Jak probíhala imigrace za komunismu. Srovnání s dneškem zabolí. Svět Tomáše Koloce

Foto: Jan Rychetský

Popisek: Uprchlíci v Paříži

Ačkoliv český premiér Andrej Babiš se během loňské eskalace po volbách v Bělorusku přihlásil jako hlavní bojovník ‘svobodného hnutí‘, které chce ‘novou sametovou revolucí‘ smést režim tamního prezidenta Alexandra Lukašenka, oba státníci mají jedno společné: Když na začátku letošního léta začal Alexander Lukašenko posílat uprchlíky z třetího světa, nahromaděné ve své zemi, do Litvy, Andrej Babiš během hlasování o nedůvěře své vládě v souvislosti s nekontrolovanou migrací, která byla do dohody Dublin IV pokládaná za ilegální, v souladu s Lukašenkovým postojem prohlásil: „Já nechci muslimskou Evropu." V čem oba rivalové ve věci migrace nemají a v čem mají pravdu, v tomto textu hodnotí autor – majitel sociálního vzdělání…

Učivo o migračním právu, podléhající zkáze

Začnu osobně. Když jsem si v roce 2014 po šesti letech praxe dodělával státní akreditovaný kurz pracovníka v sociálních službách, první zákon, který jsme probírali v legislativě, byla tehdy rok stará dohoda Dublin III. tedy evropské nařízení 604/2013, které pod zorným úhlem Arabského jara a pokračující války v Sýrii specifikovala azylovou politiku Evropské unie. Jejím prvním zákonem bylo, že nejde-li o případ sloučení rodiny, uchazeč o azyl musí o tento požádat v prvním státě, v němž vstoupí na půdu EU. Už tehdy bylo toto nařízení na Balkáně tu a tam porušováno, a naše lektorka, ostřílená sociální pracovnice, která (ač se profesně zabývala krajovou péčí o postižené a nemocné) v rámci svého vzdělání legislativně pomohla řadě imigrantů v ČR dostat své příbuzné z bojující východní Ukrajiny, krčila na naše dotazy ohledně stavu na Balkáně útrpně rameny. Nebylo jí milé, že nás, pracovníky v sociální oblasti, z nichž mnozí pracují s uprchlíky (sám jsem se s nimi setkal už během svého působení v domě pro muže bez domova), učí o něčem, co sami politici, kteří ustanovení odsouhlasili a podepsali, obratem porušují.

O rok později se toto porušování vlastní legislativy v Evropské unii ‘rozjelo‘ v masové míře, byl pro něj zaveden termín ‘uprchlické kvóty‘ a všechna ‘státotvorná‘ média pro něj začala horovat, aniž by jen půlkou slova připomněla, že jde toho času o aktivitu, porušující zákon. I s ohledem na to, že u nás v Hradci Králové už osmým rokem příkladným životem žije a pracuje příkladná syrská rodina, jejíž několik desítek příslušníků (srovnej opakovanou mediální lež o pouhých 12 uprchlících z aktuální války, kteří žijí v ČR) se u nás po válečných útrapách sloučilo zcela LEGÁLNĚ (na základě podání jednoduché žádosti na českém velvyslanectví v Damašku a toho, že na naše území přiletěli letadlem), což je pro mě ukázka, jak migrace MÁ fungovat, jen naproti tomu vždy upozorňoval na to, jak migrace NEMÁ fungovat.

Každý imigrant, který se vylodí či objeví v Řecku či v Itálii a následně (bez žádosti o azyl, podané na základě předložení platných dokladů v první dosažené zemi) překročí hranice do další evropské země, se pro evropský zákon, který byl léta v platnosti, stává ilegálem. Státní uskupení, které takový stav dopustí (a dokonce jej podporuje) se pak stává směšnou organizací, která podrývá důvěryhodnost vlastní legislativy; a to nejen v očích sociálních odborníků z první linie, kteří (na rozdíl od politiků) tíhu krizových důsledků takového stavu musí nést – a kteří tyto ‘důsledky‘ právem nazývají humanitární krizí.

Jak bylo kdysi ‘za komunistů‘ (a jejich Řeků a Španělů a Kurdů…)

Proti současnému diletantskému modelu, jehož definice ‘ilegální imigrace‘ je dána právě už oním prvotním porušováním úhelné hlavy evropského nařízení 604/2013, jsem vždy stavěl model řecké imigrace do východní Evropy a ČSSR před sedmdesáti lety. Mnohé rozměry této migrační vlny byly stejné: ať už důvod (občanská válka v přilehlém regionu), přibližný počet uprchlíků (kolem jednoho milionu) i způsob přerozdělení (počet uprchlíků, které mají jednotlivé země převzít, byl určen kvótou, kterou stanovilo tehdejší sdružení zemí východního bloku, tzv. Kominforma). Co se však lišilo, byly kulturní kořeny uprchlíků tehdejší vlny (šlo o příslušníky hostitelskému obyvatelstvu kulturně blízkých národů, navíc povětšinou levicově zaměřených, které chtěl tehdejší fašistický režim v Řecku fyzicky zlikvidovat) a především organizačně neporovnatelně dokonalejší způsob řešení tehdejší vlny, počínaje tím, že během tehdejší vlny nebyly tolerovány jevy typu prokazování falešné identity nebo ilegální přechod hranic.

V letech 1948-49 bylo do záchytných táborů tranzitních zemí (především Bulharska a Jugoslávie) vybráno 12 tisíc prokazatelně ohrožených řeckých lidí (v tehdejší vlně neprobíhalo to, co dnes; že se mezi uprchlíky z bojující Sýrie a Iráku mísí až desítky procent ekonomických uprchlíků ze zemí, kde se nebojuje, kteří lžou o své identitě), z nichž do Československé republiky byly poslány přednostně tři tisíce dětí. Pro ty už byly na našem území (především v pohraničních regionech, které byly synchronně potřebné osídlení po předcházejícím odsunu) připraveny desítky nově založených škol a internátů se stovkami předem k této práci vyčleněných pedagogů a sociálních pracovníků, kteří předtím mj. prošli nutným kurzem řečtiny. (Pro dnešní současníky připomínám, že v případě těch, kdo se o naše Řeky starali, šlo tehdy o kvalifikované síly a o plánovaná řádná pracovní místa, nikoli o kvaziřešení, jaké je zvykem aplikovat v této vlně; tedy ‘zaplácnutí‘ krizového stavu na ilegálně překračovaných hranicích nekvalifikovanými dobrovolnými samaritány, kteří často nemají ponětí, jak má podobná péče a její zásady – i ze strany uprchlíků! – vypadat, a kteří si navíc na živobytí v období, po které vykonávají tuto výsostně zodpovědnou, všestranně namáhavou i nebezpečnou práci, musí nejprve ušetřit – včetně dopravy na místa krize po vlastní ose...)

Pár měsíců po dětech dorazili i dospělí v počtu devíti tisíc. Pro ně bylo po nutné karanténě a zdravotní kúře (kterými předtím prošly i děti) zajištěno zaměstnání, a pro děti od počátku systém vzdělání, hrazeného z rodičovských daní, od mateřské až po vysokou školu. Není divu, že takto nastavená migrace z řeckých válečných dětí ‘vytvořila‘ české občany (a u mnohých se dá říct i české vlastence), jako byli první porevoluční majitel (a zachránce) předtím krachující firmy Kofola Kostas Samaras a pokračovatel jeho díla, syn Janis, zpěvačky Martha a Tena Elefteriadu, historik a ředitel Státního okresního archivu v Rokycanech Petros Cironis, fotbalista Pando Jankulovski a jeho slavnější syn Marek, mediální komentátoři Jiří Kokmotos, Libor Baselides a Thomas Kulidakis anebo režiséři Georgis Skalenakis a Georgis Agathonikiadis. Část z Řeků, kteří vyrostli jako českoslovenští občané (například poslední dva jmenovaní režiséři), příslušníci celkem patnáctitisícové řecké menšiny (jak se komunita rozrostla do 70. let 20. století), se po pádu fašistického režimu v Řecku v roce 1977 navíc vrátili do své staré vlasti. Celou anabázi úspěšné řecké migrace v pár dobře mířených slovech kdysi popsal jeden z těch, kdo ji celou prošli: Statis Kokki.

Paralelně k řecké proběhla ve stejnou dobu a stejným způsobem také imigrace lidí, kteří byli ohroženi na životě fašistickým režimem Francisca Franca ve Španělsku. Jejími členy u nás byli a jsou například druhý manžel Dany Medřické, profesor ekonomie Artemio Precioso Ugarte, český režisér dokumentárních filmů Jordi Niubò, anebo spisovatel a scenárista Jorge Semprún, který napsal scénář ke slavnému francouzskému filmu o procesu se Slánským Doznání a který se po pádu fašisty Franca v roce 1975 též vrátil domů a v letech 1988-91 se stal ministrem kultury Španělského království. Shodou okolností stejně jako kurdský uprchlík, zpravodaj vysílání Československého rozhlasu do arabských zemí v 60. a 70. letech, Mufid Jazairi, který se po uvolnění poměrů vrátil do vlasti a v letech 2003-2005 se stal ministrem kultury Irácké republiky…

Prolomení letitých norem

V době, kdy německá kancléřka Angela Merkelová po vzoru biblického citátu „Nechte maličkých přijíti ke mně!“ rozpřáhla ruce a zapomněla, že každý, kdo přistane u břehů Evropy, je povinen požádat o azyl v prvním dosaženém státě EU a absolvovat řádný azylový proces, přispěchala švédská europoslankyně Cecilia Wilkström z Liberální lidové strany, která v EP působí v rámci uskupení ALDE (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu), k němuž mimo jiné patří i česká strana ANO, připravila návrh nové verze nařízení, takzvaný Dublin IV.

Celý ‘nový‘ postup přijetí azylanta by tak měl dostat podobu údajně ‘preciznějšího procesu‘ (z pohledu sociálního odborníka se ale ve skutečnosti jedná jen o znovuzavedení těch nejnutnějších pravidel). Nový návrh například předpokládá, že ihned po příchodu uchazeče o azyl do členského státu Evropské unie mu musí být sejmuty otisky prstů, načež bude podroben kontrole v jednotlivých databázích EU dle příslušných údajů. Pak bude posouzeno, zdali je pravděpodobné, že uchazeč dostane azyl. Měla by být nastavena rychlost těchto postupů (jak pro udělení azylu, tak i pro deportaci nevhodných žadatelů) a nový návrh dále předpokládá rychlejší sjednocení rodin a zvláštní pozornost dětem. Potud je autorem návrh beze zbytku kvitován jako blahodárná snaha o nutné vnesení řádu do stávající krize.

Návrh však také obsahuje odstranění oné úhelné hlavy starého nařízení z roku 2013 o povinném přijetí azylu v první dosažené zemi EU. Pokud uchazeč projde první částí přijímacího procesu, má být zjištěno, zda má či nemá v určitém státu Evropské unie rodinné příslušníky nebo jestli má na daný stát nějaké vazby (studoval v něm, byl zde oceněn a podobně). Pokud se prokáže, že vazby má, bude daný žadatel do tohoto státu převeden. Jestliže se prokáže pravý opak, tedy že nemá k jakémukoliv státu vztah, jsou mu nabídnuty k volbě čtyři země, které mají v daném okamžiku nejmenší počet žadatelů o azyl. Daný stát po příjezdu uchazeče provede další bezpečnostní kontrolu, a poté posoudí, zdali mu udělí v souladu s pravidly EU a mezinárodními úmluvami ochranu. Pokud ano, tento stát zůstává po dobu následujících pěti let za uprchlíka odpovědný a v této lhůtě může migrant požádat o povolení k trvalému pobytu (tak, jak tomu bylo dle předchozí legislativy s legálními azylanty, mezi něž patří například zmíněná královéhradecká rodina, pocházející ze Sýrie). Uprchlíci by měli být přerozdělováni do členských zemí průběžně, nejen nárazově.

Tento poslední bod je ze strany podporovatelů prolomení staré podoby Dublinských úmluv velmi prozíravý, vzhledem k tomu, že o migraci do východoevropských států, v nichž je mnohdy až osmkrát nižší příjem, nežli ve státech západoevropských (od čehož se odvíjí i výše utečeneckých podpor v cílových státech), jak se ukázalo, nemají zájem ani tyto země ani uprchlíci sami. Hlasy z Bruselu, které účelově kvůli tomu průběžně slibují vyrovnat východní minimální příjem na západní úroveň, ovšem v naší východní Evropě právem nikdo nebere vážně…

EU: Sdružení svobodných států, nebo federace ve válce?

Mandát k vyjednávání o změnách Dublinských dohod byl schválen 16. listopadu 2016 ve Štrasburku v poměru 390 hlasů pro, 175 proti a 44 se zdrželo. Část europoslanců z Visegrádských zemí se, pravděpodobně u vědomí, že krizová situace musí být řešena, nikoli však nátlakem, namísto hození celého návrhu pod stůl (i k tomu by situace kolem nelegální migrace mnohé vybízela...) pokusila z vyjednávacího mandátu vyřadit nejkontroverznější ustanovení. Těmi byly povinný mechanismus přerozdělování žadatelů o azyl, sankce pro státy, jež se systému nebudou účastnit, a další věci. Jejich návrh však nebyl schválen.

V listopadu 2017 výbor Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci schválil změny v tomto nařízení Evropské komise. Nejzásadnější z nich počítá se zavedením kolektivního přerozdělovacího mechanismu, ovšem s tím rozdílem, že systém funguje automaticky (bez ohledu na počet žadatelů v daném státě). Každá země má přijmout určitý ‘spravedlivý‘ podíl osob, který se vypočítá na základě jejího HDP a počtu obyvatel. To znamená, že ‘větší a bohatší země budou nést větší podíl než menší a méně bohaté země‘. Pokud ovšem členský stát odmítne přijmout přemístění žadatelů na své území, omezí se mu přístup k finančním prostředkům z EU…

Obě komory českého parlamentu schválily v říjnu, resp. listopadu 2016 tzv. odůvodněné stanovisko o nesouladu návrhu s principem subsidiarity, tj. nařízením kvót shora. Stejný názor vyjádřily také parlamenty Slovenska, Polska, Maďarska a jedna komora parlamentů Rumunska a Itálie. Evropská komise ale námitky odmítla.

Evropský parlament v listopadu 2017 rozhodl o zahájení jednání.

V červnu 2018 Evropská rada konstatovala, že „na reformě Dublinského nařízení zatím není shoda“…

Jinými slovy Evropská unie tlačí, ale řada zemí tlaku stále odolává. Politici ze ‘starých zemí EU‘, zejména z Německa (například německý ministr zahraničí Heiko Maas nebo expředseda německých sociálních demokratů Martin Schulz), proto volají po odebrání práva veta členským zemím EU, nebo dokonce po přeměně unie samostatných zemí na jeden stát – federaci. Pro země třetího světa, naplněné migranty, jako je Turecko, je evropský ústup z desítky let platné legislativy a hádanice o její reformu důkazem evropské slabosti, a tak zejména na pevninské hranici s Řeckem je denním výjevem, že turecké ozbrojené složky skupiny uprchlíků ze svého území (u nichž díky tomu, že se po perlustraci přešedších do Řecka zjistilo, že jejich složení vůbec nekopíruje národnostní složení tamních uprchlíků, je důvodné podezření, že je turecká státní moc dává tyto skupiny dohromady za konkrétním účelem, který není humanitárního charakteru…) protlačují tyto lidi přes hranice do EU válečnými metodami včetně použití bojových plynů.

Na světě je možné všechno. I to, že účastníci této ‘nové migrace‘ a její ‚nové legislativy‘, kteří získali novou vlast v ‘neposlušných‘ zemích EU takovýmto porušováním letitých migračních standardů a hrubým nátlakem Bruselu (Berlína) a Ankary, se nakonec stanou ekonomickým a kulturním požehnáním hostitelských zemí - i to, že až v jejich staré vlasti pomine výjimečný stav, vrátí se masově domů a někteří se tam stanou ministry kultury.

Moc tomu ale nevěřím…

Vložil: Tomáš Koloc