Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Alexijevičová získala pro Bělorusko nobelovku, za knihy, co napsala rusky. Její život, to jsou dějiny nejednoznačnosti tohoto regionu v kostce. Svět Tomáš Koloce

18.07.2021
Alexijevičová získala pro Bělorusko nobelovku, za knihy, co napsala rusky. Její život, to jsou dějiny nejednoznačnosti tohoto regionu v kostce. Svět Tomáš Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Za svobodné Bělorusko se protestovalo i na Staroměstském náměstí v Praze

ROZHOVORY NA OKRAJI Od začátků své novinářské dráhy jsem zastával Švejkův názor, že nejlepší způsob jak se dozvěděl pravdu odněkud – je zeptat se někoho přímo odtamtud. Proto po událostech v dnešním Bělorusku bylo jen věcí času, kdy oslovím svého přítele PhDr. Miroslava Joukla, Ph. D., filozofa a vedoucího katedry sociologie na FF UHK, který v Bělorusku ještě za Gorbačova promoval a dodnes je se zemí svých vysokoškolských studií ve styku. Toto je druhá část našeho rozhovoru – pojednávající o kořenech současného Běloruska.

Po včerejší první části, kterou jsme věnovali aktuálnímu akutnímu stavu v Bělorusku, se v rozhovoru vraťme se k době tvých studií. Jak si tehdy oproti dnešku stála běloruština, jeden ze tří (vedle irštiny a lucemburštiny) evropských jazyků, které jsou v menšině ve vlastním státě?

V době mých studií v polovině 80. let nám, cizincům, nebyla na veřejnosti patrná. Všechny sovětské univerzity vyučovaly v ruštině. Na filologické větvi byli lidi, kteří se běloruštině intenzivně věnovali, ale nikdo neřešil, že ani v obchodě, ani jinde se na nás nikdo neobracel s běloruštinou, snad nějaký dělník nebo zahradník z venkova na koleji mluvil jazykem, který nám byl podezřelý tím, že nebyl jako ruština.

 

Protože jste byli v hlavním městě…

Ano, jak jsem se při mluvení o současnosti často dotýkal minulého režimu, tak toto velmi připomíná naše národní obrození ve své první fázi, včetně toho, že většina lidí, která mluví původním jazykem, žije na venkově a jde jen o jednu třetinu národa. Stejně jako tehdy u nás má ale běloruská národní emancipace řadu intelektuálních buditelů, vědců, umělců i politicky aktivních lidí... 

…zatímco prezident a většina lidí mluví trasjankou, mezijazykem s ruskými gramatickými pravidly a běloruskou fonetikou, který se nazývá podle lidového výrazu krmiva, ve kterém se míchá seno a sláma. Přestože spisovaný jazyk je už 600 let na světě a dokonce jeho první knížky, které vydal Francyšak Skaryna, vyšly v Praze v době, kdy Jagellonci vládli jak polsko-litevskému státu, jemuž byl tento jazyk fakticky úředním jazykem, tak Českému království. Jak se dnes změnilo používání běloruštiny oproti tvým studiím?

Ano, v období polsko-litevského státu se běloruština kupodivu používala jako státní jazyk. V jejích historických proměnách lze objevit celou složitost vlastní běloruské identity. Na přelomu 19. a 20. století byl na nádraží v Minsku čtyřjazyčný nápis: rusky, bělorusky, polsky a v jidiš. Byla období, kdy nejen učebnice byly psány latinkou. A to i v počáteční éře komunismu, včetně nápisu na vlajce: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Co se týká trasjanky, kterou v běžném styku člověk slyší od Bělorusů nejvíc, zní hlavně to, že tam, kde ruština má Ť, tak oni mají C, kde V, tak oni mají U (jako když se u nás na Slovácku říkalo chUapče). A hlásky Ž, Š, Č, jsou níž než v ruštině. Kodifikovaná běloruština je ovšem složitější, je slyšet zřídkakdy, ale je. Třeba v těch televizních diskuzích, o kterých jsem mluvil, polovina lidí mluví rusky a polovina bělorusky. Taky mají program, že si můžeš vybrat, v jakém jazyce se ve škole chceš učit. 

Slyšel jsem taky o programech alternativních obalů na výrobky v běloruštině, za které podnikatel dostane dotaci, anebo o akci „Řekni dnes v obchodě děkuji bělorusky!“ Nic z toho ale očividně pořád není dost, aby se vymírání běloruštiny zastavilo…

Ano, třeba vysoká literatura se pořád píše v ruštině; Svjatlana Alexijevičová získala pro Bělorusko Nobelovu cenu – za knihy, které napsala rusky. Už sám její život jsou dějiny nejednoznačnosti tohoto regionu v kostce. Narodila se na Ukrajině, otec Bělorus, matka Ukrajinka, táta vstoupil jako mladý, za války, do komunistické strany a když zemřel, splnili jeho přání dát mu stranický průkaz do hrobu. Světlaně zachránili jako malému dítěti život banderovci. Byla neduživá a táta zašel za skupinou banderovců, která působila kolem kláštera, a omluvil se, že jsou vlastně nepřáteli, ale že jako člověk prosí o pomoc pro svou dceru. Bylo to za války. Dostával od nich mléko a jiné potraviny, dcera se uzdravila...

 

Spisovatelka a nobelistka pobývala i v Praze. V roce 2016 na festivalu Pražské křižovatky mluvila o své tvorbě i o setkání s Václavem Havlem. A také poskytla rozhovor České televizi, foto ČT

Zpět k běloruštině: přestože spisovná běloruština existuje a má dokonce už onu renesanční tradici, jedna známá docentka mi říkala, že má třeba problém s odbornou terminologií – chybí jí třeba slovo kolmice. 

Běloruští Purkyňové a Preslové, vynálezci vědecké terminologie, asi nebyli nebo byli za cara odtrženi od vlivu na jazyk… A teď se jistě (tak jako kdysi u nás) politizuje, zda převzít termín z ruštiny a foneticky ho upravit…

Právě tak. Jazyk totiž úzce souvisí s bojem o identitu, kterou mají společnou jak zástupci opozice i exilu (pozn. aut. Běloruská exilová vláda, „rada Běloruské demokratické republiky“, ve které se v dějinách angažovali běloruští rodáci jako například malíř Marc Chagall, sochař Ossip Zadkine nebo hudební skladatel Irving Berlin, kontinuálně existuje již 101 let, od porážky této republiky rudou armádou v roce 1920. V letech 1943 – 1945 sídlila v Praze.), tak Lukašenko. Exil a opozice používá starou bíločervenobílou vlajku a znak z doby polsko-litevského státu, kterou používalo i současné Bělorusko v letech 1991 - 1994 za vlády prvního prezidenta Šuškeviče, přísahal pod ní ještě i Lukašenko, jenže pak ji zaměnil za starou rudozelenobílou s folklorním vzorem ze sovětských časů. Jenže protestující vyrukovali opět s BČB (jak tomu v Bělorusku říkají). Takže BČB je státní mocí vydávána jako symbol fašistických idejí, kdo mává praporem nebo užívá symboliku BČB, je fašista – proto se dnes na ulicích neuvidí, pokud ano, pak zmizí ten, kdo ji užil. Ale vynalézavost lidí je nezměrná, od vypouštění příslušně barevných balónků přes stejně vyvěšené prádlo v těchto barvách na balkoně. O národní identitu přitom jde Lukašenkovi i opozici. Oběma do jisté míry jde o to, jak zachovat Bělorusko jako samostatný suverénní stát, který nikdo zvenčí nespolkne a jakým vyvážit ty různé kulturní vlivy.

Když já jsem studoval v Minsku, na Náměstí vítězství (tehdy Leninovo), kde se ještě nedávno demonstrovalo a kde byla socha Lenina (která tam pořád ještě je), stál kostel z červených cihel, kde ale za časů mých studií (kdy minimálně ve městech nesmělo být náboženství vidět) bylo muzeum kinematografie. Teď je tam funkční římskokatolický kostel, kam, jak jsem viděl, chodí pár lidí. Zážitek ale byl, když jsem šel do pravoslavného kostela, kde bylo jednak daleko víc lidí a jednak tam na mě dýchla jakási pravoslavná opravdovost – ale možná na mě jen působilo, že to bylo trochu jiné, než jsme zvyklí z domova. Katolicismus – pravoslaví. Běloruština – ruština. Na které tradici založit běloruskou identitu? To je přes politické otřesy hlavní hlubší otázka současného Běloruska. 

Přitom (a to mám od svého známého, šéfredaktora běloruského opozičního časopisu Naša niva Andreje Dynka) mi přijde, že Lukašenko v minulosti tuhle pluralitu uměl využít ve smyslu finlandizace, tedy umění najít společnou řeč s těmi i s těmi a brát od obou, kterou si jako první vyvinulo samostatné Finsko, které zdůrazňuje jak svou západní, tak ruskou tradici a obojí dokáže mistrovsky využít. Totéž velmi dobře umíval Izrael, který využívá jak svou propojenost s USA, tak i to, že většina jeho obyvatel pochází z území někdejšího ruského impéria (nejvíc z izraelských prezidentů a premiérů mimochodem pocházelo z území dnešního Běloruska). Mluvilo se za tvých studií o nacistickém běsnění a holocaustu v Bělorusku?

Ano, ačkoli o tom, kdo holocaust přežil, se (stejně jako u nás) veřejně nemluvilo, my jsme to u některých našich učitelů podle některých náznaků při vyučování jen tipovali. Za glasnosti se o tom snad trochu začalo psát, ale ne mluvit. My jsme si postupně uvědomovali, že Bělorusko je památník evropské historie, a země, který historicky trpěla nejvíc v celé Evropě. Byli jsme zvyklí jezdit s místními do jejich lesů (do 30 kilometrů od Minska, dál bychom potřebovali zvláštní povolení). Dělali jsme si tam piknik, šašliky a tak, nařezali jsme pruty ze stromů a místní nám řekli: „Nenene, tohle ne, to je strašně jedovatý. Když tudy procházela napoleonská armáda, tak tady v těch lesích přesně tohle udělala a všichni se otrávili.“

Pak přišly hrůzy první světové války, která byla pro Rusko skončena v běloruském Brestu, krvavá říjnová revoluce, pak se Běloruskem prohnala polsko-sovětská válka, Bělorusko bylo rozděleno a střílelo a prchalo se jak z polské, tak z ruské části, a pak přišel Stalin, po něm pakt Ribbentrop-Molotov, zase dělení – a Hitler. My máme Lidice a Ležáky, ale tam byly takových vesnic stovky, ta brutalita byla příšerná. Čím dál víc na východ byla brutalita horší, nacisti nestříleli: dospělé naháněli do stodol a zapálili a děti nechali roztrhat psy. V jezerním Bělorusku taky často nahnali lidi do bažin, aby přes jejich hlavy mohla přejet auta. Poláci vzpomínají Katyň, Bělorusové zas mají Chatyň, vesnici, která zastupuje stovky takto vyvražděných obcí. Podle jejího příběhu byla natočena velká část známého filmu o zvěrstvech druhé světové války na východě Jdi a dívej se. To bylo to první, co jsme jako studenti po příjezdu do Běloruska navštívili: památníky obou světových válek, Chatyň… 

Jednu událost do tohoto výčtu tragédií, které určovaly dějiny Běloruska (protože elektrárna leží jen deset kilometrů od ukrajinsko-běloruských hranic a vítr šel na sever) jste, pokud dobře počítám, v Bělorusku, přímo zažili: Černobyl.

Na ten den si přesně pamatuju. Chodili jsme na brigádu do továrny na kuličková ložiska, většinou v sobotu, říkalo se tomu subotnik (obdoba naší někdejší pracovní soboty). Oni pro nás pak udělali večírek, že jsme seděli v kulturním sálu, tak jsme se družili, oni nás obsluhovali, pak jsme šli odtud, pršelo, tak jsme si vzali deštníky… Teprve následně jsme se dozvěděli, že ten den vybuchl Černobyl. Samozřejmě, že v SSSR na to bylo informační embargo. Dlouho se nic nedělo, pak se začalo něco šuškat, a teprve pak přišly nějaké oficiální informace typu: žádnou paniku, je to pod kontrolou, všechno zvládáme. Pak teprve přišla bezpečnostní varování, že je potřeba všechno mýt. Nikdo ale nedostával žádné léky, ani nebylo řečeno, co brát. V té době se Bělorusko vypořádávalo hlavně s evakuací na jihu. Minskem jen jezdila nějaká auta a kvůli prachu hlásili rizikové ulice.

Co ovšem bylo zajímavé: v těch ohromných běloruských lesích měla své základny sovětská armáda a taky tam jezdili učit českoslovenští vojáci, a my jsme se s těmi našimi vojáky kamarádili, opět jsme s nimi chodili do přírody, kde se dělaly šašliky, kytary… Naši vojáci po Černobylu vzali v lese ty své dozimetry – ale nenaměřili nic. Vykládali jsme si tak, že na tom jihu to zřejmě udělalo komín, ale na sever, kde jsme byli my, to zřejmě nemělo přímé dopady. 

Já jsem v 90. letech chodil na gymnázium do Čáslavi a nedaleko nás byl ústav, kde se léčily běloruské děti postižené výbuchem a na hrůzu z pohledu na ně nikdy nezapomenu…

Ano, to tehdy pohnulo i orgány zemí, kde žili Češi, co se v 19. století přestěhovali do carského Ruska, aby je repatriovaly. Pamatuji si na jednu z nich, Marušku, která mi vyprávěla o své zkušenosti setkání s dnešní českou kulturou. Oni tam žili v zakonzervované české kultuře 19. století, která po jejich návratu už nebyla tam ani tady. Krásnou archaickou češtinou mi vyprávěla, že tam jede zpět a pak se zase vrací sem, ale že už není doma ani tam ani tady, doma se cítí jen v tom vlaku… 

V čem jsou Bělorusové jiní než my Češi?

Jsou mnohem otevřenější než my. Tam je to tak, že když někdo na někoho narazí, tak ty lidi ne že se minou, ale potkají. Někdo jde po ulici, protože má dobrou náladu, tak tě obejme a řekne: Tak ještě někam zajdem! Jednou jsme potkali i jurodivého divotvůrce, který jako by přišel z románu Dostojevského, špatně se oholil, byl z toho zakrvácený a mluvil v obrazech, že Minsk je město ďábla.

Myslím, že Bělorusy hodně ovlivňuje jejich nádherná příroda, která nemá obdoby v tom, jak je panenská. Bělorusko je zemí jezer, ohromných, malých, a taky řek, potoků, bažin, lesů, pralesů. Bělorusové jedou na jezero, navrtají díry a loví ryby, jezdí na bruslích, saních a lyžích. Je to rovinatá země, kde se daří hlavně běžkám, v tomhle je to Finsko východu. Také jsou tam strašně populární vodní sporty. Národním zvířetem Běloruska je čáp, který symbolizuje hned několik fenoménů: klid (to je to po čem Bělorusové touží nejvíc, což je při jejich dějinách pochopitelné), štěstí (čas a možnost si život v klidu užít) a taky je to symbol návratu (být doma, s rodinou). Druhým – a známějším – národním zvířetem je zubr. Zubr je v klidu, a jen tak s ním něco nepohne, ale když se dá do pohybu…

Běloruská kultura je mezi východoslovanskými národy specifická, na rozdíl od nás, kde už je to často ´out´, milují svůj folklor, stolování, kroje. Je to země, která má kořeny ve vesnici jako to bylo u nás před industrializací. Když jsem po letech opět přijel do Běloruska, moje spolužačka jak se to dozvěděla, svolala další, a na té schůzce jsem si uvědomil, jak naprosto pohodoví, skromní, obětaví, a všestranně dobří jsou tam lidi. 

Studovalo v 80. letech v Minsku víc zahraničních studentů?

Ano, my jsme byli Babylon: Češi, Slováci, východní Němci, studenti z Balkánu, Řecka, Kypru, z Afriky a Asie, ale i z celého SSSR: Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, z Pobaltí, ze zakavkazských republik, ze Střední Asie. Někteří se vrací, například náš spolužák z pobaltské republiky se stal velvyslancem této republiky v Bělorusku. Že jsme v mnohonárodnostní zemi, která je tavícím kotlíkem podobným Americe, jsem si uvědomil u spolužáků, kteří byli sice etničtí Asijci, ale přesto jejich mateřská řeč i kultura byla ruská. Kulturní rozdílnosti se tehdy moc nemanifestovaly, naopak jsme s místními nesli další tragédii, která v té době probíhala: byli mezi námi kluci, co museli se sovětskou armádou do války v Afghánistánu, vrátili se a šli studovat. Tehdy jsem poprvé viděl lidi, co vůbec nemohli spát, protože jen usnuli, budili se s výkřiky. Když jsme se potom napili, začali povídat, a to co povídali, bylo stejné jako to, co Bělorusko prožilo za druhé světové války… Svjatlana Alexijevičová o nich napsala knížku Zinkoví chlapci. 

Jakou úroveň tehdy měla Státní univerzita v Minsku?

Velmi dobrou. Přes všechny dějinné otřesy a ideologické mantinely si školy v SSSR zachovaly své tradice z doby carského Ruska. Na univerzitě v estonském Tartu byla například škola sémiotiky, která četla kulturu přes znaky, jinde ji četli přes praktické projevy života. Mě tehdy zajímaly takové ty zlomy, kdy se lámou časy a objevují se tam různé alternativy, a jak to, že takhle alternativa byla preferovaná a ty ostatní zapadly. Aplikoval jsem to na tendence v českém renesančním prostředí, protože jsem studoval na historické fakultě. To samozřejmě souviselo i s tím pražským běloruským Skarynou, ale třeba i s tím, že heliocentrické myšlení mělo platonické počátky na pražské univerzitě, kde ve výuce došlo na celou řadu novot, které pak došly do konců, za kterými stál Koperník. Ve své diplomové práci jsem ale nezůstal jen u renesance, ale posunul jsem se i do 19. století, anebo do roku 1968 – což se v roce 1988 v SSSR kupodivu mohlo, na rozdíl od tehdejšího ČSSR.

My chodili strašně rádi do největší minské knihovny, která ač se jmenovala Leninská knihovna, dalo se tam najít vše: od staré indické a čínské filosofie až po československou sekci, kde jsem si vytáhl Hovory s TGM nebo Kunderu, protože tam (opět na rozdíl od ČSSR) to bylo povolené. Vedle toho nás občas vyhledali naši běloruští učitelé, jestli bychom jim nemohli z Československa něco přivézt, a většinou sháněli knížky. U nás byla tehdy prodejna Zahraniční literatura, kde byla k dostání řada západních publikací, které byly přeloženy do ruštiny, a oni chtěli, jestli bychom jim ten či onen titul světové knihy mohli přivézt – a my tam zase měli toho Kunderu a další zakázané české autory. Tak v době cenzury probíhala za účelem všeobecné informovanosti oboustranná informační výměna. 

Byl ovšem i jeden český autor, se kterým jste se v Bělorusku setkali už při prvním uvítání…

Pro všechny studenty, co přijeli, tehdy ta hostitelská země něco pořádala. Také nás vzali na varhanní koncert a říkali: „Tohle jsou varhany z Československa“. Připomínají vám, co vás pojí. Slyšet v podání litevského pěveckého sboru na půdě univerzity česky V širém poli studánečka, to je hodně dojemné. Nakonec nás pozvali na loutkovou adaptaci Švejka, která samozřejmě nebyla nastudována jen pro nás – v celém bývalém velkoruském prostoru má Švejk a Hašek nebývalý ohlas. 

Slyšel jsem o tom a už léta mi vrtá hlavou, jak je možné, že v tak militaristické kultuře jako je kultura bývalého velkého Ruska, může být tak populární román, který z celé světové literatury nejlíp vystihl, že armáda a válka jsou nesmysl. To přece není jen pieta k tomu, že Hašek byl členem Rudé armády

V kultuře smíchu existuje nějaký mechanismus, že má-li se ten smích pustit na plné obrátky, je třeba se trefovat do těch nejposvátnějších věcí. (U nás jsou v tomhle mistry Cimrmani, kteří si berou na mušku nejposvátnější věci národního diskurzu.) Proto východní Slované ty nejsprostší nadávky míří na matku, která je pro ně posvátná. Tohle je pro mě nejdokonalejší cesta, jak se zbavit jakéhokoli zlořádu: začít se vysmívat tomu, co ti lidi berou tak strašně vážně, ale vevnitř cítí, že je to blbost, že je čemu se smát. A způsob, jak tohle aplikoval Hašek, speciálně východním Slovanům nějak konvenuje – nějak se do nich ´pacifisticky strefil´. 

Těsně po loňské eskalaci násilí v Bělorusku jsem loni jel Podkrkonoším, a viděl jsem tam lidi, jak mají za oknem vlaječky, ale okna a lavičky nabarvené – jak říkají Bělorusové – na BČB. Po všem, co jsme si povídali, nevím, zda to věstí něco jednoznačně dobrého, ale určitě je dobré, že si Češi vzpomněli, že na východ od nich leží země se stejným počtem obyvatel, se kterou jsou spojeni řadou neviditelných pout. Přejme jí to, co představuje její národní symbol čápa: klid, štěstí a návrat. 

V rámci festivalu Kulturní dědictví UNESCO 2021 povede autor s respondentem veřejný rozhovor o minulosti a současnosti Běloruska, který se odehraje ve čtvrtek 22. července v 18 hodin v Bio Centrál v Hradci Králové.

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc