Obrovské žáby a mloci děsí domorodce Bornea i afrického Zairu. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl pátý
20.06.2021
Foto: Alberto Vojtěch Sláma (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Monstrózní žába z domorodých pověstí na severním Borneu je prý vybavena zubatou tlamu krokodýla a slizkým tělem obojživelníka
Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás provází spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.
V tomto díle se vydáme po mokrých stopách obrovských obojživelníků z řad žab a mloků. A začneme na asijském ostrově Borneo, kde jsem se před časem setkal s pověstmi o monstrózní žábě s krokodýlí tlamou. Během týdenní plavby po bornejské řece Segamě mi o této nestvůře vyprávěl osmdesátiletý rybář Bateig Labi. Tento patriarcha kampongu Bugit Balačon rozhodně není žádný mluvka a jeho okolí mu dává najevo hlubokou úctu a nesmírně si váží jeho rad a zkušeností. Asi třímetrového netvora, kterému zdejší Kadazanové říkají zcela případně krokodýlí žába, viděl Bateig v pralesích kolem Segamy několikrát. Měl prý zubatou krokodýlí tlamu a mohutné slizké tělo obojživelníka. Strašidelné stvoření se na Bateiga podívalo vypoulenýma očima a pak s velkým rámusem zmizelo v neproniknutelných houštinách.
Můj průvodce po pralesích Bornea - udatný osmdesátník Bateig Labi (na snímku) tvrdí, že krokodýlí žábu viděl na vlastní oči
Je jisté, že to nemohl být žádný z dnešních známých obojživelníků. Jen pro ilustraci – největší ze všech druhů žab, skokan obrovský ze západní Afriky, dosáhl s nataženýma nohama délky téměř devadesáti centimetrů. To je sice úctyhodná velikost, ale jak jistě uznáte, na záhadnou ´krokodýlí žábu´ je to přece jen trochu málo. První hypotézou, byť značně nepravděpodobnou, by bylo přežití paleontologům dobře známých obřích obojživelníků. Například vyhynulí příslušníci rodu Mastodontosaurus, připomínající nestvůrné žáby, měřili víc než čtyři metry a byli obávanými dravci. Jak víme ze zkamenělin, jenom samotné lebky děsivých gigantů byly delší než jeden metr! Přežití těchto obojživelných obrů je však značně nepravděpodobné, vzhledem k obecné citlivosti obojživelníků na jakékoliv změny prostředí. Na druhou hypotézu mě přivedla návštěva krokodýlí farmy nedaleko bornejského města Sandakan. V betonových nádržích zde vedle plně vzrostlých pětimetrových jedinců přežívají i deformovaní krokodýli bez ocasu, jejichž od narození zmrzačená těla skutečně vzdáleně připomínají žáby. Není možné, že by pověsti o tajemném žabím fantomovi měly základ právě v pozorování těchto bezocasých jedinců, kteří nějakým zázrakem překonali své postižení a specializovali se spíše na lov suchozemských živočichů než ryb? I to je možné řešení záhady od řeky Segama. Představa přeživších mastodontosaurů, kteří se v pralesích do dnešních dnů zmocňují své kořisti, je však nepochybně daleko lákavější.
Podivné žabí fenomény jsou hlášeny také z Jižní Ameriky od indiánů obývajících tropická údolí v kolumbijských Andách. Ti věří v existenci strašlivého obřího druhu žáby nazývané sapo de loma, která je schopná pohltit nejen ptáky, ale i savce. Navíc je tento netvor údajně smrtelně jedovatý. Není vyloučeno, že se jedná o vědě doposud neznámý druh. Pokud bych vyvětral trochu romantické páry vznášející se nad tímto žabím přízrakem, mohu nabídnout daleko prozaičtější řešení v podobě ropuchy obrovské, která Jižní a Střední Ameriku obývá. Tato velká a prudce jedovatá žába je známá tím, že je schopna gigantické rozmnožovací exploze – její populace se šíří rychlostí až čtyřiceti kilometrů za rok! Je proto docela možné, že se dnes objevuje i na místech, kde ji předtím kolumbijští indiáni nikdy neviděli. A buďte si jisti, že jí nedělá potíž ulovit myš stejně jako drobného opeřeného pěvce. Ropucha obrovská je v podstatě jakási neřízená střela žabího světa, jak se o tom ostatně mohli přesvědčit v Austrálii, kde ji neprozřetelně vysadili, aby jim pomohla likvidovat hmyzí škůdce. Dnes si však tamní farmáři rvou vlasy, protože se ropuchy šíří úplně všude a sežerou, na co přijdou, včetně malých kuřat. Jejich přejetá těla navíc znečišťují silnice a po jejich pozření umírají varani stejně jako hadi a krokodýli. Ropucha obrovská je zkrátka až příliš reálná žabí obluda.
Obří ropucha obrovská možná stojí za historkami o obří jedovaté příšeře sapo de loma z legend andských indiánů
Další obojživelná obluda, připomínající tentokrát obřího mloka, prý číhá na neopatrné rybáře v Africe. Velmi zajímavý článek si mohli na začátku čtyřicátých let 20. století přečíst zájemci v Empire Review. Jeho autor William Speight v něm popisuje záhadného tvora jménem mulilo, jehož zčernalé maso nosí domorodci v Zairu a Zambii jako vzácný talisman. Černě zbarvený mulilo prý vypadá jako gigantický dvoumetrový mlok nebo dokonce slimák. Aby tohoto podivného tvora ulovili, kladou domorodci na zem dřevěnou klec, která je uvnitř pobita ostrými hroty, a jako živou návnadu nastraží kohouta. Neopatrný mulilo, který zatouží po drůbežím mase, se napíchne a znehybní, aby pak byl ráno rituálně zabit a rozporcován. Pokud připustíme existenci mulila, musíme si položit otázku, jaký tvor se může vlastně skrývat za tímto pozoruhodným mýtem.
Neprostupné tropické deštné lesy, protkané vodními toky, skrývají jistě nejedno překvapení. Mohou zde žít velcí tvorové, které věda doposud nezná? Třeba neznámé druhy obřích obojživelníků?
Výborné kandidáty na děsivého mulila bychom našli mezi mloky. Problémem však je, že mlokům vadí značná horka, a tak sporadicky obývají pouze tenký pás na severu Afriky. Proti obecně rozšířené představě však někteří dnešní ocasatí obojživelníci dorůstají do zcela nečekaných délek. Například rekordní délka doposud největšího uloveného velemloka byla sto osmdesát centimetrů, při váze plných pětašedesáti kilogramů! V Africe však tito obrovští obojživelníci nežijí a upřímně pochybuji o tom, že by byli schopni pohltit dospělého kohouta. Nechme však teď našeho přízemního hledání mezi žijícími tvory a zapojme fantazii, která nás může v oslňujícím oblouku vrátit zpět do doby před potopou. Právě tady si můžeme vychutnat celou paletu senzačních kandidátů na tajemného mulila. Zřejmě nejimpozantnějším z nich by mohl být gigantický koolasuchus. Tento vyhynulý obojživelník, jehož kosterní pozůstatky nalezli paleontologové v Austrálii, byl pětimetrová nestvůra s vizáží přerostlého mloka, která sice dávala přednost životu ve vodě, ale dokázala se docela obstojně plazit i po souši. Její fosilizované ostatky v podobě osmdesáticentimetrových čelistních kostí byly nalezeny v Strzelecki Rangers jižně od Melbourne v Austrálii. Podle střízlivých propočtů vážil koolasuchus přes půl tuny, z čehož připadla velká část na masivní hlavu, širokou víc než půl metru. Obojživelník zřejmě při lovu ležel, dokud se kořist nepřiblížila tak blízko, že stačilo otevřít širokou tlamu a nasát ji. Pohltil vše, co se mu do ní vešlo: raky, ryby, měkkýše a není vyloučeno, že byl schopen ulovit i malé dinosaury například rodu Leaellynasaura, jejichž petrifikované kostry byly nalezeny nedaleko od jeho zkamenělých čelistí.
Není možné, aby nějaký menší příbuzný koolasucha přežil do dnešních dnů, třeba právě v neprozkoumaných bažinách Zairu, a zahrál si roli mulila? Nebuďte takoví zarytí skeptici, vždyť tajuplný černý kontinent ještě rozhodně nevydal všechna svá zoologická tajemství.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma