Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Drákulův upír a létající kočka straší počestné občany. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl jedenáctý

01.08.2021
Drákulův upír a létající kočka straší počestné občany. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl jedenáctý

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Není zcela vyloučeno, že asijskou oblohu brázdí nestvůrný letoun, o němž nemá skeptické jedenadvacáté století ani ponětí. Kaloň na snímku může mít rozpětí křídel větší než jeden a půl metru.

Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás bude provádět spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.

„Všechno lítá, co peří má,“ deklamuje se v dětské říkance. O děsivých létajících obludách to platí dvojnásob, a přesto k tomu nepotřebují ani peří. Jejich kostnatá, či naopak baculatá chlupatá těla jsou totiž nesena vzduchem párem kožnatých křídel.

Vezměte si třeba takové létající monstrum z kamerunského pohoří Assumbo, kterému domorodci říkají olitau. Jako první Evropané ho na vlastní oči spatřili zoologové Gerald Russel a Ivan Sanderson. Oba shodně tvrdili, že na tuto děsivou příšeru narazili během expedice do afrického Kamerunu v roce 1932. Obluda se prý nečekaně vynořila z temnoty a přeletěla přes řeku, v níž se právě brodil Sanderson. Dobrodružný vědec se musel ponořit, aby unikl z dosahu tak děsivé zubaté tlamy. Sanderson následně popsal olitau jako obrovského černého netopýra s plochou opičí tváří a více než třímetrovým rozpětím křídel.

Olitau je zřejmě jenom mýtus, ale upír Drákulův (Desmodus draculae) z Jižní Ameriky je nade vší pochybnost reálným tvorem a zároveň suverénně největším druhem upíra, známým vědě. Jedná se však o létavce již dávno vyhynulého, známého jen z fosilií, nalezených u města Boa Vista v brazilském státě Bahia. Když si představíme, že dnešní upíři rudí jsou schopni naráz zkonzumovat téměř padesát gramů krve, což je množství, výrazně přesahující hmotnost jejich těl, musí nás schopnosti čtyřikrát tak velkého monstra vyděsit. Na rozdíl od obecných představ však upíři krev nesají, ale živí se tak, že pomocí svých ostrých zubů naříznou kůži, a pak rudou tekutinu olizují.

V Jižní a Střední Americe kolují o obřích upírech ty nejdivočejší historky. Občas tyto více či méně pravděpodobné povídačky uniknou i do médií. Například v roce 2002 přinesl jakýsi nikaragujský lokální deník, jehož zprávu ovšem později převzal i světový tisk, podivnou a značně nevěrohodnou zprávu, že nějaký gigantický upír terorizoval malé městečko Leon. Dokonce se psalo, že monstrum mělo rozpětí pět metrů! Největším americkým netopýrem je trochu děsivě vypadající vampýr rohatý, který je však zcela neškodný. Naopak je člověku prospěšný, protože je zdatným lovcem hlodavců. V rozpětí má však jen něco přes půl metru, což je desetinásobně méně, než měl mít děsivý upíří terorista z městečka Leonu. Strach má však, jak je ostatně dobře známo, velké oči.

 

Tropické letuchy jsou zvířátka poněkud záhadná. Občas zaznívá tichou nocí jejich děsivý vřískot. Možná právě ony stojí za historkami o létajících kočkách.

Tropické letuchy jsou zvířátka poněkud záhadná. Občas zaznívá tichou nocí jejich děsivý vřískot. Možná právě ony stojí za historkami o létajících kočkách.

Další šokující zpráva přišla svého času z Argentiny. Ohromný upír o váze nejméně šesti kilogramů údajně ohrožoval obyvatele Humahuaca v malebné oblasti na severovýchodě argentinské provincie Jupua. Jeden ze svědků, mezkař Meliton Juarez, dokonce tvrdil, že ho okřídlená obludka napadla. Upír prý vypadal úplně děsivě a musel ho zahnat několika ranami bičem. Juarez je přesvědčen, že ten zvláštní netopýr chtěl usednout na mezka a sát mu krev. Jiní obyvatelé strašidelného průsmyku soudí, že se jedná o téhož upíra, který nedávno útočil na okolní ranče a prý usmrtil dost drůbeže.  

Také slavný archeolog Byron de Prorok popsal prapodivný příběh z africké Etiopie, v němž vystupují záhadní krvežízniví netopýři. Děj začíná jako skutečný horor.

Starý pastevec připomínal spíše kostru než živého člověka. Jeho druzi, kteří ho zabalili do špinavých hadrů, jen smutně pozorovali, jak na nich vznikají nové a nové skvrny od krve, která pomalu zasychá. Ani oni na tom však nebyli o mnoho lépe a jejich těla, posetá drobnými rankami, byla stále slabší. „Mohou za to ptáci smrti,“ šeptali bázlivě. „V noci přilétají do tábora a ve spánku nám pijí krev. Musíme pryč z tohoto hrozného kraje, nebo tady všichni zemřeme.“ Tak nějak líčil historky kolem záhadných ptáků smrti Byron de Prorok. Tento odvážný muž cestoval v roce 1936 po jižní Etiopii a viděl na vlastní oči utrpení ubohých pastevců, zesláblých ztrátami krve, kterou jim přivodili záhadní okřídlení netvoři. Když se pak dozvěděl o existenci sluje, kde tato monstra údajně žijí, neváhal ani na okamžik a přesvědčil mladého domorodce, aby ho na toto obávané místo zavedl. Jediné, co však v temné jeskyni nalezl, byli rozčileně poletující netopýři. Po návratu se nicméně dozvěděl, že právě oni jsou těmi ptáky smrti, kteří si své jméno vysloužili pro svou touhu po lidské krvi. Vědci nad těmito hrůznými zprávami samozřejmě jenom mávli rukou. Již zmínění upíři sice opravdu existují, ale jsou známi pouze z tropů Jižní a Střední Ameriky. O upírech v Africe však zatím nikdo kromě de Proroka nereferoval.

Další děsivou nestvůru z souostroví Moluky, zvanou orang-bati,  asi nejvíc zpopularizoval expert na tropické zemědělství Tyson Hughes, který pobýval v červnu roku 1986 na ostrově Seram. Hughes o orang-batim často slyšel vyprávět své domorodé přátele, kteří tvrdili, že netvoři žijí v kráterech vyhaslých vulkánů v hloubi ostrova. Šarlatově zbarvení orang-bati prý mají ohromná černá křídla, červenou kůži a dlouhý tenký ocas. Příšery jsou především masožravé a člověka se vůbec nebojí. Dokonce prý občas někoho usmrtí, a pak sežerou. 

 

Trochu děsivě vypadající vampýr rohatý je největším americkým netopýrem. Na rozdíl od krvežíznivých upírů však není člověku nebezpečný.

Trochu děsivě vypadající vampýr rohatý je největším americkým netopýrem. Na rozdíl od krvežíznivých upírů však není člověku nebezpečný.

Brrr! Pojďme raději přejít k něčemu méně děsivému, chtělo by se mi říci až legračnímu. Co byste řekli třeba na příšerku, připomínající létající kočku? Takzvaná pauca billee měla být zastřelena britským lovcem Gibsonem v indickém Puch Mehali. Celý článek tomu někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století věnoval časopis The Naturalists Note Book. Vysušená kůže Pauca billee pak byla slavnostně vystavena na posledním setkání bombajské Asijské společnosti. Když byla rozprostřena ve vzduchu, dosahovala asi půlmetrové délky a byla značně široká. Lovec Gibson potvrdil, že zvíře je opravdu kočka, a nikoliv netopýr.

Jaká bizarní nestvůrka se může skrývat za tímto sugestivním popisem? Kdyby byl tvor zastřelen v Malajsii, na Molukách či na Filipínách, byla by kauza okamžitě spolehlivě vyřešena. Právě tyto oblasti totiž obývají dva druhy pozoruhodných zvířat, patřících do řádu letuch (Dermoptera). Letucha malajská, která je větší než letucha filipínská, skutečně dosahuje velikosti, a dokonce i vzdálené podoby kočky. Od čenichu k ocasu měří toto okaté stvoření kolem šedesáti centimetrů. Letuchy mají mezi ocasem a zadními tlapkami blánu, takže celé toto zařízení připomíná jakýsi svérázný padák. Podle zoologa Krumbiegela mohou letuchy pomocí svého padáku přeskakovat až na vzdálenost padesáti metrů a ztrácejí přitom na výšce pouhých deset metrů.

Letuchy jsou zvířátka poněkud záhadná a tak trochu strašidelná. Poslyšte ostatně, co o setkání s letuchou malajskou píše cestovatel Junghuhn: „Zaslechli jsme toliko jedno zakviknutí, ale tak zvláštní a plné strachu, že jsme se domnívali, že vykřiklo dítě nebo zavzdychal někdo raněný. Občas zaznívaly tichou nocí příšerné a ošklivé zvuky. Harlané se semkli úžeji kolem ohně. Strach ze strašidel umlčel jejich veselý hovor. Brzy však byla záhada vysvětlena. Duch nebo nešťastník, jehož hlas se podobal vzdálenému vyděšenému volání, se objevil našemu zraku a přenesl se nad našimi hlavami. Byla to letucha, která se snesla ze stromu na strom a vydávala ony podivné zvuky.“

Vraťme se však k onomu „těžko popsatelnému zvířeti, jež je údajně létající kočkou a bylo zastřeleno panem Gibsonem v indickém Puch Mehali“. Nemůže být záhadná létající kočka například třetím druhem letuchy, která obývá pouze indický subkontinent? Nebo je skutečnost podstatně prozaičtější a letucha malajská má širší oblast rozšíření? Není ostatně bez zajímavosti, že se toto zvíře kdysi česky jmenovalo letucha indická, než bylo definitivně překřtěno na letuchu malajskou.

 

Asijské i africké pralesy dodnes skrývají nejedno tajemství. Kdo ví, co v nich dodnes přežívá a v noci vyletuje z temných skrýší.

Asijské i africké pralesy dodnes skrývají nejedno tajemství. Kdo ví, co v nich dodnes přežívá a v noci vylétá z temných skrýší.

Poslední příšerkou, vybavenou kožnatými křídly, o níž si v tomto dílu povíme, byla slavná létající žena. Záhadné stvoření bylo údajně pozorováno ve Vietnamu.

V roce 1969 bylo v okolí tehdejší americké základny v Da Nang v jižním Vietnamu pěkně živo. V srpnu zde totiž členové hlídky námořní pěchoty Spojených států zahlédli podivné monstrum s černými koženými křídly. Očitý svědek celé události, vojín Earl Morrison, pak mnohokrát veřejně prohlásil, že obluda vypadala jako létající žena a byla celá porostlá černou srstí. Velikost příšery pak byla odhadnuta na zhruba 150 centimetrů.

Podle některých názorů je pozorování létající ženy velice zajímavé, protože přesně takovou siluetu bychom mohli očekávat od obrovského druhu netopýra nebo kaloně s výrazně vyvinutým prsním svalstvem. Ženská silueta tak mohla ve skutečnosti patřit nějakému obřímu letounovi, možná doposud neznámého druhu. Není tedy vyloučeno, že asijskou oblohu právě v tuto chvíli brázdí nestvůrný netopýr, o němž nemá skeptické jednadvacáté století ani ponětí.

 

Vojtěch Alberto Sláma

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma