Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

30 zákazů majora Zemana pro Milana Lasicu. Varoval před Turky a jeho písně jsme si broukali snad všichni. Svět Tomáše Koloce

komentář 29.07.2021
30 zákazů majora Zemana pro Milana Lasicu. Varoval před Turky a jeho písně jsme si broukali snad všichni. Svět Tomáše Koloce

Foto: Štúdio L+S (stejně jako v textu)

Popisek: Milan Lasica se svým uměleckým dvojčetem Júliem Satinským

VIDEO Jedna z pověstných glos Milana Lasici zněla: “Pamätáte si časy ešte před internetmi? Keď sme si mysleli, že za ľudskú hlúposť môže nedostatok prístupu k informáciám? Tak v tom to nebolo…“ To mě v mém pátrání po všech složkách renesančního díla zemřelého Mistra – včetně těch, o kterých jsme přinejmenším u nás v českých zemích nevěděli – inspirovalo:

Facebook je rychlé médium: o smrti Václava Havla jsem se, díky tomu, že mám ‘v přátelích‘ několik jeho přátel, dozvěděl asi dvacet minut potom, co se to dozvěděl první z nich. Když mi došla zpráva o Milanu Lasicovi, napsal jsem:

„Kdo má ty nekrology pořád psát...? Zemřel Milan Lasica.

Všichni víme, kdo to byl. Na Vánoce 1953, kdy jim bylo třináct, se seznámil s Júliem Satinským: v tehdejším bratislavském Pionýrském paláci (což byl tehdy bývalý a dnes už opět současný Prezidentský palác) během absurdní scénky, kterou tehdy ještě nevymysleli oni, ale která jako by symbolicky určila jejich další život: Dvanáct měsíčků tehdy čekalo na to, až přijde Děda Mráz, aby mu pověděli, jak dobře využili svůj čas: Satinský byl Březen a Lasica Červen…

 

 

Od roku 1959 pak spolu až do Satinského smrti v roce 2002 tvořili nejslavnější slovenskou komickou dvojici, která byla (i díky Miroslavu Horníčkovi, který byl svého času jejich ´manažerem´ v českých zemích) stejně známá i u nás. Kvůli legendární hře L+S Soirée z roku 1968, která byla uvedena v Československé televizi a reflektovala příchod nezvaných návštěvníků, kterou dvojice za normalizace po nabídce shora posléze ´uvědoměle´ nepřekryla scénkou na téma americký prezident (Lasica tehdy diplomaticky argumentoval, že budou-li si dělat legraci z prezidenta, všem bude jasné, o jakém prezidentovi je řeč...), následovalo období, které L+S nazvali 30 zákazů majora Zemana. Ty dvojici během sedmdesátých let znemožnily jiné vystupování než zájezdové pořady, které jim byly paradoxně povoleny pouze v českých zemích. I proto se (vedle Ladislava Chudíka, Vlado Müllera, Božidary Turzonovové, Milana Kňažka či Mariána Labudy) zařadili k hercům, kteří si dokonale osvojili češtinu, pročež byli stejně doma ve slovenském jako v našem filmu, a to i v české národní klasice; ML hrál mimozemšťana A v Lipského Srdečném pozdravu ze Zeměkoule, celníka, co vyžaduje cigarety s velbloudem, ve Werichových Třech veteránech, náměstka Bobu Fischera v dnes už opět aktuálním Pecháčkově filmu Vážení přátelé, ano, doktora Vlacha v Jirotkově Saturninovi, milionáře Bacha v dramatu Věry Chytilové Pasti, pasti, pastičky i profesora francouzštiny, vyhnaného do Sudet, v Hrabalově Obsluhoval jsem anglického krále, převedeném do filmu Jiřím Menzelem...

 


Zemřel smrtí, kterou by si přál každý herec – přímo na jevišti svého divadla Štúdio L+S, které v Bratislavě vedl od roku 1982 (a které se mimochodem nachází na stejné scéně, kde před 60 lety s Júliem Satinským, Hanou Hegerovou a dalšími začínal…) Přitom na bratislavské VŠMU nevystudoval herectví, ale dramaturgii, a méně se (zejména v ČR) ví, že kromě psaní divadelních her pro dvojici L+S byl i jedním z největších slovenských textařů, který kromě repertoáru pro svou první ženu, herečku a zpěvačku Zoru Kolínskou, psal texty i pro Hanu Hegerovou včetně písně Čerešne, kterou my Češi známe jako leitmotiv filmu Pelíšky. Dodnes si vzpomínám na svého otce, který se celým mým dětstvím prozpíval s Lasicovou travestií slovenské lidové písně a tehdy populárního britského seriálu Sága rodu Forsythů: „Na hornom konci / na dolnom konci / nabrúsil Soames si kosu…“ Jako textař a herec v jedné osobě se dokonce stal moderátorem seriálu ČT, mapujícího populární písně včerejška, Kam zmizel ten starý song. Hudbu k jeho písním s často prorockými texty (viz. píseň Turci idú) skládal často další renesanční muž, skladatel, humorista, herec a též absolvent dramaturgie na VŠMU Jaro Filip (1949–2000). I k písni Bolo nás jedenásť. Nyní už jsou všichni tři její tvůrci spolu. Jen se obávám, zda je při letošním tempu odchodů číslice 11 už konečná…“

Rešerše

Když jsem tyhle řádky dopsal a zveřejnil, napsala mi překladatelka Erna Dománová, první žena českého dramatika Karla Steigerwalda, že Milan Lasica byl také překladatel dramat, který do slovenštiny skvěle přeložil texty jejího muže, a podnítila mě, abych v tomto směru začal pátrat. Na konec svého pátrání jsem dostal (prý jen kusý) údaj o titulech, které Milana Lasica přeložil či spolupřeložil: Karel Steigerwald – Neapolská choroba; Milan Kundera – Jakub a jeho pán; Václav Havel – Zahradní slavnost, Vyrozumění, Audience, Protest, Odcházení; Viktor Dyk – Ondřej a drak; Jean Dell  Půldruhé hodiny zpoždění; Pierre-Aristide Bréal – Husaři; Boris Vian – Hlava Medúzy; Miguel de Cervantes – Don Quijote, Slawomir Mrożek –– Tango, Nikolaj Vasilijevič Gogol – Mrtvé duše. Vedle toho jsem na repertoáru jeho divadla (už po sametové revoluci!) našel Antona Pavloviče Čechova a Jevgenijeviče Griškovce. Umělec, který se před pár dny vyjádřil, že k ruské vakcíně nemá důvěru, k ruskému umění důvěru očividně měl…

Co jsem z rešerše ještě vyčetl: Na rozdíl od jiných divadel komických dvojic či skupin, jako byly náš Semafor nebo Divadlo Jiřího Grossmanna, je u Štúdia L+S vidět, že jeho vedoucí a polovina z jeho 'tahounské dvojice' byl zároveň školený dramaturg. Jejich divadlo, ač primárně autorské, za 39 let své dosavadní historie hrálo Goldoniho, Gozziho, Rostanda i Donizettiho, klasické i žijící slovenské i české dramatiky (vzpomínám, jak se v roce 1990 v pořadu Hovory H po dvaceti letech L+S chlubili, že zatímco S hraje Stalina, L hraje Dona Juana) a u světového dramatu (kde většina dnešních českých i slovenských velkých kamenných divadel, která si mohou dovolit dramaturga na celý úvazek, vystačí s globálně komerčně tlačenou konverzační tvorbou amerických a britských dramatiků), uvádělo Štúdio L+S pod vedením ML i současné dramatiky, Italy, Bulhary, Němce, Poláky, Rusy, Maďary, Švédy, Francouze, Finy, Vlámy, Nory, Chilany, Íránce... Stará dobrá (kdyby se na mě pan Lasica z nebe nezlobil, skoro bych napsal socialistická…) škola dramaturgie, která ještě nedostávala repertoár na klíč v úhledných balíčcích z broadwayských agentur, ale podporovala tvorbu kultur neglobálních národů.

Ale možná, že to byla taky slovenská škola umělce, který po celý život zůstal čechoslovakistou a znal výhody pravidelného vysílání pořadů, jako byla talkshow L+S Ktosi je za dverami, v níž umělci z menšího národa mohli díky vysílání ve federální televizi prezentovat své umění obyvatelstvu celé federace…

 

 

Během pohledu do repertoáru divadla jsem si navíc připomněl, že ML také režíroval, a to nejen v divadle, ale i ve Slovenské, ba i České televizi, přičemž jeho pořady i po rozdělení často vysílaly obě veřejnoprávní televize, jako to bylo u pokračování Ktosi je za dverami s názvem Všetci sú za dverami nebo Večera Milana Markoviče. Co se týče televizních adaptací divadelních her, během své režie v České televizi splnil sen dvěma svým kolegům moderátorům z pořadu Úsměvy (Zdeňku Svěrákovi a Jaromíru Hanzlíkovi) a obsadil je spolu do divácky oblíbené tragikomedie pro dva Talár a ptačí zob.

Příliš bohatý život na toho, koho během recepce, kterou jeho druhá manželka pořádala na československém velvyslanectví ve Vídni, místní spolkový prezident s českým příjmením Klestil pozdravil: „Guten Tag, Herr Vášáryová!“ (Milanu Lasicovi tím ale nahrál na jednu z jeho oblíbených humorných glos.)

 

Milan Lasica a Milan Kňažko v divadelní hře Na fašírky mi nesiahaj

Epilog

Než ke mně z povolaných teatrologických kruhů (děkuji za ni Lucii Čepcové z pražského Institutu umění – Divadelního ústavu a Blance Ábelové z bratislavského Štúdia L+S) rešerše dorazila, trvalo to několik hodin, během nichž jsem se v rámci hledání nových cest dovolal řediteli Štúdia L+S Pavlu Danišovičovi, kondoloval jsem mu, pak ocitoval první odstavec svého nekrologu Milana Lasici a vysvětlil, jak v souvislosti s jeho smrtí hledám ztracený čas. Pan ředitel si povzdechl:

„Sháníte údaje o tom, kde všude se hrály hry dvojice L+S, ale já jsem v tomhle divadle jen deset let, a když jsem nastupoval, v archivu jsem nenašel víc, než kupku papírů každý pes jiná ves. A nemůžu se zeptat dramaturga, protože naším dramaturgem byl Mistr, a ten nosil celou svou rozsáhlou paměť jen v hlavě, a při množství všeho, co musel psát, se na nějakou přesnou bibliografii nedostalo. Poradit by vám mohl zapálený historik našeho divadla, spisovatel Kornel Földvári, ale ten je šest let mrtev, a druhý, Tomáš Janovic, je tou zprávou tak zničený, že vám těžko něco řekne. Já vím jen, že L+S měli společné projekty s Divadlem Bolka Polívky, se kterým si i vyměňovali divadlo; oni hráli tady a my tam, a s Jarem Filipem tvořili Mistři takovou úderku, se kterou objeli celý svět od Kanady až po Austrálii a hráli tam pro Čechoslováky, což říkám vědomě, protože pro naše divadlo se naše rodná republika nikdy nerozdělila. Doplnil bych vás snad jen v tom, že Mistr byl navíc i obdobou vašeho Ondřeje Havelky a s kapelou Bratislava Hot Serenaders zpíval písničky slovenského R. A. Dvorského, Františka Krištofa Veselého. Tu skupinu vede Juro Bartoš a ti dva byli s Mistrem takoví fanoušci do první republiky, že když si přetrhli u boty tkaničku, šli shánět originální tkaničku z dvacátých nebo třicátých let. A právě na jejich společném koncertě se to včera stalo. Ne u písničky Ja som optimista, jak říká rozšířená novinářská legenda, mimochodem, to je neskutečně černá a pesimistická písnička, ale na konci samotného koncertu. Mistr ho hrdinně dozpíval, dvakrát se poklonil, a až při třetí děkovačce se místo dopředu sklonil dozadu, a pak žil už jen čtyřicet minut…“

 

 

Na tomto místě se pan ředitel rozplakal. Chvíli jsme oba jen dýchali do telefonu. Napadlo nás to oba současně, ale tím, kdo první řekl, že mně (a všem, kdo ještě dnes uveřejňují takové texty) drží palce v naší záslužné práci, byl on...

K ránu se mi pak zdál sen, že je neděle a já v podvečerním slunci stojím v průchodu uprostřed Bratislavy, který je postaven v sorelovém stylu československého Metrostavu (tmavá mramorová dlažba a zdi, skleněné dveře obchodů…) a vedle v obchodě sedí opuštěná květinářka. V tu chvíli se proti mně objevil Milan Lasica a já jsem mu položil nekorektní otázku:

Jaké to je být mrtvý?

„Nevím, já se jako mrtvý vůbec necítím.“

A to už řekl, aniž by promluvil...

Post scriptum

František Krištof Veselý: Ja som optimista:

Človek má na svete
Rôzne výhody
A šťastné náhody
Len keby ich vedel dobre využiť,
šťastne by mohol žiť.

Môj známy tiež vďaka šťastnej náhode
Miesto má v obchode
A včera si dal do novín inzerát,
že predá doktorát.

Raz som si podal žiadosť o náhradu
Jednomu úradu,
Nerobili so mnou žiadne okolky
Dal som aj na kolky
Zložil som im ako kážu zákony
Dávku za úkony
A upovedomili ma už za rok,
že nemám ten nárok.

Ja som optimista,
Viem to dozaista,
že ten svet zle nevyzerá,
Keď človek naň nepozerá.

Ja som optimista,
Je to pravda istá,
že sa tomu dobre vodí,
Kto sa nenarodí.

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc