Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Děsivá chupacabra vysává svým obětem krev. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl čtrnáctý

22.08.2021
Děsivá chupacabra vysává svým obětem krev. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl čtrnáctý

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Kdo se skrývá za maskou děsivé zubaté chupacabry? Jde o neznámou psovitou šelmu, nebo něco úplně jiného?

Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás bude provádět spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.

V dalším dílu utajených příšer se vydáme po stopách skutečně děsivých šelem. Jednou z nejobávanějších je zcela určitě americká chupacabra. V překladu znamená slovo chupacabra kozodoj. Tímto jménem se však také říká zcela neškodnému, byť notně ošklivému nočnímu ptáku lelkovi.

Svědkové líčí chupacabru jako mimořádně agresivní příšeru, která vysává svým obětem krev nebo je brutálně roztrhá. Legenda o netvorovi, sajícím krev, je velmi rozšířená v Latinské Americe. Především karibský ostrov Portoriko je od sedmdesátých let dvacátého století svědkem velice podivných událostí, v nichž chupacabra hraje hlavní roli. Portoričané připisují chupacabrovi na vrub mnoho roztrhaných psů, koček, a dokonce i velkých hospodářských zvířat, jako jsou krávy nebo koně, jejichž rozsápaná těla byla nalezena v kalužích krve a s vyrvanými vnitřnostmi. Jiné zprávy ale naopak hovoří o důsledně vykrvených mrtvolách, na nichž není žádné jiné zranění kromě dírek po zubech.

Chupacabra bývá někdy popisována také jako netvor s křídly, nebo naopak jako bezkřídlé monstrum s třemi prsty a bodlinami na hřbetě. Jiné zprávy zase hovoří o příšerce, podobné klokanovi, se zubatou tlamou. Popisy jsou tedy dost rozmanité. Jednu dobu to však vypadalo, že budeme mít konečně jasno. Koncem roku 2009 totiž přišla zpráva z Texasu, že byla nalezena mrtvola opravdové chupacabry. Příšerka na agenturních snímcích, které obletěly celý svět, byla celá lysá a připomínala spíš mršinu psa nebo kojota bez srsti, což by ostatně bylo daleko nejpřijatelnější řešení celé záhady.

 

Po řádění chupacabry zůstávají jenom mrtvá zvířata

Po řádění chupacabry zůstávají jenom mrtvá zvířata

Jiná pozorování však popisují tvory zcela odlišné. Jednou zkoumal portorický policista mrtvou ovci na farmě místního sedláka Barreta, když zpozoroval podivné dvounohé stvoření, které bylo vysoké asi jeden metr. Když se však policista pokusil toto zvíře, o němž se domníval, že je to chupacabra, pronásledovat, přepadla ho z ničeho nic tak nečekaná nevolnost a bolení hlavy, že musel nechat chupacabru běžet.

V roce 1995 šel jakýsi pan Torres přes louku, na níž se páslo stádo ovcí. Vtom si zcela náhodně povšiml, že na větvi nedalekého stromu leží podivná příšerka a dívá se na něj dolů. Podle Torrese měla kulatou hlavu, protáhlé oči a nevýraznou tlamu. Tores zvíře stále pozoroval a náhle spatřil, jak chupacabra (neboť to byl zajisté on) začíná kývat hlavou ze strany na stranu, a přitom vydává syčivý zvuk. Ze všeho toho nadělení se panu Torresovi udělalo tak zle, že málem zkolaboval. Zvíře však naštěstí seskočilo ze stromu a rychle zmizelo v podrostu. Záhada malého vraha hospodářských zvířat tak doposud nebyla vyřešena. V dubnu 1996 se ale dokonce v místních médiích hovořilo o jedné, blíže neidentifikované lidské oběti chupacabry.

Za další děsivou příšerou se vypravíme do Afriky. Senegalští domorodci se údajně obávají velké dravé příšery booaa. Obluda, která se velmi podobá gigantické hyeně, dostala své krkolomné jméno podle strašlivého řevu, který za měsíčných nocí vydává. Kdo se asi skrývá za škraboškou dravého monstra? Největší prehistorickou hyenou byla již vyhynulá hyena jeskynní (Crocuta crocuta spalaea), která byla dvakrát větší než dnešní hyena skvrnitá (Crocuta crocuta). I dnešní hyena je však impozantní šelma, měřící na délku téměř dva metry a dosahující až osmdesátikilogramové hmotnosti. Není jistě od věci připomenout, že hyeny mají největší stisk ze všech současných šelem (zuby vyvinou tlak až 800 kilogramů na centimetr čtvereční) a jsou schopny rozdrtit i kosti takových gigantů, jako jsou nosorožci či sloni. Pokud alespoň na okamžik připustíme existenci příšer typu obří obludné booaa, máme před sebou překvapivě celou paletu kandidátů, od extrémně přerostlé 'normální' hyeny skvrnité až po vyhynulou obří hyenu Hyaena brevirostris, která dosahovala velikosti statného lva. Na rekonstrukcích této vyhynulé šelmy pozorovatele na první pohled zaujme její zkrácený čenich, který medvěda opravdu silně připomíná. Hyaena brevirostris se navíc v dávných dobách vyskytovala právě na černém kontinentu.

 

V Střední a Jižní Americe je legenda o chupacabře mezi lidmi velmi rozšířena. Místo pohádek o Červené Karkulce a vlkovi poslouchají místní děti vyprávění o strašidelných tvorech z pralesa.

V Střední a Jižní Americe je legenda o chupacabře mezi lidmi velmi rozšířena. Místo pohádek o Červené Karkulce a vlkovi poslouchají místní děti vyprávění o strašidelných tvorech z pralesa.

V případě nestvůry booaa však zůstává v záloze i jeden zcela speciální kandidát, který by její roli mohl velmi dobře sehrát. Jeho přežití je sice nejméně pravděpodobné, zato je bezesporu nejimpozantnějším adeptem na titul krvežíznivé nestvůry. A co víc, kosterní pozůstatky této obrovské dravé obludy, známé paleontologům jako Megistotherium, byly objeveny v říčních píscích africké Libye. Masožravé monstrum mělo téměř metrovou lebku a odhaduje se, že vážilo až 900 kilogramů, takže bylo třikrát mohutnější, než náš medvěd hnědý. Kapitální kusy byly jistě ještě větší! Vzhledem k tomu, že toto obludné zvíře bylo neobyčejně těžkopádné, není vyloučeno, že se živilo pouze mršinami nebo lovem podobně neohrabaných býložravců, například velkými chlupatými chobotnatci. Megistotherium na první pohled monstrózní hyenu opravdu silně připomíná. Není možné, že by se praotcové Senegalců s tímto monstrem v dávných dobách setkali a od té doby si o něm vyprávěli legendy?

Také na Kamčatce prý řádí podobně velká šelma. Masožravé mytologické monstrum se jmenuje irquiem a má být údajně dvakrát větší než normální hnědý medvěd a nejméně tolikrát dravější. Irquiem je dobře znám lovcům sobů, ale je považován za velmi vzácného. Mytologický tvor váží podle domorodců z Kamčatky kolem tuny a má jakoby kočičí hlavu. A tady to začíná být velmi zajímavé. Zřejmě největším medvědem, jenž kdy na naší zemi žil, byl totiž vyhynulý monstrózní druh Arctodus simus s krátkou lebkou, který dosahoval skutečně tunové hmotnosti. Přesto však byl tento dlouhonohý obr celkově lehčeji stavěn než jeho dnešní příbuzní. Paleontologové proto soudí, že byl díky své předpokládané mrštnosti téměř výhradně masožravý. Nebyli by to ani kryptozoologové, aby si nezaspekulovali nad možností přežití této dravé obludy na řídce obydlené Kamčatce. Místní Korjakové navíc také zdůrazňují irquiemovu kočičí hlavu a extrémní rychlost, s jakou se pohybuje. Mohl masožravý Arctodus simus přežít až do dnešní doby?

Ruský lovec Rodin Sivobolov dokonce tvrdí, že v roce 1987 získal od kamčatských lovců ze skupiny Korjaků kůži irquiema. Jak už to tak u záhad bývá, o jejím dalším osudu není nic známo. Údajně se ztratila někde během zmatků, které doprovázely poslední agónie Sovětského svazu.

 

Vojtěch Alberto Sláma

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma