Příšera obalila palubu slizem, z něhož vybíhala hadovitá chapadla… Obří chobotnice, krakatice a medúzy z námořnických pověstí. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl třináctý
15.08.2021
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Největší žijící krakatice dosahují délky až osmnácti metrů. Jejich oči, velké jako talíře, jsou vůbec největší v celé živočišné říši.
Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás provází spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.
Námořníci si po staletí vyprávěli historky o setkání s gigantickými hlavonožci (chobotnicemi a krakaticemi) a monstrózními žahavými medúzami. Někteří z nich však šli ještě dál, když v příšeří přístavních hospod hovořili o žralocích, dlouhých jako plachetnice a mořských hadech tlustých jako sud s naloženým hovězím. Byli to všichni sedmilháři, nebo může být na jejich, nefalšovanou mořskou solí nasáklých, povídačkách něco pravdy?
Dvacetitunová medúza napadla loď
V tomto dílu začneme jakýmsi podivným, vraždícím slizovitým tvorem. Monstrózní medúza prý v roce 1973 napadla velkou loď jménem Kuranda, která do ní vrazila během své plavby z Austrálie na Fidži. Obrovský živočich, jehož hmotnost odhadli pozorovatelé na dvacet tun, se vrhl na přední palubu a téměř celou ji obalil jakousi slizovitou masou, z níž vybíhala hadovitá chapadla. Těmi prý příšera zuřivě bičovala palubu a zasáhla i jednoho člena posádky, jemuž těžce popálila celé tělo. Během těchto dramatických momentů byla celá paluba lodi pokryta vrstvou nechutného slizu. Pozoruhodné je, že jeho zbytky včetně kusů tkáně byly později v Sydney analyzovány a potvrdilo se, že šlo opravdu o obrovskou medúzu.
Žahavé medúzy jsou krásné, ale velmi nebezpečné. Co si však myslet o monstrózní medúze, která prý v roce 1973 napadla velkou loď, plující z Austrálie na Fidži?
Existence další obří příšery se znaky medúzy je ještě méně pravděpodobná. Obluda zvaná hide se údajně vyskytuje u tichomořské pobřeží Chile v Jižní Americe. Hide proslavil v roce 1969 spisovatel Jorge Borges, když na ni upozornil ve své knize The Book of Imaginary Beings. Hide prý svým tvarem i velikostí připomíná kravskou kůži vznášející se v moři a vybavenou mnoha očima. Živí se tak, že pohltí všechno, co se kolem ní pohne, od zvířat až po neopatrné plavce.
Dvanáctimetrová krakatice
Ponechme teď historku o neznámém druhu medúzy stranou a ponořme se opět do hlubin, tentokrát za obřími hlavonožci.
V březnu roku 2003 zachytila síť rybářské lodi plující mezi Tasmánií a Antarktidou mladou samici obrovité krakatice dosud zcela neznámého druhu. Nedospělý exemplář měřil téměř dvanáct metrů a biologové propočetli, že dospělý jedinec musí dosahovat délky okolo pětatřiceti metrů. Jenom pro zajímavost, je to dvakrát víc než současný největší známý hlavonožec, krakatice obrovská. Také tělo nově objeveného hlavonožce je mnohem zavalitější a mohutnější a každé z jeho ramen je navíc kromě přísavek vybaveno i ostrými háčky. Obří hlavonožec dostal také nové vědecké jméno krakatice Hamiltonova. Někteří kryptozoologové se domnívají, že kořistí těchto monstrózních hlavonožců se mohou stát i vorvani, kteří se jinak běžně živí krakaticemi obrovskými.
Kolosální chobotnice sežrala rybáři jen úlovek, naštěstí
Velkou záhadou jsou také kolosální osmiramenné chobotnice (nikoliv desetiramenné krakatice), jejichž obrovská těla čas od času vyvrhne moře. Tito osmiramenní giganti dostali provizorní latinské jméno Octopus giganteus. Zatím největší exemplář byl vyplaven u jedné z floridských pláží u města St. Augustine již v roce 1896. Mršina chobotnice byla vybavena zřetelnými chapadly, z nichž žádné však nebylo úplné. Nejdelší měřilo k místu, kde bylo přerváno, necelých deset metrů. V těchto místech bylo však ještě značně široké, což i při opatrném propočtu ukazuje na celkové rozpětí neuvěřitelných šedesáti metrů! Naštěstí se kus tkáně tohoto monstra zachoval v Národním muzeu USA ve Washingtonu, kde byly v roce 1986 provedeny biochemické zkoušky tkáně. Ty pak prokázaly, že se jednalo opravdu o chobotnici a nikoli o jiného velkého mořského živočicha. Gigantické osmiramenné obludy tedy v hlubinách opravdu žijí!
A kdo o tom pochybuje, měl by si pohovořit s rybářem Johnem Inghamem. Tento muž se totiž v roce 1984 střetl u Bermud pravděpodobně s gigantickou chobotnicí, která ho vyděsila k smrti, a navíc mu způsobila i nemalé finanční ztráty. Ingham při lovu krabů spouštěl své pasti do hloubky asi 850 metrů, když vtom ucítil prudký odpor, který zanedlouho přetrhl jeho velmi pevné lano. Rybář se původně domníval, že se zachytil o korálový útes, a proto se přesunul o něco dál. Ani následující lovy však nebyly úspěšné a Ingham opět přišel o pasti i lano. Ani při dalším lovu asi o dva týdny později se mu nepodařilo past vytáhnout. Možná, že naštěstí pro něj! Náhle totiž ucítil, že se celá jeho patnáctimetrová loď Trilogy dala pomalu do pohybu. Dole kráčelo jakési záhadné monstrum a pevně svíralo jeho past se třemi tunami krabů. Ingham v tom momentě pojal geniální nápad a použil sonar, aby zjistil, kdo mu likviduje úlovek a pasti. Na obrazovce pak ke svému zděšení uviděl jakousi živou patnáctimetrovou pyramidu, šinoucí se po dně oceánu. Na Inghamových krabech zkrátka hodovala monstrózní chobotnice.
Ve všech přístavech světa si námořníci od nepaměti povídají o setkáních se záhadnými mořskými tvory.
Další neopomenutelným tvorem z námořnických legend je samozřejmě monstrózní žralok. Ten v našem mořském panoptiku určitě chybět nemůže! Kandidát samozřejmě může být pouze jeden – ikonický megalodon. Carcharodon megalodon byl možná až trojnásobnou zvětšeninou žraloka lidožravého. Američtí vědci ve třicátých letech dvacátého století propočetli (podle nálezu obřích fosilních zubů) jeho velikost na neuvěřitelných třicet metrů. Dnes se však má za to, že délka megalodona byla sotva poloviční. Pokud přežil megalodon v hlubinách oceánu, mohl by se zde živit například obrovskými krakaticemi. Existuje mnoho více či méně hodnověrných pozorování obrovských, zcela bílých žraloků, které nikdo nebere příliš vážně. Před časem však byly na mořském dně opět nalezeny gigantické zuby megalodona. Nejsou však fosilizované, což znamená, že vypadly žraločímu monstru relativně nedávno.
Žije snad ještě pravěký plesiosaurus?
Také historky o mořském hadovi jsou věčným novinářským evergreenem. Málo se ale ví, že hodně pověstí o této mořské příšeře pochází z velmi dávných dob. Pozoruhodný zážitek s nefalšovaným mořským hadem například zažil 6. června 1734 dánský misionář Hans Egede, když se nalézal se svou lodí u pobřeží Grónska. Podle Egedových slov všichni, kteří byli na palubě, spatřili z ničeho nic strašlivé zvíře, nepodobající se ničemu, co znali předtím. Netvor zdvihl hlavu tak vysoko, až se zdálo, že je výš než strážní koš na stěžni. Hlava byla malá a tělo krátké a vrásčité. Neznámý tvor se pohyboval pomocí obrovských ploutví. Později zahlédli námořníci i ocas. „Celková délka obludy byla větší než délka naší lodi,“ uzavírá své sdělení Egede. Jeho svědectví však připomíná spíše popis nějakého druhu plesiosaura než mořského hada. Nejideálnějším kandidátem na Egedova hada by byl pravděpodobně dlouhokrký plesiosaurus rodu Elasmosaurus, který drží absolutní rekord v počtu krčních obratlů, měl jich až pětasedmdesát! Elasmosaurus byl podle současných teorií číhající predátor, jehož maličká zubatá hlava na předlouhém krku zasahovala ryby jako harpunou, aniž se tělo muselo rychle hýbat. Nejkurióznější na kauze údajného mořského hada misionáře Egeda je však skutečnost, že všichni plesiosauři byli objeveni až o víc než sto let později, než kněz svou obludu pozoroval.
Rozverní turisté pózují v tlamě mořské příšery. Možná, že však oceány ukrývají ještě větší obludy, než je tento vesele pomalovaný betonový model.
Mořský slon s bílou srstí
Závěr patří nejméně pravděpodobnému tvorovi ze všech, a to mořskému slonovi, což má být asi patnáctimetrová mořská příšera s chobotem, celá pokrytá bílou srstí. Údajný mořský slon byl spatřen v moři u afrického Natalu v roce 1922. Zprávu o něm nicméně přinesl až o dva roky později londýnský Daily Mail, když citoval jihoafrické zdroje. Mořský slon údajně svedl krvavou bitvu s dvěma blíže neurčenými velrybami a byl po několika hodinách zabit. Jeho mršinu pak vyplavilo moře u jihoafrického Natalu, kde ji vidělo hodně svědků, které překvapila především dlouhá bílá srst a charakteristický chobot na málo zřetelné hlavě. Za deset dní mrtvolu spláchlo moře. Je téměř jisté, že údajný mořský slon byl ve skutečnosti tělem mrtvé krakatice kolosálních rozměrů, jejíž tkáň, pozměněná rozkladem, se časem rozpadla na špičaté třásně vzdáleně připomínající chlupy savců.
Proti tomuto výkladu však stojí pozorování svědka Hugha Ballance, který tvrdil, že mořský slon s bílou srstí rozhodně nebyl mrtvým kusem masa, s nímž si velryby (pravděpodobně dravé kosatky nebo snad vorvani) pohrávaly, ale aktivním tvorem, který zahynul v nerovném boji.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma