Oploutvený milovník dívek. Dobře utajené příšery - seriál Krajských listů, díl druhý
30.05.2021
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Mýtičtí, a přesto skuteční botové mají opravdu růžovou barvu
Naše planeta je daleko tajemnější, než si myslíme. Mezi pralesními stromy se ještě dnes možná plíží vědě doposud neznámé velké šelmy a v měsíčných nocích se třepotají velcí vampýři s hrozivým rohem na čenichu, kteří patří k největším letounům světa. Domorodci však mluví o létajících tvorech daleko větších a krvežíznivějších. A co se teprve hemží pod hladinami tropických řek a jezer? Vítejte na stezkách oblud, kterými vás bude provádět spisovatel a kryptozoolog Vojtěch Alberto Sláma.
V tomto díle se výjimečně podíváme na reálného vodního živočicha, obestřeného mnoha podivnými legendami, a právě tato skutečnost ho řadí mezi napůl mytologická zvířata. Pod hladinou největší řeky světa tiše pluje přízračný růžový tvor s dlouhým nosem Pinocchia. Místo tlamy má pinzetu, plnou ostrých černých zubů, a zavalité tělo, ale pohybuje se s elegancí vodní víly.

Pod hladinou vynikne jejich dlouhá čelist, která nápadně připomíná pinzetu
Věda tomuto sladkovodnímu delfínovi přisoudila učené jméno inie amazonská, ale říční indiáni a caboclové mu říkají boto. Jedno z nejinteligentnějších zvířat naší planety je zahaleno řadou mýtů. Skutečnost je však ještě úžasnější než všechny legendy a historky domorodců, kteří mu připisují nadpřirozené schopnosti. A podivných mýtů se v Amazonii vypráví více než dost.
Věříte, že ryby mlčí? Tak to jste ještě nerybařili v Amazonii
Domingova ústa se rozevřela a odhalila pár pořádně vykotlaných tesáků. Pak se jeho tělo začalo otřásat smíchem a do velkých hnědých očí, které by spíše slušely půvabné ženě, mu vstoupily slzy. „Kdepak seňore, delfíny boto já nikdy nelovím, jejich maso způsobuje ztrátu mužnosti. To ví přece každé dítě.“ Amazonský lovec Domingo je nejenom velký šprýmař, ale především novodobý Tarzan, žijící uprostřed největšího pralesního ekosystému na naší planetě. Jeho domovem je džungle, kde se ukrývají ti nejúžasnější opeření, šupinatí a chlupatí tvorové, jaké si lze jen představit. Nekonečná zeleň ukrývá i velké množství tvorů, o jejichž existenci a životě zatím nevíme vůbec nic. Stejně mlhavé je naše povědomí o tvorech, kteří plavou pod hladinou amazonských řek. Ryby prý mlčí, dýchají žábrami a žijí pouze ve vodě. Pokud tomu věříte, tak to jste ještě určitě nikdy nerybařili v Amazonii. Některé zdejší ryby létají jako ptáci, troubí jako sloni a dýchají atmosférický kyslík. Mohou vás také omráčit elektrickým proudem, okousat až na kost, zarazit vám do nohy ostruhu s jedem, proniknout až do močového měchýře nebo vás jednoduše naráz spolknout. Jaká úžasná biodiverzita!

Amazonští rybáři mají v růžových botech zdatnou konkurenci
Domingovi je to ale úplně jedno. Dělí totiž všechna vodní i suchozemská zvířata jenom na dvě kategorie – na jedlá a nejedlá. Když má dobrý den, uloví i kajmana, tapíra nebo jaguára. Obávaný predátor nebo býložravec, všechny čeká stejný osud v zčernalém hliníkovém kotli. Neloví pouze krále zdejších vod, růžového bota. Je to asi proto, že někteří Brazilci dodnes boty podezírají, že se v noci mění v krásné mladíky, jimž neodolá žádná dívka. Na jedinou věc si však tito růžovolící šibalové musí dát pozor. Z nějakých záhadných důvodů jim totiž, při jejich ne zcela dokonalé proměně v člověka, zůstává na hlavě půlměsíčitý výdechový otvor, který pak musí zamaskovat kloboukem nebo čepicí. Zajímavé, prastará indiánská legenda zřejmě brzdí i ruku s napřaženou harpunou, patřící masožravému a lovu chtivému Domingovi…
Živoucí legenda
Botové sice kralují indiánské mytologii, ale domorodci si povídají i o jiných podivuhodných tvorech, které věda nezná. A právě za nimi míří většina mých amazonských expedic. Na řece Rio Negro jsem mluvil s několika indiány, kteří vyprávěli o řádění záhadného mapinguariho s obřími drápy a zrzavou srstí, jak ničí pralesní chatrč. Na další výpravě jsem zase marně hledal warracabu, kočkovitou šelmu větší než jaguár.

Ani děsivé zuby piraňám nepomohou, a jsou tak častou kořistí růžových delfínů
Teď jsem však našel skutečnou živoucí domorodou legendu, na kterou si mohu dokonce téměř sáhnout rukou. Čas od času se vedle mé loďky ozve hlasité zafunění a z ničeho nic se objeví nahrbený hřbet. Pokud mám více štěstí, uvidím i protáhlou tlamu růžového bota, který se právě vydal na lov. Téměř slepý delfín vypadá opravdu neuvěřitelně. Mám pocit, že vedle mě neplave skutečné zvíře, ale tvor utkaný z pohádkového přediva.
Ono to s tím botem opravdu není zase až tak úplně jednoduché. Dokonce to přísně vzato není ani delfín, ale říční delfínovec, který se od svých mořských bratránků liší nejenom růžovou barvou, ale především zobákovitě protaženou špičkou tlamy a značně pohyblivou hlavou s maličkými očky. Hlava se strmým, vypouklým čelem mu dodává tak trochu skřítkovského vzezření. Hlavně ve chvílích, když ji vystrčí nad hladinu a kroutí s ní do všech stran. Tento pohled však u divokých botů nikdy neuvidíte. Tam, kde je však domorodci krmí, můžete vidět i panáčkující exempláře, které žebrají o rybu. Jejich růžová těla přitom tak trochu vypadají jako obří nafukovací hračky. Chybí už jenom ten klasický umělohmotný zápach. Samotní botové však rozhodně nesmrdí, ale vydávají docela příjemný odér rybiny a olivového oleje.
Země, kde řeky nahrazují silnice
Do království botů v Amazonii se vydávám pravidelně každý rok. Oploutvená čeládka, ukrytá pod hladinou Amazonky a jejich přítoků, mě celý život fascinuje. Dá se říci, že všichni ti růžoví botové, sumci, piraně a rejnoci jsou, samozřejmě vedle indiánů z mých dávných snů, tou hlavní příčinou, proč jsem vždy toužil povodí obřího veletoku poznat.

Růžoví delfíni jsou i v 21. století podezříváni z otcovství
Cestuji tam především na velkých lodích, rybářských člunech, ale i na nafukovacím kajaku, který trpělivě vláčím s sebou, a musím říci, že jsem této námahy nikdy nelitoval. Amazonii jde totiž dosti těžko poznávat jinak než prostřednictvím řek, které zde nahrazují silnice. Se svými indiánskými přáteli však propátrávám nejenom přítoky Amazonky, ale i okolní pralesy.

A co teprve ty amazonské noci, kdy vzduch prořízne děsivý štěkavý chechtot. Dnes už vím, že za těmito strašidelnými zvuky nemusím hned hledat amazonské příšery Mapinguariho nebo Curupiru. To se jenom nadechl šedivý bachratý kapustňák manatí a své účty si na břehu začala vyřizovat smečka obřích brazilských vyder. Rybáři jim tady přezdívají ariraně nebo říční vlci a je o nich známo, že při lovu ryb někdy spolupracují společně s růžovými boty. O úlovek se pak společně rozdělí. Botové jsou totiž gentlemani a určitě své rybářské partnery neošidí.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma