Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

‘Vůdče, poruč nám, a my půjdeme!‘ Turci na hranicích Evropy. Svět Tomáše Koloce

komentář 22.05.2021
‘Vůdče, poruč nám, a my půjdeme!‘ Turci na hranicích Evropy. Svět Tomáše Koloce

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Recep Erdogan. Diplomacie Turecka je velmi svérázná a má velký potenciál uvrhnout oblast, nebo i svět, do války

V těchto dnech proběhla světovými médii zpráva, že turecký prezident Recep Erdoğan, který už řadu let žádá o přijetí své země do EU, přišel s diplomatickým obratem „Proklínám rakouský stát“ – za to, že Rakousko na budově svého kancléřství vyvěsilo izraelskou vlajku. Asi si přitom neuvědomil, kolik dějiny obou států nabízejí politických paralel i podobných výroků – přičemž nejpodobnější Erdoğanově hlášce je asi legendární Švejkova věta na adresu Turecka: „Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku“…

Dnešní Turecko je svého druhu Rakouskem Blízkého východu v tom smyslu, že je také zbytkovým potomkem někdejší rozsáhlé mnohonárodnostní osmanské monarchie, z jejíž někdejší rozlohy zabírá asi pětinu a která byla po první světové válce také rozdělena na národní státy. V době svého největšího ‘rozkvětu‘, v roce 1683, sahalo Osmanské Turecko od Uherského Hradiště po Súdán, od Alžíru po Ázerbájdžán a od Krymu až po africké Džibuti. Jako takové využívalo starou praktiku mnohonárodnostních říší, které s bohorovností sociálních inženýrů přesunují celé národy.

Tak se stalo, že na hranicích dnešního Egypta a Súdánu dodnes žijí Magyarábok, potomci příslušníků maďarské janičářské gardy, která sem byla v 16. století poslána, aby rovnala etnické třenice arabských Egypťanů a černých Súdánců, zatímco nejpočetnější neslovanskou menšinou někdejší turecké Bosny a Hercegoviny jsou dnes kavkazští Čerkesové, kteří se sem dostali stejně jako Maďaři do Egypta. (Mimochodem: druhá nejpočetnější neslovanská menšina Bosny jsou vyhnanci z doby, kdy turecký sultán ještě proti Židům nic neměl: španělsky mluvící Židé, Sefardi, kteří sem dorazili na sklonku 15. století z Pyrenejského poloostrova, když v křesťanské Evropě začínala zuřit inkvizice a tehdy nábožensky tolerantní Osmanská říše umístila podnikavou menšinu v zanedbané hornaté provincii…)

Relativní národnostní a náboženský liberalismus tureckého státu ale netrval navěky. Otci šovinistické doktríny pozdního sultanátu a dnešní Turecké republiky se stali prušáčtí nacionalističtí generálové německého císaře Viléma, kteří sem byli pozvání jako poradci ‘moderní‘ mladoturecké strany, která se už roku 1908 v sultanátu chopila moci – a jejím novým náboženstvím se stal turecký nacionalismus, který v říši popíral existenci jiných národností, než jsou Turci. Věrni prastaré tradici používali mladoturci (z nichž vzešel i pozdější první prezident Turecké republiky Kemal Atatürk, kterého liberálové celého světa považují za cosi jako ´tureckého TGM´) k likvidaci příslušníků těch menšin, které se nechtěly vzdát své identity, taktéž příslušníky menšin, na které naopak platilo přísloví „Poturčenec horší Turka“. (Ostatně i pozdější turečtí prezidenti Renda a Evren byli etničtí Albánci, prezidenti İnönü a Özal kupodivu etničtí Kurdi, a i dnešní prezident Erdoğan se neprozřetelně uřekl, že je po předcích etnický Gruzínec.)

V první kompletní genocidě národnostních menšin v dějinách světa, kterou spáchal turecký stát, vyhlazení osmanských křesťanů, Arménů a Asyřanů v počtu 1,5 milionu lidí v letech 1915 – 1918 (kterou nejnověji uznal americký prezident a kterou turecký stát dosud nepřiznal, nezreflektoval a zmínku za ni trestá), tak sehráli významnou roli převážně islámští, ale Turkům jazykově nepříbuzní Kurdové, zatímco v pozdějším vyhlazování samotných Kurdů na tureckých či bývalých tureckých územích, které kontinuálně probíhá sto let, hrají důležitou úlohu loajální přistěhovalci z islámských států Balkánu a ruského Kavkazu, Uralu a turkické Střední Asie, kteří následně osidlují vylidněné oblasti. Do jednoho z nejnovějších dějství této války, první z řady tureckých genocidních operací, které od roku 2018 probíhají i za hranicemi tureckého státu v syrském Kurdistánu, se jmenovitě zapojují emigrantští rekruti z turkicky mluvící (tedy mluvící jazykem vzájemně srozumitelným s turečtinou) čínské provincie Ujgursko.

 

Naci(onali)stický prezident Turecka Recep Erdoğan, foto Pixabay

Nynější turecký prezident Recep Erdoğan, který disponuje prostředkem na vydírání Evropy a západního světa (tj. třemi až pěti miliony uprchlíků ze Středního východu a třetího světa v tureckých uprchlických táborech, které může dále zadržovat anebo pustit do Evropy) a který (podoben Adolfu Hitlerovi během Noci dlouhých nožů) během ´zásahu proti puči´ v roce 2016 vyřídil většinu opozice a ještě upevnil svou moc, začíná mít zajímavé výroky, z nichž prokletí rakouského státu patří ještě k těm nejjemnějším. Nejenže v roce 2016 prohlásil, že Balkán by měl být opět turecký a že navázal na tradici trestů za veřejné mluvení kurdštinou (které v Turecku fungovaly ještě v 60. letech 20. století), když v roce 2017 zakázal veřejně používat slovo „Kurdistán“ (opět podobnost s Adolfem Hitlerem, který po okupaci těchto zemí pod trestem zakázal používání slovo Rakousko, Československo a Polsko).

Ostatně: Prezidentův hlavní poradce Yiğit Bulut v souvislosti s tím, že Česko nevydalo Turecku kurdského politika Sáliha Muslima, který byl na návštěvě v ČR, řekl, že žádné Česko neexistuje, protože všichni odvážní muži z něj odešli a vytvořili Slovensko (čímž nejspíš mínil odchod protestantů z Moravy na uherské Slovensko za protireformace). Před několika lety dokonce Erdoğan, povzbuzen tureckými menšinami v Německu a Rakousku, kteří zde tu a tam demonstrují s voláním „Vůdče, poruč nám, a my půjdeme!“ (srovnejte Hitlerovu politiku ve 30. letech v českých Sudetech) reagoval na protest Francie proti likvidační činnosti turecké armády v kurdské severní Sýrii, vyjádřením, že když na to přijde, může on ve Francii odpálit bomby, protože zde má 16 milionů islámských souvěrců.

Tohoto naci(onali)stického vůdce naci(onali)stického státu, který právě v tomto čase doma pokračuje v tradici systematického vyhlazovaní dvou domácích národů (Kurdů a Asyřanů), zatímco v mezinárodním prostoru se mu za minulý rok (2020) podařilo zaútočit na svého spolučlena v NATO, Řecko, jak na moři, tak i na zemi, a skrze svou ázerbájdžánskou pátou kolonu na Kavkaze (kterou nejen vyzbrojil, ale i posílil vojenskými útvary) zařídil po 2200 letech konec Arménů v Náhorním Karabachu, ovšem nikdo mezinárodně neobviňuje z porušování lidských práv, nepořádá proti němu křižácká tažení, ani nevykazuje ze země jeho diplomaty. Tento politik, který se po pádu Saddáma, Kaddáfího a Mubaraka, odchodu Ahmadínežáda, a údajném dopadení a zabití bin Ládina, samozvaně pasuje do role vůdce světového islámu, je totiž zároveň prezidentem země s druhou nejpočetnější armádou, sdruženou v NATO.

 

Vložil: Tomáš Koloc