taky bojuje na dvou frontách: proti establishmentu i zločincům, kteří na rozdíl od něj nejsou s lidmi, ale proti nim – ale neprosazuje sociální tematiku aplikovanou na celou společnost. Amerických Sedm statečných (film, který mimochodem vychází z děje starších japonských Sedmi samurajů) se sice rozhodne, že přijmou i malé peníze, aby osvobodili šikanovanou mexickou vesnici, ale je to jen jedna vesnice. Vydělali, osvobodili – a přichází happy end. Belmondův brilantní lupič Grimm (odkaz na zakladatele evropské pohádky bratry Grimmy) ale skončí podle americké logiky jako loser: když ho okradou vlastní přátelé, vyjede do donkichotské bitvy: rozhodne se stejnou metodou vykrádat jednu banku za druhou ne pro výdělek, ale ze zásady…

Hlavní hrdina Belmondova filmu Profesionál, agent tajné služby Joss Beaumont, kterého francouzská vláda obětuje jako dárek pro diktátorského prezidenta africké země (jehož původně chtěla zavraždit, ale pak se rozhodla se s ním dohodnout) se dostane z krutého afrického vězení domů a zcela sám si to vyřídí nejen s africkým diktátorem, ale i se svými nadřízenými – a bez happy endu je na konci zastřelený jako pes. Hrdina filmu Veselé Velikonoce Stéphane Margel je úspěšný milionář-majitel stavebního koncernu, kterému jde o velkou státní zakázku, ale vlivem své milostné avantýry si nejenže znepřátelí člena vlády, který je jedinou chodící hlásnou troubou na lidskoprávní hesla, ale ve strhujícím finále mu ještě doslova rozbije jeho předvolební mítink: autem mu rozbije tribunu a pak pěstí i ústa, usvědčí tohoto ‘nového levičáka‘ z nenávisti a rasismu všeho druhu – a zůstává bez zakázky.

 

Belmondovi hrdinové pocházejí často zespoda: Jeho první postavou tohoto druhu je už ‘francouzský Janošík‘ Cartouche (1962). Hrdinou filmu Zvíře je nárazově pracující kaskadér Michel Gaucher, jehož život divákům názorně ukáže francouzský systém sociálních dávek. Stejně žije spisovatel François Merlin z filmu Muž z Acapulca, který se ve zchátralém pařížském bytě zálohu od zálohy drží nad vodou tím, že píše hloupé agentské romány, Joss Beaumont z filmu Profesionál se jako správný outsider opírá o pomoc těch sociálně posledních jak v Africe, tak v Paříži.

Je-li Belmondův hrdina dobře situovaný, je to buď znuděný příslušník vyšší třídy, který má poznat prostředí chudoby, aby pochopil, že si nemá brát život (Arthur Lempereur ve filmu Muž z Hongkongu) anebo přiblblé vysněně úspěšné alter ego chudého hlavního hrdiny (v Muži z Acapulca agent Bob Saint-Clare, ve Zvířeti metrosexuální hollywoodská hvězda Bruno Ferrari). Belmondovy filmy tak dokonale zapadají mezi francouzský kritický repertoár takových filmů jako je Hračka s Pierrem Richardem, která pojednává o všemocnosti oligarchů, kteří si mohou dovolit koupit životy lidí, Funèsovo Křidýlko nebo stehýnko, které na oblasti gastronomie popisuje zmechanizovanou globalizaci, jež všechno od jídla po vztahy tvoří z umělé hmoty, anebo bažantí Velký bazar, který ukazuje tentýž apokalyptický vývoj na převálcování malých obchůdků a bister velkými nadnárodními řetězci.

-

Vrcholnou dobou těchto reflexí byla paradoxně v 60. letech doba vlády prezidenta de Gaulla, proti němuž sice i levicoví umělci v roce 1968 vedli revoluci, ale on je podporoval tím, že si sveřepě udržoval velkou míru nezávislosti na americké globalizaci, což od něj převzali jeho nástupci až po Françoise Mitterranda – který byl v polovině 90. let snad posledním západoevropským vůdcem, jehož země (v době, jíž politologové říkají ‘mitterrandovský obrat‘) americké globalizaci podlehla. Od té chvíle se i francouzské filmy dostaly do vleku bezzubé komerční tvorby hollywoodského střihu, postrádají jakýkoli rys zásadního nesouhlasu s režimem – a v USA jsou konečně úspěšné…

Umělci Belmondovy generace měli kde brát sebevědomí k revoltě. Kupříkladu představitel filmového Vinnetoua Pierre Brice (ač mu za války bylo teprve šestnáct) byl hrdinou odboje proti německé okupaci a sám Jean-Paul Belmondo – na rozdíl od Chucka Norrise – byl skutečný voják z války v Alžíru. Když de Gaullovi v 60. letech jeho sekretář navrhl, že by na jakousi slavnostní akci měl pozvat herce a zpěváka-nevojáka Charlese Aznavoura, prezident Aznavoura z pozvánky škrtnul a prohlásil: „To už bychom mohli pozvat všechny kriply.“ Nepozval tehdy ovšem ani veterána Belmonda, který byl na vkus prezidenta-generála příliš volnomyšlenkářský. Pokud by Aznavour nebo Belmondo zemřeli za vlády de Gaulla, ani by ho nenapadlo jim pořádat honosné pohřby – ale jejich tvorbu podporoval kvůli důležitosti podpory francouzské národní kulturní tradice.

Naproti tomu v dnešní době prezidentů-ekonomů, kdy současný prezident Emmanuel Macron proslul výrokem, že „žádná francouzská kultura neexistuje, nýbrž jen globální evropská kultura“, ale současně před třemi roky uspořádal honosné rozloučení pro Charlese Aznavoura – stejně jako před třemi dny pro Jeana-Paula Belmonda. Opět i s velkohubými projevy prezidenta a dalších politiků, kteří s radostí v srdci v Belmondovi pohřbili jednoho ze svých posledních veřejných kritiků. Po Aznavourově pohřbu se nejlepší přítel obou dnes už zesnulých, herec Alain Delon, v týdeníku Paris Match vyjádřil: „Někteří lidé se mi hnusí. Vše ovládá lež, všechno je překroucené. Lidé se navzájem nerespektují a nedrží slovo. Záleží jen na penězích. Po celé dny se omílají jen nějaké zločiny… nenávidím tuto dobu, je mi z ní na zvracení.“

Autor tohoto textu nezastírá, že spolu s Alainem Delonem vzpomíná na rok 1968, dobu, kdy Evropě vládli prezidenti-frontoví generálové (de Gaulle, Tito, Svoboda), kteří vyhráli spravedlivou druhou světovou válku, a kdy svět sice ještě nebyl plný řečí o lidských právech, ale umělci-frontoví veteráni za ně tehdy bojovali, a jistý francouzský spisovatel o nich napsal verše, které později nazpíval Gilbert Bécaud a které si autor tohoto textu dovolil přeložit do češtiny:

„Když zemřel básník,

všichni jeho blízcí plakali.

Když zemřel básník,

celý svět se pláčem zahalil.

Jeho hvězdu pohřbili

ve velkém poli s obilím,

a proto se

v tom velkém poli

chrpy zjevily“

 

Ten spisovatel se jmenoval Louis Amade, a – světě div se – občanským povoláním byl ředitelem pařížské policejní prefektury. V době, kdy Francii místo dnešního globálního ekonoma ještě vládl vlastenecký generál, a místo globální komerce tam vládla národní kultura, to šlo dohromady.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace