Za otázky, které mi kladete, by vás v hlavních amerických médiích čekal profesní konec, říká Čechoameričan Mirek Katzl
06.05.2021
Foto: Se svolením Mirka Katzla (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Mirek Katzl s majskými Indiány v Hondurasu v roce 2011
ROZHOVORY NA OKRAJI, FOTOGALERIE Čechoameričan Mirek Katzl (*1961) je překladatel, učitel jazyků, cestovatel, bývalý humanitární pracovník, ale také autor čtivých vzpomínek. O svém životě i současných poměrech v USA vypráví obsáhle a poutavě.
Mirku, vy jste Čechoameričan, ovšem narozený v Roudnici nad Labem a s kořeny na Litoměřicku. Co vás dovedlo až do Ameriky? Připomenu, že jste odešel za hranice ilegálně ještě za doby minulého režimu...
Psal se rok 1984, bylo mi dvacet a chtěl jsem vidět svět. To se mi podařilo. Ne vždy to sice byla příjemná zkušenost, ale o to možná užitečnější pro život. Vzal jsem to přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska a ve Vídni jsem si požádal o vystěhování do USA. Pak jsem pobýval v San Francisku v Kalifornii, v Seattlu ve státě Washington, ve státech Jižní Karolína, Texas a Georgia – a dnes bydlím na Floridě.
Čím jste se v USA živil a co vás jako Evropana po příchodu do Ameriky nejvýrazněji překvapilo?
Živil jsem se vším možným – uklízel jsem v hotelu, pracoval na pile a v továrnách, sklízel vinné hrozny na vinici, byl jsem tzv. sekuriťákem a také jsem čtyři roky působil jako profesionální voják v U.S. Army. Nejkrásnější byla práce na vinici, tam jsem se cítil svobodný a šťastný.
Rok 1989, coby voják U.S. Army
A co mě v Americe nejvíce překvapilo? Obrovské prostory a vzdálenosti. Spojené státy mi spíše než jako jedna země připadaly a stále připadají jako celý kontinent. Můžete si tak např. vybrat, zda žít v mírném, subtropickém, anebo dokonce v arktickém podnebí.
Čeho si sám nejvíce ceníte na Američanech, a co je vám na nich naopak méně sympatické?
To je těžké, stejně jako jinde je i v Americe každý člověk jiná osobnost. Ale dobrá, obecně si cením toho, že si nenechají jen tak něco líbit, i toho, že ctí jiné názory. Tedy alespoň donedávna tomu tak bylo. Líbí se mi zásada ´Let‘s agree that we don’t agree´. Tedy něco ve smyslu ´souhlasme, že nesouhlasíme či možná dohodněme se, že se nedohodneme´.
Méně sympatická je mi již skutečnost, že velká část Američanů nemá ponětí o zbytku světa. To je zřejmě důsledek celkově špatné úrovně amerického veřejného školství. Američané, které potkáte v Praze a kteří mají o lecčems přehled, v USA patří k výjimečné skupině lidí. Mnohdy jsou to jedinci, kteří se vzdělávali na drahých soukromých školách. Pro představu – rok studia na soukromé střední škole může ve Spojených státech stát tolik, kolik si vydělá za celý kalendářní rok středoškolský učitel.
Vy jste se několikrát na čas vrátil se svojí ženou Valli do českých zemí. Působil jste mimo jiné jako poradce předsedy Senátu Petra Pitharta. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte, i na JUDr. Pitharta samotného?
Na toto období vzpomínám rád. Petra Pitharta jsem poznal jako člověka, který je ochoten naslouchat a uznat, když se mýlí. Hodně vždy o všem přemýšlel, než se do něčeho pustil. V ´divokých 90. letech´ podle mě správně poukazoval na to, že byly prosazovány ekonomické zájmy na úkor práva. Myslím, že bez řádného fungování práva nemůže dlouhodobě fungovat nic, ani ekonomika.
S Petrem Pithartem v Bosně, uprostřed před kontejnerem
Působil jste také jako humanitární pracovník v Hondurasu. Proč právě tam a čím vás tamní poměry nejvíce zaujaly?
Latinská Amerika mě vždy zajímala. Honduras je nádherný a myslím, že má na to, stát se velmi bohatou zemí. Pokud by tam ovšem vládl někdo schopný a hlavně nezkorumpovaný. Korupce a chaos patří v Latinské Americe ke způsobu života. Česká republika na mě ve srovnání s Hondurasem působí jako vzor ctnosti a pořádku. Jestliže se u nás na záměrně předražených veřejných zakázkách a jiných zlodějinách ukradne tak třicet procent, pak v Hondurasu se ukradne sto procent. Taková země pak nemá šanci se nikam pohnout. Lidé pracují do úmoru a není jim to nic platné. Několik rodin žije v palácích a mnoho obyvatel živoří v pro nás nepředstavitelné chudobě.
Pak je tam ještě jeden velký problém, který s chudobou souvisí – bezpečnost lidí. Tak např. ve městě San Pedro Sula je životu nebezpečno vyrazit si v pravé poledne na procházku po ulici. Únosy a vraždy jsou na denním pořádku. Lidi, které jsme v Hondurasu poznali, byli přátelští a velmi pracovití. O to více mě mrzí, že mnozí z nich nevidí ve vlastní zemi budoucnost a volí nebezpečnou emigraci do USA. Teprve v Hondurasu jsem také pochopil, proč v Latinské Americe tak často k moci nastupují vojenské junty. Jediná síla, která je tam dostatečně disciplinovaná a schopná vládnout, je bohužel jen armáda. Naši sousedi ve městě Gracias Lempira rádi vzpomínali na vládu vojenské junty. Říkali, že tehdy byl alespoň pořádek a bezpečí.
S manželkou Valli v Hondurasu
Přeložil jste několik knih do angličtiny a propagujete tím českou literaturu v zahraničí. O které autory se jednalo?
Hlavně šlo o díla Karla Čapka, Josefa Svátka a Václava Vladivoje Tomka.

S kolegou jste též vytvořil populární publikaci o vojenských bunkrech v čs. pohraničí. Proč zrovna o nich? Čím si vás dané téma získalo?
Vojenství a vojenská historie mě vždy zajímaly. Bunkry v našem pohraničí mi připomínají odhodlání našich lidí bránit svou vlast, a také onu otázku – co by se stalo, kdybychom se v roce 1938 postavili Hitlerovi?
A prozradím, snad to není tajemství, že jste rovněž napsal velmi čtivou publikaci o vašem útěku do zahraničí, pobytu v Americe i dalších životních osudech. Jak to vypadá s jejím vydáním?
Ano, kniha se jmenuje ´Jak se (ne)stat Američanem´. Je to stoprocentně pravdivý příběh. S vydáním to vypadalo nadějně, tedy až do doby covidové. Kdo ví, co bude potom. To, že mi ale nejspíše nevyjde jedna kniha, není nic tak závažného. Co mají říkat ti, kteří kvůli covidu a omezením přišli o práci nebo o živnost? (Ukázku z knížky, celou jednu kapitolu, najdete ve fotogalerii.)
Co říkáte faktu, že v USA mají silnější postavení v prezidentském systému volitelé než voliči, a prezidentský kandidát s prostou většinou hlasů tak vůbec nemusí zvítězit?
Stejně jako mnozí Američané říkám, že je to zastaralý volební systém.
A rýsuje se nějaká šance na změnu? Nebo je taková změna z nějakého důvodu nereálná?
Šance je asi vždy. Za posledních dvě stě let již byly mnohé pokusy to změnit. Jenže k tomu je potřeba pozměnit také ústavní zákony, a to asi není v blízké budoucnosti pravděpodobné.
A jak vnímáte závěr prezidentova působení ve funkci? Dobytí Kongresu jeho příznivci, řeči o podvodech s dopisním hlasováním, neochota přiznat porážku, ale také jeho výmazy z některých sociálních sítí…
Je to smutná věc. Donald Trump měl asi více přemýšlet a méně mluvit. Na druhé straně: mnohé z toho, co říkal, byla podle mě pravda. Například chtěl řešit problém masové a nelegální migrace z latinskoamerických zemí do USA. Prosazoval názor, že Amerika by se měla v první řadě starat o vlastní občany, a poukazoval na to, že tzv. politická korektnost narostla do obludných rozměrů a ohrožuje základní svobodu projevu. Výmazy ze sociálních sítí Trumpa – a nejen Trumpa – jen potvrzují, že cenzura je dnes v USA běžnou věcí.
Domníváte se, že americký systém voleb umožňuje rozsáhlé podvody v oblasti hlasování? Je to nadsázka, výmysl trumpistů, anebo je to objektivní problém?
Mám za to, že to je opravdu problém. Uvedu snad jen několik nejkřiklavějších příkladů volebních podvodů – např. kupování hlasů voličů, podvody v korespondenčním hlasování, zásahy místních volebních komisí do výsledků voleb, elektronická manipulace ve sčítání hlasů. A ano, v řadě států je dodnes možné volit i bez průkazu totožnosti, třeba jen s rodným listem nebo účtem za elektřinu. I toto může vést – a mnohdy vedlo – k volebním podvodům.
Občas se hovoří o tom, že USA hrozí v budoucnu rozpad a občanská válka. Lze v tom hledat reálné jádro, nebo je to přehnané tvrzení?
Občanská válka a rozpad USA nehrozí poprvé. Myslím, že by se ale napřed musela zhroutit americká ekonomika. To je v blízké budoucnosti nepravděpodobné. Nic není ovšem nemožné.
Musím říci, že USA byly pro mnoho československých občanů před rokem 1989 alternativou k východnímu bloku, zemí svobody a baštou svobody slova. Nicméně poslední roky přicházejí z Ameriky zprávy, které tuto vizi v praxi nepotvrzují. Redaktoři odmítnou pracovat na knize autora, který nesouzní s jejich názorovým viděním světa. Vyjádření určitých konzervativních názorů znamená riziko společenské dehonestace. Šéfka vysoké školy v reakci na hnutí Black Lives Matter prohlásí ´All lives matter´ (tedy na všech životech záleží) a je vyhozena. Odsuzují se literární klasici, vystřihují se pasáže z filmů, které zní politicky nekorektně. Jak tohle vše vnímáte vy? Jsou to skandální výjimky, které cíleně vybírá tisk, anebo jen vrcholek ledovce?
Výjimky to určitě žel nejsou, jen začátek snah prosazovat jakousi totalitu v myšlení, tentokráte – pro změnu – v západních zemích. Vše ve jménu rasové spravedlnosti a ´politické korektnosti´.
Společensky nepřípustnou záležitostí se stává i taková banalita, jako je nabarvení si bělošského obličeje na černo, třeba v rámci maškarního plesu nebo zábavného televizního pořadu. Báseň černé básnířky nesmí přeložit bílý básník. Také hollywoodské filmy by měly být v rámci boje za inkluzivitu co nejbarevnější a plné zástupců nejrůznějších menšin, včetně sexuálních. Ale co svoboda autorské tvorby, či třeba věrnost historické době? Část Evropanů se tomu směje, zato část to bere velmi vážně. A co na to sami Američané a Mirek Katzl?
Smích mě už dávno přešel. Stejně jako mnozí Američané ale i já doufám, že nakonec zvítězí zdravý rozum a tyto úlety jednou skončí.
Do jaké míry je problémem současné Ameriky rasismus a kterých menšin se týká? Není trochu jednostranně zdůrazňován pouze ten protičernošský? Občas probleskne médii zpráva o rasistických atacích některých černochů vůči Židům či Američanům žluté pleti, ale v rámci politické korektnosti se o tom prý příliš nemluví. Jak to vnímáte vy? Odpovídá to realitě?
Bohužel tomu tak je. Podle prosazované teorie politické korektnosti jsou obětmi rasismu hlavně černoši. V případech, kdy se černoši dopustí útoků proti osobám jiných ras, je to zameteno pod kobereček podle zásady, že černoch je obětí rasismu, a tudíž nemůže být rasistou. Nedává to sice smysl, ale to je politika.
Otevřený rasismus byl kazem Ameriky v minulosti. Problém vidím v tom, že Spojené státy jdou někdy od extrému do extrému. Ještě před několika desítkami let bylo v některých státech USA běžné lynčování černochů. Dav obvinil černocha z nějakého poklesku – mnohdy smyšleného – a bez soudu ho pověsil na nejbližší strom. To byl jeden extrém. Černoch měl tehdy být nepřítelem Ameriky. Dnes má být nepřítelem Ameriky běloch, a to je extrém druhý. Být černochem byl v minulosti v Americe průšvih. Posledních třicet let se to zde snaží napravit, jen někdy tím, že jednu nespravedlnost nahrazují druhou. Nic ale netrvá věčně.
Existuje podle vás tedy i protibělošský rasismus a je nějak postihován?
Protibělošský rasismus zde samozřejmě existuje. Jen se tu takový pojem příliš nepoužívá.
Federální zákon zná ´Hate Crimes´, tzn. zločiny z nenávisti. Za zločin proti jiné osobě z důvodu rasy, barvy pleti, národnostní skupině apod. vyžaduje tvrdší tresty. Zákony většiny jednotlivých států zločiny z nenávisti rovněž upravují. Jen asi tři z padesáti amerických států takovou právní úpravu nemají.
Velkým sociálním problémem USA je samozřejmě i to, v jakém prostředí se člověk narodí a vyroste. Pokud přijde na svět v chudé rodině, pak má dost malou šanci na dobré vzdělání, leckdy se musí spokojit s veřejnou školou, kde se často nenaučí ani pořádně číst a počítat. Pak mu nezbude než se živit špatně placenou prací. To platí pro všechny, bez ohledu na jejich rasu. Pokud se navíc narodí či žije v nějakém černošském či hispánském ghettu, pak je to ještě horší. Může mu tam jít o život a také je vystaven mentalitě lidí, kteří žijí po celé generace na státní podpoře.
Zajímavým fenoménem je právě určitá fascinace barvou pleti. Velmi pozitivně byl hodnocen fakt, že viceprezidentkou USA je osoba s tmavou barvou kůže, Indoameričanka Kamala Harrisová. (Ale pokud vím, Indové nejsou černoši, nýbrž bílá rasa…) Nemůže se stát, že barva pleti a příslušnost k nějaké menšině bude, anebo už je důležitější, nežli skutečné schopnosti daného jedince? Za komunismu, jak oba víme, bylo např. v Československu výhodou mít dělnický původ nebo rudou knížku, ale o kvality jednotlivce už tolik nešlo.
To se tu nejen stát může, ale v praxi dosti často i stává.
A smí se v rámci veřejné debaty ve Spojených státech pokládat otázky, které vám dávám, nebo už bych se jimi dostal za hranice politické korektnosti a v určité společnosti bych byl dehonestován či označen nějakou nálepkou?
Otázky pokládat můžete, jaké chcete. Jenže do hlavních amerických médií by se dnes taková debata zřejmě nedostala a vás by čekal profesní konec. Tak žalostná je dnes v Americe, a nakonec i v tzv. západní Evropě svoboda projevu.
Velkým hitem za prezidenta Obamy byly transsexuální záchodky. Prý byly zavedeny i v Bílém domě. Určitě fandím tomu, aby se transsexuálové jako specifická menšina necítili ve společnosti utlačováni. Ale opravdu potřebují samostatné toalety? Nejsou větším problémem Ameriky chudinská ghetta s mládeží závislou na drogách?
Ano, to máte pravdu. Chudinská ghetta jsou jedním z vůbec největších problémů Ameriky, jak sám zmiňuji už výše. Asi je však pro politiky občas pohodlnější zabývat se raději záchodky pro transsexuály a podobnými nesmysly.
A co aktuální situace spojená s covidem? Jak se promítá do života Američanů, ekonomiky státu či mezilidských vztahů? Je v USA covid na ústupu?
Denně tu očkují tak tři miliony lidí. V dubnu 2020 může každý, komu je přes osmnáct let, jít na očkování – pokud o to tedy stojí. Já a celá rodina a snad všichni naši známí jsme již očkováni byli.
Ekonomiku covid poškodil i zde, i když možná ne tolik jako v Evropě. Zkrachovaly hotely, které závisely na přílivu turistů z Evropy, a krachuje mezinárodní letecká doprava. Některé státy na počátku přijaly drastická omezení, např. stát New York, a teď stojí na pokraji bankrotu. Lidé stát New York houfně opouštějí. Denně tak tisíce Newyorčanů prchá na Floridu a s nimi i velké newyorské obchodní společnosti.
Některé státy, jako např. Florida nebo Texas, jako jedno z mála dlouhodobých omezení zavedly třeba povinnost nosit obličejovou roušku při vstupu do restaurací, nákupních středisek a dalších vnitřních prostor. Venku se roušky nosit nemusí. Univerzity učí zatím jen přes internet, ale to má skončit v květnu. Škody v mezilidských vztazích jsou i tak obrovské.
A co vaše další osobní plány, Mirku? Chystáte se opět na čas do staré vlasti, anebo plánujete sepsat další zajímavou knihu či vytvořit nový překlad?
Ano, pokud to vyjde, rád bych se s ženou v lednu příštího roku opět na čas vrátil do Prahy, kde máme nabídku učitelského působení. Žádnou knihu a ani překlad však již neplánuji.
To je možná škoda, protože např. cestopis o Hondurasu bych si z vašeho pera přečetl velice rád. Ale třeba ještě změníte názor. Každopádně přeji hodně štěstí a pevné zdraví v náročné době!

Vložil: Radovan Lovčí