Paní Jourová, divím se, že se nebojíte o justici a svobodu slova ve své vlastní zemi. Svět Tomáše Koloce
komentář
10.07.2021
Foto: Se svolením: Věra Jourová
Popisek: Věra Jourová, bývalá eurokomisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví a současná evropská vicepremiérko pro hodnoty a transparentnost
Ačkoli se často hovoří o evropských hodnotách a jejich jménem jsou dokonce nazývány think-tanky, biblický citát „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ zřejmě ke sdíleným evropským hodnotám nepatří. Charakteristické je to zejména pro evropskou komisi (tedy vládu, srovnej název vlády SSSR v letech 1922 – 1946, ‘rada lidových komisařů‘). Jako první se loni vyslovila eurokomisařka pro ‘hodnoty a transparentnost‘ Věra Jourová, která opakovaně kritizuje stav občanské spravedlnosti v Maďarsku, v čemž ji letos podpořila německá předsedkyně eurokomise Ursula von den Leyenová, bosenská (!) eurokomisařka pro lidská práva Dunja Mijatović zkritizovala svobodu slova ve Slovinsku. Žádná z nich se ovšem nevyslovila ke stavu kritizované oblasti ve vlastní zemi.
Nechtěl jsem dělat stejnou chybu jako komisařky, tedy ptát se paní von der Leyenové, jak je na tom německé právo po procesu s tamním komikem Janem Böhmermannem (který byl souzen za to, že zesměšnil tureckého prezidenta Erdogana), či paní Mijatović, jak si stojí svoboda slova v její rodné Bosně. Zaměřil jsem se na trám v národním oku, a poslal Věře Jourové dopis tohoto znění:
Vážená paní magistro, bývalá eurokomisařko pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví a současná evropská vicepremiérko pro hodnoty a transparentnost!
Dozvěděl jsem se, že jste v německém deníku Der Speigel vyjádřila svůj strach o justici v Maďarsku. Nemyslím, že by to nebylo namístě, ale divím se, že se nebojíte o justici a svobodu slova ve své vlastní zemi. Fakt, že muž, který ve facebookové diskuzi o pravicovém útoku na jistou náboženskou menšinu v novozélandském městě Christchurch v roce 2019, napsal šest pravda nekřesťanských slov: „Jak jim chutná jejich medicína. Dobrá práce???!“, nicméně byl za tuto poznámku Krajským soudem v Brně odsouzen na celých šest let vězení nepodmíněně (vzpomínám na jiných dvanáct slov na pohlednici, za něž byl hlavní hrdina Kunderova Žertu v roce 1948 odsouzen na pět let v dolech!) je jen špička ledovce. Okresní soud v Hodoníně loni vynesl rozsudek šesti let vězení nepodmíněně za pěstování konopí na zahradě, a po stížnosti obviněného rozsudek potvrdil ústavní soud. V roce 2016 jsem nemohl v Mostě pohřbít vlastního otce, který byl za života stíhaný několika exekutory a jeho sociální pracovnice mi vysvětlila, že vypravení pohřbu místní exekutorští právníci podpoření exekučním zákonem 120/2001 Sb. pravidelně spojují s přijetím dědictví (v jeho případě minus osm tisíc korun), což jsem odmítl. Celou kauzu jsem popsal zde. V roce 2017 se před nástupem trestu zabil Ing. Jaroslav Janota, který od okresního soudu ve Zlíně dostal dvanáctiletý nepodmíněný trest vězení pouze za to, že vypálil dva výstražné výstřely, když si spletl exekutora (který dle platného zákona směl chodit do domu exekvovaných bez výzvy a bez policejní asistence) s lupičem. Jeho kauza je popsána zde. Okresní soudy v Brně a v Ústí nad Labem vynesly trest jednoho a půl a dvou let plus dvou měsíců za krádež čtyř housek, respektive dvou koblih a patnácti čokolád. Čeští soukromí exekutoři, jediní světoví exekutoři kromě Slovenska, Chile, Gabonu a Thajska, kteří nejsou v gesci státu, si za své služby pravidelně berou dvacetinásobek konečné dlužné částky se soudními poplatky, a k této lichvě běžně odsuzují nejen občany v produktivním věku, ale i občany nezletilé (včetně kojenců, kteří třeba ´zapomenou zaplatit poplatek za komunální dopad´), nesvéprávné či důchodce, ale také příbuzné či spolubydlící zesnulých dlužníků, kteří s nimi nebyli v žádném příbuzenském poměru, respektive s nimi léta nežili. Celou technologii české exekuce jsem z pohledu exekvovaného chronologicky popsal zde, její souvislosti podrobně popsal mimo jiné v rozhovorech pro deník Hlídací pes zde a zde, pro švýcarskou státní radiostanici SRF zde a pro švédskou státní radiostanici SR zde.
Jako prostý občan naší společné vlasti – o jejíž justiční praxi vy očividně v Bruselu mnoho nevíte – se někdy zamýšlím, zda by mi co do justice nebylo lépe v Budapešti.
Tomáš Koloc
řadový občan České republiky
a editor jediného českého družstevního média www.kulturni-noviny.cz
V době, kdy na svůj dopis čekám odpověď, jsem navíc začal promýšlet, proč právě v čase, kdy pevné Visegrádské partnerství je tak důležité, liberálním českým a západoevropským politikům tolik vadí nynější vývoj v Maďarsku a Polsku – až do té míry, že české hnutí Milion chvilek pro demokracii loni přišlo s heslem: „Nechceme jít cestou Maďarska a Polska.“ Je zajímavé, jak jsou jmenované dvě země historicky spojeny: v zásadě už od roku 1848 v nich paralelně probíhají revoluce, procesy, totality, okupace…
Jsa už dost starý (i schopný propojovat podobná názvosloví), si pamatuji, kdy jsem heslo Milionu chvilek viděl v českém veřejném prostoru poprvé: na začátku roku 1989, kdy na všech veřejných místech ještě povinně visely transparenty „SE SSSR NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK“, ale PLR a MLR se svolením Gorbačovova SSSR už opouštěly Východní blok…
Ano, my Češi – ačkoli království české, polské a uherské po většinu našich dějin tvořily unii: ať už pod Přemyslovci, Jagellonci nebo Habsburky – jsme na tom vždy byli trochu jinak. Nikdy jsme na rozdíl od Polska a Maďarska neměli své mnohonárodnostní impérium (jako byla Polsko-litevská a Uhersko-chorvatská unie), nikdy jsme neměli tak silný poměr k tradici, šlechtě, armádě ani ke státnímu náboženství (když jsme se v husitství postavili za svou víru a armádu, byla to víra a armáda, kterou jsme si vytvořili sami: bez krále, státu i tradice), a na rozdíl od Maďarska a Polska, kde byla sociální hnutí vždy marginální, u nás bylo masové (KSČ byla po svém založení třetí nejpočetnější komunistickou stranou na světě – po sovětské a německé). Na rozdíl od PLR a MLR, kde byly komunistické režimy dosazeny sovětskou okupací, my jsme se panzersocialistickou zemí stali díky svobodné volbě lidu v roce 1946 – a na rozdíl od PLR a MLR u nás v roce 1956 nedošlo ke krvavé antikomunistické revoluci. Zato o dvanáct let později, v roce 1968, u nás došlo (jak to správně nazval Dr. Miroslav Polreich) „k pokojnému celonárodnímu referendu o demokratizaci socialismu“ (zde). Náš český cíl (přežít jako svébytný národ) je stejný, ale naše taktika je jiná; na rozdíl od svých husitských předků nevítězíme v otevřených střetnutích, ale skrze skrytý boj a humor. Je to dáno i naším národním diskurzem, který je docela jiný nežli polský a maďarský: u nich jsou vždy jako první na mušce druhé národy, u nás - my sami. Naším národním archetypem nejpozději od roku 1849 není někdo jako Dąbrowski či Kossuth, ale někdo jako Švejk.
Nikdy jsem nebyl v Maďarsku, ale osud mi dopřál, že jsem se kdysi dostal do rodiny hungaristy Milana Navrátila a jeho maďarské ženy (kteří už bohužel oba odešli) a že dvě mé mateřské přítelkyně, překladatelka Erna Dománová a dramatička Viktoria Hradská, jsou etnické Maďarky, v Polsku jsem se poněkud rozkoukal během své cesty loni v létě a od té doby se o té zemi snažím přemýšlet, v čemž mi pomáhají moji milí polští přátelé Piotr Nabožny, Maria Rabowa a esejista Kacper Kuźnicki. Ti mi zprostředkovali jeden zásadní fenomén, v němž se ‘mainstreamoví Češi‘ liší od ‘mainstreamových Maďarů a Poláků‘. V roce 2017 odstranila městská rada 13. budapešťského obvodu z místního parku sochu židovského filosofa Györgyho Lukácse a letos byl z nových učebnic maďarské literatury odstraněn židovský nositel Nobelovy ceny, spisovatel Imre Kertész. Z úst svých přátel z Polska (země, kde ještě 4. července 1946 proběhl pogrom, při němž zahynuli 42 lidí) pak slyším hodnocení: „Běžní malí lidi jim vyčítají, že můžou za to, že u nás byl násilím zavedený komunismus. Říkají, že György Lukács byl politruk Kunovy Maďarské republiky rad – a Kún je pro ně taky Žid. Za to někdy dostáváme mezinárodně přes prsty.“
Antisemitismus a antikomunismus. U nás známe především to druhé, ale tyto dva fenomény nijak nespojujeme, přestože (nebo možná právě protože) první zakladatelská generace KSČ byla také židovská a z velké části zahynula buď za okupace (jako členové protektorátního 1. Ilegálního ÚV KSČ bratři Synkové) nebo během procesu se ´Slánského klikou´. A už vůbec se u nás nestává to co v Maďarsku, kde se spolu se stalinisty, jako byli Béla Kun a Mátyás Rákosi, svezli k opovržení nižšími vrstvami u nás milovaní židovští spisovatelé jako István Örkény (autor slavné Kočičí hry) či Ephraim Kishon (který svou slibnou kariéru humoristy začal už v rodné zemi - než z ní před stalinismem uprchl - pod vlastním jménem Ferenc Hoffmann), anebo v Polsku, kde ke jménům spojovaným s (v zemi obecně nenáviděnou) levicovou politikou a filosofií, jako jsou Zygmunt Bauman, Adam Michnik nebo Bronisław Geremek, jsou z titulu stejného etnického původu přiřazována i jména více méně nepolitických umělců jako Julian Tuwim, Stanisław Lem, Roman Polański nebo Stanisław Jerzy Lec. V kontrastu s tímto vnímáním jsem hrdý na svoji zemi, kde mezi nejmilovanější autory patří židovští spisovatelé a básníci jako Karel Poláček, Jiří Orten, Ota Pavel, Viktor Fischl, Arnošt Lustig, Ludvík Aškenazy nebo Ivan Kraus, a nejmilovanějšími herci Hugo Haas a Miloš Kopecký (přestože polovička z jmenovaných byla organizována v KSČ!), a která ‘neviní‘ Františka Kriegela za to, že byl Žid, a v souvislosti s jeho hrdinstvím v srpnové Moskvě roku 1968 a zakládáním Charty 77 mu dokonce ‘odpustila‘ i únorové vedení Lidových milicí…
Paní europolitičky a Milion chvilek mi svým sloganem daly podnět k hlubšímu studiu kultur a současné reality dvou národů, s nimiž je naše země osudově spojena nejen Visegrádským společenstvím. Než s tím studiem ale budu hotov, rád bych svůj osobní postoj k tendenci distancování se od našich tisíciletých souputníků shrnul ve dvou větách:
Chci jít cestou Polska a Maďarska v jejich čistém zápasu o samostatnost jejich státu a národa – který nám může být příkladem.
Nechci jít cestou Polska a Maďarska v nesnášenlivosti všeho druhu – kterou v jiných (zejména sociálních) variacích tak dobře znám ze své rodné vlasti.

Vložil: Tomáš Koloc