Jsme Češi – nikdy se nevzdáme! Lidice v souvislostech až do dnešních dnů. Svět Tomáše Koloce
komentář
19.06.2021
Foto: Památník Lidice
Popisek: Pomník lidickým dětem
Před 79 lety byl spáchán atentát na Heydricha, vyhlazeny Lidice a Ležáky. Shrnu pro vás, co se o souvislostech těchto dějů většinou neví, například: co předtím připravovala česká odbojová skupina Tři králové v Berlíně, jak se český odboj lišil od toho v Nizozemsku, proč parašutista poslaný do protektorátu Čechy a Morava mohl omylem skončit i v Maďarsku, kterého z odbojářů znali osobně Voskovec a Werich, kteří odbojáři odhalení gestapem byli ušetřeni a proč, co v den Heydrichovy smrti projednával Hitler ve Finsku, co slovo LIDICE rozpoutalo v New Yorku a v Latinské Americe...
Do jakého odbojového prostředí parašutisté šli? Na rozdíl od nizozemského odboje, do něhož se už na začátku okupace úspěšně infiltrovali nacističtí agenti a byl zcela pod vlivem Berlína, pražská odbojová skupina Tři králové (Mašín, Balabán, Morávek) dokázala odolávat absolutnímu aparátu Němců tři roky a ve spojení s agentem A 54 Thümmelem, který byl elitním členem Hitlerovy tajné služby (Abwehru) mj. postupně varovat před okupací všechny západoevropské země, včetně Británie, která možná právě díky tomuto varování okupaci odolala. Mašínův švagr Ctibor Novák měl matku Němku, dal se naoko k Němcům už ve 30. letech, stal se tlumočníkem v Heydrichově RSHA a v roce 1939 měl připraven výbuch berlínského Anhaltského nádraží právě ve chvíli, kdy tam měl se svým vlakem vjet Himmler. Himmler jel nakonec jinudy, nádraží ale vyletělo do povětří stejně jako předek budovy Ministerstva letectví. V době, kdy si Německo se SSSR dělily Polsko, tyto akce Němce překvapily a otřásly jimi - a navíc až do konce války Ctiboru Novákovi nic nedokázali. (Krk mu až v příštím režimu zlomil až ozbrojený odchod jeho synovců bratří Mašínů v 50. letech, který ho, i s jeho sestrou, ženou podplukovníka Josefa Mašína, stál život.)
Samotná mise parašutistů v tehdejších podmínkách nebyla snadná ani po technické stránce: z osobního rozhovoru s parašutistou Rudolfem Pernickým (1915 – 2005) z výsadku Tungsten, který sám po výsadku 100 km od cíle utrpěl omrzliny po týdenním nočním pochodu prosincovým sněhem, vím, že trefit místo výsadku se téměř nikdy nepovedlo, a byly případy, že namísto v Protektorátu byli parašutisté shozeni kupříkladu ve fašistickém Maďarsku, kde byli pro nesrozumitelnost jazyka odsouzeni k rychlé smrti. Naproti tomu opakované klišé, že český prostor byl profízlovanější než jiné okupované země, není pravdivé: Kupříkladu skupina, která byla namísto u Chrudimi shozena u 40 km vzdálených Poděbrad se hladce zachytila v Pardubicích a okolí. Semtěšský farář František Dobiáš dal parašutistům křestní listy zemřelých osob, na jejichž základě si mohli dát vystavit zcela pravé doklady, a majitel restaurace Veselka (kterou mimochodem koupil od prvního českého letce Jana Kašpara a kde během svého hostování ve východních Čechách měli ve zvyku hodovat V+ W) Arnošt Košťál (ještě v roce 1960 se neobeznámený Voskovec ptal z New Yorku v dopise Wericha, co dělá ten skvělý Košťál – který v té době byl už 18 let mrtev). Restauratér Košťál dokonce parašutistu Josefa Valčíka zaměstnal jako svého vrchního, kterého si oblíbili zejména místní gestapáci (!). Půl Pardubicka vědělo, že muži stravující se restauraci v centru Pardubic, jsou britský výsadek. Šlo o skupinu Silver A (Bartoš, Valčík, Potůček), jejíž vysílačka v hájovně v Ležácích byla v té době hlavním spojovacím kanálem mezi Protektorátem a Londýnem a sloužila jako komunikační prostředek i poslednímu ze Tří králů Václavu Morávkovi, napojenému na zmíněného německého agenta A54 Paula Thümmela. Výsadek Silver A celého půl roku nikdo neprozradil - stejně jako ty desítky osob, které znaly atentátníky na Heydricha, ale přes režim likvidace celé rodiny, kdyby se na jejích vědomost přišlo, nic neoznámily...
Následkem atentátu na Heydricha bylo vyhlazení zmíněných Ležáků na Pardubicku 24. června 1942, ale před nimi ještě Lidic na Kladensku, z nichž pocházeli dva členové RAF, Josef Horák a Josef Stříbrný, které - ač se za války nikdy z Británie nevrátili - gestapo zprvu pokládalo za iniciátory atentátu. Likvidaci vsi o 340 obyvatelích prožil a později ve svých Zlatých úhořích popsal i Ota Pavel, který na tragédii přišel, když ve vedlejším Buštěhradu zjistil, že spolužáci z Lidic nepřišlo do školy a přestal proudit z Lidic tekoucí potok, který nacisté při svém "perfekcionismu" odklonili, aby v dalších obcích nebyla vidět v něm tekoucí krev: Obyvatelstvo obou obcí totiž dopadlo následovně: muži od patnácti let výše zastřeleni, ženy poslány do koncentračních táborů s poznámkou 'zvláštní zacházení', odkud se jich vrátila jen hrstka, stejně jako dětí, z nichž se zachránily jen ty s 'prokazatelně árijskými rysy'...
Jan Werich ve svých pamětech zaznamenal následující zážitek: tradiční newyorský průvod národů, kterým dnešní sídlo OSN odedávna slaví nový rok, viděl 1. ledna 1943 neuvěřitelný výjev: mezi bohatě zdobenými alegorickými vozy jel vůz s nápisem CZECHOSLOVAKIA zcela holý, jen s cedulí, na které bylo napsáno LIDICE. Nacistický tisk, který jinak zcela utajoval zprávy o životě v okupovaných zemích, se sám iniciativně postaral, aby se ve světě vědělo, jak potrestal úspěšný atentát na třetího muže Třetí říše, který byl hlavním architektem holocaustu, byl připravovaný pro protektorství Francie – a o němž se mluvilo i v souvislosti s nástupnictvím po Hitlerovi. Německá kampaň se však obrátila proti svému autorovi: Exilová československá vláda Edvarda Beneše, do té doby pokládaná Spojenci za spíše trpěnou (Beneš přece v roce 1938 Mnichov bez boje akceptoval a dobrovolně rezignoval, načež Hácha 15. března 1939 de iure požádal Hitlera o okupaci sám) se po úspěšném odstranění Heydricha a po Lidicích a Ležácích stala klíčovým partnerem Winstona Churchilla, jíž bylo nasloucháno více, než kupříkladu exilové vládě polské.
Kromě sbírky na postavení nových Lidic, v nichž by měli svůj vlastní domek všichni, kdo přežili, se stalo ještě něco: Ve svém textu Přátelství jsem popsal osudové pletivo, které po vyhlazení Lidic spojilo španělsko-baskickou ves Guernica a české Lidice: "...26. dubna 1937 poslal Adolf Hitler do Pyrenejí elitní bombardovací letku Luftwaffe, která smetla oporu protifrancovských antifašistických bojovníků, baskickou vesnici Gernika-Lumo z povrchu Země. Dřív než uplynul rok, vznikl slavný obraz Pabla Picassa Guernica a hra Karla Čapka Matka, která byla zakončena rozhlasovou zprávou o vybombardování horské vesnice. Zejména španělsky a portugalsky mluvící svět, plný emigrantů z Frankova Španělska, na Čapkovu hru, proti níž tehdy ostře protestoval německý tisk, nikdy nezapomněl, stejně jako nezapomněl na pomoc československých interbrigadistů ve válce za svou svobodu. Když o pět let později Hitler podobným způsobem jako Guernicu srovnal se zemí jednu vesnici na Kladensku, byla jménem LIDICE (kromě jednoho města v USA a později i v Izraeli) pojmenována města v Mexiku, Venezuele, Peru, Panamě a Brazílii, a toto slovo, podobné latinským jménům Candice či Felice, se ve Střední a Jižní Americe stalo oblíbeným ženským pojmenováním, které nese například ekvádorská operní pěvkyně Lídice Róbinson nebo kubánská sochařka Lidice Gonzáles Blanco..."
8. dní po vyhlazení Lidic, 18. června 1942, byli v pražském pravoslavném Kostele Cyrila a Metoděje dopadeni atentátníci na Heydricha - ve chvíli, kdy už skoro prokopali tunel do kanalizace, jímž by uprchli. V hrůze z toho, že jeho rodné vsi Staré Hlíně u Třeboně, kde se právě skrýval, se stane totéž co Lidicím, nakonec přímo na ústředí gestapa v Protektorátu v Petschkově paláci celou síť prozradil příslušník výsadku Out Distance (česky V předstihu) Karel Čurda. Jelikož mám od osudu zvláštní dar potkat lidi, kteří byli u toho, musím říct, že jsem nejen vnuk Boženy Kolocové (1923 – 2007), která, aniž o tom věděla, nosila parašutistům jídlo (chodila tehdy s jedním z jejich spolupracovníků, který jí namluvil, že v tom domě bydlí jeho sestřenice), ale jeden z mých učitelů, Msgre. profesor Karel Vrána (1925 – 2004), který tehdy seděl v tramvaji, která jela kolem...
Z parašutistů a jejich spolupracovníků nakonec nepřežil nikdo; přítel mojí babičky Jan Zelenka-Hajský mladší se (stejně jako jeho matka) otrávil těsně po dopadení 17. června 1942 polknutím kapsle kyanidu draselného, a má dnes v Praze svou ulici. Z dalších rodin (které většinou neměly o ničem tušení) přežil jen ten, komu gestapáci předvedli uříznuté hlavy parašutistů, a dotazovaný řekl, že žádnou z nich nepoznává. Smrti se tak vyhnula jen rodina Gabčíkova, která žila v samostatném Slovenském státě, a milenka velitele Silver A Alfréda Bartoše, nadějná filmová herečka Hana Krupková z Pardubic, která se zalíbila vyšetřovateli gestapa Wilhelmu Schultzemu, a ten u K. H. Franka vyjednal milost pro ni i pro jejího manžela Václava, který skončil 'jen' v koncentráku a díky tomu válku přežil. Několik týdnů života navíc dostala vdaná sestra 'číšníka' Josefa Valčíka ze Silver A Františka Slívková, která byla těhotná a byla popravena až po porodu svého dítěte, které šlo do adopce a vyrostl z něho zřejmě nejznámější knihkupec dětství mé generace (v 80. letech byl ředitelem největšího republikového knihkupectví Melantrich a uváděl v ČSR pořad Nové knihy) Vratislav Ebr (ten zase v dospělosti na vlastní oči viděl upálení Jana Palacha). Známý byl i příběh herečky Anny Letenské. Její manžel, architekt ing. Vladislav Čaloun, byl zatčen 17. července 1942 za pomoc při ukrývání MUDr. Břetislava Lyčky, který ošetřoval Jana Kubiše, který fakticky vykonal atentát na R. Heydricha. Po jeho dopadení Anna Letenská musela odejít z Divadla na Vinohradech a nastoupila do divadla Uranie, kde ještě začala studovat roli Jiráskovy Vojnarky, přičemž svému muži denně nosila do centrály gestapa v Petschkově paláci čisté prádlo. Díky dohodě českého filmového producenta Miloše Havla a s odbojem spolupracujícího vedoucího Českomoravského filmového ústředí, sudetského Němce Willyho Söhnela, bylo s gestapem dohodnuto aspoň to, že Anna Letenská dotočí komedii Saši Rašilova a Otakara Vávry Přijdu hned. Den po její poslední klapce, 3. září 1942, byla 38letá herečka zatčena, převezena do koncentračního tábora v Terezíně a posléze do rakouského Mauthausenu. Premiéra filmu Přijdu hned připadla na výročí dvou měsíců od její smrti. (V roce 1971 spolu spisovatel Norbert Frýd a režisér František Filip vytvořili na motivy jejho osudu film Kat nepočká v hlavní roli s Jiřinou Bohdalovou.) Syn Letenské z prvního manželství byl ovšem ušetřen, protože žil mimo její domáctnost se svým otcem... Preventivně zatčeny a popraveny ale byly i stovky českých osobností zejména z předválečných komunistických (spisovatel Vladislav Vančura, novináři Jan Zika a Evžen Rošický), či demokratických (politici Bohumil Baxa, Františka Plamínková, voják Jaroslav Rošický) kruhů. Naopak na některé členy odbojové sítě, která se starala o atentátníky - jako byli herci Jindřich Plachta a Martin Růžek (který byl sám částečně německého původu) - se jako zázrakem nepřišlo. Celkový počet přímých obětí heydrichiády byl však okolo 5000 lidí ...
Na závěr pár symbolických souvislostí:
- V den Heydrichovy smrti, 4. června 1942, byl Hitler v Helsinkách navštívit vrchního velitele finské armády maršála Mannerheima a během této návštěvy byla skrytým mikrofonem nahrána jediná nahrávka jeho civilního hlasu, v níž mimo jiné prozradil, jakou obavu měl z rudé armády, na níž podle svých slov zaútočil hlavně proto, aby se před Stalinovým plánovaným útokem uchránil a dostal pod svůj přímý vliv rumunské zdroje ropy.
- Kostel Cyrila a Metoděje, který poskytl atentátníkům azyl, byl pojmenován po bratřích, kteří našemu národu přinesli křesťanství z byzantského východu, za což si v Německu také užili svoje: biskup Metoděj byl na cestě z Říma, odkud si nesl povolení provozovat liturgii v lidu srozumitelném staroslovanském jazyce, zajat konkurenčními bavorskými biskupy, kteří ho dva roky drželi v jámě jako zvěř.
- Kostel stojí v ulici pojmenované po Josefu Resslovi, jehož prvenství ve vynálezu lodního šroubu nebylo nikdy uznáno a on strávil celý život jako správce lesů c. a k. vojenského námořnictva v italsko-slovinsko-chorvatské oblasti zvané Rakouské Přímoří. Přesto byl jedním z průkopníků českého národního obrození mimo vlast: ačkoli se jako syn české matky - a německého otce narodil v Chrudimi, cca 10 kilometrů od vyhlazených Ležáků...
Na rozdíl od 73letého lidického faráře Josefa Štemberky (kterému nacisté slíbili milost, když okamžitě odejte, a on se rozhodl zvolit smrt se svými farníky), jehož svatořečení katolická církev teprve zvažuje, v pravoslavné církvi, v jejímž kostele se atentátníci skrývali, je proces svatořečení rychlejší a rozhoduje o něm lokální československá církev. Zdejší pravoslavnou církví byli tedy 8. února 2020 svatými českými novomučedníky prohlášení kněží Vladimír Petřek (mimochodem domácí učitel pozdějšího spisovatele Pavla Kohouta), Václav Čikl, Jan Sonnewend, Václav Ornest, Karel Louda a jejich 13 věřících, umčených za ukrývání atentátníků. Jejich nadřízený, biskup Matěj Pavlík byl prohlášen za svatého už v roce 1987 jako Gorazd II.
V letech, kdy je český tisk především plný reflexe českého udavačství v době protektorátu a pomníkoboreckých útoků na vítěze druhé světové války, stojí za to si připomenout výkřik parašutistů z krypty katedrály Svatého Cyrila a Metoděje: „Jsme Češi – nikdy se nevzdáme!“ Československu věrní Češi, syn slovenského otce a české matky (Gabčík), synové z česko-německých rodin (Novák a Růžek), i vzácně pročeští Němci (Thümmel a Söhnel) se nevzdali – a jejich příklad je pro naši dnešní dobu stále aktuálnější…
Vložil: Tomáš Koloc