A pana Baršima cosi napadlo... Nejsilnější okamžik olympiády v Tokiu. Neděle Tomáše Vodvářky
08.08.2021
Foto: Se souhlasem Mutaze Issy Baršima (stejně jako v článku)
Popisek: Mutaz Issa Baršim
„Nejsem pravidelným divákem, ale v neděli pršelo, a tak jsem koukal na OH a atletické klání. A byl jsem jako všichni svědkem toho nejryzejšího naplnění nejen olympijského, ale lidského ducha. V sektoru skokanů do výšky,“ píše pan Tomáš Vodvářka, kterého nemůžeme jen tak nazvat naším autorem. Je totiž ze všeho nejspíš drahým přítelem Krajských listů.cz, kterým dal dokonce nabídku, nad níž se srdce skoro zastavilo – ale dost o penězích. Proč vůbec nový autor/přítel redakce? Důvody jsou neveselé, věk a nemoci nás dohání. Oslovila tedy šéfredaktorka pana Vodvářku, jehož texty se jí vždy moc líbily, i jeho projekt Blogosféra, na nějž se můžete podívat, kliknete-li na medailónek na konci článku. Pan Tomáš Vodvářka pokračuje…
Samotný průběh závodu byl dramatický, většina překonala výšku 237 cm (zkuste si někdo změřit třeba výšku stěny v obýváku, udělat tam čárku jako Miroslav Donutil v Pelíškách, a pak si uvědomit, že tuhle výšku někdo z lidí přeskočí – to jen na okraj).
Výšku 239 cm už nedal ze sportovců nikdo, a tak rozhodoval počet pokusů. Mutaz Issa Baršim z Kataru a Gianmarco Tamberi z Itálie měli shodný počet, takže o vítězi mělo rozhodnout rozskakování, jakási náhlá smrt, kterou známe z různých sportů. Vždy cítím s těmi, co je postihne, protože byli stejně dobří jako ti, co nakonec vyhrají. Považuji to osobně za poněkud nespravedlivé, když o vítězi rozhodne třeba nepodařená penalta, ačkoliv celý zápas byly oba týmy naprosto rovnocenné.

Katarský atlet Mutaz Essa Baršim je mistrem světa v letech 2017 a 2019
Naplnění té nejryzejší olympijské myšlenky
Ve zmíněném závodu o olympijské zlato měl rozhodnout jeden nepodařený pokus jednoho ze dvou nejlepších výškařů. A pana Baršima cosi napadlo a zeptal se rozhodčího, jestli je to nutné a nebylo-li by možné, aby byli prostě nejlepší dva. Necítil potřebu zvítězit, pochopil, že lze vyhrát i tak, že uzná kvality soupeře za zcela rovnocenné. A překvapivě, a asi i pro většinu diváků, dostal kladnou odpověď.
Radost obou výškařů byla spontánní, nekašírovaná, nefalšovaná. A nejspíš nejen jejich. Byli svědky naplnění té nejryzejší olympijské myšlenky, že není až tak úplně důležité, kdo je vítěz. Že není třeba k vlastní radosti toho druhého porazit, deklasovat a stanout na tom nejvyšším postu osamoceně. (Jsem si vědom, že u některých sportů to nelze, ale o tom není řeč.)
Další průběh her přinese jistě silné okamžiky. Pro mne však bylo klání výškařů s nečekaným koncem absolutním vrcholem her, který už asi nepřekoná nic.

Vložil: Tomáš Vodvářka