Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Senzační objev obřího slizouna a další obojživelné nestvůry. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl patnáctý

29.08.2021
Senzační objev obřího slizouna a další obojživelné nestvůry. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl patnáctý

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Fotografii podivného tvora, nořícího se do hlubin, jsem pořídil před lety na brazilské řece Rio Negro. Snímek je pravý, rozhodně nejde o fotomontáž!

Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás bude provádět spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.

Píše se rok 2021 a ve floridských močálech se cosi velkého a hadovitého zavlní. Legendární slizoun s podivnou rozvětvenou korunou na hlavě se blíží k hladině a chrčivě se nadechuje.

Vědci ho popsali, příšera doopravdy existuje

Ještě před čtyřmi lety by se takovému pozorování téměř všichni vysmáli, přestože ho domorodý folklór desítky let barvitě popisuje. Od roku 2017 se už však nad tím nikdo ze zasvěcených nezubí, protože mýtus z bažin už má od svého objevitele Davida Steena oficiální jméno – surýn síťkovaný. Když se ještě slizká příšerka prodírala pomyslnými močály mýtů a legend, hovořili o něm místní jako o korunovaném leopardím úhoři.

K překvapení všech se však nejedná o hadovitého úhoře, ale o nový druh půlmetrového obojživelníka s věncem vnějších žaber, které opravdu korunu vzdáleně připomínají.

Na americké Floridě se tradovala pověst o tajemném živočichovi s korunou kolem hlavy již dlouho. Jeho existence nikdy nebyla doložena, byl proto jen mýtem podobným lochneské příšeře. Vše změnil nový objev. Říkali mu leopardí úhoř, a dokonce se dostal do knihy plazů a obojživelníků žijících v americkém státě Alabama. Nikdo ale nepotvrdil, zda jde o skutečného živočicha, nebo jen o výplod lidské fantazie. Proto amerického biologa Davida Steena překvapilo, když vytáhl z bažinatých vod past a z ní na něj poulil svá drobná očka surýn.

A malá perlička na závěr. Dlouhou dobu se věřilo tomu, že se vůbec žádní mloci v jihovýchodní části Spojených států neexistují. No a hle, máme před sebou jednoho z největších amerických obojživelníků vůbec. Protáhlý surýn síťovaný s červenou korunkou žaber se tak stal oprávněně skutečnou mediální hvězdou.

Mohli přežít až do dnešních dnů?

Surýn je opravdu hodně velkým obojživelníkem, ale pořád měří jenom půl metru. Mohou existovat supermloci velcí jako krokodýli? Z dosud známých fosilních pozůstatků můžeme poskládat a vzápětí představit hned několik takových obrovských adeptů, kteří monstrózní mloky opravdu připomínají. Je možné, aby podobní obojživelní giganti přežili až do dnešních dnů?

List San Francisco Examiner z 18. ledna 1960 píše: „V několika karolínských novinách se objevila zajímavá informace. Rybář Vern Harden vyprávěl, jak se mu při lovu na jednom odlehlém jezeře v Trinity Alps podařilo ulovit mloka dlouhého víc než dva a půl metru. Samozřejmě známe obří velemloky v Japonsku a Číně. Ti však u nás nežijí. Největší známý obojživelník ve Spojených státech je totiž velemlok americký, který měří pouhých padesát centimetrů. Také biolog ze Standford Institute George Myers se prý setkal s jedním starým rybářem od řeky Sacramento, který měl ve vaně přes metr dlouhého mloka. Nepodařilo se mu ho od něj koupit, ani vyzvědět, kde přesně ho ulovil. Popisoval ho však jako obojživelníka velmi podobného japonskému velemloku. Možná, že to byl menší vzorek nějakého obřího neznámého druhu z Ameriky. Co se však stalo s oním tvorem dlouhým dva a půl metru? Vern Harden tvrdí, že se zvedl blizard a on musel zvíře pustit.“ Záhada amerických velemloků tak stále trvá.

 

Největší mloci na světě žijí v Asii a měří až 180 centimetrů. Američan Vern Harden tvrdil, že se mu na jednom odlehlém jezeře podařilo ulovit mloka dlouhého víc než dva a půl metru.

Slavný spisovatel Jorge Luis Borges napsal velmi zábavný článek věnovaný salamandrovi. I když je salamandr prachobyčejným mlokem skvrnitým, kterého můžeme při troše štěstí vidět i v českých lesích, loví Borges v kalnějších vodách dávnověku. Posuďte ostatně sami: „Je to nejen dráček, který přebývá v ohni, ale také – pokud se akademický slovník nemýlí – hmyzožravý tvor s hladkou sytě černou kůží s pravidelnými skvrnami. Z těchto dvou charakteristik je známější ta mytologická,“ píše Borges a cituje dávného římského klasika Plinia: „V desáté knize Dějin přírody Plinius prohlašuje, že salamandr je tak studený, že uhasí oheň pouhým dotekem.“ Jak je vidět, přisoudila dávná věda mlokovi skvrnitému ty nejskvělejší vlastnosti. Aniž o tom víme, míjíme často bez zájmu jeden z nejúžasnějších starověkých kryptozoologických fenoménů.

Pečerského zpráva

Když už jsme u těch podivných mločích kauz, můžeme na skok navštívit bývalý Sovětský svaz, kde před mnoha lety došlo k dramatickému rozluštění jedné ´obojživelné´ záhady. Tato zpráva je mimochodem velmi často citována v nejrůznějších kryptozoologických publikacích. V osmdesátých letech minulého století odhalil Alexandr Pečerskij z kazašské vesnice Merke za pomoci přátel tajemství jezera Kol-kol. V tom žil podle vyprávění starců podivný obojživelný tvor podobající se jednohrbému velbloudovi s hadí hlavou a dlouhou šíjí, vydávající občas mlaskavé zvuky. Když Pečerskij navštívil poprvé jezero se svým synem, všimli si ptáků, kteří poplašeně vzlétli nad jezero, i když jeho vody byly naprosto klidné. Sám Pečerskij o tom píše: „Najednou se klidná hladina jezera zčeřila. Pod vodu se zcela jasně rýsovaly záhyby ohromného hadovitého těla dlouhého přibližně patnáct metrů. Vydrápal jsem se na srázný břeh pro zbraň. O hadovité vlnění se rozbíjely drobné vlnky. Tak to trvalo několik minut a já jsem byl přesvědčen, že se z vody musí každou chvíli vynořit hlava nestvůry. Ale po několika minutách se netvor začal potápět. Ještě okamžik a zmizel úplně. Teprve tehdy jsme si vzpomněli na fotoaparát a kameru. Cožpak v jezeře opravdu žije nějaký neznámý tvor?“

Pečerského zpráva se objevila v tisku a k jezeru se vydala výprava přírodovědců vybavená zařízením, které jim umožňovalo pozorovat jezero nejen ve dne, ale i za měsíčních nocí. Ukázalo se, že zdrojem historek o netvorovi, který občas vydává hlasité zvuky a je schopen pohltit lidi a zvířata, je přírodní jev, mohutný vodní vír, schopný vtáhnout pod vodu člověka, zvíře i oblaka. „Jednou se z průsmyku přivalila oslnivě bílá mračna. Byla to sněhová oblaka, která právě vytřásla nad horami hojnou nadílku sněhu, a na nás z nich padal prudký chladný déšť,“ vypráví Pečerskij. „Teplé jezero zahalila mlha. Od severu k jihu nad ním táhla mohutná bílá mračna. Když dosáhla k strmému břehu, protáhla se jejich přední část, vytvořila dlouhou šíji, jejíž konec, který se dostal do menšího sedla, zmohutněl v hlavu nestvůry. Dokonce i při denním osvětlení a přesto, že nám jezero odhalilo své tajemství, vypadala oblačná příšera tak hrozivě, že jsem při jejím přiblížení uskočil. Živě jsem si představil, co asi museli cítit naši předkové ve chvíli, kdy zjevení příšery ještě provázely hlasité a podivné zvuky.“

Netvor s koňským krkem a hlavou

Také v jezeře Rock Lake v americkém Wisconsinu je prý čas od času pozorována podivná obojživelná příšera. Všichni svědkové vypovídají v podstatě stejně: Netvor je velký nejméně jako slon, s koňským krkem a hlavou. Seriózní obchodník Joseph Davis prožil na březích Rock Lake dlouhá léta a o setkání s vodní příšerou říká: „Když mi bylo patnáct let, projížděl jsem se na malém motorovém člunu po jezeře. Doplul jsem doprostřed vodní hladiny a chystal jsem se nahodit udice, když tu můj člun rozhoupaly nečekané silné vlny. Bez hnutí jsem zíral do vody a uviděl jsem, jak se z hlubiny vynořuje cosi nesmírně velkého. Ať to bylo cokoli, velmi rychle se to zezdola přibližovala ke člunu.“ Davisova zvědavost, která převážila nad pochopitelným strachem, však byla nakonec odměněna úžasnou podívanou, když se nad hladinou objevila obrovská hnědočervená nestvůra. Záhadný netvor se znovu ponořil do hlubin až za celou minutu, takže měl šokovaný Davis možnost si ho dokonale prohlédnout.

V roce 1998 přinesl světový tisk zprávu o jedenáctičlenné expedici, která se vydala na norské jezero Seljord, aby přinesla důkazy o existenci podivné obojživelné příšery. Do čela týmu se postavil švédský novinář a starý pátrač po norské vodní příšeře Jan Sundberg. I když výpravě pomáhala i miniponorka s citlivými kamerami, konkrétní důkazy, které by vrhly světlo na netvora z temných hlubin, expedice veřejnosti nakonec nepředložila.

Mořský kůň byl zpozorován již v roce 1750

Vůbec první zpráva o existenci jezerní obludy se datuje do roku 1750. Tehdy byl jistý Gunleik Andersson-Verpe z městečka Boe ležícího nedaleko Seljordu napaden ´mořským koněm´, když vesloval po hladině. V devatenáctém století se popis vzhledu této bájné příšery pohyboval od černé kreatury podobné kmenu s několika hrby a úhořovitou hlavou až k příšeře s koňskou hlavou a tělem krokodýlího tvaru. Další zprávy hovoří o hadovitém tvorovi se dvěma rohy na temeni hlavy. Rozostřené videozáznamy z let 1988 a 1993 ukazují několik hrbů nad hladinou uprostřed jezera, ale stejně tak mohlo jít o vlny. Podle legendy přišlo několik monster do jezera obklopeného zalesněnými horami po souši. Až v jezeře dorostly tyto kreatury obrovských velikostí. Sundberg se ale k údajům, podle nichž tyto bytosti dosahovaly víc než padesátimetrové délky, staví skepticky. Jak říká, jezero, které se rozkládá na ploše čtrnáct krát dva kilometry, by takové kolosy nemohlo uživit. Lidé hovořili o obrovských rozměrech těchto zvířat, které se pohybovaly od třiceti do padesáti metrů délky. Ale buďme realističtí a položme si otázku, jak by se mohla rodinka takových zvířat vměstnat do malého jezera, jako je Seljord, upozorňuje Sundberg. Podle jeho mínění by ale situace byla jiná, kdyby šlo o zvířata velká jeden až sedm metrů. Skeptické připomínky některých kritiků, podle nichž údajná příšera neexistuje, ale dá se celkem přirozeně vysvětlit pohybem plovoucích skupin losů, bobrů či vyder, Sundberg rezolutně odmítl.

 

Ve Vietnamu někteří staří lidé dodnes věří v existenci obojživelné příšery makary s velkými zuby.

Ve Vietnamu si někteří rybáři zcela pragmaticky malují na své lodě velké oči, aby zastrašili monstrózní obojživelnou příšeru makaru s velkými zuby. Tato legenda je ostatně dodnes velmi živá.

V roce 1978 napadla japonské ´lovce oblud´ opravdu originální myšlenka. Ve snaze lapit pověstnou obojživelnou příšeru z jezera Ikeddo, vypustili do této velké vodní nádrže desítky litrů rýžové pálenky saké. Tamní obluda je však zřejmě zdatný piják, a tak jí alkohol vůbec nevyvedl z rovnováhy a snaživým lovcům se ani neukázala. I když to s tou pálenkou nebylo vůbec tak slavné, vždyť jezero Ikeddo je hlouboké až tři sta metrů, takže se účinky saké vůbec nemohly projevit. Kdyby si nadšení lovci oblud raději přihnuli pálenky sami, mohli možná po chvíli vidět celé pluky příšer rozverně dovádějících ve vlnách jezera.

Nebyli by to ani Japonci, aby při monitorování netvora nevyužili nejmodernější výdobytky techniky, a tak je dnes kolem jezera nainstalováno množství kamer, které přenášejí obraz přímo na internet.

 

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma