Požírač mozků z Velké africké propadliny a jeho bratříčci. Jeden se dostal i do popkultury. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl devátý
18.07.2021
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Záhadný požírač mozků připomíná podle popisu (samozřejmě jen na první pohled) mnohonásobně zvětšeného tasmánského čerta. Na snímku je preparát z londýnského muzea.
Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás bude provádět spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.
Záhadné šelmy z domorodého folklóru jitří fantazii mnoha čtenářům dobrodružných knih. Mohou však mít svůj reálný předobraz? Například v africké Keni prý řádí netvor nandi (zvaný též kerýt), na jehož vrub se připisuje nejenom velké množství zabitých domácích zvířat, jimž s oblibou vyžírá mozek, ale také mnoho lidských tragédií. Krvežíznivý netvor má údajně takovou sílu, že bez větších problémů prorazí i stěnu hliněných chýší a vyvléká z nich vyděšené domorodce, které pak požírá. Podle popisu a podle mého skromného názoru se nápadně podobá dravému vačnatci zvanému tasmánský čert, ovšem pětkrát tak velkému. Zoologicky s ním však samozřejmě nemůže mít nic společného, jde jenom o vnější podobu. Jiní kryptozoologové zase nandiho charakterizují jako neznámého tvora se znaky medvěda a hyeny.
V nandiho věří i organizátor afrických safari
O tomto zoologickém fenoménu píše ve své knize V Africe na stezkách zvěře také známý organizátor loveckých Safari po Africe Bedřich Machulka. Ještě než přistoupím k vlastní citaci, je potřeba říci, že zkušený lovec Machulka ve své publikaci ironizuje jakékoliv hledání mýtických tvorů, o nichž vyprávějí pověsti domorodců. U nandiho však činí výjimku a nahlíží na něj jako na vzácného, ale reálně existujícího živočicha.
Bedřich Machulka (1875 – 1954) byl český cestovatel, fotograf a obchodník s exotickými přírodninami… Jako znalec africké přírody, organizátor loveckých safari a lovec, prožil velkou část svých cest se společníkem Richardem Štorchem. Společně poprvé odjeli koncem roku 1898 do severní Afriky, do Libye. Nebyli vzdělanými cestovateli, do ciziny odjeli z touhy po dobrodružství a po neznámých krajích. Z nedostatku informací si zvolili koloniální zemi pod tureckou správou, v níž byl pohyb cizinců omezen. Zprvu nedostali povolení k volnému pohybu, usadili se tedy v Tripolisu, kde získávali přírodniny a exotické zboží od obchodníků z dálkových karavan. V letech 1904 – 1905 se přesunuli do Chartúmu v Súdánu, kde si jako první Češi zařídili cestovní agenturu na organizování loveckých výprav do Afriky pro bohaté zájemce. Mezi jinými doprovázeli členy rodiny Rothschildů, od roku 1929 Adolfa Schwarzenberga a jeho ženu Hildu. Organizovali pro ně lovecké výpravy, vytyčení trasy, dopravní spojení a najímání nosičů, zajišťovali povolení k odstřelu zvířat, dopravu zavazadel, zbraní a také povolení k jejich vývozu. Kromě sběru přírodnin (zejména drobných savců a hmyzu) se Machulka věnoval také fotografování. Po smrti Richarda Štorcha přenesl své sídlo do Nairobi v Keni, a specializoval se na východní Afriku. Působil také při založení Schwarzenbergovy africké farmy Mpata. V letech 1939 - 1950 byl zaměstnán jako správce ve Schwarzenbergově malém přírodovědném muzeu a zoologické zahradě na zámečku Ohrada, kde také bydlel. Fotografická činnost provázela Machulku po celou dobu jeho pobytu v Africe, tj. mezi léty 1899 až 1935, kdy navštívil sposutu afrických zemí. Celou svou fotografickou sbírku, především negativy na skleněných deskách, ale i na celuloidu odkázal Náprstkovu muzeu. Své paměti z cestování sepsal v jediné knize s titulem V Africe na stezkách zvěře, která vyšla až po jeho smrti roku 1955. Zdroj a foto Wikipedia
„Úporně se udržovala pověst o existenci zvířete, které je podobné medvědovi, v oblasti kmene Nandi, obývajícího hornatou a převážně pralesem pokrytou rozlehlou krajinu mezi horou Elgon a skalními srázy Mau na západní straně Velké africké propadliny. Pověst o tomto zvířeti se udržuje v různých verzích i u okolních kmenů a zvíře je jimi dosti shodně popisováno. Nandové ho nazývají kerýt. Vztah všech černošských kmenů v této oblasti k tajemnému zvířeti lze vyjádřit jedním slovem: strach. Je zdůrazňována jeho divokost, jeho nesmírná krvežíznivost a jeho nynější velká vzácnost. Úpornost a rozšíření pověstí o tomto zvířeti nás nutí povšimnout si jich blíže. Byli jsme na něho upozorněni vlastně teprve po roce 1910. Příčinou tohoto náhlého zájmu byla zpráva o prazvláštním zvířeti, které bylo spatřeno při trestné výpravě proti Nandům na náhorní rovině Uasin Gišu. Zpráva se ocitla v tisku jak východoafrickém, tak evropském. Za první světové války zájem o toto tajemné zvíře sice ustal, ale po válce znovu vzrostl a uprostřed dvacátých let dosáhl vrcholu. Dva Evropané spatřili tenkrát za mlhavého a sychravého rána v krátké spálené trávě v malé vzdálenosti zvláštní zvíře… Bylo nápadně podobné medvědu s dlouhou špičatou hlavou, s krátkýma ušima, s nepatrným ocasem a s dlouhou, huňatou srstí barvy hodně tmavé. Po několika krocích kupředu odběhlo zvíře houpavým cvalem stranou a zmizelo v mlze. Bylo po něm střeleno, ale bez výsledku. Objevem zvířete se zabývalo mnoho zkušených a kritických lidí, též odborníků, a z té doby máme množství zpráv a polemik o nandském tajemném medvědu, jak bylo zvíře prozatímně nazváno, o němž se od pradávna trousily hrůzostrašné zprávy a pověsti mezi domorodci, zprávy, jichž si Evropané dosud málo všímali. Nyní tyto pověsti ožily, bylo po nich pátráno, a nakonec se dospělo k závěru, že nandi může být ztotožněn s pověstným kerýtem. Nelze nevěnovat pozornost široce rozšířené a úporné víře v kerýta mezi černochy. Příslušníci východoafrických loveckých kmenů jsou dobrými pozorovateli přírody, znají dopodrobna zvěř, její zvyky a život, a pro každý jednotlivý druh zvěře mají zvláštní jméno. Každý Evropan, který mezi nimi dlouho žil, ví, že jejich zprávy, které od nich lze získat při obratném vyptávání domorodým způsobem, jsou velmi přesné, zvláště zprávy starších lovců a bojovníků. Všechny kmeny žijící v oblasti výskytu kerýta se ho velmi obávají. A jsou mezi nimi i kmeny bojovné. Jejich lovci se odvažují i na lva v otevřeném poli s pouhým štítem a kopím!
Kerýtovi je připisováno i lidožroutství. S oblibou prý vyžírá zabitým zvířatům i lidem mozek. A tak pověsti o řádění kerýta v nedávné minulosti jsou zpravidla hrůzostrašné. Ovšem zvíře, které přepady domácích zvířat i lidí provádělo, nebylo Evropany nikdy přistiženo. Několik zvláštních příhod bylo však Evropany dodatečně ověřeno, jako například přepadení domorodců v chýši, do níž se dravec dobyl střechou a rozdrtil všem spícím lidem lebky, nebo nálezy čerstvě zabitých hyen s vyžranými mozky a vraždění koz a ovcí.“ Tolik tedy slavný lovec Machulka.
Proslulý čínský modrý tygr
Za další mytologickou šelmou se musíme vypravit až do čínské provincie Fudžian. I příroda v přelidněné Asii totiž dokáže stále překvapovat! Obávaným netvorem strašícím místní obyvatele je proslulý modrý tygr. Jde jen o barevnou mutaci nebo o nový druh? To zatím není nikdo schopen uspokojivě vysvětlit. Tato údajně lidožravá šelma je velmi vychytralá, a tak se žádnému z lovců, kteří se za ní vypravili, nepodařilo získat cennou trofej. Co se týče lidožravosti, drží se tygři na prvním stupni tragického žebříčku. Například lidožrout z Tala Des v Kumaonu zabil a sežral během osmi let zhruba sto padesát lidí. Absolutní rekord však patrně drží ´Man-eater of Champawat´ (champawatský lidožrout), který působil před desetiletími rovněž v severoindickém Kumaonu. Celkový počet obětí tohoto jediného lidožrouta přesáhl za pět let 430 lidí! Toto číslo zahrnuje jen registrované oběti, přičemž je jasné, že několik dalších muselo přesné evidenci uniknout, hlavně na začátku pochmurné kariéry champawatského lidožrouta.
Dnešní Asie je zcela přelidněná. Ve skromných zbytcích tamních lesů a savan se však přes to ukrývají neznámé druhy živočichů. Je možné, že mezi ně patří i legendární modrý tygr?
A co mantichora z Harryho Pottera?
O jiné podivné šelmě, která je prý také chronicky lidožravá, psal již ve 4. století před naším letopočtem osobní lékař perského šáha Ctesias. Podle něj měla mít manticora lidský obličej, červeně zbarvené lví tělo a navíc disponovala ostnem na konci ocasu. Podle názoru některých kryptozoologů by se mohli za maskou manticory skrývat poslední jedinci přežívajících jeskynních lvů (Panthera spelaea), kteří se kdysi v oblasti dávné Persie opravdu vyskytovali. Poslední fosilní nálezy těchto velkých šelem ukazují, že například na Balkánském poloostrově lovili svou kořist ještě ve třetím století před naším letopočtem!
Pokud přijmeme tuto hypotézu, nemusíme mít s legendární manticorou téměř žádný problém. Lvi jeskynní neměli na rozdíl od svých dodnes žijících příbuzných hřívu a jejich ´tvář´ s výraznýma, zakulacenýma ušima mohla pozorovateli opravdu poněkud připomínat lidský obličej. Také barva jejich těla mohla být načervenalá. Zůstává zde tedy jenom poslední záhada, „osten škorpióna“ na ocase. I tady je odpověď kupodivu snadná. Také dnes žijící lvi druhu Panthera leo mají totiž na konci svého ocasu krátký rohovitý osten, který je však zakryt známou štětkou chlupů. Lvi jeskynní tuto ozdobu neměli, a proto byl koncový hrot dobře viditelný a není ani vyloučeno, že byl podstatně lépe vyvinutý než u jejich žijících bratrů z Afriky a Asie.
Mantichora vstoupila do populární literatury, a to hned do té nejčtenější. Zmínka o ní je ve čtvrtém dílu Harryho Pottera J. K. Rawling, která posléze napsala i knihu ´Fantastická zvířata a kde je najít´, což byla Harryho učebnice. Učebnice, jejímž autorem byl Mlok Scamander, hrdina další trilogie, tentokráte filmové, Fantastická zvířata. V dotyčné knížce, z níž je ilustrace (foto Markéta Vančová) se píše: Nanejvýš nebezpečná řecká nestvůra a lidskou hlavou, lvím tělem a štířím ocasem. Je stejně vzácná a nebezpečná jako chiméra a tvrdí se, že při požírání ulovené kořisti si polohlasně prozpěvuje. Její kůže odpuzuje prakticky všechna známá kouzla a bodnutí ocasem přináší okamžitou smrt.
Australský vačnatý lev
Až z australského Queenslandu přicházejí čas od času zprávy o pozorování dravého netvora, který nápadně připomíná vyhynulého dravého vačnatce známého pod latinským jménem Thylacoleo carnifex, což v překladu znamená něco jako ´vačnatý lev´. Queenslandská obluda prý dosahuje velikosti statného levharta a má kulatou kočičí hlavu. V zubaté tlamě zaujmou pozorovatele na první pohled jakési dva přední kly, které jsou umístěny těsně vedle sebe. I těmito znaky připomíná záhadný kryptid již zmíněného vačnatého lva. Domorodci mu však říkají yarri nebo také queenslandský tygr podle šedých a bílých pruhů, kterými je šrafováno jeho pružné tělo.
Nové druhy šelem jsou popisovány i z relativně nedávné doby.
A poslední optimistická zpráva na závěr. K objevům nových druhů šelem překvapivě dochází i v tak dobře prozkoumané a přelidněné zemi, jako je Japonsko. V roce 1967 zde totiž popsali zbrusu nový druh kočkovité šelmy. Podivný tvor s krátkým ocasem a masivní hlavou, který dostal vědecké jméno Felis iriomotensis, je zřejmě vůbec nejvzácnější kočkou na světě. Zjistilo se, že jeho populace nečítá víc než sto jedinců. Kočka iriomotská se zdržuje na území necelých tři sta kilometrů čtverečních, tvořených hornatým ostrovem Iriome, který leží na konci souostroví Rjúkú, asi dva tisíce kilometrů od Tokia. Stále ještě patříte ke skeptikům popírajícím možnost nových objevů?

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma