Když Olympijský výbor propadne fetiši globalizace, začne mizet čeština a její genialita. Svět Tomáše Koloce
komentář
08.08.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Olympijské hry
V dnešní poslední den druhé tokijské olympiády (která je z důvodu pandemie první olympiádou, používající loňský letopočet, a také první, na níž si vítězové asepticky věší medaile na krk sami) navažme na můj minulý příběh jednoho českého vlastence, který se na založení novodobých olympiád podílel a jako člen MOV přišel s myšlenkou, že týmy, které na olympiádách budou závodit, by neměly zastupovat státy, ale národy. I ty, které dosud nemají vlastní stát, jen vlastní kulturu, sport, a jazyk. Století nato, tedy dnes, byl tento ideál mezinárodním olympijským vedením krutě pošlapán.
V první části našeho vyprávění jsme prozradili, že tím, kdo už v roce 1894 dojednal budoucí vznik českého olympijského výboru, byl ten, kdo se víc proslavil jako propagátor bontonu, Jiří Guth-Jarkovský. Dnešní Mezinárodní olympijský výbor a jeho malý český bratr, na rozdíl od časů Guth-Jarkovského, už není ani stopově vlastenecký. Na přelomu tisíciletí ve velmi striktním manuálu k používání chráněné ochranné známky Olympijských her zakázal v latince používání českých tvarů jmen olympijských měst, která se píší v nelatinském písmu, a namísto toho nařídil používání anglických tvarů stejně jako zakázal používat slovo olympiáda pro jiné místní, sportovní a studentské soutěže. Slova ´olympiáda´ a ´olympijský´ a slova odvozená stejně jako symboly pěti kruhů a olympijské pochodně jsou chráněna zákonem č. 60/2000 Sb., o ochraně olympijských symbolik a nesmějí se používat bez speciálního povolení Olympijského výboru, který je u kormidla onoho obrovského reklamního obchodu, jemuž se dnes říká Olympijské hry.
Je to vlastně střet kompetencí, protože těm, kteří uzákonili, že olympiády v北京, v Сочи a v東京都 se i na materiálech, psaných v češtině, musí odehrávat v 'Beijing' a 'Sochi' a 'Tokyo' (což jste postupně mohli vidět mimo jiné i na našem olympijském logu), ušlo, že pro čínštinu stejně jako pro východoslovanské jazyky i japonštinu má český jazyk své dlouholeté a stále platné státní přepisové normy, které (na rozdíl od jmenovaného komerčního zákona) vycházejí ze zdravého rozumu. Východoslovansko-česká transkripce například využívá té šťastné skutečnosti, že k přepisu písmene, které východoslovanská cyrilice (jež byla Cyrilem poprvé použita na našem území!) označuje znakem ч, disponuje naše příbuzná západoslovanská čeština, používající od 11. století latinskou abecedu, ekvivalentní písmeno č, čímž proti prosazované angličtině ušetří jedno (ch), v některých slovech i dvě (tch), a oproti němčině dokonce tři (tsch) zbytná písmena. Písmena slovanských jazyků jsou ‘ergonomičtější‘ i pro jména orientální, takže normativní český přepis, vytvořený přesně před 70 lety profesorem Oldřichem Švarným, je u nás tolik používán, že existuje dokonce i hustě používaný webový automat, kam vložíte složitější globální anglický tvar čínského vlastního jména, a dostanete ten normativní od Švarného. Jednodušší, a hlavně odpovídající charakteru našeho jazyka.
Dokonce i olympionik, který na současných hrách v Tokiu získal pro Českou republiku bronz v disciplíně šerm fleretem, se i v českých materiálech a médiích musí psát Alexander Choupenitch, ač jeho příjmení je (podle stále platných přepisových norem z východoslovanské cyrilice!) v českém přepisu jednoduché: Šupenič. Může za to zmíněná matka olympijské kšeftařskosti, globalizace. To ona před drahnými lety vyměnila francouzské formy, jejichž originály se píší v nelatinských písmech, v mezinárodních dokumentech za anglické, a ty pak globálně vnutila i státům a jazykům, které mají svou vlastní fonetiku, často bližší originálu, a které mají své přepisové normy, jejichž regulátor je (na rozdíl od nového komerčního zákona 60/2000 Sb.) u nás už od roku 1911 jediný: Ústav pro jazyk český!
Stejně jako je tomu u zvířat a rostlin, i jazyky mají svou červenou knihu ohrožených druhů, díky níž víme například, že na naší Zemi každých 14 dní vymře jeden jazyk, jehož bývalí mluvčí zůstanou většinou naživu, jen se jim prostě dnes už ekonomicky nevyplácí učit svému unikátnímu rodnému jazyku další generaci. Dokonce i v Evropě máme tři svrchované země (Bělorusko, Irsko a Lucembursko), jejichž národní a státní jazyk je až druhý, jímž se v jeho vlasti mluví, protože se jím příslušníkům jeho národa ‘nevyplatí mluvit‘ ani doma. V Nizozemsku je sice domácí jazyk první, ale zato v něm funguje systém, který dnes chtějí zavést někteří ‘progresivisté‘ i u nás: vysokoškolská výuka, vědecké práce a část státní úřední agendy se uskutečňují v angličtině. Progresivistům, nejen mluvícím, ale i myslícím anglicky, navíc vadí mnohé ‘odchylky od korektní (anglické) normy‘, u češtiny především charakteristická výbava slovanských jazyků, jako je přechylování ženských příjmení (Nováková), zvláštní přechodníky pro ženy (divíc se) a vůbec celý systém rodových členů, který je podle nich ‘nekorektní‘ tím, že (oproti angličtině či jazykům, které už tyto ‘atavismy‘ úředně odbouraly) stále dělí svět na ‘objekty vyhrazené mužům‘ (TEN Frýdek-Místek) nebo ‘vyhrazené ženám‘ (TA Praha)…
To, že se už i mezinárodní olympijské orgány připojily k tlaku ekonomizující globalizace, čímž se zpronevěřily svému původnímu slibu, danému svému spoluzakladateli a generálnímu tajemníkovi Guth-Jarkovskému, že budou pomáhat sebeprosazení malých národů, a do zákoníků těchto národů násilím trhu dokonce prosadily svůj globalizační jazykový zákon, je poněkud hořký konec jednoho olympijského příběhu.

Vložil: Tomáš Koloc