Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mojžíš se měl vykašlat na Rudé moře, nechat rozestoupit Atlantik a odkráčet do Karibiku. Svět Tomáše Koloce

komentář 29.05.2021
Mojžíš se měl vykašlat na Rudé moře, nechat rozestoupit Atlantik a odkráčet do Karibiku. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Izraeli by to možná slušelo jinde

VIDEO Kdykoli se v Suezském průplavu (který tvoří hranici mezi Afrikou a Asií) něco stane, věstí to mezinárodní změny. Když egyptský prezident Násir v roce 1956 průplav znárodnil, jeho majitelé z Británie a Francie nejdřív odvolali zkušené lodivody, a když si Egypťan Násir poslal pro nové ze SSSR, Izrael, oddělený od Suezu Sinajským poloostrovem, obsadil celou Sinaj až k průplavu a z druhé strany si s Egyptem začala jeho bývalá majitelka, Británie. Válka, která následovala, změnila mnohé - a totéž se děje dnes.

23. března tohoto roku se japonská loď Ever Given (v překladu Navždy dána) zasekla v Suezském průplavu a týden blokovala tuto jedinou cestu, kterou musí proplout každý, kdo na cestě mezi severním Atlantikem a Indickým oceánem nechce obeplouvat celou Afriku. 6. května začala mezi židovským Izraelem a palestinským Pásmem Gazy (které přímo přiléhá k dnes opět egyptské Sinaji) nová válka…

 

V roce 1960 natočil americký režisér Otto Preminger film Exodus, který je vlastně hrdinskou ságou o vzniku státu Izrael a jejímž leitmotivem je legendární píseň The Land is Mine (Tahle země je moje), zpívaná mužným basem Andyho Williamse. O 52 let později, v roce 2012, animátorka Nina Paley využila tuhle píseň jako zvukový podklad vzniku stejnojmenného tříapůlminutového animovaného filmu, který líčí historii Izraele úplně opačně, nežli Premingerův film, a který se (se stejným počtem zhlédnutí, jako má obyvatel Izrael) mimo jiné stal virálním hitem sociálních sítí.

Jeho děj, který se odehrává v jakémsi háječku ve Svaté zemi (zahradě getsemanské..?), je jednoduchý: Kananejce zabije Egypťan, Egypťana zabije Asyřan, Asyřana zabije Hebrejec, Hebrejce zabije Babyloňan, Babyloňana zabije Řek, Řeka zabije Říman, pak přijdou křižáci, Turci, Britové a tak to jde až k dnešnímu konfliktu mezi Izraelci a Araby a film končí sugestivním obrazem smrtky v hidžábu (který může být stejně dobře muslimský jako ortodoxně židovský), pod kterou vyrůstají pěkné atomové hříbky. Zajímavé je, co mají tvůrci obou filmů, jak hrdinsky obdivného Exodu, tak kritického Tahle země je moje, společného.

Kromě toho, že oba byli/jsou Američani: ačkoli Preminger (1905 – 1986) se narodil v Haliči (jako syn rakouskouherského vojenského prokurátora Marcuse Premingera, který byl za první světové války zaúkolován císařem, aby českým separatistům za jejich styky s emigrantem Masarykem upletl provaz – což před lety pěkně ztvárnil jeho představitel Tomáš Töpfer v televizním filmu Rašín), a o dvě generace mladší Palyeová (1968) se narodila v Illinois, oba byli/jsou židovského původu…

Tradice být na obou stranách názorů, konfliktů je typická (a taky asi jediná) výsadní vlastnost, kterou Židé napříč dějinami oproti ostatním národům (kupříkladu Arabům) mají. Když vládu v Římem okupovaném Izraeli pevně drželi v rukou židovští kolaboranti Kaifáš a Herodes, postavil se proti nim židovský humanista Ježíš, když se světové finance soustředily v rukou židovských miliardářů z rodů Rockefellerů a Rothschildů, zrodilo se sociální hnutí, které vedli Židé Marx, Kautsky a Trockij, a i dnes se proti samozvaným sionistům v čele s izraelským premiérem Netanjahuem staví židovští aktivisté typu největšího lingvisty dějin (a vedle toho politického aktivisty) Chomského a politologa Finkelsteina, kteří za to mají do země svých předků úředně vstup zakázán. Lidská psychika (jak dokázal další velký Žid Sigmund Freud) ovšem připouští i možnost být ve svých názorech rozpolcen a hádat se sám se sebou. Takhle se se sebou o politiku státu Izrael hádám já:

Hrdinský Preminger (snad proto, že jeho otec taky bojoval proti separatismu) ve mně říká: „Je to stát, kde máš kamarády, který milovali Voskovec a Werich, který vydupal ze země Jan Masaryk, jenž dal Izraeli první zbraně, vycvičil jeho vojáky, pustil tam i přes Stalinův zákaz skrz naše území statisíce Židů z východu (včetně tvojí kolegyně Rút Šek Jasur, narozené na útěku jejích rodičů z koncentráku v Praze, a dnešního nejslavnějšího izraelského historka Šlomo Sanda, který se na téže cestě narodil o kus dál; v Linci), a kdo ví, jestli i kvůli tomu ho pak nevyhodili z okna. Je to stát, bez jehož občanství by nepřežili tvoji oblíbení spisovatelé Ephraim Kishon, Arnošt Lustig, Ladislav Grosman, Ladislav Mňačko – i Viktor Fischl, který mu celý život sloužil jako diplomat. Jak se jmenuje stát, který uprostřed okolních islamistických režimů nechává žít lidi jiných vyznání, arabské křesťany, drúzy, baháí, stará se, aby stál Boží hrob? Aha! Podle mě Izraelci měli Araby odsunout už se vznikem státu v roce 1948 jako my po roce 1945 Němce – a dneska by měly obě strany pokoj!"

Kritická Paleyová ve mně říká: „Jo, jenže Blízký východ není střední Evropa, tak jako Libanon, Sýrie a Jordánsko nejsou NDR, SRN a Rakousko. Zatímco Sudeťáci byli ve starých vlastech za deset let plně integrovaní, Palestinci se ještě po 73 letech jako za krále Klacka cpou v uprchlických táborech. Vzpomeň si na film Valčík s Baširem, na svoje oblíbené izraelské autory Amose Oze, Uriho Avneryho a Miko Peleda (původními jmény vlastně Klausnera, Ostermanna a Katznelsona), co stáli/stojí na straně Arabů proti Netanjahuovi (tedy vlastně Mileikowskému, který podle zpráv informovaných aktuální válku s Gazou rozpoutal proto, aby byl coby hrdina opět zvolen premiérem). A vzpomeň si na svého učitele psychologie Jehudu Tagara (Deutschera), jehož tatínek z Bulharska a maminka z Ukrajiny přišli do Izraele na útěku před holocaustem, a jejich syn Jehuda, když ho povolali na základní vojenskou službu, ji jako velitel tankového družstva sice absolvoval, ale pak přišel domů a řekl: „Tatínku a maminko, vy jste mě z dobrých důvodů zplodili a porodili jako Izraelce, ale já Izraelcem už být nechci.“ Pak šel na úřad, práskl jim tam pasem a odešel za moře. A to samé nakonec udělali Kishon, Lustig i Mňačko. Proč podle tebe dvě třetiny světových Židů na světě žijou mimo Izrael a řada z nich Izrael dvakrát ráda nemá? Aha!"

Jak se ti dva nakonec dohodli, vám nepovím, protože jejich hádka ještě neskončila. Zato vám ale dopovím, jak to skončilo, když v roce 1956 Egypťani znárodnili Suez: Britové dostali od egyptského prezidenta Násira napráskáno, a on, frajer, aby je naštval, si k Egyptu připojil ještě zámořskou Sýrii. Izraelci se stáhli ze Sinaje (snad u vědomí, že Mojžíš jim právě tam předal Boží Desatero s přikázáním Nepokradeš!). A to všechno se stalo proto, že americký Eisenhower dohodl se sovětským Chruščovem, že když Sověti nezasáhnou v Egyptě, USA zas nezasáhnou v MLR, čímž se Suez podepsal i na tom, že byla v krvi utopena i vzdálená maďarská revoluce.

Kdyby si státníci přečetli Vernův román Dvacet tisíc mil pod mořem, anebo se na něj alespoň podívali, věděli by, že se jim směje jednak kapitán Nemo (protože ten Suez vůbec nepotřeboval – podle něj v podzemí vede ze Středozemního do Rudého moře podmořský tunel, o kterém ví jen on a jeho posádka), ale i Mojžíš. Ten Suez taky nepotřeboval, protože když šel se svým národem z Egypta, Rudé moře se před ním rozestoupilo.

Možná ale tenkrát přes to moře vůbec neměl chodit a měl si nový židovský stát založit někde v Karibiku, kde (jak mi to vyprávěl nedávno zemřelý světoběžník A. J. Liehm, který mě na tuhle myšlenku přivedl) mají Židy opravdu rádi…

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace