Nebýt Cyrila a Metoděje, byli bychom jen marginálními folklorními menšinami žijícími na předměstí anglofonního a frankofonního světa. Svět Tomáše Koloce
komentář
05.07.2021
.jpg)
Foto: MěÚ Příbor
Popisek: Socha Cyrila a Metoděje na Pustevnách v Beskydech
O Cyrilu a Metodějovi (i Janu Husovi) jsem psal už mockrát, ale ještě nikdy jsem o nich neslyšel mluvit tak úsporně, jako to v roce 2019. Během biřmování mé maličkosti a dalších dvou desítek novokřtěnců právě u příležitosti svátku věrozvěstů Cyrila a Metoděje, řekl bývalý chudý irský kluk z newyorského předměstí Suffern Charles Balvo, papežský nuncius (tedy velvyslanec dalšího chudého kluka, který se narodil v argentinském Buenos Aires a který do církevní praxe znovu vnáší původní myšlenky práce pro ty poslední) v naší zemi: „Byli to dva muži, dva bratři, kteří se vydali na cestu ze svého domova v Soluni a začali hlásat evangelium lidem, vašim předkům, kteří ještě neznali osobu Ježíše Krista. Vydali ze sebe to nejlepší a dědictví, které nám předali, je úžasné: víra, modlitba, zpěvy, jazyk, tradice…"
Je nutné říct, že to řekl skvělou bezchybnou češtinou, kterou se naučil za pouhých pár měsíců. Což je právě v dnešní den důležité, protože Řekové Cyril a Metoděj (v řeči našich předků Crha a Strachota – každý, kdo nese tato dvě příjmení, nese jejich dědictví), kteří vyrostli ve stejném prostředí jako tehdejší velkomoravští Slovani (žijící na hranicích s Němci) - na hranici mezi světem slovanským a v jejich případě řeckým, udělali totéž: naučili se už doma na jihu dokonale našemu tehdejšímu jazyku, praslovanštině. Byli pak první, kdo dal našemu slovanskému jazyku písmo (na bázi písma řeckého) a gramatiku. Díky tomu, že udělali i další krok: přeložili do něj Bibli (500 let před jejím prvním překladem do angličtiny!), z něj následně udělali jazyk církevní = jazyk východoevropské inteligence. Dokonalost svého překladu Bible Cyril ještě umocnil svou předmluvou, Proglasem, podle níž se dnes jmenuje naše národní křesťanská rozhlasová stanice - a jeho bratr biskup Metoděj se o využití díla svého bratra zasloužil tím, že u papeže Hadriána II. vymohl, aby v tomto srozumitelném jazyku mohli vést mše. To bylo doposud vyhrazeno jen pro mrtvou latinu, hebrejštinu a starořečtinu a živým jazykům oficiálně povoleno až o 1100 let později - v roce 1965!
To, že papež dal Metodějově na svou dobu bezprecedentní žádosti své povolení, bylo dáno papežovým experimentálním záměrem: chtěl mezi rozpolceným křesťanským západem a východem vytvořit novou enklávu, území, které by církevně nepatřilo Římu ani Konstantinopoli. Když se němečtí biskupové, kteří chtěli naše církevní území přirozeně pro sebe, tohoto záměru domákli, musel svatý Metoděj při návratu z rozkazu německého krále Ludvíka II. strávit dva roky v zajetí v jámě jako mamut, načež německý král vymohl, aby další papež své privilegium zrušil a slovanská liturgie byla z naší země vyhnána na Balkán a na Rus, čímž se namísto řeckého pravoslaví ušlapaného tureckým vpádem stala jazykem dnešního pravoslaví - a modernizované Cyrilovo písmo písmem poloviny národů dnešního Balkánu, Východní Evropy a severní Asie, jímž píše okolo 300 milionů lidí.
Bez kulturního a politického impulzu Cyrila, Metoděje (a tak trochu i Hadriána) by o půl milénia později nebylo ani kulturního impulzu Jana Husa, který dokonal práci Cyrila a Metoděje, když 500 let po nich začal znovu čistit jazyk zdejšího lidu (tentokrát už češtinu) a jeho latinské písmo (které nám bylo vnuceno po odchodu cyrilice za hranice) znovu upravil pro dnešních devět slovanských a dva baltské jazyky, které namísto zakázaných cyrilských hlásek Ш, Ж a Ч, jež byly ve středověku vystřídány krkolomnými spřežkami SS, ZZ a CC, mají dnes díky Husovi háčky nad latinskými písmeny S, Z a C = Š, Ž a Č. A byl to opět Jan, který se chopil i politického impulzu Cyrila a Metoděje, když přímo ze stolice jejího rektora pro obyvatelstvo zdejší země žádal hlavní podíl na správě její univerzity, a v době, o níž se dnes tvrdí, že zdaleka neměla dnešní jazykový pohled na národní identitu, napsal:
„Také mají se postaviti, aby česká řeč nevyhynula: pojme-li Čech Němkyni, aby děti ihned se česky učily a nedvojily řeči, neb řeči dvojenie jest hotové záviděnie, roztrženie, popuzenie a svár. Protož svaté paměti Karel ciesař, král český, přikázal jest byl Pražanóm, aby své děti česky učili, a na radném domu, jemuž německy řiekají rothaus, aby česky mluvili a žalovali. Nynie hodni by byli mrskánie Pražané i jiní Čechové, jenž mluvie od poly česky a od poly německy, řiekajíc tobolka za tobołka, liko za lyko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, pancieř za krunéř, hunškop za konský náhlavek, marštale za konnici, mazhaus za svrchní sien, trepky za chódy, mantlík za pláštiek, hauzsknecht za domovní pacholek, forman za vozataj. A kto by mohl vše vypsati, co sú řeč českú již změtli, tak že kdy pravý Čech slyší, ani tak mluvie, nerozumie jim, co mluvie; a odtud pocházie hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupenie.“
Jeho následovníci se nejprve chopili starého hadriánského impulzu nezávislé enklávy, a na památku upálených vzdělaných teologů Husa a Jeronýma (který, jak se dnes dozvídáme, byl na zapovězeném západě, kde se učil věrouce pravoslaví) založili novou na východu a západu nezávislou církev, jejíž kališnické impulzy i přes zničení husitství vedly v západní Evropě až k Lutherově reformaci a u nás k vydání Bible kralické, která se za národního obrození stala základem i pro dnešní spisovnou češtinu, a k založení Českých bratří, již ve svých koloniích, které zakládali po celé světě (jednou z nich bylo dnešní hlavní město Grónska Nuuk) cyrilometodějským způsobem zachránili řadu původních kultur. Je paradoxní, že příchod Cyrila a Metoděje (u nichž neznáme přesný den jejich příchodu, víme jen rok 863) slavíme zrovna dnes pravděpodobně proto, že za rekatolizace chtěl kdosi zastínit výročí Husovy smrti, nicméně tento fakt se moudrostí dějin (´boží mlýny melou pomalu ale jistě´) stal základem dnešní symbolické skutečnosti, že si dva letní dny po sobě formou dvou státních svátků připomínáme tři nejdůležitější kulturní osobnosti naší země.
Kdyby nebylo ‘experimentu‘, s nímž zkušení misionáři Cyril a Metoděj (kteří k nám přišli z neúspěšných misií na Arabském poloostrově) nabídli Slovanům křesťanství v té době netradičně ne skrze meč, ale skrze kulturu slova, obrazu a architektury, kdyby nebylo knížete našich předků Rastislava, který je pozval na moravský Velehrad (ale ani jeho synovce Svatopluka, který jejich žáky vyhnal na Balkán, a Osmanů, kteří je odtud vyhnali do Kyjevské Rusi), velmi pravděpodobně by už dnes neexistovalo nejen pravoslavné křesťanství (jež po islámské turecké okupaci centra pravoslaví, řecké Byzance, z Moskvy převzalo vládu nad celým východním křesťanstvím, které se dnes vyznává nejen od Kaliningradu po Vladivostok, ale od Egypta přes Balkán až po Libanon, Irák, Sýrii a Gruzii), ale neexistovalo by ani 13 dnešních samostatných slovanských států, a všichni Slované (včetně Rusů bez historické podpory Byzance a Kyjeva a bez sjednocení jejich vírou) by zřejmě dopadli jako keltské národy, které jsou dnes (navzdory tomu, že irskoskotský misionář svatý Havel - po němž se dodnes jmenuje švýcarské město Sankt Gallen - pokřtil všechny země na Rýně namísto obligátního meče po cyrilometodějsku také knihou a vhledem do přírody…) jen marginálními folklorními menšinami žijícími na předměstí anglofonního a frankofonního světa. Americký Ir, který je dnes v naší zemi papežským nunciem, dobře ví, za co Cyrila a Metoděje chválí…
Proto nejen Češi, ale i všechny ostatní slovanské národy vzešlé z velkomoravské tradice, slaví svátek Cyrila a Metoděje - svátek chvíle, kdy se slovanská kultura (skrze víru a spisovný jazyk, které jí přinesli svatí soluňští bratři) napojila na kulturu a politiku světa a začala je spoluurčovat.
Vložil: Tomáš Koloc