Skákající červ a ptakoještěr z tunelu. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl osmý
11.07.2021
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Za maskou skákajícího ‘červa‘ tatzelwurma se možná skrývá nějaký neznámý druh ještěra
Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás bude provádět spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.
V tomto dílu našeho seriálu se vydáme po stopách evropských příšerek a začneme v Rakousku a ve Švýcarsku. Alpská podhůří totiž prý ještě nedávno terorizoval podivný 'červ' tatzelwurm se zakrnělýma nohama. Německý přírodovědecký časopis Kosmos svého času shromáždil všechna svědectví a zároveň vyzval k dalšímu pátrání po stopách příšerky. Můžeme si tak přečíst, že již roku 1779 byl sedlák Hans Fusch napaden dvěma skákavými červy a polekal se tak, že ho trefil šlak.
Rakouský tajný rada doktor von Drasenowitsch, který platil v mysliveckých kruzích za důvěryhodnou osobu, vypověděl, že v roce 1908 uviděl při horské túře ve výšce asi 1500 metrů poblíž Murau ve Štýrsku neznámé zvíře. Vyhlíželo jako velký, asi padesát centimetrů dlouhý a osm centimetrů široký červ, mělo však krátké nohy. Chtěl je zabít nožem, ale jak se k němu přiblížil, zasyčelo a skočilo mu do obličeje. Několikrát se nožem ohnal, ale ostří jen velmi lehce poškodilo tvrdou kůži zvířete, které hned nato zmizelo ve skalní rozsedlině.
Další zajímavá zpráva pochází z roku 1927 a popisuje útok na jakéhosi lesníka. Ten popsal zvíře asi půl metru dlouhé, černé, žlutě skvrnité, se čtyřma krátkýma nohama a s velkými zuby. Skákalo prý dva i tři metry daleko a chovalo se velmi zuřivě. Tento popis, pokud si ovšem odmyslíme ono šílené skákání a velké zuby, prakticky odpovídá mloku skvrnitému, který se vyskytuje i v našich lesích. Zhruba na tomto místě časopis Kosmos červa tatzelwurma poněkud rozumněji překřtil na alpského mloka a pokračuje dál v citování zajímavých výpovědí. Například jakýsi svědek Schultes tvrdí, že alpský mlok má trup silný jako dítě, tvarem se podobá ještěrce a je porostlý ojedinělými chlupy! Poblíž Dachsteinu se prý dokonce podařilo jakémusi muži alpského mloka dokonce ubít. Byl sedmdesát centimetrů dlouhý, se šerednou hadovitou hlavou, a při zápasu kousl soka do ruky.
Roku 1929 viděl jakýsi učitel na jednom balvanu asi půl metrů veliké, hladké zvíře se dvěma pahýly na hlavě a velkýma očima. Než se zvídavý pedagog nadál, zmizela obludka v díře.

Tyto mumifikované ostatky byly v dávných dobách důkazem existence podivných dráčků. Ve skutečnosti se ale jedná o obratně vypreparované rejnoky.
V roce 1934 pořizoval přírodní záběry v okolí Meiringenu švýcarský fotograf Balkin. Na jedné pasece zaujal jeho pozornost zajímavě vyhlížející předmět. Fotograf se k němu přiblížil jen na pár kroků, když vtom se dal podivný objekt na útěk. Balkin byl naštěstí natolik duchapřítomný, že stačil ještě zmáčknout spoušť. Když potom fotografie vyšla v Berliner Illustrirte Zeitung, vyvolala hotovou senzaci. Na snímku lze dobře vidět velké nosní otvory a širokou, jakoby sumčí tlamu záhadného tvora. O jaké zvíře jde, však zatím nikdo neví. Svůj díl na tom má ovšem i nevalná kvalita fotky.
Rakouský přírodopisec Jakob Nicollusi si dokonce již pospíšil a vědecky příšerku popsal jako ještěra korovce evropského (Heloderma europaeum), což je však pochopitelně neplatný název. Záhadolog Ludvík Souček si zase například vsadil na obyčejného mloka černého, který je však ještě menší než mlok skvrnitý a rozhodně neskáče a nenapadá lidi. Vyskytly se i názory, že může jít o nějakého neznámého ještěra, který se do hor zatoulal, nebo dokonce o jezevce, trpícího prašivinou!
Už už se málem podařilo pověstného tatzelwurma identifikovat, neboť jeho mrtvolka byla nalezena zabořená ve vyschlé bažině. K tomuto památnému objevu došlo v roce 1928 a učinil ho jistý blíže nejmenovaný muž ze švýcarského kantonu Soluthurn. Chtěl jej i se ztvrdlým bahnem vyříznout a zaslat profesoru Hugimu. Než se však vrátil k nálezu s vhodným obalem, vrány měkké části tatzelwurma vyklovaly. Muž tedy odnesl alespoň kostru, což rozhodně znamená, že tatzelwurm není žádný červ, do školy ve městě Solura. Po dlouhých disputacích učitelského sboru, kam příšerku v zoologickém systému vlastně zařadit, bylo nakonec rozhodnuto poslat ji k prozkoumání na staroslavnou univerzitu v Heidelbergu. Jak už to u záhadných příšerek bývá, tady tatzelwurmova stopa záhadně mizí…
Ať je to, jak chce, jedno je jisté, pokud se nenajde nějaký nový dokladový exemplář, jsou všechny závěry o tomto tajemném netvorovi zcela předčasné.

Ptakoještěr z Culmoutu se prý nadechl vzduchu a okamžitě se zachroptěním pošel
Podobnou příšerku, jako byl skákající tatzelwurm, pozorovali nedaleko italského Palerma. Jakýsi podivný červovitý tvor s packami zde prý v roce 1954 napadl vepře. Kvičící čuník byl zřejmě šokován agresivitou dvoumetrové příšerky ještě více než nejmenovaný očitý svědek, který příhodu následně barvitě vylíčil místním novinám.
Dalšími zajímavými alpskými obludami jsou dráčci s hadím krkem a křídly. Jedna z těchto příšerek prý údajně terorizovala švýcarskou vesnici Wyler, než byla zlikvidována jakýmsi udatným Winckelriedtem. Slávu však tomuto dráčkovi (a také jeho podobným bratříčkům) přinesla až kniha jezuitského učence Athanasia Kirchnera Mundus Subterraneus z roku 1678, kde je dráček popsán i obratně vyobrazen.
Na mumifikované dráčky se ostatně můžete podívat i v České republice, a to hned na dvou místech – v Kabinetu kuriozit na Strahově a v Městském muzeu v Čáslavi, kam je pravděpodobně dovezli dávní milovníci záhad s modrou krví. Podivuhodný svraštělý dračí netvor, známý historikům jako jenny haniver, se již od doby renesance vyrábí z rejnoků. Efekt je skutečně zajímavý, a přitom stačí jen několik speciálních řezů a zkroucení čelistí, které vytvoří naturalistickou dračí tlamu. Pak už se jenom na původní břišní stranu rejnoka zasadí skleněné oči a zázrak jménem jenny haniver je hotov. Konrád Gesner uvádí, že první falešné dráčky začali vyrábět pouliční felčaři, kteří sušili rejnoky k zahánění nemocí a uzpůsobovali pak jejich tvar, aby umocnili jejich účinek. Zvyk vyrábět tyto obludy byl rozšířen především v přímořských oblastech Francie, Anglie, Holandska a Belgie.
Za poslední evropskou nestvůrou se v tomto dílu musíme vypravit do sladké Francie. Ptakoještěr z tunelu aneb kauza francouzského pterodaktyla, tak nějak by mohly vypadat palcové titulky dávného bulváru. Ptakoještěr se údajně vynořil z dutého kamene, rozlomeného během hloubení nového železničního tunelu ve francouzském Culmoutu. Tuto pozoruhodnou informaci přinesl kupodivu anglický list Illustrated London News z 9. února 1856. Jakmile se osvobozená nestvůra poprvé nadechla vzduchu, okamžitě se zachroptěním pošla. Když její tělo prozkoumal 'jistý odborník', byl schopen jeho druh identifikovat velmi přesně – Pterodactylus anas. Což přeloženo do češtiny neznamená nic jiného než pterodaktylus kachní. Roztomilá historka, nemyslíte?

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma