Když se vesnicí místo tornáda prožene povodeň. H*vna, všude samá h*vna. Svět Tomáše Koloce
komentář
27.06.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Po povodni je všechno... hnědé
Když ve čtvrtek tornádo ničilo a zabíjelo v obcích Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice a Mikulčice na Moravském Slovácku a ve Stebnu a Blatnu na Lounsku, psal jsem do svého včerejšího komentáře v KL o popravě 27 pánů právě slova o tisícileté povodni Staroměstského náměstí roku 2002, která jako by všechnu bolest, jež se zde za tisíc let dějin nashromáždila, chtěla smýt. Byl jsem tenkrát jako člen záchranné čety v těch nejpostiženějších oblastech, a proto si myslím, že s pomocí několika na vlastní kůži prožitých příběhů dokážu zprostředkovat představu, jak je dnes lidem, kteří během několika minut přišli o všechno a v lepším případě jim zůstal holý život…
13. srpna 2002 jsem byl na návštěvě u své dívky v Lužci nad Vltavou. Lužec leží pod mělnickým soutokem Labe a Vltavy na ostrově obtékaném Vltavou a Vraňansko-hořínským kanálem. V té době už bylo po povodních v jižních a západních Čechách a mluvilo se o tom, co povodeň způsobuje v Praze. Moje babička s celou svou rodinou z Prahy-Velké Chuchle byla právě v té době evakuována z poněkud prokletého domu, kde si během bojů v květnu 1945 na levém břehu Vltavy udělaly štáb dvě armády, přičemž ta první (německá) do něj při ústupu zlostně vystřelila tankem. Symbolem povodní pro Velkou Chuchli a celou Prahu 5 se stala popelnice, která při povodni provalila plot babiččiných sousedů. Když si ji sousedi lépe prohlédli, užasli. Bylo na ní totiž napsáno: Komunální služby Plzeň…
Vraťme se ale do Lužce na Vltavou, kde jsem byl ve stejnou dobu já. Vesnička uprostřed ostrova na labsko-vltavském soutoku nevěděla, co všechno má očekávat. Snažila se tedy připravit na všechno. Domy v běžné záplavové oblasti při řece a kanálu už byly evakuovány, dobrovolníci stavěli bariéry z pytlů s pískem, obchody byly dávno zbavené trvanlivých potravin, příměstský tábor při místní škole zrušený, aby rodiče byli s dětmi, starostka seděla u telefonu a očekávala instrukce. Ve dvě hodiny odpoledne se v místním rozhlasu ozval příkaz k evakuaci. Ti, kdo mají kam jít, se tam mají do hodiny odebrat sami, ti, kdo nikoho nemají, se mají obratem přihlásit u místního úřadu, kde na ně čeká autobus, který je odveze do náhradního ubytování. Hlášení se neustále opakovalo a objevovala se v něm jména těch, kdo se ještě nepřihlásili.
Rodina, u které jsem byl, už byla připravena, rozpačitý byl jen její newfoundlandský pes, který byl celý život zvyklý se pohybovat volně po vesnici a nikdy neměl na krku vodítko. Jen jsme se ale ocitli u příbuzných mimo ostrov, v nedaleké Hoříni, ozvala se evakuační výzva i tam. Rodina se pak rozdělila a já se svojí dívkou jsem nakonec skončil v Roudnici nad Labem, podřipském městě, jehož krajinná dispozice je ´do kopce´, díky čemuž ho povodeň během jediného dne rozdělila na dvě nestejné poloviny: zatímco dolní polovina byla velkou vodou doslova smetena, horní polovina (k níž patřila i moje matka) o ničem nevěděla a žila si dál svým podřímlým způsobem života…
V této situaci jsem se ocitl na místní faře, umístěné v bývalém rozlehlém augustiniánském klášteře. V době, kdy zástupci města a kraje horlivě diskutovali o způsobu, jak se vyrovnat s katastrofou rozsahu, který nikdo z diskutujících nepamatoval, místní farář už po své linii zorganizoval záchrannou četu, která byla složena z místního dobrovolníka (mé maličkosti) a čtyř distančních dobrovolníků, kteří přijeli z Českého Těšína.
S ní jsem se hned druhý den vrátil na říční ostrov, který jsem dva dny předtím opustil. Naproti obci Zálezlice, která byla mezi desítkami stejně postižených obcí českými médii vybrána jako exemplární obraz pohromy, a tak o ni bylo solidně postaráno, ležela obec Vrbno. Vrbno bylo na rozdíl od Roudnice jako placka, a tak jeho domky (všechny přibližně dvě stě let staré a postavené z nepálených vepřovic místními zvaných ´buchty´) tisíciletá voda ´vzala´ přibližně na úrovni hranice mezi zdí a doškovou střechou, což šlo odhalit pouhým okem, protože na těch z domů, ze kterých nezůstaly jen rozvaliny, byla ryska kulminační hladiny vidět asi tak jako na čtvrtce, jejíž dolní část na chvíli ponoříte do vody.
Přestože oproti obětem čtvrtečního tornáda měli lidé v záplavových oblastech pár hodin navíc, aby se na úder přírody mohli připravit, atmosféra v obci byla něco mezi válkou a prvním dnem po válce, která zničila celou vesnici. Obyvatelé domů, kteří je povětšinou vlastnili v oné osmé generaci od jejího postavení, se často odmítali evakuovat, a ve slunečním parnu, které nastalo ihned pod deštivých dnech, se chaoticky nabízeli na pomoc záchranným četám, které sem dorážely veškerým možným způsobem, včetně taxíků, které je sem (ilegálně; po silnicích, které ještě neprohlédl statik) vozily zdarma!
Většina z místních byla opilá, protože soukromá auta i taxíky vozily také soukromé materiální dary, mezi nimiž láhve s něčím, čím se dalo zkompenzovat prožité trauma, nikdy nechyběly. Úzus říkal, že místní s ohledem na jejich psychiku nikdy nesmíme brát do jejich vlastních domů. Naše práce byla totiž následující: zbavit podlahu někdy až půlmetrového nánosu bláta, pak rozštípat všechen nábytek (nasáklý zplodinami ze Spolany Neratovice, kterou Labe nějakých deset kilometrů proti proudu ´vzalo´ i se zplodinami ze zničené továrny – z toho důvodu jsme na sobě měli gumové ochranné oděvy), a onen nábytek se vším, co obsahoval (kromě porcelánu, plastů a toho, co nemohlo nasáknout vodou – většinou ale nebyl čas na třídění) vyhodit do přivezených kontejnerů, jejichž počet zoufale nedostačoval, takže byly tak přeplněné, že se z nich během odvážení část plodů práce a historie celých generací zapíchla do bláta. To všechno (stejně jako příjezdy aut do záplavového pásma) navíc bylo proti pravidlům bezpečnosti práce, protože vyklízené budovy často ještě nebyly prohlédnuty statikem.
Vzpomínám si na zbrusu nový statek asi šedesátiletých manželů, kteří se navíc starali o postiženého vnoučka s mozkovou obrnou, kterou nás paní prováděla a ukazovala nám, kam sahala voda. V obrovské jídelně, z jejíhož stropu opadalo plastové obložení a visely z ní cáry skelné vaty, jsem se zdržel ze všech parťáků nejdéle. Když jsem z ní vyšel a zavřel za sebou dveře, uslyšel jsem obrovskou ránu – strop jídelny včetně střechy, stojící na dubových trámech se zřítil…
V tomhle domě jsme výjimečně svolili, aby nám paní domu pomáhala s vyklízením bahna. V jednu chvíli už nemohla a tak nám řekla: „Děcka, já už nemohu, nevadí, když si na chvíli sednu?“ Na což jsem jí já – plně zaujat prací - odpověděl: „Jen nedělejte, sedněte si – a něco veselého nám vyprávějte…“ Můj nejmilejší parťák z čety, Dušan, v ‘civilu‘ učitel saxofonu na českotěšínské ZUŠ, potom tuhle příhodu s oblibou (ovšemže s pochopením a láskou) dával k lepšímu jako důkaz mé asociálnosti.
Trvalo přesně jeden den, než došlo i na něj. Denní kvóta několika desítek vyklizených domů, zarovnaných bahnem a naprosto zplundrovaných povodní, se začala projevovat na jeho psychice a on si neustále bručel: „H…a, pořád vyklízet ta h…a!“ - načež ve vyklízené místnosti otevřel ledničku, ze které na něj s páchnoucí vodou vytekla skutečná nesymbolická h…a. (Do domu během záplavy nejspíš prosákl obsah septiku). Dušan udělal jen dva kroky k oknu, vyzvracel se, a dál disciplinovaně pokračoval ve vyklízení. Tuhle příhodu jsem o něm potom (s pochopením a láskou) dával k lepšímu zase já…
Zážitek ze záchranné čety během povodní 2000 ve Vrbně mi ponechal v paměti i řadu dalších vzpomínek: Upíjejícího se jediného zbylého obyvatele místní léčebny, který spolu s jedním z jejích asistentů dobrovolně zůstal, aby pomáhal, a jehož léčbu tak spolu s kolektivním útočištěm stejně potřebných vzala voda. Majitele jednoho z domů, který navzdory označení statika ZÁKAZ VSTUPU DO DOMU odřezával k dalšímu použití motorovou pilou alespoň zcela nové trámoví svého domu, které se v jednu chvíli uvolnilo a před našima očima mu přerazilo nohu. A také jednu rodinu, která se v době, kdy obec neměla jediný životně důležitý kontejner, ale zato byla naprosto zavezena balenými vodami a toaletním papírem, rozhodla zahojit alespoň tím, že přivezené věci bleskurychle ´zprivatizovala´ a rozprodala po okolí…
Zažil jsem ale i krásné zážitky: právě během této apokalypsy mě kolega Dušan s kaplanem z fary, která naši četu organizovala, naučil modlitbě a položil základy k mé dnešní náboženské praxi, ale i mému udržitelnému vegetariánství (jemuž bylo opravdu těžké se učit během kulinářských hodů, jimiž k našemu úsilí přispívaly dvě jeptišky evakuované na faru z jednoho z klášterů v záplavové oblasti), a těšínský etnický Polák Marek mě zase naučil základním konverzačním obratům z polštiny.
Už tehdy mě ovšem napadlo, že oběti živelné pohromy z téhle doby zřejmě žádné pěkné zážitky neměly. S kolegy z čety jsme se během několika chvil po večeři (než jsme po celodenní práci upadli k spánku), záhy shodli, že - jak jsem si toho všiml už v Roudnici - tehdejší situace rozdělila populaci na tři nadčasové skupiny s různou úrovní vědomí: 1) ty, kteří byli přímo postiženi, 2) ty, kteří tam byli s nimi, a 3) ty, kteří pohromu znali jen ze sdělovacích prostředků. Ani my, ´pozorovatelé a pomahatelé´, jsme ovšem ze situace nevyšli úplně bez úhony: kupříkladu já jsem se ještě měsíce po návratu ze záplavové oblasti nemohl zbavit urputného návyku - v každé místnosti (i když byla třeba ve třináctém patře věžáku města, kterým neteče žádná řeka…) jsem podvědomě hledal kulminační rysku – místo, kam při povodni dostoupala voda.
Čím zakončit? V pátek k večeru mi pípla esemeska, ve které se mě můj kamarád z povodní lakonicky zeptal: „Pojedeme zase?“ Nevím. Ministr vnitra Jan Hamáček vzhledem k pandemické situaci tentokrát důtklivě vyzývá dobrovolníky, aby zůstali doma, a nabízí jim distanční možnosti pomoci. Druhá ze skupin populace, které jsem vypočetl (´ti, kteří tam byli s nimi´), proto zřejmě tentokrát bude početně menší. Snad vám tento můj text alespoň částečně zprostředkoval její symbolickou zkušenost.
Vložil: Tomáš Koloc