Dlouhokrké tajemné obludy. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl třetí
06.06.2021
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Kdo ví, co se skrývá pod hladinou tropických řek a jezer
Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás bude provádět spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.
V tomto dílu vám představíme dvě záhadné příšery, které nápadně připomínají dlouhokrké pravěké plesiosaury. Za první z nich, které domorodci říkají ninkenanka, se musíme vypravit až do africké Gambie. Když jsem před lety hovořil se zdejšími rybáři, překvapila mě jejich nezdolná víra v existenci dlouhokrkého obojživelného monstra, které je prý nebezpečnější než rozzuřený hroch.
Většina říčních a jezerních příšer nápadně připomíná dlouhokrkého pravěkého plesiosaura. Je to to také případ gambijské příšery ninkenanky a mnohem známější skotské lochnesky.
Nejzajímavější svědectví o ninkenance však podal britský doktor Thomas Dalrymply, který v Gambii provozoval svou lékařskou praxi. Zkušený doktor o obludě napsal: „Jedné noci mě probudil značný hluk, způsobený domorodci. Ráno jsem zjistil, že příčinou rozruchu bylo objevení se takzvané ninkenanky. Podle popisu mělo toto zvíře koňskou tlamu, krk jako žirafa, tělo podobné krokodýlímu, dlouhý ocas a dosahovalo délky asi devíti metrů. Požádal jsem náčelníka kmene, aby mi dal vědět, až bude to zvíře příště k vidění. Říkalo se, že se objevuje čas od času za měsíčných nocí, kdy vylézá z mangrovových bažin, kde žije ponořené v bahně. Uplynulo několik měsíců a jednoho dne jsem se dozvěděl, že se zvíře opět ukázalo. Bohužel však byly bažiny obklopeny takovým rojem moskytů, že jsem se vrátil zpět, aniž bych ninkenanku spatřil. Jako úřední lékař pro oblast řeky Gambie jsem pravidelně navštěvoval různá místa svého rajonu a dostalo se mi příležitosti zastavit se u ředitele jedné z obchodních společností. Během oběda jsme z nedalekého domorodého tržiště uslyšeli velký povyk. Vyšli jsme ven, abychom zjistili, co se děje, a objevili jsme jednoho z ředitelových sluhů, kterak mává naučným časopisem Zvířata celého světa. Vzrušený dav vykřikoval, že bílý muž vyfotografoval ninkenanku. Ve skutečnosti to byl snímek betonového dinosaura v jednom z newyorských parků. Všichni v něm poznali zvíře, které vídali v bažinách za měsíčných nocí.“ Tolik tedy z pera seriózního lékaře.
Legendární Nessie
Za další dlouhokrkou příšerou, připomínající plesisaura, už nemusíme cestovat tak daleko. Slavnou Nessii ze skotského jezera Loch Ness není potřeba nikomu představovat. Doposud asi 3500 lidí tvrdilo, že stvůru z tohoto jezera vidělo na vlastní oči. V roce 1994 prožili všichni fanoušci Nessie velký šok z oficiálního prohlášení, že zdaleka nejznámější snímek Nessie, na němž je velmi dobře vidět nejen hlava na dlouhém krku, ale také velká část hřbetu, je docela obyčejný podvrh. V neděli 13. března 1994 totiž přinesl Sunday Telegraph dramatickou zprávu, jejíž tučný titulek hlásal: Nejslavnější fotografie obludy z Loch Ness je falešná! Předlouhý článek vyprávěl, jak devadesátiletý Christian Spurling, zeť skutečného autora snímku Marmaduke Wetherela, na smrtelném loži přiznal, jak k podvodu došlo. Slavná fotografie, o níž se všichni domnívali, že ji v dubnu 1934 udělal doktor Wilson, měla ve své době ohromný úspěch. Po celých šedesát let byla reprodukována snad ve všech knihách a novinových článcích, zabývajících se tímto tématem. Dlouhý krk s malou hlavou byl však ve skutečnosti pouhý model, vyrobený z pryskyřice a posazený na miniaturní ponorku.
Detail hlavy plesiosaura ukazuje ostré zuby, vhodné pro lov ryb. Mohli plesiosauři přežít až do dnešních dní?
Třicátá léta minulého století byla vůbec ve znamení stále se stupňujícího šílenství kolem Nessie. V té době totiž došlo také k výstavbě silnice podél severozápadního břehu jezera, který si příšera z nějakého důvodu velmi oblíbila. V dubnu 1933 jel například skotský farmář John MacKey se ženou v malém autě podél jezera. Sotva svítalo a v jitřním rozbřesku si oba manželé všimli, že mají v cestě temný předmět. John Mac Key přibrzdil. Temný předmět se s plesknutím vrhl do jezera Loch Ness a zmizel pod vodou. Manželé vyprávěli o události sousedům a brzy poté se o příhodě objevila zmínka v místním tisku. V červenci téhož roku zpozoroval George Spicer, ředitel jedné londýnské firmy, nějakého mohutného živého tvora, který se povaloval na silnici. V lednu 1934 se zase veterináři Arthuru Grantovi, který jel kolem jezera na motocyklu, objevil ve světle reflektorů obrovský živočich, který se odbelhal do jezera, v němž s hlasitým šplouchnutím zmizel. Pozoruhodné je i pozorování jistého pana Palmera z roku 1933, který o svém zážitku u jezera Loch Ness řekl: „Napadlo mě, že najednou začala bouře, ale na stromech se nepohnul ani lísteček. Když jsem pohlédl na jezero, všiml jsem si na jeho hladině silného vlnění, které vytvářel kroužící vír do vzdálenosti několika metrů. Ze začátku jsem nechápal, co se děje, pak jsem však uviděl dlouhokrkou příšeru…“
Do pátrání po Nessie se později samozřejmě zapojila i nejmodernější technika. Další a další expedice se pokoušely zdokumentovat příšeru, ale jejich výsledky jsou přinejmenším sporné. Nedávné průzkumy jezera by mohly přece jen dát lovcům oblud jistou naději. Pod hladinou jezera Loch Ness se totiž našel jakýsi tunel, který jezero spojuje s mořem, takže by jím příšery mohly bez větších problémů proplouvat.
Vložil: Vojtěch Alberto Sláma