Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tajemná obrovská žulová loď v Asuce nepřestává udivovat. Postavili ji snad mimozemšťané? S cestovatelem Milošem Beranem popáté do Japonska

31.07.2021
Tajemná obrovská žulová loď v Asuce nepřestává udivovat. Postavili ji snad mimozemšťané? S cestovatelem Milošem Beranem popáté do Japonska

Foto: Miloš Beran (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Celkový pohled na žulový monolit Masuda-no-iwafune

FOTOREPORTÁŽ Když jsem hledal na internetu informace o městečku Asuka, vyskočila na mě informace, že slovo asuka v jazyku Ainu znamená létající ptáci. Protože jsem člověk zvídavý a o etniku Ainu jsem nikdy neslyšel, zadal jsem to do Googlu. Nakonec jsem tím googlováním strávil několik hodin, protože jsem nepřestával žasnout. Podělím se.

V jazyce tohoto etnika Ainu znamená člověk. a jejich jazyk nepřipomíná žádný jiný na světě. Na rozdíl od jiných mongoloidních kmenů Dálného východu mají tito lidé téměř evropský vzhled bez šikmých očí, navíc světlou pleť, často světlé vlnité vlasy a muži mohutné vlnité plnovousy. Pokud jste o nich nikdy neslyšeli, nedivte se, podobně je na tom údajně i celá řada Japonců. Velká většina příslušníků tohoto etnika dnes žije na druhém největším japonském ostrově, který se nazývá  Hokkaido a nachází se na severu japonského souostroví. Další část je rozptýlena na ruských Kurylských ostrovech a Sachalinu.

 

Nepravidelné mřížky na bocích kamenné struktury

Nepravidelné mřížky na bocích kamenné struktury

Výsledky moderních genetických analýz potvrzují hypotézu, že lidé etnika Ainu jsou přímými potomky lidí, kteří obývali Japonsko v období  Jomon (přibližně 14 000 až 300 př.n.l.), tedy tisíce let předtím, než sem přišli 'děti vycházejícího slunce', jak jsou označováni dnešní většinoví Japonci, poněkud nepřesně označovaní jako pevninští. Analýzy ukazují, že lidé Ainu jsou potomky populační skupiny, která v době tzv. svrchního paleolitu (přibližně 50 000 do 10 000 př. n. l.) obývala východní Asii. Z této populační skupiny pravděpodobně pochází také některé skupiny severoamerických indiánů. Část se pravděpodobně usídlila na japonském souostroví  a lidé Ainu jsou jejími přímými potomky, zatímco dnešní většinové japonské obyvatelstvo pochází ze skupiny post-neolitických migrantů (zdroj ZDE). Je zajímavé, že etnikum Ainu patří do dnes již vzácné haploskupiny D (v genetice se zkoumají především haploskupiny chromozomu Y a mitochondriální DNA, které lze využít k analýze vývoje populací, zatímco Y-DNA se přenáší výhradně v otcovské linii, mtDNA naopak výhradně v linii mateřské, kategorizace lidských haploskupin vychází z genetických markerů), která přežila pouze v některých izolovaných oblastech.

 

Horní plošina megalitu se šachtami čtvercového průřezu

Horní plošina megalitu se šachtami čtvercového průřezu

Různá genetická data  (klasické markery, mitochondriální DNA, Y chromozom,  jednonukleotidový polymorfismus) potvrdila koeexistenci tří hlavních lidských populací na japonském souostroví: Ainu na ostrově Hokkaido, Ryukyuan na jižních ostrovech a skupinu tzv. pevninských Japonců. Ryukyuan nebyl sice japonskými úřady doposud přiznán status etnické menšiny, protože je považují pouze za podskupinu  'pevninských'  Japonců.  Tato skupina však sdílí mnoho společných unikátních genetických znaků jako Ainu a představuje největší japonskou etnolingvistickou menšinu. Jen v prefektuře Okinawa žije přibližně 1,4 milionu příslušníků tohoto etnika. Prefekturu Okinawa tvoří množství menších ostrovů, táhnoucích se v délce 1000 kilometrů mezi nejjižnějším z hlavních japonských ostrovů Kjúšú a Tchaj-wanem. Příslušníci této etnické skupiny obývají také ostrovy Amami a prefekturu  Kagoshima (zdroje ZDE a ZDE).

Vzhledem ke geografické distribuci genetických markerů (genetický marker je známá sekvence DNA, která může být snadno identifikována, lze jej popsat jako jistý druh variace, způsobený mutací či pozměněním původní sekvence) v oblasti severovýchodní Asie, lze hlavní japonskou 'pevninskou' populaci zařadit do severní mongoloidní skupiny. Předci této populační skupiny přišli pravděpodobně z oblasti Bajkalu. Zdá se, že tito 'pevninští' Japonci vzešli původně ze stejné skupiny, jako Korejci, a jsou tedy blízce příbuzní (zdroj ZDE). Byť se japonština a korejština  velmi podstatně liší, sdílejí značnou podobnost v typologických rysech syntaxe a morfologie. Genetické analýzy ukazují, že také kolem 20 procent původně 'pevninských' Japonců (Yayoi) nese genetické markery kultury Jomon. To je vysvětlováno tím, že po jejich příchodu na území Japonska docházelo k míšení s potomky kultury Jomon.

 

Detail nepravidelné mřížky na bocích kamenné struktury

Detail nepravidelné mřížky na bocích kamenné struktury

Lidé Ainu žili tradičním způsobem lovců, rybářů, sběračů a zemědělců až do 19. století, kdy došlo k jejich postupné kolonizaci Japonci a Rusy. Měli typické oděvy, muži se nikdy neholili a ženy měly charakteristické tetování kolem úst. Podobně jako asi všechny původní domorodé kultury měli animistickýnáhlednasvět – těla živých bytostí i neživé předměty jsou pouhými schránkami duchovní podstaty, dnes bychom řekli vesmírného vědomí. Centrální roli v jejich náboženském systému hrál medvěd. Etnikum Ainu si nevyvinulo vlastní písmo a jazyk byl předáván pouze ústní formou z generace na generaci. V pozdější době byly písemné záznamy v tomto jazyce zapisovány japonským systémem kana, který je používán k fonetickému záznamu slabik.

 

Jeden z dalších žulových monolitů v Asuce

Jeden z dalších žulových monolitů v Asuce

Mezi 13. a 15. stoletím námořníci národa Ainu obchodovali s Čínou, Koreou, Rusí a severními národy, jako jsou Nivchové. Obchodní styky probíhaly i s 'pevninskými' Japonci. Na japonské souostroví dodávali například čínské hedvábí, potraviny z vlastních zdrojů, jako byly sušené ryby či kožešiny. Do Číny dopravovali z Japonska například kovové předměty, zejména zbraně. Jinak však vztahy s většinovými obyvateli japonského souostroví idylické nebyly. Po staletí byli příslušníci etnika Ainu v Japonsku v lepším případě ignorováni, v horším diskriminováni a nuceni k asimilaci. Separace rodin, nucené sňatky  s japonskými občany či otroctví vedly k odporu národa Ainů a vyústily v 15. až 18. století v několik válek. Po reformách císaře Moidži, které začaly po roce 1869 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní industrializovaný stát podle evropského vzoru, došlo ke kolonizaci ostrova Hokkaido a na základě dekretu o ochraně domorodých obyvatel bylo v  roce 1899 původní domorodé obyvatelstvo vytlačeno do  pustých horských oblastí uprostřed ostrova, po vzoru USA. Domorodý jazyk i kulturní tradice byly postaveny mimo zákon.

Jazyk etnika Ainu se původně skládal ze tří dialektů, kterými se hovořilo na ostrově Hokkaido, Sachalinu a na Kurilách. Do dnešní doby přežil pouze dialekt z ostrova Hokkaido a údajně jím hovoří jen posledních asi 15 osob staršího věku. Podle oficiálních vládních údajů je počet příslušníků menšiny Ainu asi 25 tisíc, neoficiální údaje hovoří až o 200 tisících. Došlo samozřejmě i k velkému míšení s většinovými Japonci.  Vše však není ještě ztraceno a situace se postupně mění k lepšímu. V roce 2008 japonský parlament poprvé v rezoluci zmínil existenci samostatného etnika Ainu, plného oficiálního uznání japonskou vládou se ale dočkalo však až v dubnu 2019. V červnu 2020 bylo ve městě Shiraoi na ostrově Hokkaido otevřeno Národní muzeum etnika Ainu a Park, přezdívaný Upopoy (zdroj ZDE).

 

Ishibutai Kofun

Ishibutai Kofun

Ale vraťme se opět k Asuce, jednomu z historicky nejbohatších míst Japonska. Jedná se o městečko s počtem obyvatel méně než šest tisíc v oblasti Takaichi v provincii Nara. Dopravíte se sem snadno z Ósaky. V letech 1966 až 1994 zde byl zřízen Národní historický park Asuka. První osídlení Asuky je dokumentováno z období Kofun, tedy přibližně v letech 250-552. Název období pochází z pojmenování megalitických hrobek či mohyl, které byly v tomto období stavěny. Nazývají se kofuny a mají typický tvar klíčové dírky. V Asuce se nacházejí nejen tyto mohyly, ale také pozoruhodná kamenná hrobka gigantických rozměrů, pravděpodobně z tohoto období, zbudovaná z hrubě opracovaných obřích kamenných bloků, nazývaná Ishibutai Kofun. Největší z těchto kamenných bloků váží 75 tun, kromě obřích rozměrů ale není stavba z technologického hlediska příliš zajímavá.

V 6. a 7. století byly v místě dnešní Asuky dokonce postaveny císařské paláce. Hlavní město císařství se však brzy přesunulo nejprve do Nary, později do Kjóta. S příchodem buddhismu do Japonska zde byla zbudována celá řada velkolepých dřevěných buddhistických chrámů. Mnoho z nich bylo rekonstruováno, zachovalo se dodnes a určitě stojí za vidění. Kromě toho se však ve městě a v jeho okolí nachází i řada dokonale opracovaných žulových monolitů, které jsou zřejmě mnohem staršího data. Poprvé jsou zmiňovány v písemných záznamech z 8. století, avšak jejich skutečné stáří i původ jsou zcela neznámé. Nejznámější je Masuda-no-iwafune, což lze přeložit jako kamenná loď z Masudy. Stojí poněkud stranou města i zájmu většiny turistů. Většina z nich nemá o existenci tohoto megalitu vůbec ponětí. Stojí na kopci na okraji města. Přístup k tomuto místu jsme dlouho hledali a škrábali jsme se strmým svahem bambusovým lesem. Nakonec jsme zjistili, že sem vede úzká lesní cesta z druhé strany kopce.

 

Jeden z buddhistických chrámů v Asuce

Jeden z buddhistických chrámů v Asuce

Pohled na obří žulový monolit vám vezme dech a existence tohoto objektu prostě nedává smysl. Masuda no Iwafune se nepodobá ničemu v okolí a vymyká se veškerému chápání. Na první pohled připomíná betonový bunkr. Váží přibližně 800 tun, na délku měří zhruba jedenáct a na šířku osm metrů, a když se na něj dokážete vyškrábat, ocitnete se ve výšce téměř pěti metrů. Horní část bloku je seříznuta, takže tvoří plošinu, do které jsou vyhloubeny dvě šachty čtvercového průřezu. Dalším zajímavým rysem je existence podivné nepravidelné mřížky na bocích kamenné struktury. Zjevně se jedná o stopy nějaké mechanizace, používané za účelem zploštění povrchu balvanu. Ať už tuto megalitickou strukturu stvořil kdokoli, zdá se, že žulu krájel jako máslo. Na povrchu nejsou patrné řádné stopy ručních nástrojů. Trochu to připomíná stopy ve starověkém žulovém lomu Aswan v Egyptě. Celý objekt připomíná technologickou strukturu, stvořenou za neznámým účelem. Netušíme ani kdy ani kým. Byť historici vymýšlejí různé hypotézy původu a účelu tohoto žulového monumentu, žádná nedává příliš smysl. Dost podobná záhadná žulová struktura se nachází ještě ve městě Takasago, nedaleko Himedži, a nazývá se Ishi-no-Hoden. Tu jsme však už neviděli, bylo to pro nás poněkud z ruky.

 

Buddhistický chrám v Asuce

Buddhistický chrám v Asuce

Existence žulových monolitů v Asuce zjevně nezapadá do historického příběhu osídlování Japonska. Těžko uvěřit, že tyto sofistikovaně opracované obrovské kamenné struktury vytvořili lidé kultury Jomon, kteří podle dostupných informací žili v této době na úrovni lovců, rybářů a sběračů doby kamenné, byť bylo později zdokumentováno také pěstování různých zemědělských plodin. Nakonec mě napadá jedna trochu kacířská myšlenka. Nesouvisí existence těchto monolitických struktur, které mohly sloužit k nějakým technologickým účelům, s nálezy záhadných keramických sošek dogu kultury Jomon, připomínajících v některých případech astronauty ve skafandrech, o nichž jsem se zmiňoval v jednom z předchozích dílů? Ale musím samozřejmě připustit, že se v tomto případě už nacházíme v říši fantazie.

 

Miloš Beran

Vložil: Miloš Beran

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace