Bělorusko v křečích svobody. Komentář Štěpána Chába
komentář
04.08.2021
Foto: Hans Štembera
Popisek: Při návštěvě Světlany Tichanovské v Praze
Nějak se nám to v tom Bělorusku sype, diktatura nedrží, jak by měla, tak je upevňovaná lepidlem totalitních metod umlčování, zavírání a nakonec i vraždění. Na svět se během posledního týdne dostaly hned tři případy zvůle tamního režimu.
Šéf Běloruského domu na Ukrajině Vitalij Šišov pomáhal Bělorusům, kteří prchali ze země před represemi Lukašenkova režimu. Šišov byl od pondělí nezvěstný, v úterý byl nalezen oběšený v parku nedaleko svého bydliště. Policie zahájila vyšetřování a pracuje s teorií, že jde o vraždu maskovanou jako sebevraždu. Na českém internetu se hned vyrojily pochybnosti, které mluví o tom, že jde o akci právě běloruské opozice, která si, na efekt, zabila vlastního člověka. Aby tak legitimovala odboj proti jinak nesmírně mírumilovnému režimu Alexandra Lukašenka. A hlavně, běloruskou opozici dotuje ze svých peněz i český Člověk v tísni, tak to musí smrdět. No, nemusí.
Na internetu se také objevila nahrávka komunikace běloruské běžkyně Krysciny Cimanouské s vedením běloruské reprezentace z Olympijských her v Tokiu. Vedoucí trenéři sportovkyni, která byla po kritických vyjádřeních směrem k běloruskému režimu a tamnímu sportovnímu vedení donucena urychleně si sbalit kufry a odletět ještě před svým závodem zpět do Minsku, na nahrávce jí domlouvají, že svými vyjádřeními může lidem zničit životy. „Lidé mohou přijít o práci. Lidé s rodinami. Tvoje hloupost jim může zničit životy,” varují ji s tím, že „dorazily instrukce“, aby řekla, že je zraněná. Upozorňovali ji, že pokud tak neučiní, pak se sportem nadobro skončila. Její rodiče, podle zpráv, skončili v rukou policie, manžel s dítětem utekl do Polska.
Běloruská sprinterka byla v neděli donucena odcestovat z olympijské vesnice na letiště v Tokiu, kde se jí podařilo zkontaktovat japonské policisty se žádostí o pomoc. Krátce předtím se připravovala na pondělní běh na 200 metrů, místo něho ji však běloruský atletický svaz odhlásil a dal jí 40 minut na sbalení kufrů. Česká republika ústy Ministerstva zahraničních věcí nabídla sportovkyni humanitární vízum, ta ovšem dala přednost Polsku a nyní se utekla pod ochranu polské ambasády v Tokiu. I tady zaznělo, že za věcí je prostě provokace běloruské opozice, která chtěla pomocí sprinterky vyvolat mezinárodní pozdvižení.
A teď tu máme další zářez do totalitního tomahavku. Čtyři lidé v Minsku byli uvězněni za to, že v Bělorusku vyvěsili do oken bílý papír. Na protest proti režimu. Chytili pár dní v kriminálu. Za bílý papír v okně. Ale ano, i za to nejspíš může Člověk v tísni. V Bělorusku je přece ráj na zemi.
Převeďme si to na české reálie. Bude mít v České republice někdo problém s tím, když bude převádět našince přes hranice, aby v ČR předešli politickému pronásledování? Když ono tu žádné není, sakra a převádění přes hranice se už třicet let říká turistika. A lidé se rádi vrací. Měl český judista Krpálek potřebu se nějak vyjadřovat k naší politice a dávat ji před zraky celého světa na odiv? Nebo si jen zajel užít sport a trhnout zlatou? Bude tady mít někdo problém s vyvěšením jakékoliv vlajky (snad krom té s hákovým křížem), půjde tady někdo za čtvrtku papíru v okně do lochu? Jó to když se koukneme do nedávné minulosti, kdy se Věra Čáslavská dostala do nemilosti jen proto, že nevzdala patřičnou poctu sovětské vlajce, kdy jsme všichni povinně museli v patřičných dnech vylepovat ty jediné správné vlajky a pokud bychom místo nich vylepili do oken čtvrtku papíru, tak jdeme také do báně. A vraždy? I ty jsme si za minulého režimu užili nadmíru.
Člověk v tísni, ač je příliš horlivý v zasahování v českých školách, dělá v Bělorusku dobrou práci, protože v Bělorusku je prostě diktatura. A každý palec, co jich mám, držím, aby to tam padlo a Bělorusko se dostalo do stejné všední nudy, jakou si užíváme my, kdy nás nikdo netrestá jen proto, že nesouhlasíme. A že nás to nesouhlasení začalo bavit. Nevím, jestli je moudré bojovat proti těm našim eurounijním zlořádům obdivem k totalitě. Není na ní co obdivovat. Před měsícem jsem byl na malém festivalu. Vystupoval tam běloruský emigrant. S tahací harmonikou a básněmi. Ač jsem mu rozuměl prachbídně, intenzita jeho zpěvu a volání po svobodě, byla hrozivá. Zpíval o ukradeném životě, o tyranii, o hrůzách, o povinném mlčení. Na totalitě není co obdivovat.

Vložil: Štěpán Cháb